Jak jsme si počínali v Austrálii, na Zélandu a v Oceánii

Máme za sebou další kontinent a stejně jako v případě Jižní Ameriky a Antarktidy přinášíme pár snad zajímavých čísel o našem prvním počínání u protinožců.

V jižním Tichém oceánu jsme stanuli na 66 ostrovech.

Abychom se tam dostali, museli jsme 16 letadly urazit 33.000 km a nespočetně loděmi a kánoemi téměř 1.000 km.

Auty a autobusy jsme, převážně v Austrálii a na Novém Zélandu, zdolali více než 9.000 km.

Pěšky jsme urazili nějakých 500 km, z toho minimálně 400 km s plnou polní. Uplavali jsme 50 km.

50 nocí jsme strávili ve stanu.

Zkonzumovali jsme možná 500 kokosů.

Chytili jsme desítky ryb, nasbírali stovky mušlí.

Tolik pro tuto chvíli k Austrálii a Oceánii.

Ponořeni v osmém divu světa II – mořský ráj to napohled

Čtyři noci jsme u Bena byli sami, pátého přijeli dva mladí Američané, Mathew a Eden. Na Šalamouny jezdí opakovaně za antropologickým výzkumem a Eden také jako zdravotní sestra. Skvělé je, že znají široké okolí a přesně ví, kde jsou nejlepší útesy a ty nejzapomenutější ostrůvky. Navíc ve čtyřech lidech už náklady na provoz motorové lodi přestávají být likvidační. Jako první se vydáváme na celodenní výlet na ostrov Ngirasa. Ten je od poslední civilizace tak daleko, že se kolem něj prakticky vůbec nerybaří. Pestrost mořského života tomu odpovídá.

V laguně mezi Ngirasou a Nusou Lavatou objevujeme dosud nejhezčí korálový útes. Začíná hned pod hladinou a i potápěči uznávají, že tady je jejich výbava zbytečná. Stačí ponořit brýle pod vodu a ocitáte se v barevném šílenství. Ne stovky, ale tisíce pestrobarevných rybiček se mihotají všemi směry. Co chvíli kolem proplave „škola“ větších ryb. Sem tam se mihne žralok. Mušle netřeba hledat, ale možno rovnou sbírat. Mořský ráj to napohled. Mat má s sebou profesionální harpunu, takže k obědu jsou čerstvé ryby a langusta. Rybaříme i cestou zpátky a kromě několika vajec tabonů (megapodů) z Ngirasy se tak vracíme i se dvěma barakudami.

Ráno přispíváme k míšení pacifických kultur, když Jilly učíme samojské banánové palačinky a kokosovou marmeládu. Neobvykle klidné moře nám umožňuje vyrazit až na daleký ostrov Kulokulo. Dál to vlastně ani nejde, následuje jen maják a pak dlouho nic...až Austrálie. Hlavním lákadlem na Kulokulo jsou neskutečné „drop-offy“, kde se najednou mořské dno propadá o stovky metrů. Je to trochu strašidelný pohled, ale korálová výzdoba a hlavně život kolem ní za to stojí. Tady jsme již v otevřeném oceánu, takže není nouze ani o veliké ryby, podobně jako další den na ostrůvcích Ravu a Runja. Na zpáteční cestě potkáváme školu tuňáků a za necelou hodinu si dáváme do nosu možná nejčerstvější sashimi v životě. Slavíme jubilejní čtyřicátou promili.

