Přistání na hrbolaté travnaté dráze ve Walaze na ostrově Ambae nebylo z nejměkčích. Vrtule se pozvolna zastavují a víceméně samoobslužně si vyndáváme batohy ze zavazadlového prostoru. Plán: není. Letiště je uprostřed ničeho, a proto se pokoušíme domluvit odvoz. Debata končí větou, kterou umíme už v mnoha jazycích: „Jsme sice cizinci, ale ne blbci.“ Jedeme pěškobusem. Polední slunce se činí a my hledáme příhodnou palmu, abychom si ve stínu odpočinuli a svlažili ústa kokosovou vodou. Nacházíme i pěkně žluté plody kakaovníku, akorát vhodné na konzumaci sladké dužiny.
Naší základnou se stává vesnice Ndui Ndui. V nedaleké Naputi se seznamujeme s Madlen a její početnou rodinou. Dočasně též adoptujeme jednoho z jejich psů – Magouše; ten později sehraje svou důležitou roli. Začíná citrusové šílenství. Jako na Šalamounech banány, Vanuatem nás provázejí pomela, grepy, pomeranče, manderinky a citrony. Rostou všude asi jako u nás jablka a ve stejné rozmanitosti. Hlavně pomela chutnají jako božská mana. Některá jsou veliká jak fotbalové míče a váží několik kilo. Dát si jedno právě utržené během horkého dne ve stínu pomelovníku je až nečekaně slastným gastronomickým zážitkem.
Ambae je sopečný ostrov a na jeho špici, uprostřed neprostupných mlžných pralesů, je schován velký kráter se třemi jezery Manaro. Ideální cíl pro další výpravu. Sháníme průvodce, bez něj je smysluplný pohyb v džungli vyloučen. První volba nevychází, sympatický Keith už má jiný program. Odkazuje nás na jakéhosi Johna z Nangweangwea. Zprostředkovaně získáváme jeho souhlas s odchodem nazítří. Ke kráteru to má být slabý půlden pochodu, ale o těchto odhadech víme svoje a plánujeme nahoře přespat.
I přesto se vstáváním předbíháme kohouty a v půl páté si to s banánem v ruce a měsícem v zádech šineme do Johnovy vesnice. První dojem z našeho průvodce není bez poskvrny, zvláště poté, co požaduje platbu za první den dopředu. Nejde zase o tolik peněz a byl nám doporučen slušnými lidmi, a tak nad tím máváme rukou. Soustředíme se na cestu, terén je totiž velmi členitý. S každým výškovým metrem houstnoucí prales je prořezáván hlubokými roklemi, kudy se kdysi valily proudy lávy. Čas od času narazíme na krále pacifických lesů – obří banyán. Největší vanuatský banyán na ostrově Tanna pokrývá plochu o velikosti fotbalového hřiště! Banyány ale nemají jeden kompaktní kmen. Strom je to vskutku zvláštní. Zdá se, jako kdyby každý jednotlivý kořen vyrůstal ze země samostatně a až vysoko nad zemí se spojoval s dalšími a přecházel do mohutné koruny. Některé šlahouny jsou tlusté „jen“ jako lidská noha, jiné jako stoletý dub.
Najdete Sonu :-) |
Začali jsme u moře, kráter je asi v osmi stech metrech nad jeho hladinou. Doufáme, že obědvat budeme už u jezer Manaro. Sliby, chyby, půlden chůze za námi a nic. Jen vegetace velmi zhoustla, tady už se bez mačety nedá udělat ani krok. Chvílemi si v zeleném pekle prosekáváme pouhý tunel. Z podrostu se tyčí stromové kapradiny. Vzpomínáme na novozélandský Dusky trek a říkáme si, že tam jsme alespoň stran délky pochodu věděli, na čem jsme. Tady netušíme nic, snad kromě hodinkami přibližně spočtené výšky. Podle ní bychom už neměli být daleko, ale při téhle rychlosti je i kilometr na mnoho hodin.
Cestou také měl být dostatek pitné vody, tak jsme ráno naplnili jen jednu láhev a do oběda jí vypili. Voda však nikde, možná v sezóně dešťů jí tu je v lávových roklích dostatek. Začínáme trochu pochybovat, že John ví, co dělá. Začíná brblat, že už je unavený z klestění cesty. Nato poznamenáváme, že sliboval dosažení vrcholu za tři, čtyři hodiny a dokonce navrhoval vrátit se ten samý den dolu. To ovšem mohlo souviset také s tím, že někteří místní věří v přítomnost zlých duchů v okolí kráteru a bojí se tam nocovat.
V danou chvíli nám to bylo celkem ukradené, začínali jsme být vyprahlí a unavení. Na opakované dotazy stran vzdálenosti do cíle John odpovídal čím dále nesmyslněji. Začal svalovat vinu na jiné, že prý neprosekali cestu dříve. Nám se zdálo, že se prostě ztratil a nechce to přiznat. Trochu naděje nám dal zvednuvší se vítr prosycený pachem zkažených vajec. Sirovodík, kráter nemůže být příliš daleko. Též se začalo objevovat více suchých stromů, nepochybně i to je práce sirných výparů. Odbyla ovšem už třetí odpolední. V šest je tma jako v pytli.
