28. 2. 2011

Jak jsme (ne)byli evakuováni

Vědomi si malé kapacity spojů mezi Puertem Williams a zbytkem Chile, koupili jsme si obezřetně letenky do Punta Arenas hned druhý den po příjezdu na ostrov Navarino. Z treku jsme se vrátili dva dny před plánovaným odletem. Jak ale již víte, místo ve vaně se svařákem jsme ten večer skončili u televize a internetu, kde jsme se snažili zjistit co nejvíce informací o mezitím nastalé stávce.

Náměstí v Puerto Williams
Stávkovalo celé jižní Chile, kde vláda významně dotuje ceny plynu. Zemní plyn je v této oblasti klíčovou komoditou, jíž se nejen topí, ale která také třeba pohání auta. Cynik by si jistě neodpustil poznámku v tom smyslu, že věnovali-li by stávkující stejnou energii na zateplení svých papundeklových domů, nemuseli by ostatní otravovat stavěním barikád a pálením pneumatik. Nemluvě o tom, že si tím do značné míry řezali pod sebou větev v podobě turistického ruchu, který jejich počínáním dostal bolestivou ránu.

Kdyby chyby, vláda dotace přes údajný předchozí slib opaku snížila a stávkující zablokovali chod celé provincie. Silnice, letadla, lodě, nic nefungovalo. V Puertu Williamsu naštěstí fungovalo alespoň zastoupení letecké společnosti, s níž jsme měli za dva dny odletět. Před námi však byli na řadě pasažéři z předchozích zrušených letů.

Domek v Puerto Williams
Ale k tomu zastoupení. V malém dřevěném domečku na ještě menším náměstíčku sedí malý pán se svou dcerkou. V druhé půlce místnosti jiná slečna prodává papírnický sortiment. S pánem byla švanda již při nákupu letenky. Strávili jsme tam snad dvě hodiny, a to jsme šli hned na řadu. Pán pořád kamsi volal, mezitím si povídal střídavě s námi, s dcerou i ostatními čekajícími. Zajímalo ho ledasco, ale když jsme se dostali až k rozdílům mezi americkým porotním a naším trestním řízením, začali jsme kromě oběda oplakávat již i večeři. Letenky na požadovaný termín nám ale obstaral, i když to znamenalo mj. povolat na místo dva místní občany a domluvit s nimi, že nám uvolní místa 18. a poletí již 15. ledna.

Puerto Williams
Připraveni na nejhorší jsme ráno po návratu z treku kráčeli zjistit, jaké jsou vyhlídky na opuštění ostrova. Opět to trvalo drahně dlouho, ale nakonec jsme se dozvěděli, že by snad v nějaké historické době mělo přiletět armádní evakuační letadlo. Zapsali jsme se na evakuační seznam a byli jsme poučeni, že nám pán zavolá, až to bude aktuální. K dotazu, zda dostaneme nějakou letenku nebo poukaz, odvětil, že nikoliv, protože on kromě prodeje letenek také na letišti odbavuje a že si nás bude pamatovat.

Po spoustě peripetií se nakonec shodou okolností stalo, že stávka skončila v den našeho původně plánovaného odletu. Mezitím jsme ještě stihli obdržet nouzové příděly jídla. Evakuace z ostrova tedy proběhla tak napůl. Nepřiletělo armádní letadlo, ale jen velké letadlo provozované onou leteckou společností, do nějž se vešli všichni ztroskotanci. Pán nám zavolal. Skutečně na letišti byl, i s dcerou.


Záchrana přistává

Vybírali a vážili zavazadla, naložili je na vozíky a pak i do letadla, organizovali nástup lidí. Prostě zcela rodinný podnik. Chvíli jsme se trošku báli, že pán pak odhodí rukavice a vleze do kokpitu. Tak daleko synergie naštěstí ještě dovedena nebyla. Do letadla, které za normálních okolností létá na Antarktidu, se vešlo přes sto lidí. Pán si je asi všechny pamatoval, protože na letišti nikdo nekontroloval letenky ani pasy. Žádné prohlídky, žádné rentgeny – zavazadel ani lidí...natož pak svlékací. Inu, tak by to asi mohlo fungovat, nebýt terorismu a podobných nešvarů.

