25. 11. 2011

Kašmír – za podmanivou krásou asijského sudu prachu

Snažil-li by se někdo utěšit beznaději propadající účastníky některého z nespočetných izraelsko-palestinských kulatých stolů rčením, že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůře, asi by se se zlou potázal. Nikoliv však zcela po právu. Ve srovnání s vyhlídkami mnohých Kašmířanů na vznik vytouženého nezávislého státu se totiž jeví být vyřešení přes půl století trvající palestinské otázky rutinní záležitostí.

Kašmířané by o jimi tvrzených historických nárocích, jejichž oprávněnost si s batohem na zádech netroufáme posuzovat, museli přesvědčit v první řadě Indii, Pákistán a Čínu. Každý z těchto obrů by musel svolit s výsekem pěkně šťavnatých a citlivých partií, navíc s rizikem, že se v zápětí ozvou mnozí další zájemci, které si jistě domyslíte. Přesto se přinejmenším indičtí Kašmířané nevzdávají a svého snu se domáhají tu více a nezřídkakdy bohužel i méně vybíravými prostředky.

V současnosti panuje v Kašmíru klid zbraní, což však neznamená, že by se nějak zmenšila masivní přítomnost indické armády v oblasti. Pozitivem tisíců zelených a sněhově bílých mužíků, pobíhající po strmých svazích za zpěvu povzbuzujících písní na způsob amerických válečných filmů, je utěsnění dříve jak řešeto děravé hranice proti průniku násilných extrémistů z Pákistánu. Pro tuto chvíli je indický Kašmír bezpečný, i když s náboženskou promíšeností území, minimálně dvěma jadernými velmocemi ve hře a v těsném sousedství Tibetu a Afghánistánu by možná než na téhle směsi bylo bezpečnější sedět na sudu nejen prachu, ale i trinitrotoluenu.

Dosti již geopolitického realismu. O čem není sporu, toť jest přírodní krása Kašmíru. Kdyby se k indickému Kašmíru, přezdívanému Švýcarsko v himálajských dimenzích, skutečně připojily karakoramské osmitisícovky (K2, Nanga Parbat a další), nemluvě o těch čínských, Nepál by rázem ztratil své dominantní turistické postavení v oblasti. Stále ovšem platí, že na kdyby a skoro se nehraje, a tak vás zveme alespoň na krátkou procházku Kašmírem indickým.



Ještě možná máte v paměti obrázky aridní krajiny Ladakhu a Zanskaru. Jako tah mokré houby po tabuli tuhle scenérii rázem vymazalo 3529 m.n.m. vysoké sedlo Zoji La, které musí překonat silnice z Kargilu do Sonnamargu. Tady končí srážkový stín a začíná jiný svět. Jeho krásu ale doceníte teprve, až se domodlíte. Že nejste věřící? Nevadí, modlit se budete stejně, protože to, po čem auta sjíždějí ze sedla, by sjízdným nenazval ani nejdrsnější zastánce off-roadingu po osmnácti pivech a deseti rumech.


Přes noc napadl možná první letošní sníh a vrcholky hor jsou jím dosud bohatě pocukrované. V údolí je vše ještě zelené, jen opadavé listnáče začínají žloutnout. Krajina opravdu trochu připomíná Švýcarsko, tedy pokud si odmyslíme nepříliš vzhlednou zástavbu v dálce se již pozvolna rýsujícího Sonnamargu a pochopitelně armádní stanoviště. Vjíždíme do vesnice, hledáme ubytování, což se záhy daří. Cosi nám ale nesedí...



No jistě, kam zmizelo něžné pohlaví? Muži v autech, na koních, muži prodávají, muži nakupují, muži vaří, uklízí. Ženu nevidět. Vstupujeme do muslimského světa. Jiný kraj, jiný mrav. Muezzin svolává k modlitbě. Z amplionu táhle se linoucí modlitby se staly podtextem celého kašmírského pobytu. Pamatovat si budeme zejména ty ranní, s přesností švýcarských hodinek začínající v půl páté ráno.




Na druhou stranu tu konečně můžeme smazat proteinový deficit – jehněčí a kozí maso umějí Kašmířané připravit náramně.



