Jak jsme si počínali v Jižní Americe a na Antarktidě

Nikomu nevnucujeme, ale pokud by někoho zajímalo, tak níže naleznete pár údajů číselně zachycujících naše počínání v jihoamericko-antarktické části naší cesty kolem světa. Údaje jsou to přibližné, ale řádově odpovídají.

Dostáli jsme předsevzetí co nejvíce trekovat. Nachodili jsme hodně přes 1.000 kilometrů, z toho minimálně 750 km na těžko.

60 nocí jsme strávili ve stanu.

Ve vzduchu jsme urazili asi 20.000 kilometrů, dalších 10.000 km motorizovaně po zemi a konečně 3.500 km lodí.

Kůň nám byl společníkem 150 km.

Chytili jsme přes 20 ryb.

Nezanedbávali jsme ani kulturu – přečetli či vyslechli jsme kolem 30 knih a shlédli skoro 30 filmů.

Tolik pro tuto chvíli k Jižní Americe a Antarktidě. Následovat budou příspěvky o příjezdu na Nový Zéland, prvních dojmech z něj a o desetidenním treku k fjordu Dusky Sound.

Villarické omalovánky

Jsme teď už tři týdny na Novém Zélandu, ale dlužíme vám ještě dva příspěvky z Jižní Ameriky. V prvním z nich se stručně ohlédneme za barevným trekem kolem vulkánu Villarica, ve druhém pak přineseme pár snad zajímavých čísel o jihoamericko-antarktické části naší cesty.

Dýmající Villarica

Z Puerta Monttu jsme se vydali do Pucónu, kde naše jihoamerická putování začalo. Cestou jsme se ještě zastavili v přístavní Valdivii. Největšími baviči na rušných víkendových trzích tu byli zejména lachtani, ale také kormoráni a rackové, kteří všichni čekali u rybího tržiště a prali se o zbytky ryb odhazované prodejci do řeky. Nedaleko stojící obrovské cedule zakazující krmení zvířat tak působily až trapně. Koupili jsme výtečnou rybu a kilo malin. Ještě se silně červenými prsty pak mužská polovička neodolala možnosti podívat se do útrob vyřazené vojenské ponorky.

Ponorka ve Valdivii

V Pucónu jsme se podruhé ocitli místo na jaře na začátku podzimu. Počasí nám však přálo a tak jsme hned další den vyrazili na čtyřdenní trek kolem klasicky tvarované sopky Villarica (2847 m.n.m.). Dýmající kráter, lávová pole, černý sopečný prach. To jsou základní obrysy sopečné krajiny.

Vulkán Villarica

Lávová pole kolem Villaricy

Na černém pozadí pak ale s o to větším důrazem vystupuje paleta zelení lesů v údolích. A nejsou to ledajaké lesy. Na první pohled zaujme jednak lišejníková výzdoba, visící ze stromů v hustých trsech, a jednak hojná přítomnost jurských poslů - chilských araucarií (blahočtů chilských, Araucaria araucana). S dužinatým listojehličím ve tvaru žraločích zubů vypadají jako kříženina palmy a netřesku, připomínající faunu z dob dinosauřích. Více o araucariích tady.

Pohádkový les

Kmen araucarie

Kromě Villaricy je cestou k vidění spousta dalších vulkánů, nejlépe pak vysoký Lanín (3776 m.n.m.), Quetrupillán, Mocho a Choshuenco. Voda je vzácná, protože porézním sopečným prachem rychle mizí pod zemí. Pokud však zůstane na povrchu, její barva krásně vyniká, jako například v trefně pojmenované Laguně Azul.

Vulkán Lanín 

Laguna Azul

Pozadu nezůstává ani květinová výzdoba v převažujícím žlutém hávu. Po hodinách chůze po žlutých kobercích jsme se dostali až k řece Puesco a tam trek zakončili po rybářsku. Poté jsme uzavřeli i kruh započatý v říjnu loňského roku v lázničkách Los Pozones. Následovaly už jen nákupy a návštěva rodea v Temucu a dvě noci v koloniálním a velmi doporučeníhodném Residential Londres v Santiagu.

