29. 12. 2010

Koloplachetnicí, na koni a čtyřkolkou kolem Barrealu

Ano, všechny uvedené dopravní prostředky jsme použili k poznání okolí podhorského městečka Barrealu vzdáleného asi čtyři hodiny jízdy autobusem od argentinského San Juanu.


Barreal se nachází v zelené oáze kolem řeky Rio de los Patos v podhůří pohraničních šestitisícovek, kterým vládne 6770 metrů vysoké Cerro Mercedario. Zhruba ve výšce naší Sněžky nabízí příjemně svěží alternativu k rozpálenému San Juanu s teplotami přes 40 stupňů. Hlavní atrakcí Barrealu je nedaleký Parque Nacional El Leoncito, včetně v něm umístěných nejvýznamnějších argentinských astronomických observatoří.


Do jedné z nich, Observatoria Cesca, jsme zavítali a měli jsme tak možnost podívat se zblízka na Jižní kříž a další dominanty zdejší oblohy, zcela nepoznamenané civilizačním světelným znečištěním. Ještě předtím jsme si však mohli do sbírky přidat další vyzkoušený sport – carravelismus neboli land sailing.


Jedná se v podstatě o windsurfing provozovaný na souši, když surfové prkno je nahrazeno konstrukcí se sedačkou a kolečky. Ideálním místem pro pozemní plachtění je obrovské vyschlé jezero na Pampě Leoncito nedaleko Barrealu. Zdejší silné větry uvádějí vozítko do pohybu rychlostí až kolem sto kilometrů za hodinu. Zcela rovná plocha táhnoucí se po několik kilometrů pak také vyzývá k překonávání rychlostních rekordů i jinými dopravními prostředky. My to s našimi kanadsko-nizozemsko-ekvádorskými kolegy vyzkoušeli s Toyotou Land Cruiserem z r. 85 a téměř se nám podařilo dosáhnout výrobcem uváděné maximální rychlosti.


Na další den jsme zvolili dopravní prostředek o poznání konzervativnější – koně. Během jednodenní vyjížďky jsme obkroužili celý Barreal, včetně pestrobarevných kopců (Precordiller) s výhledy na Andy na východě a řeky Los Patos na západě. Terénních schopností již zmiňovaného vozidla jsme plně využili při výletu směrem k base campu pod Mercedariem a k laguně Blanca podél stejnojmenné řeky. Vydařený pobyt v Barrealu uzavřela parillada na zahradě hostelu a odjezd autobusem do San Juanu o bizarní třetí hodině ranní.


Do San Juanu jsme tak dorazili dostatečně brzy na to, abychom stihli navštívit alespoň pár vinařství. Vzhledem k tomu, že o argentinském vínu toho bylo řečeno již hodně, přidáme pár slov snad jen k nové zkušenosti v Champanere Miguel Mas, specializující se na výrobu šampaňského, resp. přesněji šumivého vína. Vyrábějí ho klasickou francouzskou metodou kvašení v láhvi. Proces trvá zhruba dva roky a sestává se z počátečního kvašení, následovaného dlouhotrvajícím manuálním otáčením lahví ve stále svislejších polohách hrdlem směrem dolů. Účelem této náročné každodenní procedury je zbavení vína usazenin, které, ač neškodné, jsou nežádoucí kosmetickou vadou luxusního nápoje.


Nás nejvíce zajímalo, jak se dostane ježek z klece, tedy v tomto případě, jak se usazeniny nashromážděné za zátkou lahve dostanou z lahve ven bez vylití obsahu a poškození láhve. Metoda je to chytrá. Lahve se hrdlem dolů ponoří několik centimetrů do mrazáku. Následně se v prostoru chránícím okolí před znečištěním odzátkují a tlak v lahvi způsobí vymrštění zmrzlé části vína spolu s usazeninami. Uvnitř láhve zůstane jen čisté víno. Pak zbývá už jen případně dosladit na brut či sladkou podobu a může se dobře vychlazené podávat. V sanjuanském parnu přijde obzvláště vhod.

19. 12. 2010

Vánoční pozdravy z Chile

Jak jsme neměli drobné

I v Argentině se setkáte se spoustou věcí, nad nimiž vám zůstane rozum stát. Jednou, která by se možná kvalifikovala i do slavného pořadu ještě slavnějšího A. C. Clarka, budiž mu země lehká, je notorický nedostatek drobných bankovek a mincí. Již úvodem je přitom třeba předeslat další skutečnost, která sice s prvně jmenovanou bezprostředně nesouvisí, ale staví ji do ještě absurdnějšího světla. Argentina je totiž, alespoň podle místního tisku, v současnosti jednou ze dvou zemí, které jako jediné ze všech cca 200 mají inflaci přesahující 20 % p. a.

Začínající inflační spirálu jsme bohužel stihli empiricky identifikovat ještě dříve, než jsme se o ní dozvěděli od lidí a z médií. Ceny tu rostou každým měsícem a jsou již znatelně vyšší než začátkem roku. Vypadá to, jakoby se Argentina nepoučila z krachu ekonomiky na počátku dekády. Vládní opatření k potlačení inflace jsou buď neexistentní, nebo neúčinná. Bohužel na druhou, to málo, co vláda zatím učinila, tahá peníze kromě argentinských exportérů i z našich peněženek. Jak tedy již tušíte, vláda drží směnný kurz pesa a my tak při rostoucích cenách dostáváme za dolar či euro pořád stejně. Již nedaleko je tak nečekaná situace, kdy argentinské ceny předčí ty chilské. Inu, pořád se něco děje.