Z naší (skoro)samoty u lesa s interiérem á la ubytovna ROH vyrážíme na výšlapy do okolních kopců. Koncentrace žluté stoupá spolu s výškou. Další den si bereme na pomoc dvě koňské síly a přes polozemlajnky nomádských pastevců se vyšplháváme až na úroveň sněhu. Výhledy jsou úžasné. Jen škoda, že bezpečnostní situace přeci jen stále neumožňuje delší treky. Nevadí, bereme za vděk tím, že tu vůbec můžeme být. Chvíli ještě pozorujeme Kalkaťany, kteří se o několik set metrů níže nechávají na ponících vyvézt ke stinnému místu, kde s nadšením osahávají poslední kousky loňského sněhu.




Největší indické muslimské město – Srinagar mělo původně být jen krátkou zastávkou. Štěstěna nám ale byla nakloněna a zavedla nás na hausbót Lalarukh (www.trekandtravels.com) na jezeře Dal, kde jsme nakonec prožili skvělý týden. Hausbóty začali na srinagarské jezero před nějakými dvěma sty lety umisťovat Britové, když jim nebylo umožněno nabývat nemovitosti. Dnes byste jich napočítali téměř 1500. Lalarukh má interiér vyřezávaný z ořechového dřeva ve stylu původních britských hausbótů. Shodou okolností na něm v roce 1982 odpočíval též nejslavnější horolezec Reinhold Messner. I díky sympatickému vlastníkovi a přičinlivé posádce to bylo jedno z našich nejlepších ubytování.




Jezero Dal žije svým vlastním rušně klidným životem. Pobyt na hausbótu nebo jen projížďka na tradiční, ručně poháněné, loďce zvané šikara jsou balzámem na městským provozem vyuzené tělo i duši. Šikar různých tvarů a barev po hladině křižují stovky. Při pozorování jejich hemžení z terasy hausbótu se zaručeně nejdříve naučíte poznávat ty obchodnické a po možném prvním nadšení se jim i vyhýbat, resp. je rázně odhánět. Koberce, kůže, kožešiny, šály, šperky, malované krabičky, květiny a šafrán, to je jen stručný výčet (často nepravého a nekvalitního) sortimentu nabízeného velice neodbytnými až vlezlými prodejci. O něco sympatičtější jsou šikary potravinářské či grilovací; v oblasti kuriozit stojí za zmínku třeba šikary „fotolabové“.



Srinagar byl ve své době velice významným a překrásným městem. Jeho současný stav je o poznání horší. Nepokoje posledních dvaceti let doprovázené úprkem celé hindské komunity i rozsáhlou fyzickou devastací města si vybraly vysokou daň. Navzdory tomu stojí návštěva zejména starého města za to. Nejlépe uděláte, když se tam vydáte s velmi znalým a příjemným průvodcem Abdulem (www.riversongskashmir.webs.com). Před prohlídkou města vyrazte za kuropění na plovoucí zeleninový trh.



Abdul nám byl nápomocen i při řešení otázky hledání zdroje. Nebojte, nečekají vás složité filozofické úvahy, nýbrž další úsměvné svědectví o tom, že Mac Gyver nebyl tak docela fiktivní postavou...v Indii byste jich našli spoustu! Inu, jednoho krásného dne se nám přestal nabíjet netbook. Ohledáním napájecí zdířky jsme jako příčinu určili ulomený středový „kolík“. Obratem jsme zjistili, že existuje originální náhradní součástka, zde ovšem k nesehnání.



V autorizovaném servisu byli ochotní asi jako liška z La Fontainovy bajky, když čápovi podala řídkou polévku na mělkém talíři. Mohli jsme buď neurčitě dlouho čekat, než seženeme součástku, nebo se s určitými obavami vrhnout do neznámých vod indického IT opravářství. První konzultace nás šokovala svou rychlostí. Dotyčný zřejmě v duchu rčení o hoře jdoucí k M. vzal obyčejný špendlík, kleštěmi ho zkrátil a zastrčil do zdířky nabíječky. Nechtělo se nám tomu věřit, ale nějakou dobu to skutečně fungovalo.