Cestou k řece Puesco

Rodeo v Temucu

Nashledanou Jižní Ameriko a děkujeme za všechno!

Carretera Austral III/3 - V mechu a kapradí

Křemílek a Vochomůrka se v mechu a kapradí neměli špatně. Ani my v tom chilském. A ve stejném měřítku jako my proti večerníčkovým hrdinům jsou v chilských pralesech několikrát větší i mechy a kapradiny. Ne, nepřeskočilo nám, i v jižním Chile jsou obrovské plochy území pokryty neprostupnými pralesy. Kvůli nim na jihu země dosud žije tak málo lidí a prašná Carretera Austral se sem prokousala teprve nedávno. Nejsou to ovšem pochopitelně všeobecně známé pralesy tropické, ale přehlížené a nedoceněné deštné pralesy mírného pásu (více o nich tady).

Deštný prales mírného pásu

„Trekovat“ v nich jsme začali vlastně už na začátku, resp. konci, Carretery Austral u Villy O’Higgins. Carretera totiž vede přímo jejich středem a tak již z oken auta vidíte tisíce let staré stromy, kapradiny větší než člověk, bambusy (Chusquea quila), mechy a lišejníky. Lesy jsou nasáklé vodou a vegetace tak hustá, že bez mačety či jiného klestícího nástroje v nich neuděláte ani krok.

V pralese - kapradiny na stromech

V pralese - pavoučí síť

Po vlastních jsme se do pralesa prvně vydali v národním parku Queulat v okolí ledovce Colgante. Ten sám o sobě je divem přírody, zvláště v kombinaci s okolní záplavou zeleně. Přes nesmyslné zákazy správy parku jsme se vydali na asi šestihodinový výlet k Ledovcové řece. Cesta je údajně uzavřena z důvodu údržby, ale žádnou jsme tam probíhat neviděli. Výhodou pro nás bylo, že jsme tam byli zcela sami; i když ne tak docela... Společnost nám dělali chronicky zvědaví, až sympaticky přidrzlí chucaos - štidláci červenkovití (Scelorchilus rubecula).

Chucao - štidlák červenkovitý

Jakmile nás některý zmerčil, začal kolem nás dělat nenápadné, stále se zmenšující kruhy a naoko přitom sem tam něco sezobnul. Nakonec k nám dohopkal většinou až na několik desítek centimetrů a zblízka si nás prohlížel. Štidláci nás chilskými pralesy provázeli po celé další dva týdny a stali se našimi velkými oblíbenci. Z říše rostlinné jsme si oblíbili zase třeba poněkud přerostlou příbuznou rebarbory, barotku chilskou (Gunnera tinctoria), mimochodem též jedlou (třeba jen tak za syrova, posypanou cukrem). Na konci výletu k Ledovcové řece jsme našli místo, kde rostli exempláře přes tři metry vysoké. Vždyť jen jejich květy byly vysoké jak Soňa. Ostatně posuďte sami.

Barotka chilská versus Soňa česká

Na jiném výletě v rámci parku Queulat jsme se vydrápali více než tisíc výškových metrů k laguně Los Pumas. Unaveni jsme se kolem 600 m.n.m. najednou octli v ráji. Aspoň jsme si tak připadali. Dosáhli jsme úrovně tzv. mlžného pralesa. Vegetace je tu ještě hustší, vzduch příjemně nasycen vodou a v zeleném moři na všechny strany spousta růžových a červených květinových ostrůvků. Mezi nimi i veliké růžové květy chilské národní květiny lapagerie růžové (Lapageria rosea).

Lepagerie růžová

Po obědě, koupeli v laguně a marné snaze přimět sovu k pózování, jsme pozvolna sestoupili zpět k jezeru Risopatrón, kde jsme večer před tím ulovili dva solidní pstruhy. Za chvíli už jsme slyšeli důvěrně známé vrčení Juan Carlosova Iveca a zamířili jsme s ním do Futaleufú. Odtud po týdnu do Parku Pumalín. Zde jsme bohužel zjistili, že v důsledku nedávné erupce vulkánu Chaitén zanikly právě ty dvě vícedenní trasy, které jsme si v parku vybrali. Náhradním, ale neméně pěkným, řešením byly tři kratší cesty o něco severněji.

