Po dvou hodinách spánku nás budí lodní rozhlas oznamující přítomnost kosatek kolem lodi. Sice již za přítomnosti několika dalších pasažérů, kteří se v brzkou ranní hodinu odhodlali opustit vyhřáté lože, nikoliv však méně nadšeni a uchváceni se narychlo vyběhnuvše na palubu probouzíme při pohledu na několik kosatek dravých pohrávajících si po Planciově boku. V obecné mluvě označovány jako velryby (a navíc s nelichotivým přívlastkem dravé či dokonce zabijáci), jsou kosatky ve skutečnosti největším druhem z rodiny delfínů. A jsou to tvorové neskutečně zajímaví; určitě nebudete litovat, když si o nich přečtete třeba alespoň tady o tom, jak rafinovaně loví, že dokážou ulovit i podstatně větší (skutečné) velryby nebo že jejich nehezké a nesprávné označení velryba zabiják (killer whale), implikující (podobně jako u žraloků) nebezpečnost kosatek pro člověka, vzniklo pouze chybným překladem ze španělštiny (správný překlad zní whale killer, tedy zabiják velryb). Kosatky pak následovalo ještě pár dalších keporkaků, ale to již byl nejvyšší čas sníst alespoň něco k snídani, protože za chvíli mělo následovat první vylodění.
Jmenovitě na ostrůvku Curveville - viz mapa vpravo – jednotlivá vylodění jsou tam přesně znázorněna, pohyb lodi jen orientačně. Venku bylo pár stupňů nad nulou, tedy žádná dramatická zima. Antarktický poloostrov je totiž nejteplejším místem z celé Antarktidy a hlavně jsme tu byli v místním létě; v zimě i tady teploty klesají hluboko pod nulu. Aniž bychom měli ambici zabíhat do větších podrobností, stojí za to zmínit alespoň několik zajímavostí z antarktického zeměpisu. Tak předně Antarktida je větší než byste možná čekali. S rozlohou 14 milionů kilometrů čtverečních je jen o málo menší než Evropa a Austrálie dohromady.
Je všeobecně známo, že drtivá většina antarktického území je pod trvalou ledovou pokrývkou. Tušili jste však, že její průměrná tloušťka je 2 kilometry a že není výjimkou ani množství dvojnásobné? Byli jsme překvapeni také zjištěním, že Antarktida tolik ledu na svých bedrech prostě neunese a neustále se pod jeho tíhou „propadá do země“. V důsledku toho je dnes již většina antarktické pevniny pod úrovní mořské hladiny. Ta sama se v okolí Antarktidy mění v led. Někde v této podobě zůstává celoročně, směrem na sever pak moře zamrzá jen v zimě, kdy se kromě letadel dá na Antarktidu dostat, pokud vůbec, jen ledoborci.
Díky tomu, že Antarktický poloostrov má z celého kontinentu nejmírnější klima a letní rozmrzající moře poskytuje obrovské množství potravy (hlavně krilu, tj. drobných mořských korýšů), migruje sem, převážně s úmysly rozmnožovacími, spousty zvířat. Celoročně jich na Antarktidě žije jen poskrovnu. Kromě nejbohatší fauny skýtá Antarktický poloostrov také nejpestřejší podívanou z hlediska, řekněme, krajinného. Místní vody jsou v létě bez souvislé ledové pokrývky, plave v nich však spousta ledových ker jak z pozemských ledovců, tak z roztrhaného mořského ledu. Jsou roztodivných tvarů, různých velikostí, stáří a barev. Jenom pojednání o těchto úžasně fotogenických objektech by vydalo (a určitě už někdo takovou napsal) na samostatnou dlouhou knihu. Existuje na to celý pojmoslovný aparát, z nějž jsme sice pár výrazů pochytili, ale netroufáme si je nějak smysluplně a uceleně předávat dál.
Nazuli jsme zapůjčené gumové boty, nepromo kalhoty a bundy, vypojili jsme fotoaparáty z nabíječek, otočili své karty na červenou, omyli boty v dezinfekčním roztoku a jedním ze Zodiaců se přepravili na kamennou pláž. Hned zkraje se nám jen obtížně dodržovalo pravidlo o nepřibližování se ke zvířatům na méně než 5 metrů, protože místních obyvatel – tučňáků oslích – bylo v tu ránu kolem nás spousta. Naštěstí z pravidla existuje logická výjimka umožňující bližší kontakt v případě, že popud k seznámení vyjde ze strany tučňákovy. Jinak by hrozilo, že pobyt na pevnině bude spočívat jen v úprku před zvědavými černobílými tvorečky. Ty jsme tolik zajímali, že nám při nazouvání ochutnávali sněžnice.
Když se nám sněžnice konečně podařilo nazout, vydali jsme se na asi tříhodinovou procházku po ostrově. I když ona to vlastně nebyla ani tak procházka, jako spíš nezprostředkovaný dokumentární film. Došli jsme k jednomu z několika místních tučnáčích hnízdišť a jali se pozorovat to neskutečné představení. Kdo neviděl, neuvěří! Přišlo nám to jak kombinace Chaplinových filmů s nějakou dojemnou love story a s občasnými „krutými“ intermezzy neúprosných přírodních zákonů.