Pak ovšem přestal být kontakt dostatečný a bez obávané operace už pacienta nešlo zachránit. Po několika štacích jsme se dostali do servisu připomínajícího spíše autodílnu. Hned se vše začalo točit kolem nás, ale nejprve to bylo jen pokračování již nikam nevedoucího špendlíkového tance. Až příchod inteligentně vypadajícího inženýra nás dostal na lepší orbit. Pacient se prý musí vykuchat, poškozený orgán vyměnit a pak vnitřnosti přišít zpět. Namítaná nedostupnost vhodného dárce orgánu prý na situaci nic nemění, když není dárce, musíme orgán opravit a chybějící část naklonovat.



A tak se také stalo. Když inženýrovy ruce začaly s praskáním odlupovat klávesnici a na jednu hromádku vršit desítky různě velikých šroubků, krve by se v nás nedořezal. Záruční nálepka protržena, orgán za orgánem opouští tělo pacientovo. Dá tohle ještě někdo někdy správně dohromady? Jakkoliv to zpočátku nevypadá, inženýr prý ví, co dělá. A náhle s vyjmutou základní deskou opouští operační sál a už v ruce třímá velkou letovací pistoli. Poškozený orgán oddělen. Z kusu drátu vyroben ulomený kolík, letovačka zas pracuje. Orgány mizí zpět v pacientovi, snad neprohodí žaludek se střevy a nepomačká mozek. Pacient je probuzen elektrickým šokem. Sice žije...ale...neee...světlo signalizující nabíjení nesvítí. Pacient přežil, ale operace se nezdařila. Spatřiv naše posmutnělé pohledy, inženýr neklesá na mysli, nýbrž sebevědomě otáčí počítač vzhůru nohama. Baterie je pryč a to znamená, že napájení přeci jen funguje. Sláva, indickému Mac Gyverovi třikrát sláva! Návdavkem nás operatér přímo na místě pozval na oběd s láskou připravený jeho maminkou.



A na závěr ještě gulmargské uklidnění. Ze Srinagaru jsme vyrazili na dva dny do nedalekého lyžařského střediska Gulmargu. I tady jsme pojezdili na koních a poté částečně lanovkou a částečně (převážně) pěšmo vystoupili na zhruba 4500 m.n.m. vysokou horu Afarwat, odkud jsou vidět výše zmiňované pákistánské osmitisícovky. Výlet to byl veskrze zdařilý, snad až na neskutečně zběsilou bitku místních překupníků s indickými turisty o lístky na lanovku, jíž jsme se byli nuceni vyhnout metodou zadního vchodu a následným apelem na obecné principy humanity, kteréžto jsou se zvířecí říši připomínajícím jednáním osob před přepážkou v příkrém rozporu. Za důrazné domluvy obvyklým AK vybaveným příslušníkem ozbrojených sborů se to podařilo a předražená postarší francouzská lanovka mohla začít ukrajovat ze svého každodenního břemene...



Fotky vztahující se k tomuto příspěvku naleznete ve složce Indie pod čísly 194 – 255.

16. 11. 2011

Paradoxy dnešní doby


Jako intermezzo před příspěvkem z Kašmíru vám za doprovodu našich fotek bez komentáře předkládáme originální verzi jednoho z Dalajlámových textů, na který v Ladakhu narazíte na každém kroku. Anglicky nevládnoucí jistě naleznou někoho, kdo jim s překladem pomůže.



The Paradox of Our Age
By the Dalai Lama

We have bigger houses, but smaller families;
more conveniences, but less time.
We have more degrees, but less sense;
more knowledge, but less judgement;


more experts, but more problems;
more medicines, but less healthiness.
We’ve been all the way to the moon and back,
but have trouble crossing the street to meet the new neighbour.


We build more computers
to hold more information,
to produce more copies than ever,
but have less communication.


We have become long on quantity,
but short on quality.
These are times of fast foods,
but slow digestion;


tall men but short character;
steep profits but shallow relationships.
It’s a time when there is much in the window,
but nothing in the room.

