25. 11. 2010

Šestnáctidenní přechod Cordillery Real s výstupem na Pico Austria (cca 5250 m.n.m.) a Huaynu Potosí (6088 m.n.m.)

Konečně něco pořádného, říkali jsme si v mikru z La Pazu do Soraty, kde jsme se měli další den setkat s naším průvodcem, arrierem a jeho dvěma mulami. Sorata je milé horské městečko na severozápadním konci části masívu bolivijských And nazývajícího se Cordillera Real. Od Nevada Illampu (6331 m.n.m.) po Nevado Illimani (6462 m.n.m.) toto pohoří o výšce v rozmezí od cca 5 do necelých 6,5 tisíce metrů nad mořem měří na délku zhruba 200 kilometrů. Rozhodli jsme se naplno využít naší časové flexibility a Královskou Cordilleru přejít téměř celou a vystoupit také na některé z jejích nespočetných vrcholů. Přechod jsme si naplánovali a nakonec také zdárně zvládli za 16 dní.


Každý den zahrnoval přechod jednoho až dvou sedel ve výšce pár set metrů pod či nad 5 tisíc metrů. Popis toho, co jsme viděli, necháváme na fotkách, tady snad jen pár obecných informací a zajímavostí.

Počasí vyšlo dobře, pršelo nám jen část jednoho dne. Během dne je touto dobou celkem teplo, i když jakmile začne foukat, je to hned na bundu. V noci jsou teploty pár stupňů pod nulou, kamžto rychle klesnou spolu se západem slunce. První část treku jsme šli po východní straně hor, která sousedí s džunglí. Z džungle pravidelně odpoledne stoupají mraky, i když z nich v tomto ročním období většinou výrazněji neprší. I tak je zde ale více vody a vše je zelenější než na altiplanské straně, která místy přechází až do polopouště.


Obecným problémem nejen Cordillery Real pak jsou důsledky globálního oteplování. Ano, nečekal bych, že budu mít potřebu o tom psát, ale tady je to jasně vidět na vlastní oči. Globální oteplování tu je, ať chceme nebo ne. Jestli je způsobené člověkem nebo jinými faktory to necháváme na povolanějších, ale základní fakta jsou nepochybná. K zásadním změnám tu dochází nikoliv v řádu desítek, ale pouhých jednotek let. Výrazné rozdíly v množství sněhu a velikosti ledovců jsme viděli sami ve srovnání s naším pobytem před pěti lety a ještě dalekosáhlejší dopady potvrzují místní oproti stavu před deseti, patnácti lety. Hranice ledu se tu posunula někam nad 5500 m.n.m., některé ledovce zmizely úplně.


Popsaný vývoj, který je do budoucna nejvíce nebezpečný hlavně v důsledku úbytku zdrojů pitné vody, ale naštěstí, alespoň prozatím, neubral Andám nic na jejich podmanivé kráse. Prošli jsme spoustu údolí, překročili mnoho řek, vyšli do více než 15 sedel a mluvili s místními lidmi, kteří v horách žijí v pro nás nepředstavitelných podmínkách. V domcích poskládaných z kamení se střechou z trávy, bez elektřiny a jakékoliv infrastruktury. Živí se chovem lam, alpak a ovcí. Pěstují různé druhy brambor na všemožně křivolakých a nedostupných políčcích, která zakládají a ručně obdělávají na strmých stráních, mezi obrovskými balvany nebo třeba i na ostrůvcích uprostřed ledovcových řek.


Měli jsme štěstí, za celou dobu jsme nepotkali jediného gringoživáčka až na úplný konec a vrchol treku – Huaynu Potosí. Ještě předtím jsme nejen z aklimatizačních důvodů vystoupili na 5250 m.n.m. vysoký Pico Austria. Pak jsme po čtrnácti dnech poměrně ostrého pochodu dorazili do base campu překrásné hory Huayny Potosí (6088 m.n.m.), první šestitisícovky, na níž jsme chtěli vylézt.



Z předchozích 14 dnů jsme byli poměrně dobře aklimatizovaní, a proto jsme se bez problémů dostali do Campa alta ve výšce 5130 m.n.m. Pak už zbývalo „jen“ vyčkat půlnoci a kolem jedné hodiny ranní vyrazit na vrchol. Vystupovali jsme za úplňku, a proto jsme povětšinou ani nepotřebovali baterky. Náš průvodce se asi hodně těšil domů a nasadil tak drakonické tempo, kterým jsme na vrchol vystoupili při východu slunce za necelých pět hodin, zatímco průměrný čas je nějakých šest až sedm hodin. Až na několik lezeckých úseků byl výstup po technické stránce relativně snadný, i když směrem k vrcholu se už docela projevoval řidší vzduch a překonávání ledovcových trhlin bylo občas akrobatickým počinem. Snad ještě horší než výstup pak byl sestup, kdy se již projevovala únava a sluneční paprsky jednak změkčovaly podklad a jednak nemilosrdně ohřívaly naše těla nabalená do mnoha vrstev oděvů. Za cca tři hodiny jsme ale zdárně dorazili zpět do Campa alta, sbalili jsme batohy a přes základní tábor se rychle přesunuli k rekonvalescenci do La Pazu.

