31. 3. 2011

Carretera Austral II/3 - Tyrkysové vody aysenské

Voda, voda a zase voda. Čím dál vzácnější a mnohde již nedostatková. Nikoliv však v chilském Aysénu a provincii Jezer. Na jihu v podobě Jižního a Severního kontinentálního ledovce, severněji pak v nespočetných kilometrech potoků, řek a jezer. Žádný průmysl, minimum aut a lidí. Voda je křišťálově čistá a prakticky všechna se dá pít. Modrá je tyrkysovější než jsme si kdy dokázali představit.

Hladina jezera Noroeste
Rybařit jsme začali už na ostrově Navarino, ale teprve tady jsme doladili výbavu a od místních se naučili kde, kdy a jak chytat. Začali jsme chytat tzv. na plechovku či přesněji (a taky jak jinak :-)) na kafovku. Vlasec se připevní a namotá na plechovku od zde takto hojně prodávané instantní kávy, dovnitř se přibije dřevěné držátko a nakonec vlasce se upevní třpytka s trojzubým háčkem. Při nahazování a následném namotávání plechovka perfektně funguje jako naviják udice. Je to skladné, lehké a rychle k dispozici.

Rybaření po patagonsku
Kafáci rybaří u jezera Las Rosas
Úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat a ryby se na těch několik týdnů staly pravidelnou součástí našeho jídelníčku. Nakonec jsme se dopočítali přes dvacet kusů. Samí pstruzi, buď „duháci“ nebo obecní. Obyčejně tak mezi půl a kilem, i když se poštěstilo i pár kousků „trofejních“, jako třeba ten u jezera Espolón nedaleko Futaleufú, jenž měl 45 cm a dobře přes kilo. Ještě podstatně (několikanásobně) většího jsme měli na háčku v řece Baker. Už jsme ho i viděli, ale jeho síly byly bohužel větší našeho vlasce.


Duháci z Espolónu
Řeka Baker se stala jednou z našich srdcovek pro svou neskutečnou krásu a nespoutanost. Je to z hlediska objemu vody největší chilská řeka, což jsme si dosyta vyzkoušeli při raftingu na ní z Puerta Bertrand. Bohužel to neušlo ani pozornosti energetických společností, které přišly s šíleným projektem stavby několika gigantických přehrad v Patagonii a následným transportem elektřiny jedním z nejdelších vedení světa až do dva a půl tisíce km vzdáleného Santiaga a dále na sever Chile. Kromě zničení patagonských řek by to znamenalo vykácení desítek tisíc stromů a obrovské ztráty elektřiny cestou.

Řeka Baker
Podobně krásná a ještě mnohem techničtější než Baker je řeka libě znějícího jména Futaleufú. Mezi kajakáři a rafťáky je dokonce považována za nejlepší divokou vodu na světě. Při celodenním raftování sjedete přes tři desítky peřejí. Většinou mají obtížnost III či IV z pětistupňové škály, několik z nich jsou i „pětky“, neslavně proslulý Terminator pak dokonce 5+.

Futaleufú
Dostatečně vyraftované nás pak Juan Carlos hodil necelých deset kilometrů za vesnici a my se vydali na čtyřdenní okruh kolem jezer Espolón, Las Rosas a Noroeste. Byly to dny ve znamení ryb, opuštěných pláží a autentického chilského venkova, bez jakýchkoliv známek turismu. Lidé nás zdálky zdravili a zvali nás domů na oběd či jen na kafe a kus řeči. Ryb jsme tu chytili nejvíce z celého pobytu v Patagonii, včetně našeho výše zmíněného rekordního duháka. O zábavu nebyla nouze, třeba poslední den, když nám ráno po otevření stanu vběhla dovnitř dvě „roztomilá“ prasátka.

Jezero Espolón
S „Fu“ a vlastně i tyrkysovými vodami aysenskými jsme se rozloučili krásným večerem pod hvězdami v místě zvaném Chucao. Poštěstilo se nám chytit dva pstruhy, které jsme si opekli v alobalu na másle s parmazánem a čerstvými žampiony. Doufáme, že to nebylo sbohem, ale nashledanou.