Po zaslouženém dni odpočinku balíme a vyrážíme prozkoumat severovýchodní část laguny Marovo. Nejvíce nás láká pasáž mezi ostrovy Uepi a Charopoana a další propady kolem prvně jmenovaného ostrova. Díky zákazu rybolovu tam moře má být v nedotčeném stavu. A informace se ukazuje být správnou. Ocitáme se v království velkých ryb. Ne že by tu nebyly i malé, ale ty pro mnohost jejich řádově větších kolegyň jaksi nevnímáte. Desítky velikých parrotfishes (ploskozubcovití), nekončící školy trevallies (kranasovití) a zlověstně se tvářící barakudy. Mezitím majestátně proplouvají a bělo- a černocípí koráloví žraloci.

zdroj: www.wikipedia.org

Náladu si nenecháváme zkazit ani provozovateli ubytování na Charopoaně. Patří k dojičům. Cizince považují za krávu čekající na podojení. Rozhodně tam nejezděte, a když, tak jen na jednu noc. Více času ostatně na vidění toho podstatného nepotřebujete. Doporučeníhodné naopak je plavání s rejnoky manta, kteří se pohybují kolem Charopoany. Je s nimi bezva legrace.

zdroj: www.wikipedia.org

Nejprve vás ohromí jejich velikost. Není divu, vždyť jsou to jedny z největších ryb vůbec. Pohybují se máváním obřích „křídel“. Do mysli se nám opět vkrádá představa amerického bombardéru. Jak už to bývá, největší z rejnoků je neškodný pojídač planktonu. I tak si ale dávejte pozor na jeho malý, ale přesto potenciálně bolestivě bodající ocas. Neplavte nad rejnokem. Nejlépe je stejně plavat mu v ústrety. Uvidíte tak zblízka jeho futuristicky tvarované popředí. Velkou tlamou nasává plankton. To se evidentně naučily malé rybičky plavající v těsné blízkosti ústí rejnokova trávicího traktu a parazitující na jeho snídani. Po chvíli nás začali také považovat za rejnoky a domáhali se své dávky planktonu okusováním brýlí :-)

zdroj: www.wikipedia.org

Za peníze ušetřené nekompromisním odmítnutím zlodějských praktik Charopoanských jsme si od vyhlášených marovských řezbářů koupili pěknou, perletí vykládanou masku a ještě jsme sehnali dopravu zpět do Matikuri za polovic než nabízela Charopoana. Posledních pár dní jsme se rozhodli strávit na prověřeném a nepochybně nejlepším místě v Marovu a dost možná na celých Šalamounech - u Bena a Jilly na Matikuri. Matt s Eden již dříve odjeli, takže jsme zase měli celý ostrov jen pro sebe.

Opět jsme kajakovali a tentokráte i trochu litovali, že v kajaku není baterie pohánějící pumpu, která má odčerpávat nabranou vodu. Cestou zpátky z ostrova Karuhahe nás zastihla silná bouřka velkoryse nám poskytnuvší možnost naučit se s kajakem zacházet v třímetrových vlnách. Ne že bychom byli nevděčníky, ale odbýt si eskymáčí premiéru na dvoukajaku jsme si za daných okolností zrovna nepřáli. Metodou pokus omyl se nám stále více dařilo vlnám se vyhýbat nebo po nich surfovat, ale kajak plnící se vodou nám to vskutku neulehčoval. Povedlo se a konečně jsme dosáhli vnitřní části laguny, mnohem více chráněné před vlnami.

Poslední den a půl jsme v Matikuri strávili poklidnými aktivitami jako četba, dívání se na filmy, turnaje v Sorry a rybaření. Promilometr se zastavil na rovných padesáti. Jupííí. Zase jeden z těch momentů, kdy by bylo skvělé umět zastavit čas. Ale musíme se rozloučit. Upřímně doufáme, že je to nashledanou a nikoliv sbohem. Tohle místo vyzařuje velmi pozitivní energii. Ben nám ještě vypráví ranní příhodu ze dne, kdy jsme se na Matikuri nečekaně vrátili z Charopoany (kde jsme původně měli zůstat až do odletu do Honiary). Ráno prý až ke stolu na verandě přiletěl velký motýl zrovna ve chvíli, kdy se Ben s rodinou bavili o tom, že nás v neděli přijedou překvapit na letiště do Seghe. Ben ostatním řekl, že je to znamení, že ten den přijedou hosté (což je bez předchozího ohlášení výjimečné). Netušili ovšem, že večer dorazíme my. Nejen motýli, ale asi i žraloci mají přehled o našem počínání. Rozloučit se s námi až k molu přišel černocípý korálový žralok, který nás tam první den vítal.