Co mají společného soroche, lama a puma?

Před odjezdem na přechod bolivijské Cordillery Real jsme stihli pouze přidat fotky z nejsevernějšího chilského národního parku Lauca, nikoliv však již podělit se s vámi o naše zážitky, což tímto dodatečně napravujeme.

NP Lauca se rozkládá na chilsko-bolivijském pomezí na úpatí hraničních sopek Parinacota (6342 m.n.m.) a Pomerape (6282 m.n.m.), souhrnně nazývaných Los Payachatas, v nadmořské výšce kolem 4500 m.n.m. Kromě vulkánů jsou další dominantou parku zejména jezera Cotacotani a Chungará a zajímavá fauna (viz fotky).


Jako výchozí bod pro průzkum parku jsme si zvolili vesničku Parinacota s 20 obyvateli, nacházející se jen pár kilometrů od stejnojmenného vulkánu.


A bez dalších průtahů k odpovědi na naši otázku. Můžeme potvrdit, že soroche, lama a puma mají společné přinejmenším to, že se vyskytují v NP Lauca a že, jakkoliv to nemusí být ve všech případech na první pohled zjevné, mohou být pro člověka život ohrožující.
Soroche je místní výraz pro výškovou nemoc. Tento fenomén je v altiplanské části Chile a Bolívie, uvážíte-li, že po většinu času se tu pohybujete v nadmořské výšce přes 4 tisíce metrů (aniž byste pobývali v horách), zcela běžný. Vznikají tak i úsměvné situace, když například sedíce v La Pazu (El Altu) na toaletě provozujete vysokohorskou turistiku. Zdá se vám to přitažené za vlasy? Není divu, ale vězte, že pojistné podmínky nejmenované pojišťovny skutečně definují (resp. alespoň svého času definovaly) jako jednu z pojistných výluk provozování vysokohorské turistiky, kteroužto se rozumí ledasco, vždy pak však pobyt v nadmořské výšce přes 4 tisíce metrů :-) Příslušný pisatel pojistných podmínek by si asi taky občas měl dát jiný kafe, aby zjistil, že existují i země, kde je, dle jeho definic, nezbytné konat potřebu s cepínem a v mačkách.

Jakkoliv se uvádí, že do cca 5 tis. m. n.m. by výšková nemoc neměla způsobovat život ohrožující stavy, nic to nemění na tom, že při nedodržení několika základních pravidel dokáže i tak pořádně znepříjemnit život. I přes bohaté předchozí zkušenosti jsme tentokráte při přejezdu od Pacifiku do Laucy přes Putre byli víceméně smířeni s tím, že pár nocí budeme mít poněkud lehčí spaní, protože pravidlo postupného nabývání výšky se tu vzhledem k absenci míst k přenocování prostě splnit nedalo.

Možná právě i nepříliš kvalitně strávená první noc v Parinacotě se podepsala na snížené rozpoznávací a/nebo uvažovací schopnosti Samově při jinak poklidné podvečerní procházce. Jali jsme se obdivovat početné stádo lam, vděčných to objektů mnohých latinskoamerických kýčovek, když tu největší samec projevil nebývalý zájem o mezidruhovou komunikaci. S domestikovanými lamami a alpakami (ty chlupatější), jakož i s jejich divokými protějšky vicuněmi a guanacami, jsme se během našich pobytů v Jižní Americe setkali mnohokráte a vždy v zcela mírumilovném rozpoložení. Jako bílá vrána se tak zmíněný lamec (lama+samec), váhově svému lidskému protějšku tak dvojnásobný, rozběhl Samovi v ústrety. Tento ponořen do zvěčňování zapadajícím sluncem do fialova nasvícené krajiny jejím převodem do binární soustavy nejprve vnímal lamcovo počínání spíše jako příležitost přiřadit jinak pusté krajině ono kýčovité popředí. Postupně limitně nule se blížící vzdálenost mezi chvátajícím lamcem a objektivem Samova fotoaparátu zřejmě vynikla přeci jen o něco více z pohledu bočního, který se naskytl Soně, toho času obdivující roztomilé čerstvé jarní lamí přírůstky. Jen její rychlý zásah šťastnou náhodou přítomnou trekovou holí, doprovázený úctyhodným bojovým pokřikem přiměl lamce upustit od skoku přes drobný potůček, který jej jako poslední dělil od svého protivníka. Zřejmě posedlý přebytkem lamčích hormonů pobíhal a poskakoval lamec kolem svých lamiček až do pozdních večerních hodin.