9. 11. 2011

Ladakhem a Zanskarem za horskými kláštery indického Tibetu


Zatímco u nás jsme zvyklí na každou hodinu motorizované přepravy počítat až se sto uraženými kilometry, v Indii se toto číslo pohybuje mezi dvaceti a čtyřiceti. Ovšem na ladackých a kašmírských silnicích je leckdy i dvacetikilometrová průměrná rychlost nedosažitelnou metou. Namísto „silnic“ v pravém slova smyslu se většinou musíte spokojit s uzounkými, bahnitými a výmolovitými zářezy v mnohasetmetrových strmých svazích. Připadáte si, jako kdyby se kousek před vámi zrovna buldozer pral o právo průjezdu s panenským svahem.


Jestliže v občas podobně infrastrukturně zaostalé Jižní Americe křižují taková embryální stádia silnic řádně k tomu uzpůsobené čtyřkolky osvědčených značek, v Indii vás měkké pérování, těsnění proti prachu a další vymoženosti o masochistický, drncavo-skákavo-prachový požitek nepřipraví. Nihilistické interiéry krabicových vozidel dvou indických automobilek hned napoví, že s exteriéry to asi nebude o moc lepší. Ale jedeme a to je hlavní. Lamayuru s klášterem na vysokém ostrohu je již na dohled.



Kromě návštěvy kláštera v Lamayuru dokončujeme přípravy na stočtyřicetikilometrový trek. První den nás čeká sice docela krátký úsek, ale i tak to bude po lenošení v Oceánii docela nezvyk. Nakonec to však docela jde a do vesničky Shila dorážíme dostatečně brzy, abychom stihli navštívit klášter v nedaleké Wanle. Odpoledne v Shile potkáváme sympatického vlastníka několika oslíků, jenž nám za výhodných podmínek nabízí své služby. S vidinou pozítří si na nás zuby brousícího, 5130 m.n.m. vysokého sedla Nigutse La, jeho nabídku z důvodu dokončení aklimatizace na tři dny přijímáme a ráno vyrážíme do kaňonu řeky Shila nalehko.



Léto pomalu končí a podzim již vystrkuje drápky. Rudé šípky na žlutém listovém pozadí, bohatě rostoucí po stranách kaňonu, vytváří příjemnou kulisu. Nad hlavami nám krouží draví ptáci, pro něž jsou vysoké skalní stěny kaňonu ideálním hnízdištěm. Z mnohých pozůstatků šípkových hostin začínáme tušit i přítomnost větších obyvatel. Po chvíli se naše domněnky potvrzují, když nacházíme řadu čerstvých medvědích stop. Před spaním ještě dalekohledem pozorujeme gravitaci popírající kousky majestátních kozorožců, pobíhajících po téměř kolmých skalách jako kdyby místo kopyt měli mohutné přísavky.


Jakmile zapadne slunce, teplota klesá do neférových nížin. Jeden z našich spacáků podezříváme, že by si s desetistupňovým mrazem již nemusel poradit tak suverénně, jak hlásá jeho cedulka. Ale co naplat, nezbývá než spoléhat na otužilost. Těžko říci, zda je pravděpodobnější hlavní výhra ve Sportce nebo to, že mimo cestu uprostřed indického Himaláje naleznete viset na keři spacák v igelitce. Právě posledně jmenovaný úlovek se nám při cestě za vykonáním potřeby podařil a zachránil mužské části týmu teplotní komfort trekovacích nocí.


Po čtyřech dnech dorážíme do malebně položené vesničky Photaksar, kde je zrovna v plném proudu sklizeň ječmene. Ubytováváme se u jedné z rodin a vyrážíme na obhlídku vesnice a kláštera. Domky jsou z nepálených cihel a bez střech – za tu slouží strop nejvyššího patra. V Ladakhu prakticky neprší, takže na plochých „střechách“ domů se skladuje sláma, seno, dřevo, byliny a spousta dalších věcí.



Centrem života domu a jedinou ohřívanou místností je kuchyně. Jsou to v podstatě kuchyně černé, protože komíny buď nemají, nebo jen špatně funkční. Topí se kombinací sušených zvířecích výkalů a podle dostupnosti dřeva. Na přípravu jídla to stačí, ale zima tu musí být krutá. Strava je velmi strohá, založená na ječné mouce, rýži a čočce, v zimně snad i masu. Po celý den Ladačané popíjejí slaný máslový čaj. Z ječmene dokonce vyrábějí i kvasný nápoj na způsob piva.


