30. 1. 2011

Antarktida III/4 - Bílomodré Vánoce

Po dvou hodinách spánku nás budí lodní rozhlas oznamující přítomnost kosatek kolem lodi. Sice již za přítomnosti několika dalších pasažérů, kteří se v brzkou ranní hodinu odhodlali opustit vyhřáté lože, nikoliv však méně nadšeni a uchváceni se narychlo vyběhnuvše na palubu probouzíme při pohledu na několik kosatek dravých pohrávajících si po Planciově boku. V obecné mluvě označovány jako velryby (a navíc s nelichotivým přívlastkem dravé či dokonce zabijáci), jsou kosatky ve skutečnosti největším druhem z rodiny delfínů. A jsou to tvorové neskutečně zajímaví; určitě nebudete litovat, když si o nich přečtete třeba alespoň tady o tom, jak rafinovaně loví, že dokážou ulovit i podstatně větší (skutečné) velryby nebo že jejich nehezké a nesprávné označení velryba zabiják (killer whale), implikující (podobně jako u žraloků) nebezpečnost kosatek pro člověka, vzniklo pouze chybným překladem ze španělštiny (správný překlad zní whale killer, tedy zabiják velryb). Kosatky pak následovalo ještě pár dalších keporkaků, ale to již byl nejvyšší čas sníst alespoň něco k snídani, protože za chvíli mělo následovat první vylodění.


Jmenovitě na ostrůvku Curveville - viz mapa vpravo – jednotlivá vylodění jsou tam přesně znázorněna, pohyb lodi jen orientačně. Venku bylo pár stupňů nad nulou, tedy žádná dramatická zima. Antarktický poloostrov je totiž nejteplejším místem z celé Antarktidy a hlavně jsme tu byli v místním létě; v zimě i tady teploty klesají hluboko pod nulu. Aniž bychom měli ambici zabíhat do větších podrobností, stojí za to zmínit alespoň několik zajímavostí z antarktického zeměpisu. Tak předně Antarktida je větší než byste možná čekali. S rozlohou 14 milionů kilometrů čtverečních je jen o málo menší než Evropa a Austrálie dohromady.


Je všeobecně známo, že drtivá většina antarktického území je pod trvalou ledovou pokrývkou. Tušili jste však, že její průměrná tloušťka je 2 kilometry a že není výjimkou ani množství dvojnásobné? Byli jsme překvapeni také zjištěním, že Antarktida tolik ledu na svých bedrech prostě neunese a neustále se pod jeho tíhou „propadá do země“. V důsledku toho je dnes již většina antarktické pevniny pod úrovní mořské hladiny. Ta sama se v okolí Antarktidy mění v led. Někde v této podobě zůstává celoročně, směrem na sever pak moře zamrzá jen v zimě, kdy se kromě letadel dá na Antarktidu dostat, pokud vůbec, jen ledoborci.


Díky tomu, že Antarktický poloostrov má z celého kontinentu nejmírnější klima a letní rozmrzající moře poskytuje obrovské množství potravy (hlavně krilu, tj. drobných mořských korýšů), migruje sem, převážně s úmysly rozmnožovacími, spousty zvířat. Celoročně jich na Antarktidě žije jen poskrovnu. Kromě nejbohatší fauny skýtá Antarktický poloostrov také nejpestřejší podívanou z hlediska, řekněme, krajinného. Místní vody jsou v létě bez souvislé ledové pokrývky, plave v nich však spousta ledových ker jak z pozemských ledovců, tak z roztrhaného mořského ledu. Jsou roztodivných tvarů, různých velikostí, stáří a barev. Jenom pojednání o těchto úžasně fotogenických objektech by vydalo (a určitě už někdo takovou napsal) na samostatnou dlouhou knihu. Existuje na to celý pojmoslovný aparát, z nějž jsme sice pár výrazů pochytili, ale netroufáme si je nějak smysluplně a uceleně předávat dál.