Ve čtyři se John zastavil a prohlásil, že se kousek vrátí a ověří cestu. Máme tu na něho počkat, za chvilku bude zpátky. Sedli jsme si a čekáme. Za pár minut se na sebe podíváme a téměř unisono vyslovíme podiv nad způsobem, jakým John odešel a jak se při tom tvářil. Nechce se nám věřit, že by to bylo možné, ale přesto nám připadá, že to prostě zabalil. Chvilku předtím začal hudrovat, že neví, jestli to do tmy stihneme až k jezeru. Ujistili jsme ho, že to stihnout musíme, protože potřebujeme místo na spaní a hlavně vodu. Pískáme a voláme, kdyby skutečně jen hledal cestu, tak se určitě ozve. Neozval se a opravdu beze slova odešel.
Začalo se smrákat a oblohu pokryla hejna kaloňů, větších příbuzných netopýrů. I když už bez naděje, čekali jsme ještě chvíli na místě, abychom vyloučili možnost nedorozumění. To hovado nám tam nenechalo ani mačetu, takže další postup směr nahoru k jezerům byl vyloučen. Museli jsme se začít vracet, ale měli jsme na to tak hodinu, protože po tmě to v džungli bez mačety a bez znalosti cesty nejde ani s baterkou. Potřebovali jsme v strmém svahu najít alespoň trochu rovné místo na spaní.
Těsně před šestou jsme na takové narazili a dokonce se nám podařilo postavit stan, resp. jeho vnitřní vrstvu (jako moskytiéru). Aspoň jsme v tom nebyli sami. Celou cestu s námi šel a teď hned vedle stanu unaveně oddychoval věrný Magouš. Rozdělili jsme si s ním konzervu lančmítu, osladili si život zbývajícím pomelem a pozorujíce hvězdy usnuli nepříliš klidným spánkem. Snídaně bez vody nebyla lepší večeře, na jídlo jsme stejně neměli moc pomyšlení. Chvíli jsme byli schopni sledovat naše včerejší činění mačetou. V řidším porostu to však již nešlo, a tak jsme se rozhodli jít jakkoliv dolů směrem k moři a podél moře se dostat do nejbližší vesnice. Sem tam objevíme záseky na stromech či jiné náznaky starších cest, ale posléze je zase ztrácíme. Nahoru evidentně nikdo již delší dobu nešel. V pochybnostech dáváme na Magoušův instinkt. Za jeho věrné služby mu slibujeme konzervu tuňáka.
Už téměř 24 hodin jsme bez vody. Začíná to přeci jen být znát. Nevěšíme ale hlavu, protože v dáli před námi občas zahlédneme vršky kokosových palem. To většinou znamená přítomnost lidí. A za dalších pár minut na nás „zpoza rohu“ vykukuje kokosová palma jakoby ztracená uprostřed džungle. Má přinejmenším dva dobré ořechy, asi tak šest nebo sedm metrů vysoko. Jeden se nám jako zázrakem na první pokus daří shodit starým kokosem ze země. Druhý se nehodlá pustit. Uřezáváme dlouhou větev nedalekého stromu a na její konec přivazujeme provaz se stahovací smyčkou na konci. A daří se, i druhý kokos letí k zemi, nálada naopak vzhůru.
Hned se nám jde o mnoho lépe. Asi za hodinu narážíme na malinkou cestičku, která končí uprostřed zahrad. Vanuatskou zahradu si představte jako náhodný shluk užitných stromů a kořenové zeleniny - yamu, tara, manioku. To vše nám bylo v ono nedělní odpoledne najednou k dispozici. Posadili jsme se a vychutnali si asi ty tři nejlepší pomela v životě. Pak už to bylo jednoduché a mohli jsme se začít více zabývat tím, jak tohle Johnovi pořádně osladit.
A stalo se, již večer si o našem výletě štěbetaly babky široko daleko. Ráno přišla i formální fáze včetně policie a soudního úředníka. Peníze jsme za jejich pomoci dostali zpátky, John Ngwerahungwe se však projevil jako slaboch a nepřišel se omluvit ani vysvětlit, co se mu honilo hlavou. S náčelníky dotčených vesnic jsme domluvili Johnovo potrestání na úrovni jakýchsi rad starších, tedy způsob staletími ověřený a v dané situaci nejúčinnější. Doufejme, že jako průvodce už do džungle nevyrazí. Zato Magouš si nemohl životní tuňákové hody vynachválit :-)
Na džungli jsme pochopitelně nezanevřeli, v příštím příspěvku si přečtěte o zdárném čtyřdenním přechodu od pobřeží ku pobřeží ostrova Malekula.
Fotky vztahující se k tomuto příspěvku naleznete ve složce Vanuatu pod čísly 1 - 36.
Žádné komentáře:
Okomentovat