Jak jsme si počínali v Jižní Americe a na Antarktidě

Nikomu nevnucujeme, ale pokud by někoho zajímalo, tak níže naleznete pár údajů číselně zachycujících naše počínání v jihoamericko-antarktické části naší cesty kolem světa. Údaje jsou to přibližné, ale řádově odpovídají.

Dostáli jsme předsevzetí co nejvíce trekovat. Nachodili jsme hodně přes 1.000 kilometrů, z toho minimálně 750 km na těžko.

60 nocí jsme strávili ve stanu.

Ve vzduchu jsme urazili asi 20.000 kilometrů, dalších 10.000 km motorizovaně po zemi a konečně 3.500 km lodí.

Kůň nám byl společníkem 150 km.

Chytili jsme přes 20 ryb.

Nezanedbávali jsme ani kulturu – přečetli či vyslechli jsme kolem 30 knih a shlédli skoro 30 filmů.

Tolik pro tuto chvíli k Jižní Americe a Antarktidě. Následovat budou příspěvky o příjezdu na Nový Zéland, prvních dojmech z něj a o desetidenním treku k fjordu Dusky Sound.

My zíráme, vy zíráte, Fitz Roy

Vzpomenete si ještě na tu stupidní reklamu na nejmenovaný prací prostředek? Nevíme, jak „oni“, ale my na něj rozhodně nezírali, a to veškerému v něm údajně přítomnému údajně aktivnímu kyslíku navzdory. Zato na argentinský Fitz Roy, Cerro Torre a další vrcholky a ledovce v národním parku Los Glaciares jsme zírali vydatně.

Oblačné kreace nad Fitz Royem

Do výchozího městečka El Chalténu, založeného „na zelené louce“ teprve před necelými třiceti lety k oslabení chilských nároků v dlouholetém demarkačním sporu, jsme po zkušenostech z chilského Torres del Paine přijížděli s jistými obavami. Ty však naštěstí vzali rychle za své, neboť turistů tu bylo řádově méně, park je přístupný zdarma a není zaplevelen luxusními refugii.

El Chalten s Fitz Royem a Cerro Torre v pozadí

Navíc nám opět bylo nakloněno počasí, takže jsme příliš neváhali, dokoupili jídlo a benzín a vyrazili pod majestátné vrcholky. Fitz Roy a ještě více Cerro Torre jsou horolezci považovány za jedny z nejobtížnějších hor vůbec. Svou roli v tom hraje i velmi nestálé počasí. Na dosažení jejich vrcholů je potřeba několik dnů dobrého počasí a to se prý stává jen výjimečně, někdy třeba jen jednou za rok. My jsme se naštěstí zrovna do takového „okna“ trefili, protože šest dní ze sedmi byla obloha zcela vymetená.

Laguna de los Tres

Fitz Roy se tyčí do výšky 3375 m.n.m., Cerro Torre pak 3128 m.n.m., což v absolutních číslech není zase až tolik. Impozantnost a extrémní horolezecká náročnost těchto žulových homolí pramení z jejich tvaru a z toho, že své bezprostřední okolí převyšují o více než 2000 výškových metrů. Na oltář obou hor bylo položeno již mnoho horolezeckých životů. Jedním z nešťastníků byl Rakušan Egger, jenž v roce 1959 zahynul v lavině při sestupu ze Cerro Torre. Spolu s ním měl pod tunami sněhu zmizet fotoaparát s údajnými vrcholovými fotkami, které by jemu a přeživšímu Italovi Maestrimu zajistily nehynoucí slávu.

Fitz Roy

Zhrzený Maestri se na horu vrátil o 11 let později a tentokráte ji prokazatelně zdolal. Ukázalo se však, že tak učinil s pomocí obří sbíječky, s níž do stěn hory připevnil stovky skob. Ani druhý pokus mu tedy nebyl uznán a za první oficiální dobyvatele hory je považována až výprava z roku 1974 vedená Italem s nezapomenutelným jménem - Casimirem Ferrarim.

Datel v NP Los Glaciares

Ještě větším nešťastníkem než Maestri však byl Francouz Pincenot, který se nešťastně utopil při brození řeky Fitz Roy krátce před tím, než jeho parťáci v roce 1952 jako první dosáhli vrcholu stejnojmenné hory. Zlí jazykové tvrdí, že to nebyla tak úplně nehoda a že náruživému Francouzovi do vody „pomohl“ jistý farmář, jehož žena prý podlehla Pincenotově francouzskému šarmu.