Představte si, že jste v Brně a chcete letět do Prahy. S tímto úmyslem jsme si koupili letenku ze Seghe do Honiary. Poněkud nás zarazilo, když jsme ve změti kódů na letence uviděli i kód pro Mundu, což by v našem pomyslném případě ze středoevropských luhů byla, dejme tomu, Bratislava. Dále nalézáme i kód pro Gizo, řekněme Budapešť. A ukazuje se, že šalamounské aerolinky sice cestou z Prahy do Budapešti staví v Brně a Bratislavě, nikoliv však již během letu zpátečního, ten je přímý. Pokud jsme chtěli letět ze Seghe do Honiary, museli jsme nasednout již při letu opačným směrem a navíc absolvovat úsek Seghe – Munda – Gizo a zpět (Brno – Bratislava – Budapešť). Ne že by nám to vadilo, právě naopak – na cenu to nemá vliv a všechnu tu krásu jsme si mohli znova užít.

Cestovatelský postdoktorát dokončen. Na Šalamounech jsme byli pět týdnů a nepotkali jsme ani jednoho jediného (!) cestovatele, jenom pár resortních turistů pohybujících se čistě na trase letiště – resort – letiště. Pokud toužíte jít skutečně mimo vyšlapanou trasu, tak Šalamounovy ostrovy jsou vaší zemí zaslíbenou. Pro nás byly určitě jedním z vrcholů naší cesty.

Fotky vztahující se k tomuto příspěvku naleznete ve složce Šalamounovy ostrovy pod čísly 176 – 202.

Ponořeni v osmém divu světa I – po Marovu na kajaku

Z důvodů, které si zaslouží samostatné pojednání, jsme se v Mundě nedobrovolně zdrželi o den déle. No, vlastně o dva, protože ten druhý jsme strávili na lodi. Rychlou loď jsme museli nechat ujet a ta pomalá se ukázala být dalším důkazem toho, že i cesta je leckdy cílem. Jako třeba transsibiřská magistrála – tou už dnes většinou také nepojedete jen proto, že chcete někam dojet. Celodenní plavba na MV Kosco po trase zvládnutelné za tři hodiny byla věrnou sondou do života obyčejných „Šalamouňanů“. Zastávky u improvizovaných mol, přivazování velké nákladní lodi k palmám, nakládání pytlů s koprou, nastupování z malých loďek za jízdy, to je jen malá ochutnávka z lodního deníku.

Do cílového Seghe jsme dorazili o několik hodin později než plánováno. Nevadí, Ben na nás i přesto čeká s připravenou loďkou, aby nám otevřel dveře do osmého divu světa – laguny Marovo. Tma jako v pytli, jemně poprchává, vzduch je prosycen těžkými vůněmi kvetoucích stromů. Motor chvíli vzdoruje, ale nakonec naskakuje a my vyrážíme. Za chvíli mizí i poslední známky civilizace. Kolem nás se objevují a mizí nezřetelné obrysy nespočetných ostrůvků. Něco nám na tom všem ale nesedí. Je zataženo, nesvítí měsíc, hvězdy ani žádné umělé zdroje a voda kolem nás se přesto zdá být osvícená. Není osvícená, nýbrž svítící. Jsme šťastnými svědky takzvané bioluminiscence mořského planktonu. Plankton, podobně jako třeba světlušky, obsahuje pigment luciferin, který při podráždění reaguje s kyslíkem a vyzařuje světlo. Zkušení námořníci tento jev znají; během „běžného“ pobytu u moře si ho ale většina lidí kvůli všudypřítomnému světelnému znečištění nevšimne.