Dva dny cesty od Photaksaru je Lingshet, který je na rozdíl od kompaktního Photaksaru roztroušen po celém údolí. Na jeho horním konci se tyčí poměrně veliký klášter. V Lingshetu plánujeme zůstat dvě noci, a proto při příchodu zjišťujeme, v kolik hodin začínají v klášteře ranní modlitby. Předtím jsme se jich zúčastnili již v Thiksey a je to velký zážitek. Máme přijít v sedm. Ráno je pořádně vlezlo a z vyhřátého spacáku se nám vůbec nechce. Nakonec ale očekávání věcí příštích převáží a po pár doušcích čaje plni očekávání svižně vyrážíme na třičtvrtěhodinový výstup ke klášteru.


Pár minut po sedmé jsme před branami kláštera. Doufáme, že nás ještě bude mít kdo vpustit dovnitř, že se již všichni nemodlí. Nikde nikdo, ticho, jen sem tam se ozve pípnutí rozmrzajících ptáků. Po chvíli vcházíme dovnitř a hledáme chrám. To ještě netušíme, že jich je v klášteře pět. Asi po čtvrthodině bloudění klášterním komplexem slyšíme chrchlání obvykle vydávané při čištění zubů. Ejhle, tu se k zemi snáší výplach čerstvě vyčištěných mnišských úst. Jakmile chrchlání ustává, tážeme se, jakže to je s tím modlením. Mnich už prý běží, je to on, kdo má dnes ranní rituál na starosti. Tak snad přeci jen něco uvidíme.

Potřeba dvacetilitrového kanystru pracně vlečeného mnichem nám zatím zůstává utajena. V druhé ruce svírá svazek obrovských starých klíčů, navozující atmosféru na způsob Jména růže. První zámek odemčen a my vstupujeme do tmavého chrámu. Mnich roztahuje závěsy a postupně rozžehává několik desítek svíček. Pak z velkého kanystru přelévá část vody do konévky a z ní napájí též několik desítek malých mističek na několika místech chrámu. Teď už se začnou trousit mniši, myslíme si. Omyl, když je rozžato a zalito, dveře chrámu se opět zavírají a jsme vyzváni, abychom se přemístili na jiné místo kláštera.


Jak už asi tušíte, tam na nás čeká další chrám, roztahování závěsů, rozžínání, zalévání. Po pátém chrámu naše naděje na ranní modlitbu s vonnými esencemi, bubny, zvonky a činely, padá kamsi hluboko pod klášterní bránu. Nevzdáváme se však. Přidáváme se k ptákům a rozmrzáme na jedné z nejvyšších klášterních teras, kam už mezitím stačily dosáhnout sluneční paprsky. V tom pod námi spatřujeme mnicha s velikou lasturou. Přikládá ji k ústům a mohutně do ní duje. To musí být ono, mniši jsou voláni k modlitbě!


A skutečně – během následující půl hodiny se začínají trousit ospalky si vybírající mniši, v průměru důchodového věku, a všichni se vydávají stejným směrem. Jsme jim v patách. Jaké je však naše překvapení, když místo v chrámu končíme v jídelně. Ale co, snídaně neuškodí. Společně s mnichy dostáváme slaný čaj a misku ječné mouky. Za pomoci čaje děláme z mouky kuličky a pojídáme je. Mimikry jsme stihli na poslední chvíli, protože poblíž sedící mniši nám už, už začali nabízet kuličky své.


Snídaně v plném proudu, když se najednou první z mnichů začal modlit. Ostatní se několikahlasně mezi pojídáním kuliček připojili. Tak jsme se dočkali :-) Ptáme se, co že budou dělat po snídani. Prý spát. Ale máme se vrátit kolem čtvrté, to prý bude modlení, jak se patří. S trochou nedůvěry jsme se odpoledne skutečně znovu dostavili, jenom abychom milé mnichy nalezli v naprosto stejných pozicích, koulející ty samé kuličky, úsměvy od ucha k uchu. Dali jsme si kuličky s nimi a bylo nám fajn. Není přece důležitá forma, ale obsah.

Překročením řeky Zingchen Tokpo jsme vstoupili do Zanskaru, nejzapadlejšího údolí, jímž protéká řeka stejného jména. Během zimy trvající až půl roku je Zanskar zcela odříznutý od okolního světa. Jediný a nebezpečný přístup je po zamrzlé řece Zanskar. Dostatečné zásobení se během léta je jediným způsobem, jak dlouhou zimu přežít.