Rozbřesk nad Fitz Royem

Z vrcholů se na všechny strany vinou ledovcové splazy, jež se na západě „vlévají“ do obrovského ledového moře třetího největšího zemského ledovce (po Antarktidě a Aljašce) – Campo de Hielo Sur (Jižního kontinentálního ledovce – více o něm tady). Pod ledovcovými splazy jsou laguny napájené z tajícího ledu a z nich zase vytékají ledovcové řeky. Povedlo se nám dostat ke všem větším lagunám v této části parku. Posuďte sami na fotkách, která z nich je nejhezčí, nám se nejvíce líbila nepěkně pojmenovaná laguna Sucia (Špinavá). Pojmenování rozhodně skutečnosti neodpovídá a pohledy na Fitz Roy jsou odsud dech beroucí.

Laguna Sucia

Dostatečně nabaženi lagunami a vyhlídkami jsme se v dalších dnech vydali do údolí řeky Electrico a odtud dále až na ledovec Marconi. Cestou k ledovci se nám poštěstilo zblízka pozorovat pět datlů, několikráte i všechny nad sebou na jednom stromě. Na samotném ledovci jsme strávili půl dne a došli po něm skoro až do stejnojmenného sedla, kde již začíná Jižní kontinentální ledovec. Dál by to už bez výbavy nebylo bezpečné. Zde opět nezbývá než odkázat na fotky, tentokráte ve složce Argentina.

Na ledovci Marconi

Naleznete tam i fotky z následujícího zatím nejdelšího a „nejkombinovanějšího“ přechodu hranice zpět do Chile. Cestu jsme začali hodinovou jízdou autem k jižnímu konci laguny del Desierto. Po jejím okraji jsme pokračovali pět hodin pěšky k argentinské gendarmerie, kde jsme po orazítkování pasů také přespali. Další den nás čekalo asi šest hodin pochodu přes zelenou hranici, odkud jsou ještě krásné vyhlídky na Fitz Roy, k chilským carabinieros na břehu jednoho z největších chilských jezer O’Higgins. Přes něj pak asi tři hodiny lodí a byli jsme v chilské Ville O’Higgins, na úplném konci Carretery Austral, o níž bude následující série příspěvků.

Laguna del Desierto

Perito Moreno

Stejně jednoduchý jako nadpis budiž i samotný příspěvek o jednom krásném argentinském kusu ledu – ledovci Perito Moreno.

Pět kilometrů široký, třicet dlouhý a hlavně přes 70 metrů vysoký je tenhle macek. Ne že by byl v Patagonii největší, to zdaleka ne. Je ale jedním z „nejaktivnějších“, každý den urazí asi dva metry. Shora je tlačen obrovskou masou Jižního kontinentálního ledovce. A zatím se nezmenšuje nebo přinejmenším nikoliv podstatně, což se o většině jeho, byť i podstatně větších, kolegů, bohužel, říci nedá.

Z jeho konce se za ohlušujícího rachocení odlamují kusy ledu veliké jak domy, a to jen několik desítek metrů od vyhlídkové plošiny. Přihlížejí tomu davy, ale tady to zase až tak nevadí. Víc říkat netřeba, nechť mluví fotky (ve složce Argentina). Snad jen přání, aby i naše děti mohly ledovce sami spatřit a nemusely se o nich jen učit v dějepise.

Pojednání o gaučích

Jak asi tušíte, nechystáme se tu zabývat nábytkem. Z Puerta Natales jsme si naštěstí kromě torresovské deziluze odvezli také několik velice autentických setkání s fenoménem „gauchos“. Zcela lakonicky řečeno, gauchové jsou jihoamerickou obdobou severoamerických kovbojů. Najdeme je převážně v Argentině, ale také v Uruguaji a právě v jižním Chile.

Původně to byli hlavně mesticové a jejich potomci, kteří chytali volně žijící dobytek a koně a domestikovali je. Postupem času si osvojili specifický způsob života, oblékání a kultury, který s některými z nich přetrvává dodnes. Více si o nich přečtěte tady a podrobněji, s obrázky, ale v angličtině, tady. O soužití gaucha s jeho klíčovým pomocníkem a životním průvodcem – koněm výstižně vypovídá následující fotografie.