O to více vás pak naštve, když každý den musíte vést tvrdý boj o drobné. Ty jsou tu totiž z nepochopitelných důvodů extrémně nedostatkové. Radši než aby vám prodejce musel vracet nějaké mince, tak zaokrouhlí cenu dolu. V městských busech se dá platit jen drobnými, které pak dopravci údajně prodávají na černém trhu za 105 až 110 % hodnoty. Drobné nedostanete bez problémů ani v bankách. Lidé tak stojí fronty kdesi na nádraží, kde mají nárok na bezplatnou (!) výměnu drobných v hodnotě 20 peso (asi 100 korun). U malých položek se nám už několikrát stalo, že prodejce nám věc bez přesného finančního obnosu vůbec neprodal. A pokud ano, tak si běžel rozměnit a někdy se to neobešlo bez vydatného klání.

Když už tedy do argentinské ekonomiky teče tolik peněž, proč centrální banka nevydá více drobných? Škoda, že A. C. Clark již není mezi živými, aby se pokusil tuto záhadu objasnit.

Opět nezbývá než uzavřít konstatováním, jak zhýčkaní jsme českým právním prostředím, které nám dává právo platit téměř jakoukoliv denominací a obchodníkům pak povinnost oběživo přijímat a vracet. A nakonec ani ta inflace u nás není tak špatná, co myslíte. V Argentině na příští rok počítají s 25 až 30 %...

14. 12. 2010

Cafayatské vínohraní a steakobraní

Cafayate, městečko které nám přirostlo k srdci. Původně jsme se tam chystali především kvůli prohlídce Quebrady de Cafayate, která se ukázala být ještě monumentálnější než severnější Quebrada de Huamahuaca, ale nakonec jsme tu většinu času strávili degustacemi vína v okolních vinařstvích. Navštívili jsme jich necelou desítku a ochutnali nějakých třicet vín; především místní specialitu, výrazně ovocně aromatické bílé víno Torrontés, a z červených hutné a v Jižní Americe standardně skvělé Malbecy a Cabernety. Na rozdíl od přelidněné Mendozy tu turistů bylo poskrovnu a v odlehlejších vinařstvích jsme byli sami. 
Nálada a nadšení pro víno nám připomínali bolivijskou Tariju.


Stejně jako v Tarije, i cafayatské víno roste velmi vysoko, některé vinice jsou až ve 2300 m.n.m., tj. ještě výše než ty tarijské. Těžko tedy soudit, kde se skutečně se produkuje to nejvýše položené víno světa. Ale to nakonec není podstatné. Zdejší víno určitě mnohem více těží ze specifik meteorologických, způsobených především přítomností andského masívu na západě. Andy fungují jako takové obrovské síto, které zachytí drtivou většinu front jdoucích od moře. Krajina pod nimi se tudíž těší extrémně slunnému počasí. Jsou tu prý i místa, kde je v průměru až 350 slunných dní v roce. Co by za to naši vinaři, s obavami sledující nevyzpytatelné srpnové počasí, dali.


Jak již řečeno, místní specialitou je zejména bílý Torrontés. Je to odrůda, která se toho času pěstuje jen v Jižní Americe. Původem je sice ze Španělska, tam však podlehla jakési chorobě. V Argentině pak byl původní Torrontés zkřížen s aromatickým Muškátem a vznikla tak jeho dnešní podoba. Příjemná zvláštnost Torrontésu spočívá v tom, že má výraznou ovocnou, nasládlou vůni, a přesto je to víno suché. Řádně vychlazené bylo k našim obědům nepřekonatelné, ať už pocházelo z velkých „průmyslových“ vinařství, produkujících miliony litrů ročně, nebo z rodinných mikrovinařství, kde se vše zpracovává ručně a roční produkce dosahuje jen několika tisíc nebo dokonce set litrů.


Některá vinařství byla zvláště sympatická. Například Bodega Domingo Hermanos, jež kromě vína prodává i výtečné kozí sýry. Vymyšlené to mají vskutku originálně. Odpad z produkce vína (tj. šlupky a pecky) používají jako krmivo pro kozy. Z kozího mléka vyrábějí sýr a kozí bobky pak používají na hnojení vinic. Kruh se uzavírá. Jinou zajímavostí je absence vinných sklepů. Stavba sklepů je drahá a nemá zde tradici, a tak sklepy má jen pár nejnovějších vinařství. Těm ostatním nezbývá než sudy umísťovat do klimatizovaných hal. Burčák tu neznají.


Během dne jsme vždy aspoň jednu či dvě lahvinky zakoupili a ty pak popíjeli na terase hostelu Balcon, který se také velmi povedl. Krom jiných vymožeností měl i výborný gril, který jsme dosyta využili, když jsme si každý večer připravili steaky. A skutečně můžeme potvrdit, že argentinské hovězí nic jiného než sůl nepotřebuje. Nakonec jsme v Cafayate proti původnímu plánu zůstali čtyři dny a nepotřebovali-li bychom se pozvolna přesouvat dále na jih, zůstali bychom tu asi i o dost déle. Budete-li někdy plánovat výlet do Argentiny, tak Cafayate si určitě tlustě podtrhněte.


