Vědomi si malé kapacity spojů mezi Puertem Williams a zbytkem Chile, koupili jsme si obezřetně letenky do Punta Arenas hned druhý den po příjezdu na ostrov Navarino. Z treku jsme se vrátili dva dny před plánovaným odletem. Jak ale již víte, místo ve vaně se svařákem jsme ten večer skončili u televize a internetu, kde jsme se snažili zjistit co nejvíce informací o mezitím nastalé stávce.
 |
| Náměstí v Puerto Williams |
Stávkovalo celé jižní Chile, kde vláda významně dotuje ceny plynu. Zemní plyn je v této oblasti klíčovou komoditou, jíž se nejen topí, ale která také třeba pohání auta. Cynik by si jistě neodpustil poznámku v tom smyslu, že věnovali-li by stávkující stejnou energii na zateplení svých papundeklových domů, nemuseli by ostatní otravovat stavěním barikád a pálením pneumatik. Nemluvě o tom, že si tím do značné míry řezali pod sebou větev v podobě turistického ruchu, který jejich počínáním dostal bolestivou ránu.
Kdyby chyby, vláda dotace přes údajný předchozí slib opaku snížila a stávkující zablokovali chod celé provincie. Silnice, letadla, lodě, nic nefungovalo. V Puertu Williamsu naštěstí fungovalo alespoň zastoupení letecké společnosti, s níž jsme měli za dva dny odletět. Před námi však byli na řadě pasažéři z předchozích zrušených letů.
 |
| Domek v Puerto Williams |
Ale k tomu zastoupení. V malém dřevěném domečku na ještě menším náměstíčku sedí malý pán se svou dcerkou. V druhé půlce místnosti jiná slečna prodává papírnický sortiment. S pánem byla švanda již při nákupu letenky. Strávili jsme tam snad dvě hodiny, a to jsme šli hned na řadu. Pán pořád kamsi volal, mezitím si povídal střídavě s námi, s dcerou i ostatními čekajícími. Zajímalo ho ledasco, ale když jsme se dostali až k rozdílům mezi americkým porotním a naším trestním řízením, začali jsme kromě oběda oplakávat již i večeři. Letenky na požadovaný termín nám ale obstaral, i když to znamenalo mj. povolat na místo dva místní občany a domluvit s nimi, že nám uvolní místa 18. a poletí již 15. ledna.
 |
| Puerto Williams |
Připraveni na nejhorší jsme ráno po návratu z treku kráčeli zjistit, jaké jsou vyhlídky na opuštění ostrova. Opět to trvalo drahně dlouho, ale nakonec jsme se dozvěděli, že by snad v nějaké historické době mělo přiletět armádní evakuační letadlo. Zapsali jsme se na evakuační seznam a byli jsme poučeni, že nám pán zavolá, až to bude aktuální. K dotazu, zda dostaneme nějakou letenku nebo poukaz, odvětil, že nikoliv, protože on kromě prodeje letenek také na letišti odbavuje a že si nás bude pamatovat.
Po spoustě peripetií se nakonec shodou okolností stalo, že stávka skončila v den našeho původně plánovaného odletu. Mezitím jsme ještě stihli obdržet nouzové příděly jídla. Evakuace z ostrova tedy proběhla tak napůl. Nepřiletělo armádní letadlo, ale jen velké letadlo provozované onou leteckou společností, do nějž se vešli všichni ztroskotanci. Pán nám zavolal. Skutečně na letišti byl, i s dcerou.
 |
| Záchrana přistává |
Vybírali a vážili zavazadla, naložili je na vozíky a pak i do letadla, organizovali nástup lidí. Prostě zcela rodinný podnik. Chvíli jsme se trošku báli, že pán pak odhodí rukavice a vleze do kokpitu. Tak daleko synergie naštěstí ještě dovedena nebyla. Do letadla, které za normálních okolností létá na Antarktidu, se vešlo přes sto lidí. Pán si je asi všechny pamatoval, protože na letišti nikdo nekontroloval letenky ani pasy. Žádné prohlídky, žádné rentgeny – zavazadel ani lidí...natož pak svlékací. Inu, tak by to asi mohlo fungovat, nebýt terorismu a podobných nešvarů.
 |
| Hurá, odlétáme! |
Žádné komentáře:
Okomentovat