Během předvánočního pobytu v Puerto Natalesu se nám poštěstilo navštívit typickou „gaučí“ událost na estancii (tj. ranči) San Jorge – jineteadu. Nepřeložitelný termín je označením pro „jízdy“ na nezkrotných či dosud neježděných koních na způsob i u nás provozovaného rodea. Je to drsná akce jak pro účastníky, tak pro přihlížející. Jezdci mají za úkol se na více či méně neklidných koních udržet mezi 6 a 15 vteřinami, buď zcela bez ničeho, nebo s pomocí různých popruhů a postrojů. Když je kůň vypuštěn, pochopíte, že je to doba delší než by se na první pohled mohla jevit.

Koně se podle stupně své nezvladatelnosti buď sami dostatečně vzpínají a vyhazují nebo je gaucho ještě motivuje ranami tradičním bičem. Většinou je za pár vteřin hotovo, výjimečně to gaucho vydrží až do uplynutí času. Protože z rozlícených koní se nedá jen tak sesednout, musí pak k jezdci přispěchat dva kolegové a z koně jej sundat. Není nouze o tvrdé pády a všemožné úrazy. Gauchové jsou však tvrdí muži.

Na koni zůstávají přilepeni, i když kůň spadne, a znovu se s ním zvedají. Pokud však kůň přepadne na záda, jde jezdci o život. I takovou situaci jsme, bohužel, viděli – kůň se vzepjal, ale jezdec se koně za žádnou cenu nepustil. Kůň neudržel rovnováhu a plnou vahou se převrátil nazad. Jezdec to sice přežil, ale s vážnými zraněními. Při jiné jízdě to zase zlomenou nohou a tím i životem odnesl kůň. Tvrdý život mají ti skuteční gauchové...

V poněkud uvolněnějším rozpoložení jsme s gauchi strávili ještě jeden den po návratu z Torresu. Tentokráte i my na koních, na vyjížďce na horu Dorotea, tyčící se vysoko nad Puerto Natales. Počasí nám přálo, koně měli příjemné chody, k obědu pořádný kus masa, takže jsme z Natalesu do Argentiny odjížděli přeci jen příjemně naladěni.

Tři týdny v horách ohňozemských I/2 - Po stopách krávy aneb jak jsme náhodou absolvovali jeden z našich nej treků

Po návratu z Antarktidy před námi stála otázka, co se Silvestrem. Tentokrát jsme to rozsekli poměrně rychle, protože v přeturistované Ushuaie s kasiny a podobnými nesmysly jsme být nechtěli. Zakoupili jsme proto mapu a vydali se do nedalekých hor s úmyslem strávit tam asi pět dní trekováním na pomezí národního parku Tierra del Fuego – Ohňová země (více o Ohňové zemi, o tom, kde se přesně rozkládá a proč se tak jmenuje např. tady). Je to trek poměrně náročný, zejména co se hledání cesty týče. Ta sice formálně v mapách vyznačena je, v terénu je to však poněkud jinak.

Ráno jsme se zdrželi a byli jsme lehce nevrlí z toho, že vyrážíme tak pozdě. Abychom si spravili náladu, zašli jsme na oběd do našeho oblíbeného grillbaru (zcela neturistického a místními považovaného za nejlepší stran masa ve městě). Tam jsme se dali do řeči s Holanďanem, který nedaleko Ushuaiy už několik let žije. Když jsme mu sdělili naše plány, přislíbil, že nás na začátek treku odveze, a také nám doporučil změnit trasu. Nejkrásnější v širokém okolí prý má být okruh kolem masivu Vinciguerra, který navíc vede zcela mimo značené, resp. vůbec jakékoliv cesty.

Nejprve jsme váhali, ale nakonec jsme se rozhodli chytit příležitost za pačesy...a dobře jsme udělali. Následující týden předčil očekávání. Až na prvních a posledních pár kilometrů jsme šli panenskou divočinou a nepotkali jediného živáčka. Ano, mnohokrát jsme se museli prodírat hustými bukovými a pabukovými lesy rychlostí kilometru či dvou za hodinu, brodit hluboké řeky, slézat skály, ale každý krok stál za to. Pocit, že jdete místy, kde pravděpodobně ještě nikdo neprošel, že před sebou nemáte žádné doporučené úseky a tábořiště je úžasný.

Sami jsme si volili cestu, spali jsme, kde se nám zachtělo. Husté lesy střídala červenožlutá rašeliniště, kaskádovitá jezera, potoky, řeky a na nich všude spousta bobřích hrází. Bobři byli našimi společníky každý den a naneštěstí někdy i v noci, kdy nás budili svými nepřeslechnutelnými skoky do vody a plácnutími silným ocasem o ní.