Není v našich silách vám takto na dálku ani ve stručnosti popsat všechno to, co jsme viděli a dozvěděli se o tučňácích. Necháme za nás mluvit fotky a nadto přidáme jen pár perliček. Tučňáci jsou doma ve vodě, kde se pohybují s neobyčejnou lehkostí a potápějí se pro potravu desítky metrů hluboko. Na pevnině se pohybují většinou vzpřímeně (až na občasné „sjezdy po břiše“) a jsou při tom poněkud nemotorní. Kymácejí se, občas „zakopávají“ a padají. Nenechte se však mýlit, i přesto jsou schopni denně nachodit mnoho kilometrů, často do prudkých kopců.
Pro svá hnízdiště potřebují místa s minimální (ideálně žádnou) sněhovou pokrývkou. Taková jsou často jen na vysokých kamenitých výběžcích, mnoho desítek výškových metrů nad hladinou moře. Mezi nimi a mořem potom pravidelně ťapkají, jednak pro stavební materiál na hnízda a jednak pro potravu. Všichni tak činí po několika cestičkách, z nichž se po čase stanou tučňáčí dálnice. Postupem doby je tučňáci vyšlapou tak hluboko, že v nich téměř nejsou vidět. Stačí tak sednout si vedle takové dálnice a máte o zábavu postaráno – tři tučňáci si to šinou unisono za sebou k nám, tj. převažuje bílá, tři pak zase dolů a ukazují nám své černé fraky. Pak se potkají dvě skupinky jdoucí proti sobě a nastává vyhýbací rituál.
Naše nejoblíbenější tučňáčí scénka by se ale dala pracovně nazvat „kradení kamínků“. Byli jsme jejími svědky nespočetněkrát, ale ani zdaleka nás nepřestala bavit. Tučňáci staví svá hnízda z malých kamínků, což má zajistit, aby nakladená vajíčka byla v suchu. Je to pro ně opravdu spousta práce, protože každý kamínek musí zvlášť přinést v zobáku. Obzvláště pak pokud je hnízdiště dosud pokryto sněhem a pro kamínky musí absolvovat cestu po dálnici až na pláž. Běžně se tak děje, že si práci ulehčují a kamínky si navzájem kradou. Samička sedí na vajíčkách a milý tučňák si to namíří k sousedce, jejíž manžel není doma. Ta po něm sice syčí, ale moc se bránit nemůže, protože musí hlídat vajíčka. Vychytralý soused jí tak kamínky jeden po druhém odnáší a poctivý manžel se po návratu z pláže s pracně získaným kamínkem nestačí divit. Když sameček donese kamínek ke svému hnízdu, pečlivě jej umístí a následně se podívá na samičku, vypne hruď a mohutně zahýká (proto tučňák oslí) jakoby říkal „podívej, jaký jsem to ale šikula.“
Zmiňovaný korektiv přílišné idyličnosti situace zajišťují velké chaluhy, významnou složku jejichž potravy představují tučňáčí vejce a mláďata. Čekají připraveny poblíž tučnáčích hnízdišť a jakmile se naskytne příležitost, vezmou nehlídané vejce do zobáku a odletí s ním opodál, kde je rozbijí a obsah zkonzumují. Antarktickými dravci jsou i tuleni leopardí, jednoho z nichž jsme pozorovali při návratu na loď. Více o nich, jakož i jejich méně agresivních příbuzných v posledním díle deníku.
Odpoledne nás čekalo první vylodění přímo na antarktické pevnině v zátoce Neko Harbour. I tady jsme pozorovali především tučňáky oslí, i když tu bylo i několik exemplářů tučňáků kroužkových a uzdičkových. Kolem nás se tyčily obrovské ledovce, které vytvořily dokonalé kulisy pro další premiéru některých z nás – antarktickou koupel. Z kafáckého týmu se k několika dalším šílencům přidal Sam a společně se v roli šampaňského jali empiricky ověřit funkčnost návodu na jeho co nejrychlejší vychlazení, doporučujícího přidat do běžně používané vody s ledem sůl. Vliv ledového slaného roztoku na chlazené objekty byl vskutku zásadní a okamžitý. Literární nadsázka o tuhnutí krve v žilách nadsázkou být přestala. Stačilo nemnoho temp k nedaleké kře, aby zmrzl nejen úsměv na rtech. Chlaďte šampus ve slané, funguje to! :-)
Další den byl štědrý Štědrý den. Probudili jsme se do výjimečně slunného dne a hned jsme vyběhli až na samou příď, protože před námi se začal postupně rýsovat malebný Lemaire Channel. Je to jedno z nejkrásnějších míst v této části Antarktidy – úzký průliv po obou stranách ohraničený vysokými horami a masivními ledovci. V tomto období, kdy se moře otevírá, navíc pokrytý spoustou ledových ker. Ještě než jsme do Lemairu vpluli, pozorovali jsme na pravoboku dvě vedle sebe stojící hory kyprých tvarů s výmluvným názvem Una’s Tits.