8. 12. 2010

Argentinská poprvé

Na rozdíl od Chile a Bolívie si v Argentině odbýváme premiéru. Zatímco tedy v prvních dvou jmenovaných zemích nám dnes již řada věcí, z evropského pohledu zvláštních či zajímavých, jako taková nepřijde, a vy jste tak o ně možná byli na Jiném kafi ochuzeni, v Argentině jsou její výjimečnosti i pro nás prvně poznávané a vám tak zčerstva zprostředkovávané. Platí to do určité míry i o fotkách, a proto stran některých fotek zejména z Bolívie (viz např. La Paz) ještě dodatečně odkazujeme na fotky z roku 2005, které naleznete ve složce Všechny fotky.

Argentina, země fotbalu, Diega Maradony, argentinských „kovbojů“ gauchos, jejich stád a steaků z nich (rozuměj ze stád), tak je tato země zapsána u většiny lidí. Poslední dobou se k tomuto výčtu přidává i víno. My sem přijíždíme především do hor v jižní části, kam se ale dostaneme až začátkem příštího roku. Pro stávající část pobytu jsme si k prozkoumání vybrali jednak sušší oblast argentinského severozápadu a následně krajinu kolem Mendozy.
Argentinský severozápad je krajina kaktusů, vyschlých koryt řek, roztodivně barevných hor a skal a v příhraniční oblasti s Chile pak i krajiny podobné altiplanské části Bolívie. Směrem na východ, spolu s klesající nadmořskou výškou, krajina postupně přechází v různé úrovně mlžného a případně i deštného pralesa. Dále už následují jen nekonečné, podle oblasti sušší či více zavodněné, pampy s milionovými stády skotu.

Krajiny v nejvýše položených oblastech jsme si užili dosyta v Bolívii a pro tuto fázi cesty vynecháváme i deštné pralesy a pampy. Směrem na jih tudíž míříme krajinou kolem jednoho až tří tisíc metrů nad mořem. Jako první jsme navštívili v seznamu UNESCO zapsané údolí (či přesněji vyschlé řečiště) Quebrada de Huamahuaca, na sever od provinčního hlavního města San Salvador de Jujuy.


Projeli a prošli jsme několik v něm ležících vesnic a městeček, postavených převážně z nepálených cihel. Okolní krajina je něco na způsob „divokého Západu“ – vyschlé kaňony, spousta obrovitých (několik metrů vysokých) a až několik set let starých kaktusů – cardonů a desítkami odstínů červené, fialové a růžové zbarvené skály, kopce, ale i celé hory. Krajina je to impozantní, ale s altiplanem za zády se po pár dnech přeci jen začala silně ozývat touha zeleni, které je v těchto končinách pomálu.


Cestu směr jih jsme zahájili v koloniální Saltě. Méně než k jistě pozoruhodným pozůstatkům španělské koloniální éry se však naše pohledy upíraly k seznamu doporučených restaurací (když pomineme na lampách visící vánoční stromečky a vedle nich na stromech pomeranče a to, že se teď přes Saltu jezdí do Dakaru, přestože Dakar je na jiném kontinentu). Naše argentinská gastronomická poprvé ostatně začala hned za hraniční čárou v Aguas Blancas, kde jsme zmáháni polední výhní zakusili první argentinskou zmrzlinu. A velmi brzy jsme pochopili, že jsme vstoupili do minimálně jihoamerické kulinářské velmoci. Italové tu odvedli obrovský kus práce.


Aby nám lépe chutnalo, odskočili jsme si před večeří do nedaleké rezervace Huaico, zřízené za účelem ochrany mlžného pralesa, tj. pralesa nacházejícího se výškově nad hranicí pralesa deštného, v tomto případě kolem 1500 m.n.m. Jak takový prales vypadá, uvidíte nejlépe na fotkách. Co se týká jeho fauny, tak ta je zde vyhlášená zejména, co se ptactva týče. Pěkných pár kousků jsme viděli, opeřenci však byli rychlejší našich digitálních očí.


Různé druhy těstovin, pizza, plněné kapsy – empanadas, 40 % smetana na jahodách, karamelizované mléko dulce de leche, ale i obyčejné pečivo, to vše tu jsou pochoutky. Jedna však skutečně vládne všem, a tou je hovězí. V něm jsou Argentinci stejně dobří jako my v pivu. Věřte, nevěřte, snědí ho v průměru na osobu 70 kilo za rok! Největším dílem se o to zasluhují rodinná grilování - asados, kdy maso skutečně „teče proudem“ – viz naše páteční zkušenost, kdy v celém supermarketu bylo téměř prázdno až na dlouhou frontu před masným oddělením.


Griluje se tu leccos, tlustými (bife de chorizo, sirloin) a tenkými (bife de lomo, tenderloin) steaky počínaje, přes žebírka a klobásy pokračuje a ledvinami, střevy, vemenem či brzlíkem konče. Nejoblíbenějšímu směsnému grilu, kde je od každého kousek, se říká parillada. Tu jsme ochutnali, ale jinak se držíme steaků, protože nad ně prostě není. Jakkoliv pocit při konzumaci argentinského steaku je téměř nadpozemský, v jejich přípravě nejsou žádné čáry. Vše je založeno na nepřekonatelném argentinském hovězí. I když dnes to už zdaleka není pravda ve všech případech, skot se tu chová převážně volně na pampách a ve srovnání s Evropou a USA bez či s menším podílem dokrmování, antibiotik a dalších nepřirozených přísad. Maso pak stačí osolit a opéct a výsledek je skutečně neskutečný.

