Ponořeni v osmém divu světa I – po Marovu na kajaku

Z důvodů, které si zaslouží samostatné pojednání, jsme se v Mundě nedobrovolně zdrželi o den déle. No, vlastně o dva, protože ten druhý jsme strávili na lodi. Rychlou loď jsme museli nechat ujet a ta pomalá se ukázala být dalším důkazem toho, že i cesta je leckdy cílem. Jako třeba transsibiřská magistrála – tou už dnes většinou také nepojedete jen proto, že chcete někam dojet. Celodenní plavba na MV Kosco po trase zvládnutelné za tři hodiny byla věrnou sondou do života obyčejných „Šalamouňanů“. Zastávky u improvizovaných mol, přivazování velké nákladní lodi k palmám, nakládání pytlů s koprou, nastupování z malých loďek za jízdy, to je jen malá ochutnávka z lodního deníku.

Do cílového Seghe jsme dorazili o několik hodin později než plánováno. Nevadí, Ben na nás i přesto čeká s připravenou loďkou, aby nám otevřel dveře do osmého divu světa – laguny Marovo. Tma jako v pytli, jemně poprchává, vzduch je prosycen těžkými vůněmi kvetoucích stromů. Motor chvíli vzdoruje, ale nakonec naskakuje a my vyrážíme. Za chvíli mizí i poslední známky civilizace. Kolem nás se objevují a mizí nezřetelné obrysy nespočetných ostrůvků. Něco nám na tom všem ale nesedí. Je zataženo, nesvítí měsíc, hvězdy ani žádné umělé zdroje a voda kolem nás se přesto zdá být osvícená. Není osvícená, nýbrž svítící. Jsme šťastnými svědky takzvané bioluminiscence mořského planktonu. Plankton, podobně jako třeba světlušky, obsahuje pigment luciferin, který při podráždění reaguje s kyslíkem a vyzařuje světlo. Zkušení námořníci tento jev znají; během „běžného“ pobytu u moře si ho ale většina lidí kvůli všudypřítomnému světelnému znečištění nevšimne.

Po dvaceti minutách přistáváme na ostrůvku Matikuri na západním konci největší mořské laguny (tj. laguny ohraničené korálovými útesy) na světě. Znalec a milovník Pacifiku, spisovatel James Mitchener, jí považoval za osmý div světa...a nelze se mu divit. Stačí se podívat na satelitní nebo letecké fotografie.

K snídani jsou kromě dobrých palačinek s netradičně chutnajícím místním medem i výhledy na žraloky černocípé snídající přímo pod námi. Na všechny strany jsou ostrovy pokryté po dešti pářícími pralesy. Nad detailní mapou rokujeme, kam se vydáme nasbírat další promile. Kromě dřevěných kánoí máme k dispozici i špičkové australské mořské dvoukajaky, takže ostrůvky třeste se. Plavat obezřetně, magrovy znamenají přítomnost krokodýlů.

Vyrážíme časně, abychom něco ujeli ještě než udeří polední výheň. Kajak jede jako vítr, o moc nezaostáváme ani za motorovou lodí. S pár promilemi za sebou zjišťujeme, že poslední adept není samostatným ostrovem, ale jen poloostrovem odděleným od „mateřského“ ostrova velkým ústím řeky. Tekoucí sladkou vodu poznáte hned, je totiž mnohem studenější než voda mořská. Bereme za vděk chladivým stínem řeky a vydáváme se po ní několik kilometrů do vnitra pralesa. Letité velikány se střídají s magrovy. Místo jako stvořené pro krokodýly. Je jich tu nepochybně spousta, ale ani v postranních lagunách na žádného nenarážíme.

Zpět na moři pokračujeme v popíjení. Zásoba ostrůvků je zdánlivě nevyčerpatelná. Jedny jsou čistě mangrovové, jiné mají palmy a bílé pláže. Kde se nám líbí, tam zastavujeme, napájíme se kokosy, pozorujeme motýly, ledňáčky při lovu, vyskakující hejna ryb a především šnorchlujeme. Je tu spousta korálů, které jsme předtím nikde neviděli, hlavně měkkých. Od přerostlých mozků, přes růžovofialové marshmallow až po dlouhé modré trubice. A těch sasanek... a v nich nepočítaně barevných kombinací nemů. Sem tam pod kamenem vystrkuje tykadla langusta a vše zahušťuje prales „obligátních“ korálových rybiček.