Mlžný prales

Konkrétně jsme vystoupili ke Cascadas Escondidas (Skryté vodopády), prohlédli jsme si tisíce let staré alerces – fitzroye cypřišovité (Fytzroya cupressoides) a pak jsme přenocovali u laguny Tronador. Alerces jsou jedny z největších a nejdéle žijících stromů světa, podobně jako známější severoamerické sekvoje. Více o alerces naleznete třeba tady (EN). 

Soňa u jednoho z menších alerces

Fotky z mechu a kapradí najdete jako obvykle ve složce Chile.

Carretera Austral II/3 - Tyrkysové vody aysenské

Voda, voda a zase voda. Čím dál vzácnější a mnohde již nedostatková. Nikoliv však v chilském Aysénu a provincii Jezer. Na jihu v podobě Jižního a Severního kontinentálního ledovce, severněji pak v nespočetných kilometrech potoků, řek a jezer. Žádný průmysl, minimum aut a lidí. Voda je křišťálově čistá a prakticky všechna se dá pít. Modrá je tyrkysovější než jsme si kdy dokázali představit.

Hladina jezera Noroeste

Rybařit jsme začali už na ostrově Navarino, ale teprve tady jsme doladili výbavu a od místních se naučili kde, kdy a jak chytat. Začali jsme chytat tzv. na plechovku či přesněji (a taky jak jinak :-)) na kafovku. Vlasec se připevní a namotá na plechovku od zde takto hojně prodávané instantní kávy, dovnitř se přibije dřevěné držátko a nakonec vlasce se upevní třpytka s trojzubým háčkem. Při nahazování a následném namotávání plechovka perfektně funguje jako naviják udice. Je to skladné, lehké a rychle k dispozici.

Rybaření po patagonsku

Kafáci rybaří u jezera Las Rosas

Úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat a ryby se na těch několik týdnů staly pravidelnou součástí našeho jídelníčku. Nakonec jsme se dopočítali přes dvacet kusů. Samí pstruzi, buď „duháci“ nebo obecní. Obyčejně tak mezi půl a kilem, i když se poštěstilo i pár kousků „trofejních“, jako třeba ten u jezera Espolón nedaleko Futaleufú, jenž měl 45 cm a dobře přes kilo. Ještě podstatně (několikanásobně) většího jsme měli na háčku v řece Baker. Už jsme ho i viděli, ale jeho síly byly bohužel větší našeho vlasce.

Duháci z Espolónu

Řeka Baker se stala jednou z našich srdcovek pro svou neskutečnou krásu a nespoutanost. Je to z hlediska objemu vody největší chilská řeka, což jsme si dosyta vyzkoušeli při raftingu na ní z Puerta Bertrand. Bohužel to neušlo ani pozornosti energetických společností, které přišly s šíleným projektem stavby několika gigantických přehrad v Patagonii a následným transportem elektřiny jedním z nejdelších vedení světa až do dva a půl tisíce km vzdáleného Santiaga a dále na sever Chile. Kromě zničení patagonských řek by to znamenalo vykácení desítek tisíc stromů a obrovské ztráty elektřiny cestou.

Řeka Baker

Podobně krásná a ještě mnohem techničtější než Baker je řeka libě znějícího jména Futaleufú. Mezi kajakáři a rafťáky je dokonce považována za nejlepší divokou vodu na světě. Při celodenním raftování sjedete přes tři desítky peřejí. Většinou mají obtížnost III či IV z pětistupňové škály, několik z nich jsou i „pětky“, neslavně proslulý Terminator pak dokonce 5+.