Nazuli jsme zapůjčené gumové boty, nepromo kalhoty a bundy, vypojili jsme fotoaparáty z nabíječek, otočili své karty na červenou, omyli boty v dezinfekčním roztoku a jedním ze Zodiaců se přepravili na kamennou pláž. Hned zkraje se nám jen obtížně dodržovalo pravidlo o nepřibližování se ke zvířatům na méně než 5 metrů, protože místních obyvatel – tučňáků oslích – bylo v tu ránu kolem nás spousta. Naštěstí z pravidla existuje logická výjimka umožňující bližší kontakt v případě, že popud k seznámení vyjde ze strany tučňákovy. Jinak by hrozilo, že pobyt na pevnině bude spočívat jen v úprku před zvědavými černobílými tvorečky. Ty jsme tolik zajímali, že nám při nazouvání ochutnávali sněžnice.

Když se nám sněžnice konečně podařilo nazout, vydali jsme se na asi tříhodinovou procházku po ostrově. I když ona to vlastně nebyla ani tak procházka, jako spíš nezprostředkovaný dokumentární film. Došli jsme k jednomu z několika místních tučnáčích hnízdišť a jali se pozorovat to neskutečné představení. Kdo neviděl, neuvěří! Přišlo nám to jak kombinace Chaplinových filmů s nějakou dojemnou love story a s občasnými „krutými“ intermezzy neúprosných přírodních zákonů.


Není v našich silách vám takto na dálku ani ve stručnosti popsat všechno to, co jsme viděli a dozvěděli se o tučňácích. Necháme za nás mluvit fotky a nadto přidáme jen pár perliček. Tučňáci jsou doma ve vodě, kde se pohybují s neobyčejnou lehkostí a potápějí se pro potravu desítky metrů hluboko. Na pevnině se pohybují většinou vzpřímeně (až na občasné „sjezdy po břiše“) a jsou při tom poněkud nemotorní. Kymácejí se, občas „zakopávají“ a padají. Nenechte se však mýlit, i přesto jsou schopni denně nachodit mnoho kilometrů, často do prudkých kopců.


Pro svá hnízdiště potřebují místa s minimální (ideálně žádnou) sněhovou pokrývkou. Taková jsou často jen na vysokých kamenitých výběžcích, mnoho desítek výškových metrů nad hladinou moře. Mezi nimi a mořem potom pravidelně ťapkají, jednak pro stavební materiál na hnízda a jednak pro potravu. Všichni tak činí po několika cestičkách, z nichž se po čase stanou tučňáčí dálnice. Postupem doby je tučňáci vyšlapou tak hluboko, že v nich téměř nejsou vidět. Stačí tak sednout si vedle takové dálnice a máte o zábavu postaráno – tři tučňáci si to šinou unisono za sebou k nám, tj. převažuje bílá, tři pak zase dolů a ukazují nám své černé fraky. Pak se potkají dvě skupinky jdoucí proti sobě a nastává vyhýbací rituál.




Naše nejoblíbenější tučňáčí scénka by se ale dala pracovně nazvat „kradení kamínků“. Byli jsme jejími svědky nespočetněkrát, ale ani zdaleka nás nepřestala bavit. Tučňáci staví svá hnízda z malých kamínků, což má zajistit, aby nakladená vajíčka byla v suchu. Je to pro ně opravdu spousta práce, protože každý kamínek musí zvlášť přinést v zobáku. Obzvláště pak pokud je hnízdiště dosud pokryto sněhem a pro kamínky musí absolvovat cestu po dálnici až na pláž. Běžně se tak děje, že si práci ulehčují a kamínky si navzájem kradou. Samička sedí na vajíčkách a milý tučňák si to namíří k sousedce, jejíž manžel není doma. Ta po něm sice syčí, ale moc se bránit nemůže, protože musí hlídat vajíčka. Vychytralý soused jí tak kamínky jeden po druhém odnáší a poctivý manžel se po návratu z pláže s pracně získaným kamínkem nestačí divit. Když sameček donese kamínek ke svému hnízdu, pečlivě jej umístí a následně se podívá na samičku, vypne hruď a mohutně zahýká (proto tučňák oslí) jakoby říkal „podívej, jaký jsem to ale šikula.“  