Fjord Queulat

18. 3. 2011

Carretera Austral I/3 - Pinochetovým prachem 1200 km na sever

Hitler stavěl dálnice, Pinochet Carreteru Austral. Snad jen tak by se dala vysvětlit a částečně pochopit dosud trvající přízeň mnohých obyvatel jižního Chile k zesnulému diktátorovi a jeho vojenskému režimu. Než se v sedmdesátých letech buldozery začaly pomalu prokousávat neprostupnými pralesy směrem na jih až k Jižnímu kontinentálnímu ledovci, byla drtivá většina Chilanů žijících na jih od Puerto Monttu (tj. v Patagonii) se zbytkem země spojena jen občasnou lodní dopravou a výjimečně letecky. Po zemi se sem prakticky dostat nedalo.

Typický domek ve Ville O'Higgins
Místa jako Villa O’Higgins, kde se radlice obřích strojů z lesa vynořily teprve před deseti lety, v “předcarreterovských” dobách téměř nikdo neznal. To se od přestřižení pásky samozřejmě mění. Po zhruba 1200 kilometrech prašné cesty sem nově proudí nejen základní potřeby, ale i noví usedlíci, Chilané toužící poznat dosud nepřístupnou část své vlasti a spolu s nimi i první cizinci. Zatím jich je tu naštěstí poskrovnu, protože doprava po Jižní silnici je zatím stále spíše sporadická a pohyb po ní bez vlastního auta vyžaduje dostatek času a trpělivosti.

Villa O'Higgins
Tradiční hry na jinetiade ve Ville O'Higgins
My měli obojí a tak jsme se zařadili do nepočetné skupiny méně než 1% turistů, kteří se z NP Los Glaciares vydávají dále na sever po chilské a nikoliv po podstatně civilizovanější argentinské straně. V okolí Carretery Austral jsme nakonec strávili skoro měsíc. Pobyt v provinciích Aysén a los Lagos měl dva základní společné jmenovatele – vodu a pralesy; jim zvláště budou věnovány další dva díly deníku. Nejprve však pár obecných slov o cestě na sever.

Carretera Austral
Z Villy O’Higgins jsme po několika dnech odpočinku, rybaření a účasti na jinetiadě vyrazili stopem do o něco většího Cochrane. Tam jsme se shodou okolností přichomýtli k další jinetiadě a večer pak až domů ke svéráznému potomkovi zakladatele města. Švédsky hovořící penzionovaný diplomat, vlastník velké části širokého okolí, profesor španělštiny, umělec a botanik nás pozval do svého letního sídla, ukázal nám některá za svých děl a dal okusit z mnohých ovocných vín, likérů, marmelád i všelijakých rostlin a jejich různě upravených plodů či výtažků z nich. Kolem nás probublávaly plyny z kvasících moků a my si připadali jak v laboratoři Magistra Kellyho.

Jinetiada v Cochrane
Jinetiada v Cochrane
Pozítří ráno jsme si pro změnu připadali jak v Jiříkově vidění, když jsme probírajíce se ze spánku v autobuse z Cochrane do hlavního města provincie, Coyhaique, pod námi spatřili ranním sluncem nasvícenou řeku Baker. Nedalo nám to a z busu jsme vyskočili již v Puerto Bertrand a u neskutečně tyrkysově modré řeky a stejnojmenného jezera jsme strávili dva dny (více viz další díl). Cestou do Coyhaique jsme se pak zastavili ještě Puertu Tranquillu, kde jsme se obdivovali sochařskému umění tyrkysových vod největšího chilského jezera General Carrera (980 km2), které spodky okolních mramorových skal vytvarovaly do úžasných Capillas de Mármol (Mramorových kaplí).

Capillas de Mármol
Po víceméně logistické zastávce v příjemně zeleném Coyhaique nás sympatický Juan Carlos po řadě poruch a oprav nakonec přeci jen dovezl do národního parku Queulat. Carretera Austral tu poprvé a naposledy vede přímo na pobřeží moře, konkrétně kolem fjordu Queulat. V rámci parku jsme se zastavili také ve vesničce Puyuhuapi, zajímavé tím, že jí na počátku třicátých let minulého století založili čtyři sudetští Němci z dnešních Hranic u Aše (dříve Rossbach). Dodnes tu stojí několik typických domků, známých nám z pohraničních oblastí. Bohužel jsme se tu nesetkali s příliš přívětivým přijetím a co je jinde samozřejmostí, tady bylo problémem – zatelefonovat si, nechat si batoh v úschově hostelu, stopovat. Auta nestavěla a vrcholem bylo, když nám ujeli i řidiči, kteří odvoz přislíbili chvíli před tím na trajektu. Museli jsme tak nějakých 15 kilometrů do Puyuhuapi dojít za tmy po svých.