Futaleufú

Dostatečně vyraftované nás pak Juan Carlos hodil necelých deset kilometrů za vesnici a my se vydali na čtyřdenní okruh kolem jezer Espolón, Las Rosas a Noroeste. Byly to dny ve znamení ryb, opuštěných pláží a autentického chilského venkova, bez jakýchkoliv známek turismu. Lidé nás zdálky zdravili a zvali nás domů na oběd či jen na kafe a kus řeči. Ryb jsme tu chytili nejvíce z celého pobytu v Patagonii, včetně našeho výše zmíněného rekordního duháka. O zábavu nebyla nouze, třeba poslední den, když nám ráno po otevření stanu vběhla dovnitř dvě „roztomilá“ prasátka.

Jezero Espolón

S „Fu“ a vlastně i tyrkysovými vodami aysenskými jsme se rozloučili krásným večerem pod hvězdami v místě zvaném Chucao. Poštěstilo se nám chytit dva pstruhy, které jsme si opekli v alobalu na másle s parmazánem a čerstvými žampiony. Doufáme, že to nebylo sbohem, ale nashledanou.

Fjord Queulat

Carretera Austral I/3 - Pinochetovým prachem 1200 km na sever

Hitler stavěl dálnice, Pinochet Carreteru Austral. Snad jen tak by se dala vysvětlit a částečně pochopit dosud trvající přízeň mnohých obyvatel jižního Chile k zesnulému diktátorovi a jeho vojenskému režimu. Než se v sedmdesátých letech buldozery začaly pomalu prokousávat neprostupnými pralesy směrem na jih až k Jižnímu kontinentálnímu ledovci, byla drtivá většina Chilanů žijících na jih od Puerto Monttu (tj. v Patagonii) se zbytkem země spojena jen občasnou lodní dopravou a výjimečně letecky. Po zemi se sem prakticky dostat nedalo.

Typický domek ve Ville O'Higgins

Místa jako Villa O’Higgins, kde se radlice obřích strojů z lesa vynořily teprve před deseti lety, v “předcarreterovských” dobách téměř nikdo neznal. To se od přestřižení pásky samozřejmě mění. Po zhruba 1200 kilometrech prašné cesty sem nově proudí nejen základní potřeby, ale i noví usedlíci, Chilané toužící poznat dosud nepřístupnou část své vlasti a spolu s nimi i první cizinci. Zatím jich je tu naštěstí poskrovnu, protože doprava po Jižní silnici je zatím stále spíše sporadická a pohyb po ní bez vlastního auta vyžaduje dostatek času a trpělivosti.

Villa O'Higgins

Tradiční hry na jinetiade ve Ville O'Higgins

My měli obojí a tak jsme se zařadili do nepočetné skupiny méně než 1% turistů, kteří se z NP Los Glaciares vydávají dále na sever po chilské a nikoliv po podstatně civilizovanější argentinské straně. V okolí Carretery Austral jsme nakonec strávili skoro měsíc. Pobyt v provinciích Aysén a los Lagos měl dva základní společné jmenovatele – vodu a pralesy; jim zvláště budou věnovány další dva díly deníku. Nejprve však pár obecných slov o cestě na sever.

Carretera Austral

Z Villy O’Higgins jsme po několika dnech odpočinku, rybaření a účasti na jinetiadě vyrazili stopem do o něco většího Cochrane. Tam jsme se shodou okolností přichomýtli k další jinetiadě a večer pak až domů ke svéráznému potomkovi zakladatele města. Švédsky hovořící penzionovaný diplomat, vlastník velké části širokého okolí, profesor španělštiny, umělec a botanik nás pozval do svého letního sídla, ukázal nám některá za svých děl a dal okusit z mnohých ovocných vín, likérů, marmelád i všelijakých rostlin a jejich různě upravených plodů či výtažků z nich. Kolem nás probublávaly plyny z kvasících moků a my si připadali jak v laboratoři Magistra Kellyho.