Po dvaceti minutách přistáváme na ostrůvku Matikuri na západním konci největší mořské laguny (tj. laguny ohraničené korálovými útesy) na světě. Znalec a milovník Pacifiku, spisovatel James Mitchener, jí považoval za osmý div světa...a nelze se mu divit. Stačí se podívat na satelitní nebo letecké fotografie.

K snídani jsou kromě dobrých palačinek s netradičně chutnajícím místním medem i výhledy na žraloky černocípé snídající přímo pod námi. Na všechny strany jsou ostrovy pokryté po dešti pářícími pralesy. Nad detailní mapou rokujeme, kam se vydáme nasbírat další promile. Kromě dřevěných kánoí máme k dispozici i špičkové australské mořské dvoukajaky, takže ostrůvky třeste se. Plavat obezřetně, magrovy znamenají přítomnost krokodýlů.

Vyrážíme časně, abychom něco ujeli ještě než udeří polední výheň. Kajak jede jako vítr, o moc nezaostáváme ani za motorovou lodí. S pár promilemi za sebou zjišťujeme, že poslední adept není samostatným ostrovem, ale jen poloostrovem odděleným od „mateřského“ ostrova velkým ústím řeky. Tekoucí sladkou vodu poznáte hned, je totiž mnohem studenější než voda mořská. Bereme za vděk chladivým stínem řeky a vydáváme se po ní několik kilometrů do vnitra pralesa. Letité velikány se střídají s magrovy. Místo jako stvořené pro krokodýly. Je jich tu nepochybně spousta, ale ani v postranních lagunách na žádného nenarážíme.

Zpět na moři pokračujeme v popíjení. Zásoba ostrůvků je zdánlivě nevyčerpatelná. Jedny jsou čistě mangrovové, jiné mají palmy a bílé pláže. Kde se nám líbí, tam zastavujeme, napájíme se kokosy, pozorujeme motýly, ledňáčky při lovu, vyskakující hejna ryb a především šnorchlujeme. Je tu spousta korálů, které jsme předtím nikde neviděli, hlavně měkkých. Od přerostlých mozků, přes růžovofialové marshmallow až po dlouhé modré trubice. A těch sasanek... a v nich nepočítaně barevných kombinací nemů. Sem tam pod kamenem vystrkuje tykadla langusta a vše zahušťuje prales „obligátních“ korálových rybiček.

Někde kolem desátého promile přichází bouřka, a tak zastavujeme na oběd. Schováváme se pod hustým podrostem, ale nejprve řádně rámusíme a provádíme nezbytný „perimeter check“. Před chvilkou jsme totiž na protějším ostrůvku přidali na pomyslnou pažbu první krokodýlí zářez. Odehrálo se to rychle. Poklidně se projíždíme podél pláže, když tu najednou z lesa vyběhne něco, co nám v prvním okamžiku připomíná leguány, které jsme vídali na ostrovech v jihozápadním Thajsku. Dochází nám ale, že ti tu nežijí. Je to krokodýl. Svižně probíhá po pláži a hop, už je někde pod lodí. Chvíli nic a pak se kousek od nás na hladině objevuje nenápadný klacíček. Právě tak vypadá krokodýl ve vodě.

Pádlování nás baví. Odpoledne je moře trošku neklidné, ale i přesto den uzavíráme s rekordními sedmnácti promile...a dvěma krokodýli. Druhého jsme spatřili vyhřívat se na odlivem odhaleném korálu. Večer s Benovou rodinou hrajeme místní verzi člověče, nezlob se, „Sorry“, která je mimochodem lepší než ta naše. Místo kostky se používají karty a tudíž se dá více taktizovat.

Po prozkoumání dopádlovatelného okolí nám nezbývá než využít služeb extrémně neefektivního dvoutaktu se spotřebou větší než tank. Úkol: šnorchlování a noční lov langust, místo: ostrov Karuhahe, nástroje: brýle, šnorchl, podvodní baterka a podomácku vyrobená harpuna. Akci lze hodnotit jako úspěšnou ještě než přirážíme u břehů Karuhahe. Cestou se nám poštěstilo jednak spatřit mořskou želvu a jednak jsme chytili velkého tuňáka, nemluvě o delfínech, kteří nás po část cesty doprovázeli. Po západu slunce rozsvěcíme baterky a vrháme se prohledávat dno. Dlouho nic, ale nakonec přeci jen odjíždíme s jednou langustou a krabem.