Sudetská architektura v Puyuhuapi
V parku se nám jinak moc líbilo, takže pravidelně projíždějící dodávku Juana Carlose jsme znovu zastavili až čtvrtý den odpoledne. Původně jsme s ním chtěli jet jen do Villy Santa Luciy a odtud pokračovat dále na sever, ale na poslední chvíli jsme si to rozmysleli a vydali se až do příhraničního Futaleufú, majícího v pomyslném znaku divokou vodu a sporty s ní spojené. A dobře jsme udělali – z původní krátké zajížďky se vyklubal celý týden. Během něj jsme se s Juan Carlosem setkali ještě třikrát, stal se z něj náš dvorní dopravce. Na druhý pokus nám také pomohl zachránit ručník, který jsme zapomněli v Coyhaique.

Usedlosti kolem Carretery Austral
Z raftovacích a rybářských vod kolem Futaleufú jsme se přemístili do horkých vod pramenících na úpatí vulkánu Michimahuida a napájejících bazénky lázní El Amarillo, to vše již na pomezí parku Pumalín. Není to park národní, nýbrž soukromý, provozovaný zakladatelem společností The North Face a Esprit, Douglasem Tompkinsem. Nenechte se však mýlit, s rozlohou hodně přes 3000 km2 je velký jako šest Prah. Více o tomto zajímavém projektu (jen anglicky) tady a o našem čtyřdenním pobytu v parku v třetím díle deníku z Carretery Austral.

Kostelík ve Futaleufú
Došli a prostopovali jsme se až do malinké usedlosti Galeta Gonzalo na pobřeží fjordu Reňihué. Cestou tam jsme se zastavili v Chaiténu, který byl ještě před necelými třemi lety asi pětitisícovým městečkem. Dnes tam žije ani ne pětistovka lidí. Zbytek vyhnala erupce nedalekého stejnojmenného vulkánu. Až do 1. května 2008 o něm téměř nikdo nevěděl a nebyl ani na seznamu významnějších chilských sopek. Erupce přišla po mnoha stovkách let jako blesk z čistého nebe. Vulkán vyrost asi o 150 výškových metrů, spálil široké okolí a zavalil je mnoha desítkami centimetrů popela. Ten bohužel přehradil řeku protékající Chaiténem, jež pak smazala většinu města z povrchu zemského. Naplavené sedimenty dokonce posunuly mořské pobřeží o několik set metrů.

Tak šlapej dááál...
Dodnes je zkáza patrná, i když už se začínají projevovat i příznivější důsledky erupce, například v podobě zúrodněné půdy. Svahy se pozvolna začínají znova zelenat, město se ještě pozvolněji vzpamatovává. Kráter občas vypouští varovné kouřové signály. Všude kolem můžete sbírat šedočerné obsidiány (sopečné sklo) na kila. Smutný je jen přístup chilské vlády, která městečko původně chtěla zcela vylidnit a dodnes lidem snažícím se doslova povstat z popela nejen nijak nepomohla, ale dokonce jim házela klacky pod nohy. Až nově zvolená politická garnitura přístup po třech letech změnila a věci se snad konečně začnou hýbat správným směrem.

Krajina zdecimovaná výbuchem sopky Chaitén
Z Galety Gonzalo to dále na sever po zemi již nejde, a tak jsme se vrátili do Chaiténu, nasedli na původně řecký trajekt Don Baldo a vydali se vstříc zcela jinému Chile, začínajícímu v Puerto Monttu.

Na palubě trajektu Don Baldo

15. 3. 2011

My zíráme, vy zíráte, Fitz Roy

Vzpomenete si ještě na tu stupidní reklamu na nejmenovaný prací prostředek? Nevíme, jak „oni“, ale my na něj rozhodně nezírali, a to veškerému v něm údajně přítomnému údajně aktivnímu kyslíku navzdory. Zato na argentinský Fitz Roy, Cerro Torre a další vrcholky a ledovce v národním parku Los Glaciares jsme zírali vydatně.