Jinetiada v Cochrane

Jinetiada v Cochrane

Pozítří ráno jsme si pro změnu připadali jak v Jiříkově vidění, když jsme probírajíce se ze spánku v autobuse z Cochrane do hlavního města provincie, Coyhaique, pod námi spatřili ranním sluncem nasvícenou řeku Baker. Nedalo nám to a z busu jsme vyskočili již v Puerto Bertrand a u neskutečně tyrkysově modré řeky a stejnojmenného jezera jsme strávili dva dny (více viz další díl). Cestou do Coyhaique jsme se pak zastavili ještě Puertu Tranquillu, kde jsme se obdivovali sochařskému umění tyrkysových vod největšího chilského jezera General Carrera (980 km²), které spodky okolních mramorových skal vytvarovaly do úžasných Capillas de Mármol (Mramorových kaplí).

Capillas de Mármol

Po víceméně logistické zastávce v příjemně zeleném Coyhaique nás sympatický Juan Carlos po řadě poruch a oprav nakonec přeci jen dovezl do národního parku Queulat. Carretera Austral tu poprvé a naposledy vede přímo na pobřeží moře, konkrétně kolem fjordu Queulat. V rámci parku jsme se zastavili také ve vesničce Puyuhuapi, zajímavé tím, že jí na počátku třicátých let minulého století založili čtyři sudetští Němci z dnešních Hranic u Aše (dříve Rossbach). Dodnes tu stojí několik typických domků, známých nám z pohraničních oblastí. Bohužel jsme se tu nesetkali s příliš přívětivým přijetím a co je jinde samozřejmostí, tady bylo problémem – zatelefonovat si, nechat si batoh v úschově hostelu, stopovat. Auta nestavěla a vrcholem bylo, když nám ujeli i řidiči, kteří odvoz přislíbili chvíli před tím na trajektu. Museli jsme tak nějakých 15 kilometrů do Puyuhuapi dojít za tmy po svých.

Sudetská architektura v Puyuhuapi

V parku se nám jinak moc líbilo, takže pravidelně projíždějící dodávku Juana Carlose jsme znovu zastavili až čtvrtý den odpoledne. Původně jsme s ním chtěli jet jen do Villy Santa Luciy a odtud pokračovat dále na sever, ale na poslední chvíli jsme si to rozmysleli a vydali se až do příhraničního Futaleufú, majícího v pomyslném znaku divokou vodu a sporty s ní spojené. A dobře jsme udělali – z původní krátké zajížďky se vyklubal celý týden. Během něj jsme se s Juan Carlosem setkali ještě třikrát, stal se z něj náš dvorní dopravce. Na druhý pokus nám také pomohl zachránit ručník, který jsme zapomněli v Coyhaique.

Usedlosti kolem Carretery Austral

Z raftovacích a rybářských vod kolem Futaleufú jsme se přemístili do horkých vod pramenících na úpatí vulkánu Michimahuida a napájejících bazénky lázní El Amarillo, to vše již na pomezí parku Pumalín. Není to park národní, nýbrž soukromý, provozovaný zakladatelem společností The North Face a Esprit, Douglasem Tompkinsem. Nenechte se však mýlit, s rozlohou hodně přes 3000 km² je velký jako šest Prah. Více o tomto zajímavém projektu (jen anglicky) tady a o našem čtyřdenním pobytu v parku v třetím díle deníku z Carretery Austral.

Kostelík ve Futaleufú

Došli a prostopovali jsme se až do malinké usedlosti Galeta Gonzalo na pobřeží fjordu Reňihué. Cestou tam jsme se zastavili v Chaiténu, který byl ještě před necelými třemi lety asi pětitisícovým městečkem. Dnes tam žije ani ne pětistovka lidí. Zbytek vyhnala erupce nedalekého stejnojmenného vulkánu. Až do 1. května 2008 o něm téměř nikdo nevěděl a nebyl ani na seznamu významnějších chilských sopek. Erupce přišla po mnoha stovkách let jako blesk z čistého nebe. Vulkán vyrost asi o 150 výškových metrů, spálil široké okolí a zavalil je mnoha desítkami centimetrů popela. Ten bohužel přehradil řeku protékající Chaiténem, jež pak smazala většinu města z povrchu zemského. Naplavené sedimenty dokonce posunuly mořské pobřeží o několik set metrů.

Tak šlapej dááál...