Zmiňovaný korektiv přílišné idyličnosti situace zajišťují velké chaluhy, významnou složku jejichž potravy představují tučňáčí vejce a mláďata. Čekají připraveny poblíž tučnáčích hnízdišť a jakmile se naskytne příležitost, vezmou nehlídané vejce do zobáku a odletí s ním opodál, kde je rozbijí a obsah zkonzumují. Antarktickými dravci jsou i tuleni leopardí, jednoho z nichž jsme pozorovali při návratu na loď. Více o nich, jakož i jejich méně agresivních příbuzných v posledním díle deníku.


Odpoledne nás čekalo první vylodění přímo na antarktické pevnině v zátoce Neko Harbour. I tady jsme pozorovali především tučňáky oslí, i když tu bylo i několik exemplářů tučňáků kroužkových a uzdičkových. Kolem nás se tyčily obrovské ledovce, které vytvořily dokonalé kulisy pro další premiéru některých z nás – antarktickou koupel. Z kafáckého týmu se k několika dalším šílencům přidal Sam a společně se v roli šampaňského jali empiricky ověřit funkčnost návodu na jeho co nejrychlejší vychlazení, doporučujícího přidat do běžně používané vody s ledem sůl. Vliv ledového slaného roztoku na chlazené objekty byl vskutku zásadní a okamžitý. Literární nadsázka o tuhnutí krve v žilách nadsázkou být přestala. Stačilo nemnoho temp k nedaleké kře, aby zmrzl nejen úsměv na rtech. Chlaďte šampus ve slané, funguje to! :-)



Další den byl štědrý Štědrý den. Probudili jsme se do výjimečně slunného dne a hned jsme vyběhli až na samou příď, protože před námi se začal postupně rýsovat malebný Lemaire Channel. Je to jedno z nejkrásnějších míst v této části Antarktidy – úzký průliv po obou stranách ohraničený vysokými horami a masivními ledovci. V tomto období, kdy se moře otevírá, navíc pokrytý spoustou ledových ker. Ještě než jsme do Lemairu vpluli, pozorovali jsme na pravoboku dvě vedle sebe stojící hory kyprých tvarů s výmluvným názvem Unas Tits.


Kromě neuvěřitelně překrásné scenérie pro nás bylo obrovským zážitkem pozorovat z přídi lodi její průjezd ledovými krami. Od malinkých kousíčků ledu, vypadajících jako by tu někdo vylil obsah obřího shakeru (brash ice – ledová tříšť), až po mnohametrové kry, jejichž nárazy do lodi vyvolávaly různé Titanické myšlenky. Ledové pole postupně houstlo, až se několik námořních mil před cílem stalo pro Plancia nepropustným, protože ledoborec to přeci jen není. Místo původně plánované návštěvy kolonie tučňáků kroužkových tak následoval alternativní program, který však ten původní určitě předčil.



Nasedli jsme do Zodiaců a strávili jsme asi tři hodiny v Lemairově průlivu ježděním mezi krami a ledovci. Na některých krách jsme pozorovali roztomilé tuleně krabožravé, na jiné jsme zase vylezli sami. Z okolních svahů ohřívaných sluncem se ulamovaly kusy ledu a padaly laviny. Modrobílá symfonie, nekonečně odstínů těchto dvou barev v nejrůznějších kombinacích. To vše doprovázeno jedním z nejkrásnějších zvuků, který jsme kdy slyšeli. Představte si, že jste na lodi uprostřed bazénu plného právě nalitého šampaňského; právě takový zvuk vydávají bublinky vzduchu unikající z ledu plovoucího v moři.