Oblačné kreace nad Fitz Royem
Do výchozího městečka El Chalténu, založeného „na zelené louce“ teprve před necelými třiceti lety k oslabení chilských nároků v dlouholetém demarkačním sporu, jsme po zkušenostech z chilského Torres del Paine přijížděli s jistými obavami. Ty však naštěstí vzali rychle za své, neboť turistů tu bylo řádově méně, park je přístupný zdarma a není zaplevelen luxusními refugii.

El Chalten s Fitz Royem a Cerro Torre v pozadí
Navíc nám opět bylo nakloněno počasí, takže jsme příliš neváhali, dokoupili jídlo a benzín a vyrazili pod majestátné vrcholky. Fitz Roy a ještě více Cerro Torre jsou horolezci považovány za jedny z nejobtížnějších hor vůbec. Svou roli v tom hraje i velmi nestálé počasí. Na dosažení jejich vrcholů je potřeba několik dnů dobrého počasí a to se prý stává jen výjimečně, někdy třeba jen jednou za rok. My jsme se naštěstí zrovna do takového „okna“ trefili, protože šest dní ze sedmi byla obloha zcela vymetená.

Laguna de los Tres
Fitz Roy se tyčí do výšky 3375 m.n.m., Cerro Torre pak 3128 m.n.m., což v absolutních číslech není zase až tolik. Impozantnost a extrémní horolezecká náročnost těchto žulových homolí pramení z jejich tvaru a z toho, že své bezprostřední okolí převyšují o více než 2000 výškových metrů. Na oltář obou hor bylo položeno již mnoho horolezeckých životů. Jedním z nešťastníků byl Rakušan Egger, jenž v roce 1959 zahynul v lavině při sestupu ze Cerro Torre. Spolu s ním měl pod tunami sněhu zmizet fotoaparát s údajnými vrcholovými fotkami, které by jemu a přeživšímu Italovi Maestrimu zajistily nehynoucí slávu.

Fitz Roy
Zhrzený Maestri se na horu vrátil o 11 let později a tentokráte ji prokazatelně zdolal. Ukázalo se však, že tak učinil s pomocí obří sbíječky, s níž do stěn hory připevnil stovky skob. Ani druhý pokus mu tedy nebyl uznán a za první oficiální dobyvatele hory je považována až výprava z roku 1974 vedená Italem s nezapomenutelným jménem - Casimirem Ferrarim.

Datel v NP Los Glaciares
Ještě větším nešťastníkem než Maestri však byl Francouz Pincenot, který se nešťastně utopil při brození řeky Fitz Roy krátce před tím, než jeho parťáci v roce 1952 jako první dosáhli vrcholu stejnojmenné hory. Zlí jazykové tvrdí, že to nebyla tak úplně nehoda a že náruživému Francouzovi do vody „pomohl“ jistý farmář, jehož žena prý podlehla Pincenotově francouzskému šarmu.

Rozbřesk nad Fitz Royem
Z vrcholů se na všechny strany vinou ledovcové splazy, jež se na západě „vlévají“ do obrovského ledového moře třetího největšího zemského ledovce (po Antarktidě a Aljašce) – Campo de Hielo Sur (Jižního kontinentálního ledovce – více o něm tady). Pod ledovcovými splazy jsou laguny napájené z tajícího ledu a z nich zase vytékají ledovcové řeky. Povedlo se nám dostat ke všem větším lagunám v této části parku. Posuďte sami na fotkách, která z nich je nejhezčí, nám se nejvíce líbila nepěkně pojmenovaná laguna Sucia (Špinavá). Pojmenování rozhodně skutečnosti neodpovídá a pohledy na Fitz Roy jsou odsud dech beroucí.

Laguna Sucia
Dostatečně nabaženi lagunami a vyhlídkami jsme se v dalších dnech vydali do údolí řeky Electrico a odtud dále až na ledovec Marconi. Cestou k ledovci se nám poštěstilo zblízka pozorovat pět datlů, několikráte i všechny nad sebou na jednom stromě. Na samotném ledovci jsme strávili půl dne a došli po něm skoro až do stejnojmenného sedla, kde již začíná Jižní kontinentální ledovec. Dál by to už bez výbavy nebylo bezpečné. Zde opět nezbývá než odkázat na fotky, tentokráte ve složce Argentina.