Hurá, odlétáme!

22. 2. 2011

Tři týdny v horách ohňozemských II/2 - Za nejjižnějším rybařením a kolem zubů zpátky

Argentinská Ushuaia se mohutně propaguje jako fin del mundo a jako nejjižnější město světa. Přitom obě uvedená přízviska náleží nikoliv jí, ale chilskému Puertu Williams na ostrově Navarino, naší další destinaci. Po zjištění nehorázných cen argentinských dopravců jsme se tam přes Beaglův průliv vydali stopem na palubě plachetnice Nunatak. Na ostrov Navarino nás lákala především divoká příroda. Krajina je tu podobná jako v okolí Ushuaiy (včetně výrazných bobřích zásahů do ní), ale kvůli přímému působení antarktických větrů ještě mnohem drsnější.

Prales na ostrove Navarino
Protivetrova uprava ohne
Je zcela normální, že na Navarinu v létě sněží a padají kroupy. Stejně tak je běžné, že změna z azura do takového počasí nastává prakticky okamžitě a přijít může kdykoliv. Televizní rosničky by se tu neuživily, protože počasí se většinou prostě předpovídat nedá.
Hlavní a jediné městečko na ostrově, Puerto Williams, vyrostlo z původní čistě vojenské základny a je malebně situováno na severu při pobřeží Beaglova průlivu. Našli jsme si tu ubytování u sympatické rodiny, skamarádili se s místními roztodivně zkříženými pejsky, doplnili rybářskou výzbroj a vyrazili směrem na jih k jezeru Windhond. Od něj je to co by kamenem dohodil k jižnímu pobřeží ostrova a odtud již jen kolem sta kilometrů k mysu Horn, který se nám později poštěstilo spatřit.

Beagluv pruliv
Jezero Windhond
Cesta k jezeru trvala necelé dva dny. Je sice sporadicky, ale přesto značená a jedná se tak o nejjižnější značený trek na světě. Nejjižnější turistická značka je u refugia Charles nedaleko jezera, kde jsme odpočinkem a rybařením strávili dva dny. Zpočátku se moc nedařilo, ale nakonec jsme chytili sedm pstruhů, částečně (ty větší) v jezeře a zbytek v potoce.

Refugio Charles u jezera Windhond
Nejjiznejsi turisticka znacka na svete
Od jezera Windhond jsme se vydali severozápadním směrem a napojili jsme se na okruh kolem masivu Dientes de Navarino (Navarinské zuby), takto pojmenovaného díky jeho zubatým vrcholkům. I tady jsou obtížná dostupnost a drsnější podmínky účinným filtrem, takže na treku potkáte minimum lidí (my za celou dobu jen dva). Musíme uznat, že počasí se tu opravdu dovede zkazit. Kolmý déšť, přecházející ve sněžení nebo kroupy, hnaný větrem, který nás i s batohem několikrát doslova odfouknul. Nám takhle zlobilo jenom jeden a půl dne z celkových sedmi, ale v Puertu Williams jsme potkali i jedince, kteří se okruh neúspěšně pokusili absolvovat již čtyřikrát.

Cestou na horu Betinelli

Dientes de Navarino 

Po návratu do města vzaly rychle za své naše důmyslné plány na teplou vanu, svařáka a něco dobrého na zub. Původní ubytování bylo plně obsazeno, stejně jako většina ostatních ve městě. Příčinou byla stávka, která mezitím propukla v jižním Chile a desítkám lidí znemožnila opustit ostrov. O tom, jak jsme se z ostrova nakonec dostali my, si přečtěte v dalším příspěvku.

Pobrezi u Puerta Williams

Všechny fotky z tohoto treku naleznete na Picase ve složce Chile (viz též odkaz Všechny fotky vpravo).