Kromě neuvěřitelně překrásné scenérie pro nás bylo obrovským zážitkem pozorovat z přídi lodi její průjezd ledovými krami. Od malinkých kousíčků ledu, vypadajících jako by tu někdo vylil obsah obřího shakeru (brash ice – ledová tříšť), až po mnohametrové kry, jejichž nárazy do lodi vyvolávaly různé Titanické myšlenky. Ledové pole postupně houstlo, až se několik námořních mil před cílem stalo pro Plancia nepropustným, protože ledoborec to přeci jen není. Místo původně plánované návštěvy kolonie tučňáků kroužkových tak následoval alternativní program, který však ten původní určitě předčil.
Nasedli jsme do Zodiaců a strávili jsme asi tři hodiny v Lemairově průlivu ježděním mezi krami a ledovci. Na některých krách jsme pozorovali roztomilé tuleně krabožravé, na jiné jsme zase vylezli sami. Z okolních svahů ohřívaných sluncem se ulamovaly kusy ledu a padaly laviny. Modrobílá symfonie, nekonečně odstínů těchto dvou barev v nejrůznějších kombinacích. To vše doprovázeno jedním z nejkrásnějších zvuků, který jsme kdy slyšeli. Představte si, že jste na lodi uprostřed bazénu plného právě nalitého šampaňského; právě takový zvuk vydávají bublinky vzduchu unikající z ledu plovoucího v moři.
A pak začal foukat vítr... Nám nezkušeným to přišlo jako jemný vánek, který dokonale doplňoval popsanou idylku. Náš průvodce, jenž strávil na Antarktidě přes 5 let a byl tak zřejmě ze všech nejzkušenější, však byl jiného názoru. Najednou značně znervózněl a my nechápali proč. Skoro jsme mu až měli za zlé, že je moc opatrný, i když to nám k němu moc nesedělo, protože před chvíli jsme s ním tropili pěkné vylomeniny. Tuleň, netuleň, zařadil nejvyšší rychlost a začal upalovat směrem na sever ven ze zátoky, kde jsme právě byli, do širšího průlivu. A velmi rychle jsme pochopili, že ví, co dělá. Opět, kdo neviděl, neuvěří.
Během pár minut se obrovská plocha mnoha kilometrů čtverečních moře, na které před chvilkou plavaly jen izolované kry, pokryla souvislou vrstvou ledu. Vítr ho k sobě do tzv. „pack ice“ sehnal tak nenápadně a rychle, že jsme na to zírali doslova s otevřenými pusami. Jakmile jsme je zavřeli, omluvně jsme poděkovali Brentovi za jeho rychlou reakci a pokračovali jsme v projížďce. To však neplatilo pro několik dalších Zodiaců, které v nashromážděném ledu uvízly. Situace se jevila bezvýchodně, zvláště pak poté, co jeden z průvodců zavelel k ústupu na kru, mohutně vykročil z člunu a ještě mohutněji skrze nedostatečně tlustou kru propadl do vody.
A znáte to, když nejde M k hoře, musí hora k němu. Nevalně vypadající situaci tak musel zachránit zkušený ruský kapitán Plancia, který s neobyčejným umem přistavil loď postupně ke každému z uvízlých Zodiaců a skoroztroskotance zachránil. Byli v ledu uvězněni asi hodinu. Nic proti slavnému Shackeltonovi, který v tomtéž stavu strávil přes rok.
Odpoledne se již neslo v duchu blížícího se svátečního večera. Kolem druhé, třetí odpolední jsme vzpomínali na naše večeřející rodiny, zrovna když jsme se vyloďovali na ostrově Danco. Zde jsme opět chvíli pozorovali tučňáčí rejdění, ale většinu času jsme strávili na vrcholu nejvyššího kopce, odkud se naskýtal panoramatický pohled na okolní moře pokryté krami a nyní již ocelově modrošedofialovou oblohu.
Po návratu na loď jsme se slavnostně oblékli. Nemůžeme totiž říci, že jsme se oblékli do slavnostního, protože takový oděv se v našich na treky zminimalizovaných batozích nenachází. Mezi většinou ostatních, kteří měli možnost se na antarktický výlet připravit přeci jen s poněkud větším předstihem než my jsme tak působili poněkud všedně. Proti vtipnému Giacomovi, kterému aerolinky ztratily zavazadla a na poslední chvíli si jako náhradní oděv koupil repliku vězeňského mundůru, jsme však byli oblečeni stále ještě velmi konzervativně.
Večeře byla sedmichodová a po ní jsme ještě dlouho seděli a popíjeli na horní palubě. Konečně se také dostalo na doutník, který jsme dostali v září k narozeninám a vozili jsme ho celou dobu s sebou.
p.s. popisky již fungují a na Picase jsou u všech fotek doplněny; také jsme aktualizovali mapu, včetně tří posledních velkých treků, o nichž budou další příspěvky po dokončení antarktické série