A k tomu to víno. S jakou lehkostí a bezstarostností si ho tu mohou dovolit pěstovat. Víno tu je tak cukernaté, že bílá vína mají až dvanáct, třináct procent alkoholu a červená až kolem šestnácti. I ta nejobyčejnější vína prodávaná v pětilitrových kanystrech do restaurací jsou dobré kvality. Určitě si proto i na Jiném kafi zaslouží samostatné pojednání. Ale kupodivu ani pivo, prodávané povětšinou v lahvích o objemu necelého litru, tu není vůbec špatné, v tom asi zase budou mít prsty naši západní sousedé.

Když už jsme u nápojů, tak nelze nezmínit argentinský národní nápoj, maté. Není to čaj v pravém slova smyslu, protože se nelouhuje z listů čajovníku, ale ze stromu cesmíny paraguayské. Argentinci spotřebují v průměru 5 kilo maté na osobu a rok; i tak však ještě mají co dohánět, protože Uruguayci vypijí dvakrát tolik. Maté se správně (tradičně) pije z vydlabané tykve pomocí kovové (případně bambusové) trubičky, která je na dolním konci opatřena sítkem, a to v kteroukoliv denní dobu a v jakémkoliv množství.

Možná ještě zajímavost k argentinskému (nejen) stravování na závěr. Když přijdete do místní restaurace na večeři kolem sedmé, tak bude s největší pravděpodobností ještě zavřená. Kolem osmé máte šanci tak 50 na 50. V devět budete v restauraci sedět sami a budete si říkat, že tohle město je nějaké vymřelé. Směrem k desáté se začnou trousit rodiny s dětmi a tak mezi desátou a jedenáctou se restaurace postupně zaplní. Podobně to vypadá i na ulicích. Město pak žije i dlouho po půlnoci; v případě Salty často v tzv. peňas, tj. restauracích / klubech, kde se místní scházejí, večeří a popíjejí za doprovodu živé folklorní hudby. Oběd si zase neplánujte později, než na řekněme jednu hodinu odpolední, protože zhruba jejím úderem začíná siesta trvající až někdy do čtyř. Jakkoliv je to ze začátku nezvyk, upřímně řečeno se Argentincům nedivíme, protože když tu tak po obědě sedíme a píšeme tenhle příspěvek, na teploměru ve stínu je 36 ºC..

4. 12. 2010

Na bolívijské Moravě, jednou nohou v Argentině

Ano, kupodivu i Bolívie má svou Moravu, jíž jsme si, zpětně hodnoceno velmi vhodně, zvolili za destinaci pro dokončení naší revitalizace po náročnějším pobytu na altiplanu a zároveň jako aklimatizaci na argentinské poměry. A vskutku, Tarija, hlavní město stejnojmenné bolivijské provincie, je již více Argentinou než Bolívií. Naštěstí bolivijské ceny zatím zůstaly, takže za relativně málo peněz jsme si tu užili spoustu muziky, zejména v podobě výtečného jídla a vína.

Provincie Tarija má oproti zbytku Bolívie řadu specifik. Historicky získala určité autonomní postavení, které bylo v nedávné době utvrzeno značným rozmachem těžby ropy a zemního plynu. Město Tarija se rychle rozrůstá, domy jsou nové či opravené, v ulicích jezdí spousta aut, za které by se jejich vlastníci nemuseli stydět ani v nejrozvinutějších zemích. Vzhledem k nadmořské výšce lehce pod 2 tisíce metrů je tu také velmi příjemné klima, za našeho pobytu přes den kolem 30 stupňů.


A právě i díky tomu se i sem spolu s Jezuity před nějakými dvěma, třemi sty lety dostala vinná réva. Až do poslední dekády minulého století se tu však víno pěstovalo pouze v minimálním rozsahu, převážně pro mešní účely. Teprve během posledních 20 let místní postupně objevují poklad, který jim Jezuité v podobě vína zanechali. Každá úrodná plocha se tu postupně mění ve vinici, vznikají nové a nové vinařství, a to jak velké společnosti, tak malé rodinné provozy. A místní vinice jsou díky své poloze ve výšce kolem 2000 m.n.m. uváděny jako nejvýše položené na světě. Se spoustou slunečných dní a s vysokou intenzitou slunečního záření se tu tak pěstují vína převážně červená, a to plné chuti. Odvětví je v plném rozpuku, lidé jsou nadšení a rádi se podělí o své zkušenosti. Příroda je jim velmi nakloněna, a tak i ta nejobyčejnější vína za doslova pár korun jsou poměrně vysoce kvalitní.

My jsme tu, jakožto zahřívací kolo před plánovanými argentinskými a chilskými vinnými obřadnostmi, navštívili čtyři vinařství. Prohlédli jsme si jak výrobní prostory, tak vinice, a ochutnali řadu vín... a můžeme vřele doporučit :-) Den jsme zakončili ve vinařství La Casa Vieja za doprovodu bujaré kapely.