Někde kolem desátého promile přichází bouřka, a tak zastavujeme na oběd. Schováváme se pod hustým podrostem, ale nejprve řádně rámusíme a provádíme nezbytný „perimeter check“. Před chvilkou jsme totiž na protějším ostrůvku přidali na pomyslnou pažbu první krokodýlí zářez. Odehrálo se to rychle. Poklidně se projíždíme podél pláže, když tu najednou z lesa vyběhne něco, co nám v prvním okamžiku připomíná leguány, které jsme vídali na ostrovech v jihozápadním Thajsku. Dochází nám ale, že ti tu nežijí. Je to krokodýl. Svižně probíhá po pláži a hop, už je někde pod lodí. Chvíli nic a pak se kousek od nás na hladině objevuje nenápadný klacíček. Právě tak vypadá krokodýl ve vodě.

Pádlování nás baví. Odpoledne je moře trošku neklidné, ale i přesto den uzavíráme s rekordními sedmnácti promile...a dvěma krokodýli. Druhého jsme spatřili vyhřívat se na odlivem odhaleném korálu. Večer s Benovou rodinou hrajeme místní verzi člověče, nezlob se, „Sorry“, která je mimochodem lepší než ta naše. Místo kostky se používají karty a tudíž se dá více taktizovat.

Po prozkoumání dopádlovatelného okolí nám nezbývá než využít služeb extrémně neefektivního dvoutaktu se spotřebou větší než tank. Úkol: šnorchlování a noční lov langust, místo: ostrov Karuhahe, nástroje: brýle, šnorchl, podvodní baterka a podomácku vyrobená harpuna. Akci lze hodnotit jako úspěšnou ještě než přirážíme u břehů Karuhahe. Cestou se nám poštěstilo jednak spatřit mořskou želvu a jednak jsme chytili velkého tuňáka, nemluvě o delfínech, kteří nás po část cesty doprovázeli. Po západu slunce rozsvěcíme baterky a vrháme se prohledávat dno. Dlouho nic, ale nakonec přeci jen odjíždíme s jednou langustou a krabem.

Fotky vztahující se k tomuto příspěvku naleznete ve složce Šalamounovy ostrovy pod čísly 136 – 175.

Jak jsme s přibývajícími promilemi vzpomínali na Kennedyho a hráli s delfíny na schovávanou

Nebýt minulého příspěvku, považovali byste nás jistě za podroušené, pravili-li bychom, že peklo se „šalamounsky“, tj. v pidginu, řekne bikpaia (jako big fire), hned wantu (jako one, two), nahatý no gat klos (jako not got clothes), lehká děva meri bilong public (jako meri, tj. woman, belong public), lednice bokis ais (jako box ice). A co teprve tak zdánlivě jednoduchý výraz jako pilot...hádejte...hm, spíše se rovnou nechte podat...masta bilong draivim balus (jako master belong driving balus, přičemž balus je domorodý holub).

Promile (naštěstí nikoliv naše) sehrály svou roli i oné noci v Gizu, kdy jsme se jdouce z trhu s čerstvě nafiletovaným tuňákem a sladkými bramborami náhle ocitli (pozváni) v Bamboo baru, odkud je nejlepší výhled na přístavní hemžení. Pověstné „jedno pivo“ rychle dostalo sourozence, většinou jako pozornost od místní „expat“ komunity. S přibývajícím časem ubývala chuť tuňáka pařit se v igelitu. Nastal čas vyrazit, abychom se stihli najíst ještě téhož dne. Nejmenovaný se nabídl, že nás odveze.

Když jsme dojeli až k domu našich milých hostitelů, ukázalo se, že pro pana řidiče by asi americkou policií vyžadovaný dotek špičky nosu či přeříkání abecedy pozpátku nemuselo být úplnou samozřejmostí... Při otáčení autem tak vášnivě políbil jeden z nosníků garáže, až se této podlomila kolena a skácela se k zemi. O co méně to šlo vpřed, o to vehementněji se dotyčný opřel do plynu po zařazení zpátečky. Poněkud však pozapomněl na volant, a tak ve vteřině začaly pršet ořechy z palmy roztřesené tunami železa. Po následném manévru prudce vlevo a vpřed se mohutný přední nárazník terénního vozidla zastavil o ještě mohutnější strom. Auto zůstalo zaklíněno tak těsně, že nebylo cesty ven.