Dodnes je zkáza patrná, i když už se začínají projevovat i příznivější důsledky erupce, například v podobě zúrodněné půdy. Svahy se pozvolna začínají znova zelenat, město se ještě pozvolněji vzpamatovává. Kráter občas vypouští varovné kouřové signály. Všude kolem můžete sbírat šedočerné obsidiány (sopečné sklo) na kila. Smutný je jen přístup chilské vlády, která městečko původně chtěla zcela vylidnit a dodnes lidem snažícím se doslova povstat z popela nejen nijak nepomohla, ale dokonce jim házela klacky pod nohy. Až nově zvolená politická garnitura přístup po třech letech změnila a věci se snad konečně začnou hýbat správným směrem.

Krajina zdecimovaná výbuchem sopky Chaitén

Z Galety Gonzalo to dále na sever po zemi již nejde, a tak jsme se vrátili do Chaiténu, nasedli na původně řecký trajekt Don Baldo a vydali se vstříc zcela jinému Chile, začínajícímu v Puerto Monttu.

Na palubě trajektu Don Baldo

Pojednání o gaučích

Jak asi tušíte, nechystáme se tu zabývat nábytkem. Z Puerta Natales jsme si naštěstí kromě torresovské deziluze odvezli také několik velice autentických setkání s fenoménem „gauchos“. Zcela lakonicky řečeno, gauchové jsou jihoamerickou obdobou severoamerických kovbojů. Najdeme je převážně v Argentině, ale také v Uruguaji a právě v jižním Chile.

Původně to byli hlavně mesticové a jejich potomci, kteří chytali volně žijící dobytek a koně a domestikovali je. Postupem času si osvojili specifický způsob života, oblékání a kultury, který s některými z nich přetrvává dodnes. Více si o nich přečtěte tady a podrobněji, s obrázky, ale v angličtině, tady. O soužití gaucha s jeho klíčovým pomocníkem a životním průvodcem – koněm výstižně vypovídá následující fotografie.

Během předvánočního pobytu v Puerto Natalesu se nám poštěstilo navštívit typickou „gaučí“ událost na estancii (tj. ranči) San Jorge – jineteadu. Nepřeložitelný termín je označením pro „jízdy“ na nezkrotných či dosud neježděných koních na způsob i u nás provozovaného rodea. Je to drsná akce jak pro účastníky, tak pro přihlížející. Jezdci mají za úkol se na více či méně neklidných koních udržet mezi 6 a 15 vteřinami, buď zcela bez ničeho, nebo s pomocí různých popruhů a postrojů. Když je kůň vypuštěn, pochopíte, že je to doba delší než by se na první pohled mohla jevit.

Koně se podle stupně své nezvladatelnosti buď sami dostatečně vzpínají a vyhazují nebo je gaucho ještě motivuje ranami tradičním bičem. Většinou je za pár vteřin hotovo, výjimečně to gaucho vydrží až do uplynutí času. Protože z rozlícených koní se nedá jen tak sesednout, musí pak k jezdci přispěchat dva kolegové a z koně jej sundat. Není nouze o tvrdé pády a všemožné úrazy. Gauchové jsou však tvrdí muži.

Na koni zůstávají přilepeni, i když kůň spadne, a znovu se s ním zvedají. Pokud však kůň přepadne na záda, jde jezdci o život. I takovou situaci jsme, bohužel, viděli – kůň se vzepjal, ale jezdec se koně za žádnou cenu nepustil. Kůň neudržel rovnováhu a plnou vahou se převrátil nazad. Jezdec to sice přežil, ale s vážnými zraněními. Při jiné jízdě to zase zlomenou nohou a tím i životem odnesl kůň. Tvrdý život mají ti skuteční gauchové...

V poněkud uvolněnějším rozpoložení jsme s gauchi strávili ještě jeden den po návratu z Torresu. Tentokráte i my na koních, na vyjížďce na horu Dorotea, tyčící se vysoko nad Puerto Natales. Počasí nám přálo, koně měli příjemné chody, k obědu pořádný kus masa, takže jsme z Natalesu do Argentiny odjížděli přeci jen příjemně naladěni.