A kromě vína jsme s chutí absolvovali též několik masových (tj. masných) obřadů, které si podle všeho příliš nezadaly s jejich argentinským originálem. Nejlepší byl ovšem ten pod fíky... No, slavíci nám vzhledem k pokročilé hodině nepěli, ale jinak grilovačka pod obrovským fíkovníkem překonala nejen naše představy, ale i kapacitu žaludku. Na malém temperovacím grilu jsme dostali naservírováno od steaku, přes žebírka a různé vnitřnosti tolik masa, že jsme se museli vydatně prolévat tím skvělým vínem, abychom alespoň většinu z toho spořádali. Pokud toto byla Bolívie, tak to jsme zvědavi, co na nás čeká na argentinských grilech. Jen pro ilustraci, popsané množství masa pro dva (viz též fotky), s rýží, brambory, neomezeným zeleninovým barem a dvěma lahvemi vína, to vše stálo méně než dvě stě korun.


I když bychom v Tarije mohli být klidně ještě měsíc, již nás čekala Argentina, a proto jsme dokoupili suvenýry, dojedli, dopili a přes Bermejo, Aguas Blancas a Orán zamířili do argentinského Jujuya a ještě kousek dále na sever do údolí Quebrada de Huamahuaca.

25. 11. 2010

Šestnáctidenní přechod Cordillery Real s výstupem na Pico Austria (cca 5250 m.n.m.) a Huaynu Potosí (6088 m.n.m.)

Konečně něco pořádného, říkali jsme si v mikru z La Pazu do Soraty, kde jsme se měli další den setkat s naším průvodcem, arrierem a jeho dvěma mulami. Sorata je milé horské městečko na severozápadním konci části masívu bolivijských And nazývajícího se Cordillera Real. Od Nevada Illampu (6331 m.n.m.) po Nevado Illimani (6462 m.n.m.) toto pohoří o výšce v rozmezí od cca 5 do necelých 6,5 tisíce metrů nad mořem měří na délku zhruba 200 kilometrů. Rozhodli jsme se naplno využít naší časové flexibility a Královskou Cordilleru přejít téměř celou a vystoupit také na některé z jejích nespočetných vrcholů. Přechod jsme si naplánovali a nakonec také zdárně zvládli za 16 dní.


Každý den zahrnoval přechod jednoho až dvou sedel ve výšce pár set metrů pod či nad 5 tisíc metrů. Popis toho, co jsme viděli, necháváme na fotkách, tady snad jen pár obecných informací a zajímavostí.

Počasí vyšlo dobře, pršelo nám jen část jednoho dne. Během dne je touto dobou celkem teplo, i když jakmile začne foukat, je to hned na bundu. V noci jsou teploty pár stupňů pod nulou, kamžto rychle klesnou spolu se západem slunce. První část treku jsme šli po východní straně hor, která sousedí s džunglí. Z džungle pravidelně odpoledne stoupají mraky, i když z nich v tomto ročním období většinou výrazněji neprší. I tak je zde ale více vody a vše je zelenější než na altiplanské straně, která místy přechází až do polopouště.


Obecným problémem nejen Cordillery Real pak jsou důsledky globálního oteplování. Ano, nečekal bych, že budu mít potřebu o tom psát, ale tady je to jasně vidět na vlastní oči. Globální oteplování tu je, ať chceme nebo ne. Jestli je způsobené člověkem nebo jinými faktory to necháváme na povolanějších, ale základní fakta jsou nepochybná. K zásadním změnám tu dochází nikoliv v řádu desítek, ale pouhých jednotek let. Výrazné rozdíly v množství sněhu a velikosti ledovců jsme viděli sami ve srovnání s naším pobytem před pěti lety a ještě dalekosáhlejší dopady potvrzují místní oproti stavu před deseti, patnácti lety. Hranice ledu se tu posunula někam nad 5500 m.n.m., některé ledovce zmizely úplně.


Popsaný vývoj, který je do budoucna nejvíce nebezpečný hlavně v důsledku úbytku zdrojů pitné vody, ale naštěstí, alespoň prozatím, neubral Andám nic na jejich podmanivé kráse. Prošli jsme spoustu údolí, překročili mnoho řek, vyšli do více než 15 sedel a mluvili s místními lidmi, kteří v horách žijí v pro nás nepředstavitelných podmínkách. V domcích poskládaných z kamení se střechou z trávy, bez elektřiny a jakékoliv infrastruktury. Živí se chovem lam, alpak a ovcí. Pěstují různé druhy brambor na všemožně křivolakých a nedostupných políčcích, která zakládají a ručně obdělávají na strmých stráních, mezi obrovskými balvany nebo třeba i na ostrůvcích uprostřed ledovcových řek.


Měli jsme štěstí, za celou dobu jsme nepotkali jediného gringoživáčka až na úplný konec a vrchol treku – Huaynu Potosí. Ještě předtím jsme nejen z aklimatizačních důvodů vystoupili na 5250 m.n.m. vysoký Pico Austria. Pak jsme po čtrnácti dnech poměrně ostrého pochodu dorazili do base campu překrásné hory Huayny Potosí (6088 m.n.m.), první šestitisícovky, na níž jsme chtěli vylézt.