Bobři kanadští tu, jak již vyplývá z jejich názvu, nejsou původním druhem, a právě proto se jim tu tak skvěle daří. Byli sem nerozumně vysazeni v 60. letech kvůli srsti. Soudruzi však udělali chybu, protože jim nedošlo, že bobří srst ve zdejších mírnějších klimatických podmínkách nenabude takové tloušťky jako v Kanadě a že o ní tudíž nebude na trhu zájem. Když to zjistili, nechali bobry svému osudu. A ten jim zatím velmi přeje. Bobří populace se z pár kusů zvýšila na mnoho desítek tisíc. Bobři tu dosahují nebývalých rozměrů (až kolem 30 kilo) a dožívají se nadprůměrného věku. Je zde pro ně ideální klima, dostatek potravy a nemají prakticky žádného predátora. Nadšení některých turistů nad „roztomilými zvířátky“ však nesdílí zejména stromy v okolí vodních ploch, protože ty to mají spočítané.

Bobři se jednak živí jejich lýkem a jednak z nich budují své hráze. A pozor, bobří hráze běžně mívají mnoho desítek metrů na délku a několik metrů na výšku i šířku. Vždyť pro bobra není problém překousat i sebesilnější strom. Velmi vítaným vedlejším produktem jejich činnosti pro nás byl všudypřítomný přehršel ideálně suchého dřeva na oheň. Možnost každý večer uvařit na ohni a posedět u něj ostatně byla další velkou výhodou tohoto treku. Na Silvestra jsme si u něho dopřáli dvě lahvinky vína, jednu v době české půlnoci, druhou o té místní.

Velmi zblízka jsme se setkali i s dalšími zvířaty. Na tomto i některých dalších trecích mimo často chozené trasy jsme si také všimli, že zvířata se nás mnohem méně bojí. Mnohokrát jsme se jich téměř dotýkali; třeba datlů nebo tady dokonce i kondora. Od něj jsme byli snad dva, tři metry. Nečekanou společnost nám dělalo i stádo divokých, resp. zdivočelých, krav. Viděli jsme je sice až poslední den, ale již předtím nám jejich stopy několikrát posloužily v situacích, kdy jsme nevěděli, jakým směrem se nejlépe vydat. A musí to být asi nějaké příbuzné slavné alpské Milka krávy, protože, věřte, nevěřte, stopy jedné z nich jsme sledovali až do sedla (a přes něj) ve výšce kolem tisíce metrů, v němž bylo nad kolena sněhu.

To vše společně s pětistupňovou kaskádou jezer a množstvím vodopádů v prvním údolí a neskutečnými bobřími hrázemi a loukami v druhém údolí, jakož i nevídané šestidenní azuro a světlo až téměř do půlnoci z původně nenápadného treku udělaly jeden z těch nezapomenutelných. Nemluvě o milých bonusech jako třeba sjíždění ze sedla do druhého údolí po sněhových polích na karimatce :-) Abychom to ale neměli zadarmo, čekala na nás 

poslední den treku daň za několikadenní slunečné počasí – rozvodněná řeka Olivia.

Museli jsme ji přebrodit a mělo tam být vody tak po kolena. Teď jí tam však bylo mnohem více a dalo nám spoustu práce, než jsme našli místo, kde bylo možno překonání řeky nazvat ještě brozením a nikoliv již přeplaváním. Vody tam ale stejně bylo po krk. Znamenalo to přebalit batohy, dát stranou doklady a elektroniku a přenosit věci s rukama nad hlavou. Trvalo to mnoho ledových minut, ale nakonec se povedlo a pak našemu šťastnému návratu do civilizace již kromě několika škrábanců od trnitých keříků calafate nestálo nic v cestě.

Všechny fotky z tohoto treku naleznete na Picase ve složce Argentina (viz též odkaz Všechny fotky vpravo).

Koloplachetnicí, na koni a čtyřkolkou kolem Barrealu

Ano, všechny uvedené dopravní prostředky jsme použili k poznání okolí podhorského městečka Barrealu vzdáleného asi čtyři hodiny jízdy autobusem od argentinského San Juanu.

Barreal se nachází v zelené oáze kolem řeky Rio de los Patos v podhůří pohraničních šestitisícovek, kterým vládne 6770 metrů vysoké Cerro Mercedario. Zhruba ve výšce naší Sněžky nabízí příjemně svěží alternativu k rozpálenému San Juanu s teplotami přes 40 stupňů. Hlavní atrakcí Barrealu je nedaleký Parque Nacional El Leoncito, včetně v něm umístěných nejvýznamnějších argentinských astronomických observatoří.