Fotky vztahující se k tomuto příspěvku naleznete ve složce Šalamounovy ostrovy pod čísly 136 – 175.

Jak jsme s přibývajícími promilemi vzpomínali na Kennedyho a hráli s delfíny na schovávanou

Nebýt minulého příspěvku, považovali byste nás jistě za podroušené, pravili-li bychom, že peklo se „šalamounsky“, tj. v pidginu, řekne bikpaia (jako big fire), hned wantu (jako one, two), nahatý no gat klos (jako not got clothes), lehká děva meri bilong public (jako meri, tj. woman, belong public), lednice bokis ais (jako box ice). A co teprve tak zdánlivě jednoduchý výraz jako pilot...hádejte...hm, spíše se rovnou nechte podat...masta bilong draivim balus (jako master belong driving balus, přičemž balus je domorodý holub).

Promile (naštěstí nikoliv naše) sehrály svou roli i oné noci v Gizu, kdy jsme se jdouce z trhu s čerstvě nafiletovaným tuňákem a sladkými bramborami náhle ocitli (pozváni) v Bamboo baru, odkud je nejlepší výhled na přístavní hemžení. Pověstné „jedno pivo“ rychle dostalo sourozence, většinou jako pozornost od místní „expat“ komunity. S přibývajícím časem ubývala chuť tuňáka pařit se v igelitu. Nastal čas vyrazit, abychom se stihli najíst ještě téhož dne. Nejmenovaný se nabídl, že nás odveze.

Když jsme dojeli až k domu našich milých hostitelů, ukázalo se, že pro pana řidiče by asi americkou policií vyžadovaný dotek špičky nosu či přeříkání abecedy pozpátku nemuselo být úplnou samozřejmostí... Při otáčení autem tak vášnivě políbil jeden z nosníků garáže, až se této podlomila kolena a skácela se k zemi. O co méně to šlo vpřed, o to vehementněji se dotyčný opřel do plynu po zařazení zpátečky. Poněkud však pozapomněl na volant, a tak ve vteřině začaly pršet ořechy z palmy roztřesené tunami železa. Po následném manévru prudce vlevo a vpřed se mohutný přední nárazník terénního vozidla zastavil o ještě mohutnější strom. Auto zůstalo zaklíněno tak těsně, že nebylo cesty ven.

Řeč tu však nemá být o alkoholických promilích, nýbrž o mnohem příjemnějších promilích ostrovních. V době psaní tohoto příspěvku jich máme už přes dvacet. Propadli jsme „objevování“ větších i malilinkatých ostrůvků. Vzhledem k jejich celkovému počtu (992) je každý zhruba za jednu promili. A jako opití si na nich také připadáme, jakkoliv většinou pijeme jen šťávu z kokosových ořechů. Ne že by snad na ně lidská noha nikdy nevstoupila, ale i tak je to pro Středoevropana úžasný pocit mít kus korálu s pár palmami jen pro sebe. Přirazit na bílou pláž, prozkoumat „úrodu“ mušlí, dát si čerstvou kokosovou přesnídávku a šnorchlovat do omrzení.

Ostrůvek pojmenovaný po J. F. Kennedym je jeden z těch frekventovanějších. Bývalý americký prezident na něm skutečně spočinul, a to během druhé světové války, když předtím strávil noc na kusu trupu lodi potopené japonským námořnictvem. Navštívili jsme jej na kajacích z většího ostrova Mbambanga. Šnorchlování kolem obou vynikalo zejména vysokou koncentrací sasanek s velmi agresivními klauny (Amphiprioninae), lépe známými pod uměleckým označením nemo, kteří nás kousali do prstů, a gigantickými – až přes metr velkými, zeleno-modrými mlži zévami obrovskými (Tridacna gigas).