Podél Zanskaru jsme se dostali až do Padumu, odkud jsme autem odjeli do již muslimského Kargilu. O tom však až příště. Pro teď stojí za zmínku ještě klášter Stongde, zatím nejkrásněji umístěný ze všech, které jsme viděli. Několik set metrů vysoko nad údolím jsme v přítomnosti mnichů strávili velmi příjemný den. Poštěstilo se nám být hosty na několikahodinové modlitbě (včetně průběžného občerstvování mnichů i našeho) a přihlížet výrobě obřadních sladkostí a svíček. Jen škoda, že jsme nemohli některou z lahodně vypadajících sladkých homolí s kousky ovoce ochutnat. Sliny se nám sbíhaly vydatně.



A na úplný závěr snad ještě další dílec do mozaiky na téma jiný kraj, jiný mrav. Jednoho večera v Padumu jsme zakoupili láhev kašmírského rumu a udělali jsme si takovou mikroparty s manažerem mimochodem doporučeníhodného hotelu Kailash, kde jsme byli ubytováni. Probrali jsme Indii i naši vlast od sklepa až na půdu a dozvěděli se spoustu zajímavého. Některé věci a historky z natáčení si sice necháme jen pro uši vyvolených, ale snad můžeme prozradit aspoň tuto. Ptáme se Kumara, o pár let mladšího než my, kolik má dětí. Zatím žádné, ale shodou okolností se bude za pár týdnů ženit. Gratulujeme a ptáme se na nevěstu. Udiveni se dozvídáme, že nemá tucha, ví jen jméno. Nevěstu mu dle tradice vybrala maminka, kterou velmi miluje a zcela spoléhá na její úsudek. Nevěstu uvidí až v den svatby, ale je přesvědčen, že jim to skutečně vydrží, dokud je smrt nerozdělí. Držíme jim palce, protože Kumar je velice vzdělaný, láskyplný a milý člověk. Tímto mu znovu mockrát děkujeme za jeho pohostinnost i řadu moudrých slov a rad.

Fotky vztahující se k tomuto příspěvku naleznete ve složce Indie pod čísly 75 – 193.

1. 11. 2011

Z bombajského inferna do klidného lehu v buddhistickém Lehu


Na Indii se nelze připravit. I kdybyste viděli Milionáře z chatrče patnáctkrát, stejně vás Indie dostane. Předchozí návštěva Srí Lanky může fungovat jako jemné očkování, to je pravda. Alespoň u nás tomu tak bylo. Věděli jsme přesně, co nás v Indii čeká a do písmena to jsme zde také nalezli. Ale přesto jsme se při prvním mohutném výdechu indického subkontinentu naším směrem pořádně prohnuli v pase, než jsme si na jeho nezadržitelnou živočišnost zvykli...tedy až na její extrémy.


Jaká to změna proti Austrálii, kde stovky kilometrů nepotkáte živáčka. Indie se na žebříčku hustoty osídlení nachází na zcela opačném konci než Austrálie. V dohledné budoucnosti se Indové stanou nejpočetnějším národem světa a žel bohu si k tomu nevybrali zrovna největší území. Podle toho to také především na jihu vypadá. Největší megalopole Bombaj má téměř dvakrát tolik obyvatel než celá Česká republika. A možná jí bude časem konkurovat i v počtu „Škodovek“ – Octávie a Superby potkáte na každém kroku.


Procházíme kolem nejmenovaného amerického rychlojídelního řetězce, jehož základy nejsou z betonu, ale z hovězího a cukru, a hned u vchodu se z velikého plakátu dozvídáme, že při výrobě jejich sortimentu nedoznal úhony byť jediný kravský chlup. Divná to země :-) Pokračujeme dál a ještě častěji než mladoboleslavská vozidla potkáváme skot všech druhů a velikostí. Pozice krávy jistě musí být v indickém reinkarnačním koloběhu jedna z nejžádanějších.