Do jedné z nich, Observatoria Cesca, jsme zavítali a měli jsme tak možnost podívat se zblízka na Jižní kříž a další dominanty zdejší oblohy, zcela nepoznamenané civilizačním světelným znečištěním. Ještě předtím jsme si však mohli do sbírky přidat další vyzkoušený sport – carravelismus neboli land sailing.

Jedná se v podstatě o windsurfing provozovaný na souši, když surfové prkno je nahrazeno konstrukcí se sedačkou a kolečky. Ideálním místem pro pozemní plachtění je obrovské vyschlé jezero na Pampě Leoncito nedaleko Barrealu. Zdejší silné větry uvádějí vozítko do pohybu rychlostí až kolem sto kilometrů za hodinu. Zcela rovná plocha táhnoucí se po několik kilometrů pak také vyzývá k překonávání rychlostních rekordů i jinými dopravními prostředky. My to s našimi kanadsko-nizozemsko-ekvádorskými kolegy vyzkoušeli s Toyotou Land Cruiserem z r. 85 a téměř se nám podařilo dosáhnout výrobcem uváděné maximální rychlosti.

Na další den jsme zvolili dopravní prostředek o poznání konzervativnější – koně. Během jednodenní vyjížďky jsme obkroužili celý Barreal, včetně pestrobarevných kopců (Precordiller) s výhledy na Andy na východě a řeky Los Patos na západě. Terénních schopností již zmiňovaného vozidla jsme plně využili při výletu směrem k base campu pod Mercedariem a k laguně Blanca podél stejnojmenné řeky. Vydařený pobyt v Barrealu uzavřela parillada na zahradě hostelu a odjezd autobusem do San Juanu o bizarní třetí hodině ranní.

Do San Juanu jsme tak dorazili dostatečně brzy na to, abychom stihli navštívit alespoň pár vinařství. Vzhledem k tomu, že o argentinském vínu toho bylo řečeno již hodně, přidáme pár slov snad jen k nové zkušenosti v Champanere Miguel Mas, specializující se na výrobu šampaňského, resp. přesněji šumivého vína. Vyrábějí ho klasickou francouzskou metodou kvašení v láhvi. Proces trvá zhruba dva roky a sestává se z počátečního kvašení, následovaného dlouhotrvajícím manuálním otáčením lahví ve stále svislejších polohách hrdlem směrem dolů. Účelem této náročné každodenní procedury je zbavení vína usazenin, které, ač neškodné, jsou nežádoucí kosmetickou vadou luxusního nápoje.

Nás nejvíce zajímalo, jak se dostane ježek z klece, tedy v tomto případě, jak se usazeniny nashromážděné za zátkou lahve dostanou z lahve ven bez vylití obsahu a poškození láhve. Metoda je to chytrá. Lahve se hrdlem dolů ponoří několik centimetrů do mrazáku. Následně se v prostoru chránícím okolí před znečištěním odzátkují a tlak v lahvi způsobí vymrštění zmrzlé části vína spolu s usazeninami. Uvnitř láhve zůstane jen čisté víno. Pak zbývá už jen případně dosladit na brut či sladkou podobu a může se dobře vychlazené podávat. V sanjuanském parnu přijde obzvláště vhod.

Jak jsme neměli drobné

I v Argentině se setkáte se spoustou věcí, nad nimiž vám zůstane rozum stát. Jednou, která by se možná kvalifikovala i do slavného pořadu ještě slavnějšího A. C. Clarka, budiž mu země lehká, je notorický nedostatek drobných bankovek a mincí. Již úvodem je přitom třeba předeslat další skutečnost, která sice s prvně jmenovanou bezprostředně nesouvisí, ale staví ji do ještě absurdnějšího světla. Argentina je totiž, alespoň podle místního tisku, v současnosti jednou ze dvou zemí, které jako jediné ze všech cca 200 mají inflaci přesahující 20 % p. a.

Začínající inflační spirálu jsme bohužel stihli empiricky identifikovat ještě dříve, než jsme se o ní dozvěděli od lidí a z médií. Ceny tu rostou každým měsícem a jsou již znatelně vyšší než začátkem roku. Vypadá to, jakoby se Argentina nepoučila z krachu ekonomiky na počátku dekády. Vládní opatření k potlačení inflace jsou buď neexistentní, nebo neúčinná. Bohužel na druhou, to málo, co vláda zatím učinila, tahá peníze kromě argentinských exportérů i z našich peněženek. Jak tedy již tušíte, vláda drží směnný kurz pesa a my tak při rostoucích cenách dostáváme za dolar či euro pořád stejně. Již nedaleko je tak nečekaná situace, kdy argentinské ceny předčí ty chilské. Inu, pořád se něco děje.