Naopak zcela liduprázdná je skupina ostrůvků západně od ostrova Gizo, mezi kterými jsme se plavili na tradiční kánoi vytesané z kmene. Než jsme se nadáli, měli jsme dalších pět promile. S odlivem se postupně zvětšovaly bílé pláže, až se mezi některými z ostrůvků dalo přejít „suchou nohou“. Sem tam v dáli projel osamělý rybář, nad hlavami nám kroužilo několik orlů.

Nejmilejší společností na cestě tam i zpět nám ale bylo hejno asi deseti delfínů, kteří si s námi doslova hráli na schovávanou. Objevili se nedaleko kánoe, vesele vyskakovali a jakoby říkali: „Že nás nechytíte?“. A my pokaždé vyrazili, jak nám jen vratká kánoe umožňovala, abychom se k nim dostali co nejblíže. Párkrát jsme si na ně mohli téměř šáhnout, ale pak vždy přišel poslední vyšší skok, nááádech a šup pod vodu. Za minutu či dvě se vynořili o pár desítek metrů vedle a hra pokračovala.

Nedaleko od Saeragi, kde jsme bydleli, zakotvila dánská jachta. Kvůli vízovým formalitám měla kupodivu namířeno proti směru pasátů do Nora. My se chystali do Mundy, což je od Nora kousek. Hurá, jedeme třetím jachtostopem.

I Munda byla významným pacifickým bojištěm v druhé světové válce. Další den byl proto zasvěcen prolézání džungle a hledání rezivějících japonských protiletadlových děl, amerických kulometů a jiných pozůstatků války. Stavili jsme se i v improvizovaném muzeu.

Po válečných stopách jsme nazítří pokračovali ve vodě dvěma vraky letadel a několika lodními. Při prozkoumávání jednoho z nich jsme omylem „zaparkovali“ na ostrově ministra energetiky. Obrovský hlídací pes se naštěstí ukázal být spíše vítacím. Ohrožoval nás pak jen svými drápy, když se samým nadšením z našeho příjezdu vydal za námi šnorchlovat a mohutnými čubičkovými záběry nám poněkud necitlivě namasíroval záda.

Kromě toho jsme ten den přidali další čtyři promile. První odměnou za brzké ranní odplutí z Mundy nám bylo blízké setkání s obrovským rejnokem manta (Manta birostris). Projížděli jsme zrovna místem, kde hluboké moře přechází do mělké korálové laguny. Voda se z inkoustově modré stávala azurovou. Najednou periferním viděním zahlédneme nějaký nepatřičný pohyb. V první chvíli to vypadá snad jako utržená rybářská síť vlnící se na útesu, ale když se to posune až před nás, poznáváme, s kým máme tu čest. Připadáme si, jako kdyby pod námi prolétal pověstný „neviditelný“ bombardér B2. Velikost rejnoka je dechberoucí. Ještě několik zavlnění ocasem a představení je u konce. Během dne jsme viděli ještě žraloky, velkou „maskovací“ rybu zplošťelce Beaufortového (Cymbacephalus beauforti), několikero barevných kombinací sasanek a nemů a spoustu dalších stvoření, ale rejnoka už nic netrumflo.

Fotky vztahující se k tomuto příspěvku naleznete ve složce Šalamounovy ostrovy pod čísly 85 – 135.

Mitufala kam fo lukim sanbis blong Solomon

Přijeli jsme podívat se na písečné pláže Šalamounových ostrovů. Tak by se zhruba dal přeložit nadpis v jednom z nejvtipnějších jazyků světa, šalamounském Pijinu. Pijin podobně jako vanuatský Bislama a papuánský Tok Pisin vznikl povýšením hovorové, lámané angličtiny ostrovanů navrátivších se z australských plantáží na spisovnou úroveň a jejím fonetickým zápisem. Cynik by tak otrokářům mohl připsat nechtěnou zásluhu v zavedení prvního univerzálního jazyka mezi obyvateli stovek šalamounských ostrůvků.