Dalšího dne jsme se vydali tak trochu naslepo do odlehlejších částí parku, kam nevedou žádné značené cesty. Rozhodli jsme se obejít lagunu (ve skutečnosti laguny) Cotacotani. Takový počin byl poněkud příliš velkorysý již sám o sobě, protože vždy když se rozhodnete obejít něco, co celé nevidíte, bude to vždy zákonitě mnohem delší, než předpokládáte. S tím jsme ovšem počítali a hlídali jsme si čas, abychom se kdyžtak alespoň stihli vrátit stejnou cestou. 


Tak nějak lehce po obědě jsme se zastavili s tím, že si odpočineme, podíváme se do mapy a zhodnotíme situaci. Tož tak sedíme, díváme se na jezero, když v tom se (naštěstí) pár set metrů před námi cosi přišlo k jezeru napít. Pochyby jdou rychle stranou, protože z tvarů i z typického způsobu pohybu zvířete je jasné, že je to puma, a to pořádně velká. Napila se a pak se dlouze procházela přesně v místech, kam bychom bývali došli tak za čtvrt hodiny. Nově nabytá informace a neochota testovat, zda puma již obědvala či nikoliv, převážily jazýček vah ve prospěch návratového rozhodnutí.


Po krátké zastávce u pohraniční laguny Chungará jsme naskočili do autobusu směr La Paz (fotky z La Pazu případně viz fotky z Bolívie r. 2005) a z něj pak dále do Cordillery Real.


2. 11. 2010

Čile po Chile

K úplnosti vzpomínání na studentské autobusové výjezdy do Londýna v letech devadesátých nám tentokrát chyběla už jen plavba trajektem přes kanál, která byla vždy zpestřením jinak nudné autobusové anabáze. Londýn nás přivítal netradičně slunným počasím, čímž bylo narušeno naše upřímné odhodlání využít zde stráveného času převážně ke zprovoznění tohoto blogu. Úměrně tomu se nám o nějaký ten den prodloužil pobyt v Santiagu.

Do metropole nejnudlovitější země světa, která na šířku nepřesahuje v průměru 180 km, zato však na délku měří úctyhodných 4350 km, jsme se vrátili po více než pěti letech. Již tehdy jsme si osobně ověřili pravdivost tvrzení, že Chile je Švýcarskem Jižní Ameriky. Velmi zřetelně se to ukázalo zejména ve srovnání s Bolívií, z níž jsme v roce 2005 do Chile přijeli. Co nám v Bolívii, která je naopak jednou z nejautentičtějších, ale nejchudších, zemí kontinentu, stačilo na týden, jsme najednou utratili leckdy i za jediný den. Druhou stranou mince je však nesrovnatelně lepší chilská infrastruktura a fungující služby.

A levnější to zřejmě jen tak nebude. Ba naopak. Za pět let se chilské ceny ještě výrazně zvýšily a nezachránila to ani posilující česká koruna, protože chilské peso v souboji s oběživem světově nejpoužívanějším dosáhlo ještě podstatně lepších výsledků. Suma sumárum dnes v Chile utratíte zhruba stejně jako v Čechách a když se budete hodně snažit, tak možná o něco méně. Chile budiž ovšem ke cti, že na srovnatelnou úroveň se minimálně ve větších městech blíží i úroveň služeb.

Rychlý rozvoj země v posledních letech je nejvíce znát na samotném Santiagu. Mnohé jeho části jsme po několika letech vůbec nepoznali. Původní nízká zástavba ustoupila betonu, železu a sklu, někdy však i vkusně zkombinovaným. Troufnu si tvrdit, že kdyby vás se zavázanýma očima vysadili na jednu z hlavních tříd v centru města, trvalo by vám drahnou chvíli než byste poznali, že jste v Jižní Americe.



Proti sousedním zemím jako Peru nebo Bolívie má Chile nesrovnatelně menší podíl původního obyvatelstva. Nejprve Španělé a pak Italové a Němci zde dokázali zapustit kořeny obdivuhodným způsobem a zdaleka tu už neplatní snadné, na první pohled patrné, dělení na domorodce a gringos. Směsice národů se samozřejmě projevila i v místní kultuře a mentalitě lidí, a proto se tu mnohem méně často setkáte s otevřeností a temperamentem, který nám tak přirostl k srdci zejména v Peru a Bolívii.