O to více vás pak naštve, když každý den musíte vést tvrdý boj o drobné. Ty jsou tu totiž z nepochopitelných důvodů extrémně nedostatkové. Radši než aby vám prodejce musel vracet nějaké mince, tak zaokrouhlí cenu dolu. V městských busech se dá platit jen drobnými, které pak dopravci údajně prodávají na černém trhu za 105 až 110 % hodnoty. Drobné nedostanete bez problémů ani v bankách. Lidé tak stojí fronty kdesi na nádraží, kde mají nárok na bezplatnou (!) výměnu drobných v hodnotě 20 peso (asi 100 korun). U malých položek se nám už několikrát stalo, že prodejce nám věc bez přesného finančního obnosu vůbec neprodal. A pokud ano, tak si běžel rozměnit a někdy se to neobešlo bez vydatného klání.

Když už tedy do argentinské ekonomiky teče tolik peněž, proč centrální banka nevydá více drobných? Škoda, že A. C. Clark již není mezi živými, aby se pokusil tuto záhadu objasnit.

Opět nezbývá než uzavřít konstatováním, jak zhýčkaní jsme českým právním prostředím, které nám dává právo platit téměř jakoukoliv denominací a obchodníkům pak povinnost oběživo přijímat a vracet. A nakonec ani ta inflace u nás není tak špatná, co myslíte. V Argentině na příští rok počítají s 25 až 30 %...

Cafayatské vínohraní a steakobraní

Cafayate, městečko které nám přirostlo k srdci. Původně jsme se tam chystali především kvůli prohlídce Quebrady de Cafayate, která se ukázala být ještě monumentálnější než severnější Quebrada de Huamahuaca, ale nakonec jsme tu většinu času strávili degustacemi vína v okolních vinařstvích. Navštívili jsme jich necelou desítku a ochutnali nějakých třicet vín; především místní specialitu, výrazně ovocně aromatické bílé víno Torrontés, a z červených hutné a v Jižní Americe standardně skvělé Malbecy a Cabernety. Na rozdíl od přelidněné Mendozy tu turistů bylo poskrovnu a v odlehlejších vinařstvích jsme byli sami. 

Nálada a nadšení pro víno nám připomínali bolivijskou Tariju.

Stejně jako v Tarije, i cafayatské víno roste velmi vysoko, některé vinice jsou až ve 2300 m.n.m., tj. ještě výše než ty tarijské. Těžko tedy soudit, kde se skutečně se produkuje to nejvýše položené víno světa. Ale to nakonec není podstatné. Zdejší víno určitě mnohem více těží ze specifik meteorologických, způsobených především přítomností andského masívu na západě. Andy fungují jako takové obrovské síto, které zachytí drtivou většinu front jdoucích od moře. Krajina pod nimi se tudíž těší extrémně slunnému počasí. Jsou tu prý i místa, kde je v průměru až 350 slunných dní v roce. Co by za to naši vinaři, s obavami sledující nevyzpytatelné srpnové počasí, dali.

Jak již řečeno, místní specialitou je zejména bílý Torrontés. Je to odrůda, která se toho času pěstuje jen v Jižní Americe. Původem je sice ze Španělska, tam však podlehla jakési chorobě. V Argentině pak byl původní Torrontés zkřížen s aromatickým Muškátem a vznikla tak jeho dnešní podoba. Příjemná zvláštnost Torrontésu spočívá v tom, že má výraznou ovocnou, nasládlou vůni, a přesto je to víno suché. Řádně vychlazené bylo k našim obědům nepřekonatelné, ať už pocházelo z velkých „průmyslových“ vinařství, produkujících miliony litrů ročně, nebo z rodinných mikrovinařství, kde se vše zpracovává ručně a roční produkce dosahuje jen několika tisíc nebo dokonce set litrů.