A pak začal foukat vítr... Nám nezkušeným to přišlo jako jemný vánek, který dokonale doplňoval popsanou idylku. Náš průvodce, jenž strávil na Antarktidě přes 5 let a byl tak zřejmě ze všech nejzkušenější, však byl jiného názoru. Najednou značně znervózněl a my nechápali proč. Skoro jsme mu až měli za zlé, že je moc opatrný, i když to nám k němu moc nesedělo, protože před chvíli jsme s ním tropili pěkné vylomeniny. Tuleň, netuleň, zařadil nejvyšší rychlost a začal upalovat směrem na sever ven ze zátoky, kde jsme právě byli, do širšího průlivu. A velmi rychle jsme pochopili, že ví, co dělá. Opět, kdo neviděl, neuvěří.


Během pár minut se obrovská plocha mnoha kilometrů čtverečních moře, na které před chvilkou plavaly jen izolované kry, pokryla souvislou vrstvou ledu. Vítr ho k sobě do tzv. „pack ice“ sehnal tak nenápadně a rychle, že jsme na to zírali doslova s otevřenými pusami. Jakmile jsme je zavřeli, omluvně jsme poděkovali Brentovi za jeho rychlou reakci a pokračovali jsme v projížďce. To však neplatilo pro několik dalších Zodiaců, které v nashromážděném ledu uvízly. Situace se jevila bezvýchodně, zvláště pak poté, co jeden z průvodců zavelel k ústupu na kru, mohutně vykročil z člunu a ještě mohutněji skrze nedostatečně tlustou kru propadl do vody.


A znáte to, když nejde M k hoře, musí hora k němu. Nevalně vypadající situaci tak musel zachránit zkušený ruský kapitán Plancia, který s neobyčejným umem přistavil loď postupně ke každému z uvízlých Zodiaců a skoroztroskotance zachránil. Byli v ledu uvězněni asi hodinu. Nic proti slavnému Shackeltonovi, který v tomtéž stavu strávil přes rok.


Odpoledne se již neslo v duchu blížícího se svátečního večera. Kolem druhé, třetí odpolední jsme vzpomínali na naše večeřející rodiny, zrovna když jsme se vyloďovali na ostrově Danco. Zde jsme opět chvíli pozorovali tučňáčí rejdění, ale většinu času jsme strávili na vrcholu nejvyššího kopce, odkud se naskýtal panoramatický pohled na okolní moře pokryté krami a nyní již ocelově modrošedofialovou oblohu.


Po návratu na loď jsme se slavnostně oblékli. Nemůžeme totiž říci, že jsme se oblékli do slavnostního, protože takový oděv se v našich na treky zminimalizovaných batozích nenachází. Mezi většinou ostatních, kteří měli možnost se na antarktický výlet připravit přeci jen s poněkud větším předstihem než my jsme tak působili poněkud všedně. Proti vtipnému Giacomovi, kterému aerolinky ztratily zavazadla a na poslední chvíli si jako náhradní oděv koupil repliku vězeňského mundůru, jsme však byli oblečeni stále ještě velmi konzervativně.

Večeře byla sedmichodová a po ní jsme ještě dlouho seděli a popíjeli na horní palubě. Konečně se také dostalo na doutník, který jsme dostali v září k narozeninám a vozili jsme ho celou dobu s sebou.

p.s. popisky již fungují a na Picase jsou u všech fotek doplněny; také jsme aktualizovali mapu, včetně tří posledních velkých treků, o nichž budou další příspěvky po dokončení antarktické série 