Konkrétně jich statistici napočítali 992 a asi na každý desátý připadá jeden původní jazyk. Šalamounské souostroví je 1646 km dlouhé a lidé na něm žijí v přibližně 4000 usedlostech. Polovina z nich má méně než 35 lidí a 80% populace žije v místech s méně než 200 lidmi. Na drtivé většině ostrovů nejsou silnice ani auta. Blízké usedlosti jsou propojeny pěšími cestami, do vzdálenějších se lze dostat jen lodí. Pro nás samozřejmá infrastruktura a život usnadňující výdobytky jsou v omezeném rozsahu dostupné jen v několika větších vesnicích. Druhé největší „město“ Gizo má tři tisíce obyvatel.

Po tisíciletí tu lidé žili pár kilometrů od sebe, ale přesto zcela odloučeni. Svědčí o tom nejen mnohost tváří, jazyků a kultur, ale třeba i největší rozmanitost banánových odrůd; od dlouhých, bíložlutých ve tvaru srpu až po tlusté oranžovožluté o velikosti pořádné ředkve. Dodnes je komunikace mezi ostrovy obtížná nebo přinejmenším drahá. Na internet až na ojedinělé výjimky zapomeňte, cena lodní dopravy se počítá na litry benzínu, přičemž jeden stojí na české kolem 40 korun...a měsíční výdělek vesničana může být tak do dvou tisíc korun. Čtyřsetkilometrový let monopolistických Solomon Airlines z Honiary do Giza je dražší než dostat se z Austrálie do Honiary.

Cizinci jsou tu pracovně či na humanitárních misích, turisty jsme zatím nepotkali téměř žádné. O hodně však přicházejí. Ne Tahiti s listovím se maskujícími Intercontinentaly a Hiltony, ale Šalamounovy ostrovy jsou tou skutečnou perlou Pacifiku. Malou, nepravidelnou s drobnými vadami, avšak vlastnoručně vylovenou a prožitou, nikoliv koupenou ve sterilním zlatnictví. Co čekat zvídavému napoví již pohled na šalamounskou vlajku.

Každá z pěti hvězd za jednu z hlavních skupin ostrovů – od východu na západ Temotu, Makira, Malaita, Guadalcanal a Střední provincie, Isabel a Západní provincie. Modré je moře, zelený zas hustý prales pokrývající většinu pevniny. A co je mezi nimi? Hádáte správně, pláže, zobrazené na vlajce tenkým žlutým proužkem. Smícháme dohromady, jemně protřepeme a výsledek posuďte sami.

Ale cesta k většině dobrých věcí není jednoduchá. Na Šalamounech vede přes hlavní město Honiaru. Tu v jazyku barev nejlépe vystihuje červená. Rudá není nad Honiarou záře, nýbrž zem pod ní. Jakoby tu někdo chodil s obrovskou, vrchovatě plnou, mísou červené barvy a ta vyšlplouchávala všude kolem. Realita je prozaičtější a jmenuje se betel. Šalamouny jsou jednou ze zemí, kde je značně rozšířen zlozvyk žvýkání ořechů arekové palmy (Areca catechu) s listy pepřovníku betelového (Piper betle) a vápencem. Účinky betelu na psychiku jsou pochybné, zuby však likviduje spolehlivě. Snad by ušel jako přírodní barvivo na velikonoční vajíčka.

I když odmyslíme hořící hromady odpadků na každém rohu, velkoměsto prostě v třicetistupňovém vedru a 90 % vlhkosti ke kloudnému životu není. Případnou návštěvu „smetiště“ Bikfala Faet (tak se prosím druhá světová řekne po pijinsky, vážně) bitvy o Guadalcanal necháváme na konec pobytu. Kupujeme letenku do Západní provincie a hned druhý den se tam vydáváme. Předtím si však Šalamouny přidávají další zářez – první země, kde jsme nesehnali těstoviny! Na let se těšíme, laguny kolem korálových útesů z ptačí perspektivy by mohly stát za to.