Některá vinařství byla zvláště sympatická. Například Bodega Domingo Hermanos, jež kromě vína prodává i výtečné kozí sýry. Vymyšlené to mají vskutku originálně. Odpad z produkce vína (tj. šlupky a pecky) používají jako krmivo pro kozy. Z kozího mléka vyrábějí sýr a kozí bobky pak používají na hnojení vinic. Kruh se uzavírá. Jinou zajímavostí je absence vinných sklepů. Stavba sklepů je drahá a nemá zde tradici, a tak sklepy má jen pár nejnovějších vinařství. Těm ostatním nezbývá než sudy umísťovat do klimatizovaných hal. Burčák tu neznají.

Během dne jsme vždy aspoň jednu či dvě lahvinky zakoupili a ty pak popíjeli na terase hostelu Balcon, který se také velmi povedl. Krom jiných vymožeností měl i výborný gril, který jsme dosyta využili, když jsme si každý večer připravili steaky. A skutečně můžeme potvrdit, že argentinské hovězí nic jiného než sůl nepotřebuje. Nakonec jsme v Cafayate proti původnímu plánu zůstali čtyři dny a nepotřebovali-li bychom se pozvolna přesouvat dále na jih, zůstali bychom tu asi i o dost déle. Budete-li někdy plánovat výlet do Argentiny, tak Cafayate si určitě tlustě podtrhněte.

Argentinská poprvé

Na rozdíl od Chile a Bolívie si v Argentině odbýváme premiéru. Zatímco tedy v prvních dvou jmenovaných zemích nám dnes již řada věcí, z evropského pohledu zvláštních či zajímavých, jako taková nepřijde, a vy jste tak o ně možná byli na Jiném kafi ochuzeni, v Argentině jsou její výjimečnosti i pro nás prvně poznávané a vám tak zčerstva zprostředkovávané. Platí to do určité míry i o fotkách, a proto stran některých fotek zejména z Bolívie (viz např. La Paz) ještě dodatečně odkazujeme na fotky z roku 2005, které naleznete ve složce Všechny fotky.

Argentina, země fotbalu, Diega Maradony, argentinských „kovbojů“ gauchos, jejich stád a steaků z nich (rozuměj ze stád), tak je tato země zapsána u většiny lidí. Poslední dobou se k tomuto výčtu přidává i víno. My sem přijíždíme především do hor v jižní části, kam se ale dostaneme až začátkem příštího roku. Pro stávající část pobytu jsme si k prozkoumání vybrali jednak sušší oblast argentinského severozápadu a následně krajinu kolem Mendozy.

Argentinský severozápad je krajina kaktusů, vyschlých koryt řek, roztodivně barevných hor a skal a v příhraniční oblasti s Chile pak i krajiny podobné altiplanské části Bolívie. Směrem na východ, spolu s klesající nadmořskou výškou, krajina postupně přechází v různé úrovně mlžného a případně i deštného pralesa. Dále už následují jen nekonečné, podle oblasti sušší či více zavodněné, pampy s milionovými stády skotu.

Krajiny v nejvýše položených oblastech jsme si užili dosyta v Bolívii a pro tuto fázi cesty vynecháváme i deštné pralesy a pampy. Směrem na jih tudíž míříme krajinou kolem jednoho až tří tisíc metrů nad mořem. Jako první jsme navštívili v seznamu UNESCO zapsané údolí (či přesněji vyschlé řečiště) Quebrada de Huamahuaca, na sever od provinčního hlavního města San Salvador de Jujuy.

Projeli a prošli jsme několik v něm ležících vesnic a městeček, postavených převážně z nepálených cihel. Okolní krajina je něco na způsob „divokého Západu“ – vyschlé kaňony, spousta obrovitých (několik metrů vysokých) a až několik set let starých kaktusů – cardonů a desítkami odstínů červené, fialové a růžové zbarvené skály, kopce, ale i celé hory. Krajina je to impozantní, ale s altiplanem za zády se po pár dnech přeci jen začala silně ozývat touha zeleni, které je v těchto končinách pomálu.

Cestu směr jih jsme zahájili v koloniální Saltě. Méně než k jistě pozoruhodným pozůstatkům španělské koloniální éry se však naše pohledy upíraly k seznamu doporučených restaurací (když pomineme na lampách visící vánoční stromečky a vedle nich na stromech pomeranče a to, že se teď přes Saltu jezdí do Dakaru, přestože Dakar je na jiném kontinentu). Naše argentinská gastronomická poprvé ostatně začala hned za hraniční čárou v Aguas Blancas, kde jsme zmáháni polední výhní zakusili první argentinskou zmrzlinu. A velmi brzy jsme pochopili, že jsme vstoupili do minimálně jihoamerické kulinářské velmoci. Italové tu odvedli obrovský kus práce.