21. 1. 2011

Antarktida II/4 – Antarktida pro začátečníky a rozkročené

Úvodem antarktického deníku bychom měli poděkovat naší štěstěně, protože ta při nás i po dobu antarktického pobytu stála velmi zhusta. Když jsme zjistili, že cestu na Antarktidu máme absolvovat na palubě nizozemské lodi Plancius, měli jsme čas tak na ověření, že loď toho jména skutečně existuje a že (alespoň papírově) splňuje základní bezpečnostní předpisy. Při nalodění jsme proto byli příjemně překvapeni skvělým stavem, praktičností a komfortností plavidla, odpovídajícím tomu, že Plancius byl pro své stávající využití kompletně přestaven teprve v roce 2007 a v ostrém provozu na Antarktidě je teprve druhou sezónu. Původně se jednalo o oceánografickou loď ve službách nizozemské armády, pojmenovanou po nizozemském astronomovi Petrusovi Planciovi (1552-1622).

Původní Planciova podoba
Ve své současné podobě je Plancius 89 metrů dlouhý, 14,5 metrů široký, s ponorem 5 metrů a zvýšenou odolností proti ledu. Tři dieselové motory (každý o výkonu 1230 koňských sil) ho mohou hnát rychlostí až 12 uzlů (asi 20 km/h). Kapacita lodi je 114 pasažérů, čemuž odpovídá kapacita deseti velkých Zodiaců (nafukovacích člunů), používaných k vyloďování a k vyhlídkovým vyjížďkám. Loď má čtyři vyhlídkové paluby a umožňuje přístup na příď (viz Titanic :-)). Kabiny jsou účelně a vkusně zařízené...no, to už vypadá skoro jako nějaký reklamní leták, ale v tomto případě to tak skutečně bylo a ještě mnohem více! Měli jsme například neomezenou možnost navštěvovat kapitánský můstek a s posádkou probírat všechno včetně navigace či komunikace. Pochválit je dlužno i výtečnou kuchyni a servis obecně.
Plancius na volném moři
Program měl na starosti vedoucí expedice spolu se sedmi kolegy, kteří zajišťovali jak vyloďování, projížďky na Zodiacích a pobyt na pevnině, tak poutavé přednášky o Antarktidě, jejím právním rámci, floře, fauně a historii. Všichni to byli odborníci na slovo vzatí, kteří na Antarktidě strávili spoustu času a ví o ní ve svých oborech první a poslední. Suma sumárum tak můžeme zodpovědně prohlásit, že s takovou profesionalitou a úrovní všech služeb jsme se dosud nikde nesetkali.

Zodiacy na Planciovi
Po úvodních přípitcích jsme před večeří využili klidné náruče Beaglova kanálu k důkladnému seznámení se s lodí, včetně absolvování evakuačního cvičení. Pro případ nouze je loď vybavena dvěma kompletně uzavíratelnými čluny, každým pro 60 osob. Na bezpečnost se velmi dbá i v méně krizových situacích, a tak při každém vzdálení se z lodi jsme měnili barvu své karty ze zelené na červenou a naopak, aby se nestalo, že se z některých z nás stanou antarktičtí Robinsoni, jakkoliv by takový stav asi netrval příliš dlouho.

Jeden ze záchranných člunů
Ushuaiu jsme opouštěli na úrovni 54 stupňů jižní šířky a náš cíl ležel o více než 10 stupňů a tisíc kilometrů jižněji. Většinu z této vzdálenosti přitom tvoří nechvalně známý Drakeův průliv, jedno z nejdivočejších moří na světě. Stýkají se tu oceán atlantický s pacifickým a jejich výměna názorů dokáže být někdy velmi peprná. Hnány silnými proudy a větry, vlny tu zcela běžně dosahují několikametrových výšek a staly se osudnými již mnoha lodím. I při průměrném počasí je jisté, že loď jako Plancius bude vlnami „rozkolébána“ více než je průměrnému pozemcovu střednímu uchu a následně často i jeho žaludku k duhu. Smířeni s dvanáctiuzlovou rychlostí se blížícím nevyhnutelným jsme si užívali uvítací večeři a doufali, že opustí náš žaludek tím správným směrem ještě dříve, než bude nucena tak učinit směrem opačným.
Palubní mapa
To se nám splnilo a dokonce nejen díky tomu, že jsme ještě nějaký čas po večeři strávili v hájemství relativně klidných vod Beaglových. Naše štěstí na počasí totiž začalo už v „Drakeu“, kterýžto nás přivítal v rozpoložení výrazně klidnějším než obvykle. Neznamená to snad, že bychom po lodi nechodili v sinusoidách, nemuseli stát s dostatečným rozkrokem, při sprchování se nemuseli držet a že bychom neměli lehký kocovinový stav, ale stále jsme mohli více či méně normálně fungovat a účastnit se programu.