Ale to už nastupujeme do letištního autobusu směr centrum, kde se potkáváme s Panchem. Sympatický muzikant a vlastník jedné z rapidně ubývajících původních (nízkopodlažních) budov v centru Santiaga nás u sebe za slušný peníz ubytoval, zjistil potřebné informace a provedl nás po městě (kdybyste sháněli ubytování v STG, rádi zprostředkujeme kontakt). Tam jsme narazili mimo jiné na v současnosti nejslavnější vertikální dopravní prostředek, kapsli Fénix 2, která na světlo boží vyvezla neméně slavných Los Trenta y Tres Mineros Chilenos. Možnost spatřit novodobé hrdiny na vlastní oči nám unikla jen o pár hodin, ráno téhož dne je totiž na stejném místě se vší parádou a kapslí přijala hlava státu.



Jak je o nás všeobecně známo, města se netěší naší oblibě, a proto jsme po základním zprovoznění Jinýho kafe a vypití nějaké té deci skvělého chilského vína seznali, že nastal čas vyrazit za hlavním cílem našeho pobytu v Jižní Americe, tedy do hor. Možná to bylo i tím vínem, ale po dlouhé době (a doufejme, že na dlouhou dobu naposledy) jsme udělali školáckou chybu, když jsme se bez dostatečně kritického přístupu ke vstupním předpokladům našeho plánování spolehli na síly meteorologicky již značně pokročilého jara a neověřili si skutečný stav sněhu v horách v chilských jižních regionech č. VIII až XI, kde jsou Andy ještě v plné síle, kamžto jsme se plni odhodlání trekovat až se budou hory zelenat vypravili.

Hory se však nejen nezelenaly, ale po údajně nejtvrdší zimě za posledních padesát let a nedávné čerstvé sněhové nadílce, byly ještě zcela bílé. Podobně barevné ostatně byly i naše obličeje, když jsme po sice velmi pohodlné, ale přeci jen desetihodinové, jízdě busem do městečka Pucón tuto skutečnost poměrně záhy seznali. A vězte, že chilské semi-cama autobusy jsou nejluxusnější jaké jsme zatím kde viděli. Mají pohodlné široké sedačky umožňující si téměř lehnout. Jezdí přesně, tiše a s občerstvením. S ohledem na chilské vzdálenosti je to však luxus téměř nezbytný.



Prvotní rozladění rychle rozehnaly v údolí již kvetoucí šeříky, třešně a jabloně, což, jak sami uznáte, je věc v říjnu pro našince dosti nevídaná. Ještě téhož dne odpoledne jsme se jali uspořádat strategickou poradu ohledně nastalé situace, a to v prostředí k tomu nejvhodnějším – v přírodních termálních pramenech kousek za městem. Po zhodnocení situace a vyslechnutí rad a zákazů pracovníků CONAFu, správy chilských národních parků, jsme seznali, že než se bez náležitého zimního vybavení a přes zákaz CONAFu prodírat sněhem, bude moudřejší původně plánovaný okruh otočit a první se vydat na sever. Nakonec jsme zjistili, že to takto bude lepší i z hlediska počasí v Patagonii a Ohňové zemi.
Dali jsme vale jarně zelenému a deštěm zmáčenému úpatí činné sopky Villarica a otočili jsme kormidlem směr Santiago – koupě letenek – Pancho – santiagské vyhlídky a přelet do nejsevernějšího města Chile, Aricy. Cestou jsme si mohli krásně prohlédnout celé severní chilské / argentinské Andy a zejména pak nejvyšší horu Jižní Ameriky Aconcaguu.



Teď už jsme téměř v Bolívii, v příhraniční vesnici Putre (3500 m.n.m), kde jsme zastavili především kvůli aklimatizaci před pobytem v národním parku Lauca. V jeho bolívijské části jsme krátce pobyli již před 5 lety a protože se nám to tenkrát moc líbilo, chceme se tam na pár dní zastavit, než se vydáme na bolívijské treky. Lauca se rozkládá v okolí šestitisícových sopek Pomerape a Parinacota a údajně nejvyššího jezera na světě Chungará, ve výšce 4500 m.n.m.



Příště se ozveme už z Bolívie a budeme se zřejmě ozývat méně často než dosud z Chile. Jednak budeme na trecích a jednak nelze předpokládat, že by internet byl stejně dostupný jako tady, tj. v téměř každém hostelu.