Z předchozích 14 dnů jsme byli poměrně dobře aklimatizovaní, a proto jsme se bez problémů dostali do Campa alta ve výšce 5130 m.n.m. Pak už zbývalo „jen“ vyčkat půlnoci a kolem jedné hodiny ranní vyrazit na vrchol. Vystupovali jsme za úplňku, a proto jsme povětšinou ani nepotřebovali baterky. Náš průvodce se asi hodně těšil domů a nasadil tak drakonické tempo, kterým jsme na vrchol vystoupili při východu slunce za necelých pět hodin, zatímco průměrný čas je nějakých šest až sedm hodin. Až na několik lezeckých úseků byl výstup po technické stránce relativně snadný, i když směrem k vrcholu se už docela projevoval řidší vzduch a překonávání ledovcových trhlin bylo občas akrobatickým počinem. Snad ještě horší než výstup pak byl sestup, kdy se již projevovala únava a sluneční paprsky jednak změkčovaly podklad a jednak nemilosrdně ohřívaly naše těla nabalená do mnoha vrstev oděvů. Za cca tři hodiny jsme ale zdárně dorazili zpět do Campa alta, sbalili jsme batohy a přes základní tábor se rychle přesunuli k rekonvalescenci do La Pazu.

Co mají společného soroche, lama a puma?

Před odjezdem na přechod bolivijské Cordillery Real jsme stihli pouze přidat fotky z nejsevernějšího chilského národního parku Lauca, nikoliv však již podělit se s vámi o naše zážitky, což tímto dodatečně napravujeme.

NP Lauca se rozkládá na chilsko-bolivijském pomezí na úpatí hraničních sopek Parinacota (6342 m.n.m.) a Pomerape (6282 m.n.m.), souhrnně nazývaných Los Payachatas, v nadmořské výšce kolem 4500 m.n.m. Kromě vulkánů jsou další dominantou parku zejména jezera Cotacotani a Chungará a zajímavá fauna (viz fotky).


Jako výchozí bod pro průzkum parku jsme si zvolili vesničku Parinacota s 20 obyvateli, nacházející se jen pár kilometrů od stejnojmenného vulkánu.


A bez dalších průtahů k odpovědi na naši otázku. Můžeme potvrdit, že soroche, lama a puma mají společné přinejmenším to, že se vyskytují v NP Lauca a že, jakkoliv to nemusí být ve všech případech na první pohled zjevné, mohou být pro člověka život ohrožující.
Soroche je místní výraz pro výškovou nemoc. Tento fenomén je v altiplanské části Chile a Bolívie, uvážíte-li, že po většinu času se tu pohybujete v nadmořské výšce přes 4 tisíce metrů (aniž byste pobývali v horách), zcela běžný. Vznikají tak i úsměvné situace, když například sedíce v La Pazu (El Altu) na toaletě provozujete vysokohorskou turistiku. Zdá se vám to přitažené za vlasy? Není divu, ale vězte, že pojistné podmínky nejmenované pojišťovny skutečně definují (resp. alespoň svého času definovaly) jako jednu z pojistných výluk provozování vysokohorské turistiky, kteroužto se rozumí ledasco, vždy pak však pobyt v nadmořské výšce přes 4 tisíce metrů :-) Příslušný pisatel pojistných podmínek by si asi taky občas měl dát jiný kafe, aby zjistil, že existují i země, kde je, dle jeho definic, nezbytné konat potřebu s cepínem a v mačkách.

Jakkoliv se uvádí, že do cca 5 tis. m. n.m. by výšková nemoc neměla způsobovat život ohrožující stavy, nic to nemění na tom, že při nedodržení několika základních pravidel dokáže i tak pořádně znepříjemnit život. I přes bohaté předchozí zkušenosti jsme tentokráte při přejezdu od Pacifiku do Laucy přes Putre byli víceméně smířeni s tím, že pár nocí budeme mít poněkud lehčí spaní, protože pravidlo postupného nabývání výšky se tu vzhledem k absenci míst k přenocování prostě splnit nedalo.

Možná právě i nepříliš kvalitně strávená první noc v Parinacotě se podepsala na snížené rozpoznávací a/nebo uvažovací schopnosti Samově při jinak poklidné podvečerní procházce. Jali jsme se obdivovat početné stádo lam, vděčných to objektů mnohých latinskoamerických kýčovek, když tu největší samec projevil nebývalý zájem o mezidruhovou komunikaci. S domestikovanými lamami a alpakami (ty chlupatější), jakož i s jejich divokými protějšky vicuněmi a guanacami, jsme se během našich pobytů v Jižní Americe setkali mnohokráte a vždy v zcela mírumilovném rozpoložení. Jako bílá vrána se tak zmíněný lamec (lama+samec), váhově svému lidskému protějšku tak dvojnásobný, rozběhl Samovi v ústrety. Tento ponořen do zvěčňování zapadajícím sluncem do fialova nasvícené krajiny jejím převodem do binární soustavy nejprve vnímal lamcovo počínání spíše jako příležitost přiřadit jinak pusté krajině ono kýčovité popředí. Postupně limitně nule se blížící vzdálenost mezi chvátajícím lamcem a objektivem Samova fotoaparátu zřejmě vynikla přeci jen o něco více z pohledu bočního, který se naskytl Soně, toho času obdivující roztomilé čerstvé jarní lamí přírůstky. Jen její rychlý zásah šťastnou náhodou přítomnou trekovou holí, doprovázený úctyhodným bojovým pokřikem přiměl lamce upustit od skoku přes drobný potůček, který jej jako poslední dělil od svého protivníka. Zřejmě posedlý přebytkem lamčích hormonů pobíhal a poskakoval lamec kolem svých lamiček až do pozdních večerních hodin.