Usedáme do vrtulového De Havillandu Dash 8, zapůjčeného od papuánských aerolinek. Čtyřicetimístné letadlo je zaplněno ani ne z poloviny. Stařičký kapitán, snad z Anglie, zaučuje mladého místního. Do Giza je to sice kousek, ale cestou musíme zvládnout dvě mezipřistání. Všechna letiště kromě Honiary jsou „na blátě“, příp. na trávě. A přistávací dráhy nejsou z nejdelších, třeba v Gizu je z obou stran poměrně jasně ohraničena koncem ostrova...

Ani v Gizu, údajném turistickém epicentru, žádné waetimani (kromě „resortních“) nepotkáváme. První kroky vedou na rybí trh plný akvarijně barevných ryb. Necháváme si jednu doporučit a ubytováváme se na kopci s výhledem na lagunu Vonavona (mluvíme-li o lagunách, jedná se o mořské laguny ohraničené korálovými útesy, nikoliv o laguny sladkovodní). Z podvečerního podřimování nás probírá tupá rána o moskytiéru na okně. Narazil do ní tenhle drobeček.

Ráno nám osud přihrává Noela s „one million dollar yacht“, kterou spravuje pro jakéhosi zámožného Rusa. Podruhé na této cestě jedeme jachtostopem, tentokráte směr ostrovy Liapari a Vella Lavella. U Noela na prvně jmenovaném ostrůvku zůstáváme tři dny, později na Velle taktéž. Moře a pláže jsou obzvláště bohaté na mušle a lastury, a to včetně XXXL velikostí.

Ve vellalavellských vesnicích Uzumba, Barakoma, Maravari či Vonunu jsme podle všeho byli prvními cestovateli po velmi dlouhé době, pokud ne vůbec. Místí se pamatují snad jen na nějaké vědce a humanitární pracovníky. Ostatně bylo to znát. Na každém kroku jsme byli středem pozornosti, při procházkách nám dělalo společnost průměrně pět až deset, ale nezřídka kdy i dvacet, lidí. Prozkoumali jsme stavení a způsoby vesničanů, školy i zahrady oplývající banány, kakaovými boby, pomely a dalšími dobrotami. Průvodcem i vypravěčem příběhů z historie ostrova nám byl moudrý uzumbský náčelník Ian.

Nebyli bychom to my, abychom nevyrazili do pralesa. Vydali jsme se do nitra ostrova podél jedné z řek. Cestou jsme obdivovali mohutné stromy, barevné orchideje i četné motýly. K obědu přišly vhod sladkovodní krevety, které mezitím lovili uzumbští kluci. Krevety asi byly jedním z pokrmů japonských vojáků uvíznuvších ve vellalavellské džungli při stahování japonské armády v roce 1943. Několik desítek let po válce mizela domorodcům ze zahrad zelenina a ovoce. Jeden z porobinsoněných Japonců byl prokazatelně spatřen ještě v roce 1978(!). Následovalo letecké shazování letáků s lakonickým textem „Válka skončila“. Povedlo se a zachráněný trosečník dostal spolu s několika dalšími nejvyšší japonská státní vyznamenání.

Zpět do Giza nás zavezla nákladní loď vykupující od vesničanů kopru (sušenou kokosovou dřeň). Při nastupování na ni jsme si naplno uvědomili obtížnost úkolu pirátů unášejících z malých loďek tankery či jiná velká plavidla. Moře bylo neklidné a přirazit s přetíženým člunem ke „kopra“ lodi a vyšplhat se na palubu nebyla žádná legrace.

Fotky vztahující se k tomuto příspěvku naleznete ve složce Šalamounovy ostrovy pod čísly 1 – 84. Fotky budeme nahrávat postupně, připojení je velmi špatné.