Nezvykle klidný Drakeův průliv
Ten začal další den dopoledními přednáškami o tučňácích a mořských ptácích jižních moří. Program to byl vskutku aktuální, protože právě několikeré druhy albatrosů a buřňáků byli prvními zástupci živočišné říše, které jsme mohli kolem lodi pozorovat. Odpoledne následoval seminář řešící těžko zodpověditelnou otázku, kdo viděl Antarktidu jako první, a po něm pak další o antarktickém ekosystému. Čas mezi přednáškami jsme trávili povětšinou na palubě nebo ve vyhlídkové místnosti.

Mluvě o pobytu a pohybu na palubě, prosím vězte, že především zde bylo životně důležité pohybovat se s poněkud sníženým těžištěm a nohami od sebe. A to doslova. Následky podcenění síly živlů a přecenění vlastních akrobatických schopností velmi lakonicky, avšak přesně, popisuje jeden antarktický knižní průvodce, když uvádí: „If you fall in the sea, you die. As simple as that.“ (Spadnete-li do moře, zemřete. Tečka.) Když pomineme žraloky, medúzy, lodní šrouby a jiné věci, které obvykle nechcete poznat na vlastní kůži, máte v případě pádu přes palubu v teplých mořích docela slušné šance, že se na ní vrátíte živí a zdraví (pokud si vašeho pádu někdo všimne a/nebo pokud plavete rychleji než loď a budete schopni se nějak dostat na palubu).

Nikoliv však v mořích o teplotách oscilujících pár stupínků kolem nuly. Čas přežití po zanoření do slané ledové vody se u většiny populace počítá v řádu jednotek minut, což si mužská část výpravy na vlastní kůži (dobrovolně a ze břehu) vyzkoušela. S ohledem na to, že smrt umrznutím je prý horší než utonutím, výše citovaný průvodce se odvolává na doporučení nejmenovaných cyniků, kteří pro případ pádu do antarktických vod doporučují plavat co nejrychleji směrem ke dnu...  My jsme proto radši volili cestu rozkroku, kupředu levá, do strany krok.

Další den dopoledne jsme se dozvěděli o mnohých německých antarktických expedicích a poté o ploutvonožcích (tuleni, lachtani a mroži) v jižních mořích. Protože pevnina začala již být pomalu na dohled, odpoledne bylo zasvěceno seznámení se s antarktickým právem a jeho důsledky na náš pobyt. Předpisy jsou to velice důsledné a tak nás zase až tak nepřekvapil další bod programu – luxování. Museli jsme předložit veškeré svrchní oblečení a batohy k důkladnému podrobení působení sacího efektu, aby byly zbaveny všech případných biologických materiálů, které by mohly být na Antarktidu takto zaneseny. Za stejným účelem byly u výstupní rampy umístěny kádě s dezinfekční kapalinou, v níž jsme museli při každém opuštění a návratu do lodi omýt gumové boty, které jsme k pohybu na pevnině a v Zodiacích vyfasovali.