Dalšího dne jsme se vydali tak trochu naslepo do odlehlejších částí parku, kam nevedou žádné značené cesty. Rozhodli jsme se obejít lagunu (ve skutečnosti laguny) Cotacotani. Takový počin byl poněkud příliš velkorysý již sám o sobě, protože vždy když se rozhodnete obejít něco, co celé nevidíte, bude to vždy zákonitě mnohem delší, než předpokládáte. S tím jsme ovšem počítali a hlídali jsme si čas, abychom se kdyžtak alespoň stihli vrátit stejnou cestou. 


Tak nějak lehce po obědě jsme se zastavili s tím, že si odpočineme, podíváme se do mapy a zhodnotíme situaci. Tož tak sedíme, díváme se na jezero, když v tom se (naštěstí) pár set metrů před námi cosi přišlo k jezeru napít. Pochyby jdou rychle stranou, protože z tvarů i z typického způsobu pohybu zvířete je jasné, že je to puma, a to pořádně velká. Napila se a pak se dlouze procházela přesně v místech, kam bychom bývali došli tak za čtvrt hodiny. Nově nabytá informace a neochota testovat, zda puma již obědvala či nikoliv, převážily jazýček vah ve prospěch návratového rozhodnutí.


Po krátké zastávce u pohraniční laguny Chungará jsme naskočili do autobusu směr La Paz (fotky z La Pazu případně viz fotky z Bolívie r. 2005) a z něj pak dále do Cordillery Real.


2. 11. 2010

Čile po Chile

K úplnosti vzpomínání na studentské autobusové výjezdy do Londýna v letech devadesátých nám tentokrát chyběla už jen plavba trajektem přes kanál, která byla vždy zpestřením jinak nudné autobusové anabáze. Londýn nás přivítal netradičně slunným počasím, čímž bylo narušeno naše upřímné odhodlání využít zde stráveného času převážně ke zprovoznění tohoto blogu. Úměrně tomu se nám o nějaký ten den prodloužil pobyt v Santiagu.

Do metropole nejnudlovitější země světa, která na šířku nepřesahuje v průměru 180 km, zato však na délku měří úctyhodných 4350 km, jsme se vrátili po více než pěti letech. Již tehdy jsme si osobně ověřili pravdivost tvrzení, že Chile je Švýcarskem Jižní Ameriky. Velmi zřetelně se to ukázalo zejména ve srovnání s Bolívií, z níž jsme v roce 2005 do Chile přijeli. Co nám v Bolívii, která je naopak jednou z nejautentičtějších, ale nejchudších, zemí kontinentu, stačilo na týden, jsme najednou utratili leckdy i za jediný den. Druhou stranou mince je však nesrovnatelně lepší chilská infrastruktura a fungující služby.

A levnější to zřejmě jen tak nebude. Ba naopak. Za pět let se chilské ceny ještě výrazně zvýšily a nezachránila to ani posilující česká koruna, protože chilské peso v souboji s oběživem světově nejpoužívanějším dosáhlo ještě podstatně lepších výsledků. Suma sumárum dnes v Chile utratíte zhruba stejně jako v Čechách a když se budete hodně snažit, tak možná o něco méně. Chile budiž ovšem ke cti, že na srovnatelnou úroveň se minimálně ve větších městech blíží i úroveň služeb.

Rychlý rozvoj země v posledních letech je nejvíce znát na samotném Santiagu. Mnohé jeho části jsme po několika letech vůbec nepoznali. Původní nízká zástavba ustoupila betonu, železu a sklu, někdy však i vkusně zkombinovaným. Troufnu si tvrdit, že kdyby vás se zavázanýma očima vysadili na jednu z hlavních tříd v centru města, trvalo by vám drahnou chvíli než byste poznali, že jste v Jižní Americe.



Proti sousedním zemím jako Peru nebo Bolívie má Chile nesrovnatelně menší podíl původního obyvatelstva. Nejprve Španělé a pak Italové a Němci zde dokázali zapustit kořeny obdivuhodným způsobem a zdaleka tu už neplatní snadné, na první pohled patrné, dělení na domorodce a gringos. Směsice národů se samozřejmě projevila i v místní kultuře a mentalitě lidí, a proto se tu mnohem méně často setkáte s otevřeností a temperamentem, který nám tak přirostl k srdci zejména v Peru a Bolívii.

Ale to už nastupujeme do letištního autobusu směr centrum, kde se potkáváme s Panchem. Sympatický muzikant a vlastník jedné z rapidně ubývajících původních (nízkopodlažních) budov v centru Santiaga nás u sebe za slušný peníz ubytoval, zjistil potřebné informace a provedl nás po městě (kdybyste sháněli ubytování v STG, rádi zprostředkujeme kontakt). Tam jsme narazili mimo jiné na v současnosti nejslavnější vertikální dopravní prostředek, kapsli Fénix 2, která na světlo boží vyvezla neméně slavných Los Trenta y Tres Mineros Chilenos. Možnost spatřit novodobé hrdiny na vlastní oči nám unikla jen o pár hodin, ráno téhož dne je totiž na stejném místě se vší parádou a kapslí přijala hlava státu.



Jak je o nás všeobecně známo, města se netěší naší oblibě, a proto jsme po základním zprovoznění Jinýho kafe a vypití nějaké té deci skvělého chilského vína seznali, že nastal čas vyrazit za hlavním cílem našeho pobytu v Jižní Americe, tedy do hor. Možná to bylo i tím vínem, ale po dlouhé době (a doufejme, že na dlouhou dobu naposledy) jsme udělali školáckou chybu, když jsme se bez dostatečně kritického přístupu ke vstupním předpokladům našeho plánování spolehli na síly meteorologicky již značně pokročilého jara a neověřili si skutečný stav sněhu v horách v chilských jižních regionech č. VIII až XI, kde jsou Andy ještě v plné síle, kamžto jsme se plni odhodlání trekovat až se budou hory zelenat vypravili.