17. 2. 2011

Tři týdny v horách ohňozemských I/2 - Po stopách krávy aneb jak jsme náhodou absolvovali jeden z našich nej treků

Po návratu z Antarktidy před námi stála otázka, co se Silvestrem. Tentokrát jsme to rozsekli poměrně rychle, protože v přeturistované Ushuaie s kasiny a podobnými nesmysly jsme být nechtěli. Zakoupili jsme proto mapu a vydali se do nedalekých hor s úmyslem strávit tam asi pět dní trekováním na pomezí národního parku Tierra del Fuego – Ohňová země (více o Ohňové zemi, o tom, kde se přesně rozkládá a proč se tak jmenuje např. tady). Je to trek poměrně náročný, zejména co se hledání cesty týče. Ta sice formálně v mapách vyznačena je, v terénu je to však poněkud jinak.




Ráno jsme se zdrželi a byli jsme lehce nevrlí z toho, že vyrážíme tak pozdě. Abychom si spravili náladu, zašli jsme na oběd do našeho oblíbeného grillbaru (zcela neturistického a místními považovaného za nejlepší stran masa ve městě). Tam jsme se dali do řeči s Holanďanem, který nedaleko Ushuaiy už několik let žije. Když jsme mu sdělili naše plány, přislíbil, že nás na začátek treku odveze, a také nám doporučil změnit trasu. Nejkrásnější v širokém okolí prý má být okruh kolem masivu Vinciguerra, který navíc vede zcela mimo značené, resp. vůbec jakékoliv cesty.


Nejprve jsme váhali, ale nakonec jsme se rozhodli chytit příležitost za pačesy...a dobře jsme udělali. Následující týden předčil očekávání. Až na prvních a posledních pár kilometrů jsme šli panenskou divočinou a nepotkali jediného živáčka. Ano, mnohokrát jsme se museli prodírat hustými bukovými a pabukovými lesy rychlostí kilometru či dvou za hodinu, brodit hluboké řeky, slézat skály, ale každý krok stál za to. Pocit, že jdete místy, kde pravděpodobně ještě nikdo neprošel, že před sebou nemáte žádné doporučené úseky a tábořiště je úžasný.




Sami jsme si volili cestu, spali jsme, kde se nám zachtělo. Husté lesy střídala červenožlutá rašeliniště, kaskádovitá jezera, potoky, řeky a na nich všude spousta bobřích hrází. Bobři byli našimi společníky každý den a naneštěstí někdy i v noci, kdy nás budili svými nepřeslechnutelnými skoky do vody a plácnutími silným ocasem o ní.


Bobři kanadští tu, jak již vyplývá z jejich názvu, nejsou původním druhem, a právě proto se jim tu tak skvěle daří. Byli sem nerozumně vysazeni v 60. letech kvůli srsti. Soudruzi však udělali chybu, protože jim nedošlo, že bobří srst ve zdejších mírnějších klimatických podmínkách nenabude takové tloušťky jako v Kanadě a že o ní tudíž nebude na trhu zájem. Když to zjistili, nechali bobry svému osudu. A ten jim zatím velmi přeje. Bobří populace se z pár kusů zvýšila na mnoho desítek tisíc. Bobři tu dosahují nebývalých rozměrů (až kolem 30 kilo) a dožívají se nadprůměrného věku. Je zde pro ně ideální klima, dostatek potravy a nemají prakticky žádného predátora. Nadšení některých turistů nad „roztomilými zvířátky“ však nesdílí zejména stromy v okolí vodních ploch, protože ty to mají spočítané.


Bobři se jednak živí jejich lýkem a jednak z nich budují své hráze. A pozor, bobří hráze běžně mívají mnoho desítek metrů na délku a několik metrů na výšku i šířku. Vždyť pro bobra není problém překousat i sebesilnější strom. Velmi vítaným vedlejším produktem jejich činnosti pro nás byl všudypřítomný přehršel ideálně suchého dřeva na oheň. Možnost každý večer uvařit na ohni a posedět u něj ostatně byla další velkou výhodou tohoto treku. Na Silvestra jsme si u něho dopřáli dvě lahvinky vína, jednu v době české půlnoci, druhou o té místní.