Na ledovci Marconi
Naleznete tam i fotky z následujícího zatím nejdelšího a „nejkombinovanějšího“ přechodu hranice zpět do Chile. Cestu jsme začali hodinovou jízdou autem k jižnímu konci laguny del Desierto. Po jejím okraji jsme pokračovali pět hodin pěšky k argentinské gendarmerie, kde jsme po orazítkování pasů také přespali. Další den nás čekalo asi šest hodin pochodu přes zelenou hranici, odkud jsou ještě krásné vyhlídky na Fitz Roy, k chilským carabinieros na břehu jednoho z největších chilských jezer O’Higgins. Přes něj pak asi tři hodiny lodí a byli jsme v chilské Ville O’Higgins, na úplném konci Carretery Austral, o níž bude následující série příspěvků.

Laguna del Desierto

12. 3. 2011

Perito Moreno

Stejně jednoduchý jako nadpis budiž i samotný příspěvek o jednom krásném argentinském kusu ledu – ledovci Perito Moreno.


Pět kilometrů široký, třicet dlouhý a hlavně přes 70 metrů vysoký je tenhle macek. Ne že by byl v Patagonii největší, to zdaleka ne. Je ale jedním z „nejaktivnějších“, každý den urazí asi dva metry. Shora je tlačen obrovskou masou Jižního kontinentálního ledovce. A zatím se nezmenšuje nebo přinejmenším nikoliv podstatně, což se o většině jeho, byť i podstatně větších, kolegů, bohužel, říci nedá.



Z jeho konce se za ohlušujícího rachocení odlamují kusy ledu veliké jak domy, a to jen několik desítek metrů od vyhlídkové plošiny. Přihlížejí tomu davy, ale tady to zase až tak nevadí. Víc říkat netřeba, nechť mluví fotky (ve složce Argentina). Snad jen přání, aby i naše děti mohly ledovce sami spatřit a nemusely se o nich jen učit v dějepise.


11. 3. 2011

Pojednání o gaučích

Jak asi tušíte, nechystáme se tu zabývat nábytkem. Z Puerta Natales jsme si naštěstí kromě torresovské deziluze odvezli také několik velice autentických setkání s fenoménem „gauchos“. Zcela lakonicky řečeno, gauchové jsou jihoamerickou obdobou severoamerických kovbojů. Najdeme je převážně v Argentině, ale také v Uruguaji a právě v jižním Chile.


Původně to byli hlavně mesticové a jejich potomci, kteří chytali volně žijící dobytek a koně a domestikovali je. Postupem času si osvojili specifický způsob života, oblékání a kultury, který s některými z nich přetrvává dodnes. Více si o nich přečtěte tady a podrobněji, s obrázky, ale v angličtině, tady. O soužití gaucha s jeho klíčovým pomocníkem a životním průvodcem – koněm výstižně vypovídá následující fotografie.


Během předvánočního pobytu v Puerto Natalesu se nám poštěstilo navštívit typickou „gaučí“ událost na estancii (tj. ranči) San Jorge – jineteadu. Nepřeložitelný termín je označením pro „jízdy“ na nezkrotných či dosud neježděných koních na způsob i u nás provozovaného rodea. Je to drsná akce jak pro účastníky, tak pro přihlížející. Jezdci mají za úkol se na více či méně neklidných koních udržet mezi 6 a 15 vteřinami, buď zcela bez ničeho, nebo s pomocí různých popruhů a postrojů. Když je kůň vypuštěn, pochopíte, že je to doba delší než by se na první pohled mohla jevit.


Koně se podle stupně své nezvladatelnosti buď sami dostatečně vzpínají a vyhazují nebo je gaucho ještě motivuje ranami tradičním bičem. Většinou je za pár vteřin hotovo, výjimečně to gaucho vydrží až do uplynutí času. Protože z rozlícených koní se nedá jen tak sesednout, musí pak k jezdci přispěchat dva kolegové a z koně jej sundat. Není nouze o tvrdé pády a všemožné úrazy. Gauchové jsou však tvrdí muži.