Ovzduší jako v prádelně, psychedelická doprava, nekončící a nekonečně složitě se proplétající lidské hady, majestátní paláce a chrámy, umounění čističi bot, zmrzačení žebráci, mladí muži ve stylových oblecích, vůně, pachy, život a smrt, to vše nechává naší krávu lhostejnou a povznešenou nad pozemské hemžení. Se stejnou důstojností jako orel nad nebetyčnými himálajskými vrcholy nezúčastněně obhlíží okolí a čeká. Ne však dlouho. Mnohý kolemjdoucí se zastavuje a u poblíž sedícího výrobce lahodných jednohubek tajného složení jich několik zakupuje a k uctění posvátného živočicha mu je poníženě vkládá mezi uslintané pysky.


Smog z neskutečného množství nepochopitelně se míjejících aut, rikš, motorek a koní je jedním z klíčových pluků mohutné armády zavile útočící na naše australskou pustinou rozmazlené nosy. Z další strany se už řítí pěchota pozůstatků biologických procesů lidského těla a jeho údržby. Toxické řeky a jimi otravované moře, otevřená kanalizace, kdejaká zákoutí používaná jako by tam odjakživa stály veřejné záchodky. Uhýbat se musíme i pichlavým střelám všudypřítomných hromad odpadků, odvážených jen občasně za pomoci buldozerů. Ještěže na naší straně bojují kořeněné vůně linoucí se ze stánků pouličních kuchtíků, hektolitry nasládlého „čaje“ –typického indického kořeněného čaje s mlékem a květiny, vonné tyčinky a esence hinduistických chrámů, mešit a jiných svatyní. Čichová válka tak není zcela ztracena, s výjimkou slumů, kde je koncentrace člověčiny likvidačně vysoká.


To v oblasti chuťové vyhráváme na celé čáře. Na indické jídlo jsme velmi těšili a realita naše očekávání naplnila. Sice jsme se nechtěně téměř stali vegetariány, ale ani nám to nepřišlo...tedy do chvíle, než jsme v Ladakhu vyrazili do hor. Pojednání o indické kuchyni necháme povolanějším, ale pro teď vězte, že je to prostě lahoda. A ta pestrost! Indie je státem vpravdě multikulturním, se vším dobrým i zlým, co to přináší. Kolem dvaceti států, nespočet národností a etnických skupin, Hinduisté, Buddhisté, Muslimové, Sikhové, Křesťané, Džinisté, Zoroastriani, kasty, to je jen stručný nástin indického kulturního guláše. Každá z těchto skupin a jejich kombinací pracuje se základními stavebními kameny indické kuchyně – rýží, čočkou, chlebem, mléčnými výrobky, kořením a případně i masem trochu jiným způsobem. Náhodný lov prstem ve většinou nesrozumitelném jídelním lístku je milým dobrodružstvím, jehož výsledek nás dosud nikdy nezklamal.


Pravidelní čtenáři Jinýho kafe již vědí, že my města neradi. Jistě tak pochopíte, jak nám muselo být v Bombaji. Mezi vyřizováním nezbytné logistiky jsme navštívili Mahalaxmi Dhobi Ghat – obří prádelnu pod otevřeným nebem s více než tisíci betonovými pracími vanami. Cestou zpátky jsme si za velmi podezřele nízkou cenu koupili knížku, abychom posléze zjistili, že je to (plně funkční) kopie velmi zručně vyrobená za pomocí barevného scanu a tiskárny. Kopíruje a padělá se vše drahé a prodejné. Indické ručičky jsou také zlaté. Vše, co jsme měli v rok používané výbavě rozbité, už máme spravené. Boty jsou zalepeny, textilie zazáplatovány a sešity, knoflíky přišity, zipy vyměněny a „bederáky“ Mac Gyverovsky uvedeny do stavu lepšího než v době koupě. Suma sumárum to stálo nejvýše desetinu toho, za co by pracovaly ruce české.