Řeč tu však nemá být o alkoholických promilích, nýbrž o mnohem příjemnějších promilích ostrovních. V době psaní tohoto příspěvku jich máme už přes dvacet. Propadli jsme „objevování“ větších i malilinkatých ostrůvků. Vzhledem k jejich celkovému počtu (992) je každý zhruba za jednu promili. A jako opití si na nich také připadáme, jakkoliv většinou pijeme jen šťávu z kokosových ořechů. Ne že by snad na ně lidská noha nikdy nevstoupila, ale i tak je to pro Středoevropana úžasný pocit mít kus korálu s pár palmami jen pro sebe. Přirazit na bílou pláž, prozkoumat „úrodu“ mušlí, dát si čerstvou kokosovou přesnídávku a šnorchlovat do omrzení.

Ostrůvek pojmenovaný po J. F. Kennedym je jeden z těch frekventovanějších. Bývalý americký prezident na něm skutečně spočinul, a to během druhé světové války, když předtím strávil noc na kusu trupu lodi potopené japonským námořnictvem. Navštívili jsme jej na kajacích z většího ostrova Mbambanga. Šnorchlování kolem obou vynikalo zejména vysokou koncentrací sasanek s velmi agresivními klauny (Amphiprioninae), lépe známými pod uměleckým označením nemo, kteří nás kousali do prstů, a gigantickými – až přes metr velkými, zeleno-modrými mlži zévami obrovskými (Tridacna gigas).

Naopak zcela liduprázdná je skupina ostrůvků západně od ostrova Gizo, mezi kterými jsme se plavili na tradiční kánoi vytesané z kmene. Než jsme se nadáli, měli jsme dalších pět promile. S odlivem se postupně zvětšovaly bílé pláže, až se mezi některými z ostrůvků dalo přejít „suchou nohou“. Sem tam v dáli projel osamělý rybář, nad hlavami nám kroužilo několik orlů.

Nejmilejší společností na cestě tam i zpět nám ale bylo hejno asi deseti delfínů, kteří si s námi doslova hráli na schovávanou. Objevili se nedaleko kánoe, vesele vyskakovali a jakoby říkali: „Že nás nechytíte?“. A my pokaždé vyrazili, jak nám jen vratká kánoe umožňovala, abychom se k nim dostali co nejblíže. Párkrát jsme si na ně mohli téměř šáhnout, ale pak vždy přišel poslední vyšší skok, nááádech a šup pod vodu. Za minutu či dvě se vynořili o pár desítek metrů vedle a hra pokračovala.

Nedaleko od Saeragi, kde jsme bydleli, zakotvila dánská jachta. Kvůli vízovým formalitám měla kupodivu namířeno proti směru pasátů do Nora. My se chystali do Mundy, což je od Nora kousek. Hurá, jedeme třetím jachtostopem.

I Munda byla významným pacifickým bojištěm v druhé světové válce. Další den byl proto zasvěcen prolézání džungle a hledání rezivějících japonských protiletadlových děl, amerických kulometů a jiných pozůstatků války. Stavili jsme se i v improvizovaném muzeu.

Po válečných stopách jsme nazítří pokračovali ve vodě dvěma vraky letadel a několika lodními. Při prozkoumávání jednoho z nich jsme omylem „zaparkovali“ na ostrově ministra energetiky. Obrovský hlídací pes se naštěstí ukázal být spíše vítacím. Ohrožoval nás pak jen svými drápy, když se samým nadšením z našeho příjezdu vydal za námi šnorchlovat a mohutnými čubičkovými záběry nám poněkud necitlivě namasíroval záda.

Kromě toho jsme ten den přidali další čtyři promile. První odměnou za brzké ranní odplutí z Mundy nám bylo blízké setkání s obrovským rejnokem manta (Manta birostris). Projížděli jsme zrovna místem, kde hluboké moře přechází do mělké korálové laguny. Voda se z inkoustově modré stávala azurovou. Najednou periferním viděním zahlédneme nějaký nepatřičný pohyb. V první chvíli to vypadá snad jako utržená rybářská síť vlnící se na útesu, ale když se to posune až před nás, poznáváme, s kým máme tu čest. Připadáme si, jako kdyby pod námi prolétal pověstný „neviditelný“ bombardér B2. Velikost rejnoka je dechberoucí. Ještě několik zavlnění ocasem a představení je u konce. Během dne jsme viděli ještě žraloky, velkou „maskovací“ rybu zplošťelce Beaufortového (Cymbacephalus beauforti), několikero barevných kombinací sasanek a nemů a spoustu dalších stvoření, ale rejnoka už nic netrumflo.

Fotky vztahující se k tomuto příspěvku naleznete ve složce Šalamounovy ostrovy pod čísly 85 – 135.