Velmi zblízka jsme se setkali i s dalšími zvířaty. Na tomto i některých dalších trecích mimo často chozené trasy jsme si také všimli, že zvířata se nás mnohem méně bojí. Mnohokrát jsme se jich téměř dotýkali; třeba datlů nebo tady dokonce i kondora. Od něj jsme byli snad dva, tři metry. Nečekanou společnost nám dělalo i stádo divokých, resp. zdivočelých, krav. Viděli jsme je sice až poslední den, ale již předtím nám jejich stopy několikrát posloužily v situacích, kdy jsme nevěděli, jakým směrem se nejlépe vydat. A musí to být asi nějaké příbuzné slavné alpské Milka krávy, protože, věřte, nevěřte, stopy jedné z nich jsme sledovali až do sedla (a přes něj) ve výšce kolem tisíce metrů, v němž bylo nad kolena sněhu.


To vše společně s pětistupňovou kaskádou jezer a množstvím vodopádů v prvním údolí a neskutečnými bobřími hrázemi a loukami v druhém údolí, jakož i nevídané šestidenní azuro a světlo až téměř do půlnoci z původně nenápadného treku udělaly jeden z těch nezapomenutelných. Nemluvě o milých bonusech jako třeba sjíždění ze sedla do druhého údolí po sněhových polích na karimatce :-) Abychom to ale neměli zadarmo, čekala na nás 
poslední den treku daň za několikadenní slunečné počasí – rozvodněná řeka Olivia.



Museli jsme ji přebrodit a mělo tam být vody tak po kolena. Teď jí tam však bylo mnohem více a dalo nám spoustu práce, než jsme našli místo, kde bylo možno překonání řeky nazvat ještě brozením a nikoliv již přeplaváním. Vody tam ale stejně bylo po krk. Znamenalo to přebalit batohy, dát stranou doklady a elektroniku a přenosit věci s rukama nad hlavou. Trvalo to mnoho ledových minut, ale nakonec se povedlo a pak našemu šťastnému návratu do civilizace již kromě několika škrábanců od trnitých keříků calafate nestálo nic v cestě.



Všechny fotky z tohoto treku naleznete na Picase ve složce Argentina (viz též odkaz Všechny fotky vpravo).

11. 2. 2011

Antarktida IV/4 – Antarktičtí obyvatelé, dobyvatelé a plenitelé

Milí přátelé, tak vás všechny opět po nějaké době zdravíme a přinášíme poslední díl antarktického deníku. Vězte, že od opuštění Plancia jsme nachodili již téměř 500 kilometrů v překrásných patagonských horách a máme tak spoustu dalších fotek a zážitků, o které se s vámi chceme podělit. Jsme teď v jedné z nejzapadlejších vesniček v Chile, ve Ville O’Higgins a postupně se budeme propracovávat dále na sever; dostupnost internetu je tu všelijaká. Nezbývá nám proto než následující příspěvky zestručnit, abychom se nedostali do přílišného skluzu. Fotky budeme publikovat v plném rozsahu.


V třetí části deníku jsme skončili Štědrým večerem. Další svátky vánoční jsme prožili neméně zajímavě, vydali jsme se totiž po stopách dalších (a větších) antarktických obyvatel, jakož i jejích dobyvatelů a plenitelů. Jako první jsme navštívili bývalou britskou výzkumnou základnu Port Lockroy z 40. let minulého století. Dnes je z ní velmi autentické muzeum, v němž si připadáte, jako kdyby si posádka jen někam na chvíli odskočila.


I v bezprostředním okolí Port Lockroy jsme pozorovali kolonie tučňáků oslích. Byli jsme svědky nešťastné scénky, kdy tučnice přišla o jedno z vajíček poté, kdy se jí zbortila část hnízda postaveného na sněhu (viz minulý díl deníku). Jako předvoj dalšího dne jsme žasli nad velikostí velrybích kostí dodnes pokrývajících pobřeží kolem základny.


Odpoledne jsme se podruhé vylodili na antarktickém kontinentu, jmenovitě na poměrně nedávno opuštěné argentinské základně Almirante Brown. Ještě před tím jsme však strávili několik hodin na Zodiacích v Rajské zátoce, konkrétně v Skontorp Cove. Rajské proto, že ji za takovou považovali velrybáři, již se sem uchylovali k odpočinku po krušných obdobích na volném moři. Označení rajská by si ale bezesporu zasloužila i beztak. Modrobílé ledové přestavení zde dosáhlo vrcholu.