Aby nám lépe chutnalo, odskočili jsme si před večeří do nedaleké rezervace Huaico, zřízené za účelem ochrany mlžného pralesa, tj. pralesa nacházejícího se výškově nad hranicí pralesa deštného, v tomto případě kolem 1500 m.n.m. Jak takový prales vypadá, uvidíte nejlépe na fotkách. Co se týká jeho fauny, tak ta je zde vyhlášená zejména, co se ptactva týče. Pěkných pár kousků jsme viděli, opeřenci však byli rychlejší našich digitálních očí.

Různé druhy těstovin, pizza, plněné kapsy – empanadas, 40 % smetana na jahodách, karamelizované mléko dulce de leche, ale i obyčejné pečivo, to vše tu jsou pochoutky. Jedna však skutečně vládne všem, a tou je hovězí. V něm jsou Argentinci stejně dobří jako my v pivu. Věřte, nevěřte, snědí ho v průměru na osobu 70 kilo za rok! Největším dílem se o to zasluhují rodinná grilování - asados, kdy maso skutečně „teče proudem“ – viz naše páteční zkušenost, kdy v celém supermarketu bylo téměř prázdno až na dlouhou frontu před masným oddělením.

Griluje se tu leccos, tlustými (bife de chorizo, sirloin) a tenkými (bife de lomo, tenderloin) steaky počínaje, přes žebírka a klobásy pokračuje a ledvinami, střevy, vemenem či brzlíkem konče. Nejoblíbenějšímu směsnému grilu, kde je od každého kousek, se říká parillada. Tu jsme ochutnali, ale jinak se držíme steaků, protože nad ně prostě není. Jakkoliv pocit při konzumaci argentinského steaku je téměř nadpozemský, v jejich přípravě nejsou žádné čáry. Vše je založeno na nepřekonatelném argentinském hovězí. I když dnes to už zdaleka není pravda ve všech případech, skot se tu chová převážně volně na pampách a ve srovnání s Evropou a USA bez či s menším podílem dokrmování, antibiotik a dalších nepřirozených přísad. Maso pak stačí osolit a opéct a výsledek je skutečně neskutečný.

A k tomu to víno. S jakou lehkostí a bezstarostností si ho tu mohou dovolit pěstovat. Víno tu je tak cukernaté, že bílá vína mají až dvanáct, třináct procent alkoholu a červená až kolem šestnácti. I ta nejobyčejnější vína prodávaná v pětilitrových kanystrech do restaurací jsou dobré kvality. Určitě si proto i na Jiném kafi zaslouží samostatné pojednání. Ale kupodivu ani pivo, prodávané povětšinou v lahvích o objemu necelého litru, tu není vůbec špatné, v tom asi zase budou mít prsty naši západní sousedé.

Když už jsme u nápojů, tak nelze nezmínit argentinský národní nápoj, maté. Není to čaj v pravém slova smyslu, protože se nelouhuje z listů čajovníku, ale ze stromu cesmíny paraguayské. Argentinci spotřebují v průměru 5 kilo maté na osobu a rok; i tak však ještě mají co dohánět, protože Uruguayci vypijí dvakrát tolik. Maté se správně (tradičně) pije z vydlabané tykve pomocí kovové (případně bambusové) trubičky, která je na dolním konci opatřena sítkem, a to v kteroukoliv denní dobu a v jakémkoliv množství.

Možná ještě zajímavost k argentinskému (nejen) stravování na závěr. Když přijdete do místní restaurace na večeři kolem sedmé, tak bude s největší pravděpodobností ještě zavřená. Kolem osmé máte šanci tak 50 na 50. V devět budete v restauraci sedět sami a budete si říkat, že tohle město je nějaké vymřelé. Směrem k desáté se začnou trousit rodiny s dětmi a tak mezi desátou a jedenáctou se restaurace postupně zaplní. Podobně to vypadá i na ulicích. Město pak žije i dlouho po půlnoci; v případě Salty často v tzv. peňas, tj. restauracích / klubech, kde se místní scházejí, večeří a popíjejí za doprovodu živé folklorní hudby. Oběd si zase neplánujte později, než na řekněme jednu hodinu odpolední, protože zhruba jejím úderem začíná siesta trvající až někdy do čtyř. Jakkoliv je to ze začátku nezvyk, upřímně řečeno se Argentincům nedivíme, protože když tu tak po obědě sedíme a píšeme tenhle příspěvek, na teploměru ve stínu je 36 ºC..