Hory se však nejen nezelenaly, ale po údajně nejtvrdší zimě za posledních padesát let a nedávné čerstvé sněhové nadílce, byly ještě zcela bílé. Podobně barevné ostatně byly i naše obličeje, když jsme po sice velmi pohodlné, ale přeci jen desetihodinové, jízdě busem do městečka Pucón tuto skutečnost poměrně záhy seznali. A vězte, že chilské semi-cama autobusy jsou nejluxusnější jaké jsme zatím kde viděli. Mají pohodlné široké sedačky umožňující si téměř lehnout. Jezdí přesně, tiše a s občerstvením. S ohledem na chilské vzdálenosti je to však luxus téměř nezbytný.



Prvotní rozladění rychle rozehnaly v údolí již kvetoucí šeříky, třešně a jabloně, což, jak sami uznáte, je věc v říjnu pro našince dosti nevídaná. Ještě téhož dne odpoledne jsme se jali uspořádat strategickou poradu ohledně nastalé situace, a to v prostředí k tomu nejvhodnějším – v přírodních termálních pramenech kousek za městem. Po zhodnocení situace a vyslechnutí rad a zákazů pracovníků CONAFu, správy chilských národních parků, jsme seznali, že než se bez náležitého zimního vybavení a přes zákaz CONAFu prodírat sněhem, bude moudřejší původně plánovaný okruh otočit a první se vydat na sever. Nakonec jsme zjistili, že to takto bude lepší i z hlediska počasí v Patagonii a Ohňové zemi.
Dali jsme vale jarně zelenému a deštěm zmáčenému úpatí činné sopky Villarica a otočili jsme kormidlem směr Santiago – koupě letenek – Pancho – santiagské vyhlídky a přelet do nejsevernějšího města Chile, Aricy. Cestou jsme si mohli krásně prohlédnout celé severní chilské / argentinské Andy a zejména pak nejvyšší horu Jižní Ameriky Aconcaguu.



Teď už jsme téměř v Bolívii, v příhraniční vesnici Putre (3500 m.n.m), kde jsme zastavili především kvůli aklimatizaci před pobytem v národním parku Lauca. V jeho bolívijské části jsme krátce pobyli již před 5 lety a protože se nám to tenkrát moc líbilo, chceme se tam na pár dní zastavit, než se vydáme na bolívijské treky. Lauca se rozkládá v okolí šestitisícových sopek Pomerape a Parinacota a údajně nejvyššího jezera na světě Chungará, ve výšce 4500 m.n.m.



Příště se ozveme už z Bolívie a budeme se zřejmě ozývat méně často než dosud z Chile. Jednak budeme na trecích a jednak nelze předpokládat, že by internet byl stejně dostupný jako tady, tj. v téměř každém hostelu.

27. 10. 2010

Pozdravy a poděkování

Ahoj rodino, přátelé, kolegové, jakož i vy ostatní, kdo jste zavítali na náš blog. Srdečně vás všechny zdravíme ze Santiaga de Chile, kde se toho času válíme na velkém letišti u Pancha, muzikanta a pohodového člověka, který nám v Santiagu poskytl nejen střechu nad hlavou, ale i spoustu užitečných rad a informací o Chile a Chilanech.

Za doprovodu latino hudby se tu připravujeme na odjezd směr jih a také doháníme resty včetně zprovoznění Jinýho kafe. Více o něm, jakož i o nás, jeho autorech, a naší cestě kolem světa, se dozvíte v příslušných záložkách výše.

Do Santiaga jsme přiletěli přes Sao Paulo a Londýn, kde jsme strávili několik příjemných dní, a to mimo jiné i díky Honzovi V., který nám dal k dispozici svůj pokoj v samém centru města. Za to mu patří naše díky. Pár fotek z Londýna, jakož i fotky z našich předchozích cest, najdete v galerii vpravo (viz Všechny fotky), postřehy a fotky ze Santiaga budou následovat později.



Poděkovat chceme i Tomášovi V., bez jehož pomoci, byste tyto řádky nemohli číst. Tome, díky.

Především pak děkujeme našim rodinám, které naše poněkud divoké plány povětšinou přijaly s pochopením a podporou.

Velmi jste nás potěšili i vy, kteří jste nás přišli vyprovodit osobně; je důležité vědět, že člověk se má pro co vracet.

Díky Láďovi T., Tomovi O. a dalším, kteří nám dali cenná doporučení a zapůjčili materiály. Díky i všem těm, kteří nám pomohli všeliké materiály kopírovat, scanovat či jinak zpracovat.

Díky Pavlovi za zprostředkování kontaktů na ambasádách a Petře za převzetí našich kauz.

Vážíme si i přístupu našich „zaměstnavatelů“, kteří nám umožnili hladký přechod do stavu nezaměstnaných. Díky všem signatářům Krtečka za milou pozornost a zejména za super pracovní kolektiv.

Všem, které jsme tu nechtěně zapomněli výslovně zmínit, pak díky za vaši pomoc a za pochopení našeho opomenutí.

Ještě jednou tedy díky za vše, zůstaňte nám věrni a držte nám palce.

Sam a Soňa