Ale nedejte se mýlit, ani v Indii nedostanete slevu zadarmo. Dvě třetiny poskytovatelů služeb vás, pokud mají příležitost a pokud jim to umožníte, pěkně natáhnou. Správná cena se většinou pohybuje v rozmezí 30 až 50 procent jejich první nabídky. Předem dohodnuté podmínky jsou neustále měněny a porušovány a na konci se odkudsi objeví překvapivé doplatky, víceslužby a jiná překvapení. Ze všech více než čtyřiceti zemí světa, které jsme dosud navštívili, je neomalenost těchto individuí v Indii společně se Srí Lankou zdaleka nejhorší. Díky obecně nízké indické cenové hladině sice, i když se necháte naplno obírat, neutratíte více než v Evropě, ale to na věci nic nemění. Po čase dostanete ceny do krve a útoky na vaší peněženku rychle odhalíte. Pak je to již jen o zásadovosti, důslednosti a vytrvalosti, abyste neutratili více, než musíte, nepodporovali tyhle lumpy v jejich nekalostech a nenechali si pobyt v Indii znechutit tak, abyste na konci souhlasili s tím, že „India“ znamená I’ll Never Do It Again :-)


Vzpomínáte na posílání balíku z Bolívie? Bombajský poštovní zážitek se bolivijské anabázi skoro vyrovnal. Považte, že obsah balíku jsme na ulici před poštou museli nechat zašít do plátna, aby nám ho vůbec vzali. Adresu jsme na hrubé plátno smolili jakýmsi fixem, který rozhodně nevypadal jako nesmyvatelný. Nezbývá než doufat, že balík cestou nezmokne. S otazníkem zůstává i schopnost českých celníků balík po otevření opět náležitě zašít.


Saturace Bombají dosažena, přes Dillí odlétáme do jiného světa. Ladakh to je jiný kafe! Konečně jsme v Himalájích! Ještě večer jsme z okna pokoje pozorovali špinavé moře v Bombaji a ráno uleháme unaveni po nočním letu skoro tři a půl tisíce metrů nad ním. Úvodní hodiny v centru buddhistického Ladakhu - Lehu proto i z důvodů aklimatizačních skutečně trávíme vleže. Po bombajské kakofonní zvukové kulise se tu za šumění na podzim se pomalu připravujících stromů spí znamenitě.



Už z letadla jsme viděli vzdálené obrysy na skalách nalepených buddhistických klášterů a vzduch jako by byl prosycen podmanivou mantrou Om Mane Padme Hum. Ladakhu se přezdívá Malý Tibet, a to nejen pro zjevnou náboženskou a kulturní spřízněnost obou sousedících regionů, ale také pro početnou tibetskou exilovou komunitu, jež tu zdárně žije. Hned zkoušíme i tibetskou kuchyni a dáváme si pelmeňovité masové knedlíčky momos.


Atmosféra Ladakhu je jiskrná a inspirativní. Ostře řezaná a doširoka otevřená aridní krajina, přetínaná zelenými pásy obydlených údolí je zastřešena snad nejsytěji modrou a nejkontrastnější oblohou, kterou jsme kdy viděli. Ladacké světelné podmínky jsou fotografovým snem. Jako perly jsou po krajině rozesety červenobíle dekorované staleté kláštery. Strmé a leckdy vyčerpávající výstupy k nim jsou bohatě vyváženy srdečným přijetím mnichů a jedinečnými výhledy. Čím menší a zapadlejší klášter, tím je obvykle zkušenost intenzívnější.


V okolí Lehu jsme navštívili kláštery Thiksey, Hemis, Shey, Stok, Spituk. Místo dalších slov předkládáme několik jejich fotografií. Další naleznete v příslušné složce.






K dokončení pasivní aklimatizace se nám ideálně hodila možnost půjčit si kolo a nechat se s ním vyvézt do 40 kilometrů vzdáleného, údajně nejvýše na světě položeného silničního sedla na světě, 5602 m.n.m. vysokého Khardung La. Při následném dvouhodinovém klesání nám prsty přimrzlé k brzdám odmrzly teprve když se sjezd změnil ve slalom mezi několika desítkami za sebou jedoucích náklaďáků indické armády.




Příprava na trek dokončena, v dalším příspěvku vyrážíme motorizovaně do Lamayuru a po obhlídce zdejšího kláštera už pěkně pěšmo až do hloubi od okolního světa odříznutého Zanskaru. Pojďte s námi do území zapadlých vesniček, malebných klášterů, medvědů a vysoko na skalách se míhajících kozorožců.

Fotky vztahující se k tomuto příspěvku naleznete ve složce Indie pod čísly 1 – 74.