Na koni zůstávají přilepeni, i když kůň spadne, a znovu se s ním zvedají. Pokud však kůň přepadne na záda, jde jezdci o život. I takovou situaci jsme, bohužel, viděli – kůň se vzepjal, ale jezdec se koně za žádnou cenu nepustil. Kůň neudržel rovnováhu a plnou vahou se převrátil nazad. Jezdec to sice přežil, ale s vážnými zraněními. Při jiné jízdě to zase zlomenou nohou a tím i životem odnesl kůň. Tvrdý život mají ti skuteční gauchové...


V poněkud uvolněnějším rozpoložení jsme s gauchi strávili ještě jeden den po návratu z Torresu. Tentokráte i my na koních, na vyjížďce na horu Dorotea, tyčící se vysoko nad Puerto Natales. Počasí nám přálo, koně měli příjemné chody, k obědu pořádný kus masa, takže jsme z Natalesu do Argentiny odjížděli přeci jen příjemně naladěni.

6. 3. 2011

Jak jsme přežili přeceňovaný, přelidněný a předražený národní park Torres del Paine

Kdo nebyl v chilském národním parku Torres del Paine, jako by ve světě trekkingu vůbec nebyl. Právě tyhle módní vlny jsou nám proti srsti. Jak z podstaty, tak pro jejich následky v podobě přelidněnosti módou stižených míst. Viz peruánské Machu Picchu, ekvádorské Galapágy, argentinské Iguazú, atd. Zatímco však uvedená místa alespoň neskrývaně fungují na principu „přišel, viděl, odešel“, TdP se stále ještě snaží prezentovat jako destinace pro „world class trekking“.

Torres del Paine
Pokud si ještě vzpomenete, tak původně jsme do TdP chtěli jet během Vánoc a většině lidí se tak vyhnout. Když tahle možnost padla, byli jsme na hraně, zda tam vůbec jezdit. Ve prospěch kladného rozhodnutí nakonec rozhodla stávka popsaná v minulém příspěvku. Kvůli ní bylo v době našeho příjezdu v parku nejméně lidí za poslední léta. To vypadalo slibně...ale...

Jezero Pehoe
První ťafku dostanete už při vjezdu do parku, kdy zaplatíte 30 dolarů, zatímco místní jen 8. Věděli jsme o tom dopředu, ale stejně to naštve. „Ulítlé“ jsou pak i ceny všeho ostatního – místní dopravy, tábořišť, lodí, potravin. Služby jsou buď zmonopolizované nebo zkartelizované, ceny předem dohodnuty. Významné části parku leží na soukromých pozemcích, kde jejich nenažraným majitelům platíte znova to, co jste doufali mít zaplaceno již v předraženém vstupném do parku (zdaleka nejvyšším, které jsme kde platili). A úroveň služeb tomu navíc vůbec neodpovídá.

Cuernos
I místní v Puerto Natales nám potvrdili, že lidé podnikající v turismu si tu během tří měsíců vydělají na celý rok. Refugia a placené tábořiště rostou jak houby po dešti a jsou umísťována tak, aby bylo co nejsložitější dojít během dne z jednoho neplaceného tábořiště do dalšího. Díky houstnoucí síti refugií s postelemi a veškerým servisem se do parku dostávají tisíce lidí, kteří by na „normální“ trekking nikdy nevyrazili. Nic osobního proti nim, ale pak stran Torresu nemluvme o světovém trekkingu, ale o pěkné procházkové destinaci.

Bukové lesy
I při extrémně nízké návštěvnosti v době našeho pobytu jsme v tzv. „W“ potkávali až několik set lidí za den. Není nám vůbec jasné, jak to musí vypadat, když je návštěvnost standardní. A to tu přitom není nic až tak výjimečného. Krásný jistě je ledovec Grey, ale podobných je v Patagonii desítky. Granitové věže Torres a Cuernos stojí za zhlédnutí, ale třeba v argentinském NP Los Glaciares mají mnohem krásnější v čele s Fitz Roy a Cerro Torre, je to zadarmo a s řádově menším počtem lidí.


Ledovec Grey

Pokud tedy chcete skutečně trekovat, tak na Torres del Paine zapomeňte. Je to marketingem nafouknutá bublina, ideální na procházky hojně přítomných skupin evropských a amerických důchodců, ale divočinu ani klid tu nehledejte, snad jedině v zimě na sněžnicích.

Guanaco