Na Zodiacích jsme postupně prozkoumávali kry i stěny obřích ledovců, z nichž se odlamovaly kusy ledu veliké jak domy. Jeden takový „calving“ byl obzvláště vydatný a za ohlušujícího hřmění zvedl asi dvoumetrovou vlnu. Jen výkonné motory zachránily posádky některých Zodiaců od nedobrovolné koupele nebo přinejmenším mořské sprchy. Cestou ke zmiňované argentinské základně jsme se ještě zastavili u několika odpočívajících tuleňů leopardích.


Nejvíce jsme si ale s tuleni užili až na Štěpána odpoledne na Půlměsíčním ostrově, kde jsme na odlehlé pláži narazili na asi deset spících tuleňů Weddelových. Vůbec se nás nebáli a jak se postupně probouzeli, tak nám tak krásně pózovali, že by se za to ani nejlepší modelky nemusely stydět. Zívali, protahovali se, jen promluvit :-)


Ráno toho dne bylo zasvěceno převážně opět velrybám, tentokráte však na poněkud smutnější strunu, i když naštěstí už jen historickou. V zátoce uvnitř obrovského kráteru činné sopky tvořící Klamný ostrov jsme si prohlédli pozůstatky velrybího inferna 19. a počátku 20. století, které tento živočišný druh téměř přeřadilo do kategorie vyhynulých druhů. Až do začátku třicátých let minulého století zde působila Hectorova velrybářská společnost. Než tomu učinilo přítrž rozšíření zpracovatelských lodí, Velrybářskou zátoku Klamného ostrova používala jako přístav a zároveň jako výrobnu rybího tuku.


Ano, právě velrybí tuk byl důvodem, proč velryby byly skoro vyhubeny. Ne kvůli masu, jak by si dnešní člověk mohl myslet. To se jako vedlejší produkt převážně vyhazovalo, případně používalo na krmení zvířat. Pamětníci popisují, že v dobách největšího rozmachu zdejšího velrybářství byla voda ve Velrybářské zátoce červená a dalo se po ní chodit. Vedle sebe tu totiž bývalo naskládáno až tři, čtyři sta velryb. Ty byly následně rozporcovány a naházeny do gigantických kotlů, z nichž se vyvařený tuk čerpal přímo do lodí. V Evropě pak naši předkové velryby prosvítili a protopili.


Velryby se lovily v pořadí podle velikosti. Čím větší, tím více peněz pro velrybáře. Dodnes tedy zhruba platí, že čím větší druh, tím ohroženější a tím obtížnější ke spatření. Nejen z důvodu prosté matematiky, ale též proto, že velké druhy velryb se dožívají i přes sto let a mnohé z nich si tak inferno ještě v podobě strachu z lodí „pamatují.“ Když velryby vidíte na vlastní oči, zůstává nad tehdejším velrybářským počínáním (i při respektování historických souvislostí) rozum stát.


Poněkud ponurá atmosféra této části jinak krásného Klamného ostrova je podtržena jeho černobílou, sopečnou, barevnou dispozicí. Barevně dokonale ladící, ale ani za mák pochmurní, jsou jedni z jeho velmi početných obyvatel – tučňáci kroužkoví. Ti se nám ale v plné kráse předvedli také až na Půlměsíčním ostrově, kde jsme je zastihli s několik dní čerstvými mláďaty. Za normálních okolností by touto dobou měla mláďata již většina tučňáků na Antarktickém poloostrově, kvůli přemíře sněhu jsme se však s nimi setkali poprvé až zde. Posuďte sami na fotkách, jak jsou rozkošná.


Říká se, že v nejlepším se má přestat, a to se nám tentokrát povedlo dokonale. Poté, co jsme ještě vyfotili zbloudilého tučňáka žlutorohého jsme začali otáčet kormidlo směrem zpět. Na zpáteční cestě, kdy k nám Drakeův průliv již nebyl tolik milostiv, jsme se dozvěděli řadu zajímavostí o geologii Antarktidy, o důsledcích globálního oteplování, jakož i další historické souvislosti.




Postupně jsme ukrajovali poslední kilometry z celkových více než tří tisíc, probírali jsme se nekonečnou záplavou fotek a konečně jsme asi pochopili, co třeba sportovci myslí tím, že jim stále nedochází, co prožili či dokázali...