Luxování oděvů a batohů
Kolem šestnácté hodiny jsme jako první na palubě spatřili pevninu, jmenovitě asi 40 námořních mil vzdálený ostrov Smith Island v souostroví Jižní Shetlandy, s majestátně se tyčícími horami, vystupujícími z oceánu až do výšky 2100 metrů. Primát jsme si ostatně udrželi i přes noc, která se ukázala být nečekaně akční. Po večeři jsme si šli před zítřejší akcí vyčistit hlavu zhlédnutím nějakého nenáročného filmu. Když ten skončil, tak kolem půlnoci, řekli jsme si, že se ještě před spaním půjdeme vyvětrat na palubu. A nedooblečení, postupně stále modřejší chladem jsme tam zůstali stát, resp. přesněji pobíhat, až do půl páté ranní.


Země - Smith Island - na obzoru

Tou dobou jsme již byli někde mezi 63. a 64. rovnoběžkou a tak bylo světlo celou noc. Začalo to nenápadně, když jsme někde v dálce zahlédli cosi se mihnout, co mohlo vypadat jako vyskakující velryba. Pak to zmizelo a chvíli se nic nedělo. Už jsme byli na odchodu na kutě, když to vyskočilo znovu, mnohem blíže lodi, a už o tom nemohlo být pochyb. Když jsme pak během dalších pár minut uviděli velryby i na druhé straně lodi, bylo jasné, že loď je sledována ne jednou, ale celým hejnem keporkaků (plejtváků dlouhoploutvých). Tak naměkko jsme už dlouho nebyli.

Naše první antarktické ráno
V dálce vyskakující keporkak
Celá loď spala a my vylezli až nahoru ke kapitánovi, jenž nás ujišťoval, že tudy už jezdí už dlouho, ale že tolik velryb v těchto místech nikdy neviděl, že máme obrovské štěstí. Pozorovali jsme jich snad kolem dvaceti, na obzoru „svítalo“ a postupně se přibližoval antarktický kontinent, kolem nás spousta ledovců, bezvětří a jediným zvukem kromě vln rozbíjejících se o trup lodi byl šum vody vystřikované z nozder keporkaků a jejich nárazy o hladinu při typických zpětných skocích na hřbet, doprovázených obrovskými vodními gejzíry. Hlavní program ještě ani nezačal a my už měli zážitek na celý život...

Zanořující se keporkak

18. 1. 2011

Antarktida I/4 - Ledem či nejedem?

Obzvláště v severní části Argentiny, kde teď panují teploty nad třicet stupňů celsia, nám, kteří jsme dosud vždy čas vánoční trávili na českém sněhu či blátě, přišla postupně se objevující vánoční výzdoba zpočátku poněkud nepatřičná. Především pak ta, která zkrášlovala pomerančovníky a jiné subtropické rostliny. Spolu s tím, jak jsme si na ní začali zvykat, stávala se stále aktuálnější otázka, kde Vánoce strávíme my.

Jak známo, Vánoce a další podobně významné události jsou výbornými příležitostmi, jak navštívit místa po zbytek roku přelidněná a užít si je bez hlučícího davu v zádech. Jedním z těchto míst je i krásný chilský národní park Torres del Paine, před pěti lety poněkud nešťastně proslavený Jiřím Šmitákem, jehož převržený vařič tu Čechy stál mj. i dobrou pověst (jakkoliv za to Jirka asi nemohl). Týden před Vánocemi jsme tak v Santiagu nasedli do letadla směr Puerto Natales, odkud se do „Torresu“ vyráží. Strávili jsme tu několik příjemných dní odpočinkem a přípravou na trek, včetně nákupu jídla. O tom více později.

Moře u Puerto Natales
Na trek jsme se velmi těšili a měli jsme vyrazit na druhý den, ale hlavně mužské polovičce expedičního týmu tou dobou již nějakou chvíli kdesi v koutku mysli doutnala hříšná myšlenka... Během přípravy cesty jsme při studiu patagonských a „ohňozemských“ reálií narazili na informace o lodích, které z argentinské Ushuaiy vyplouvají na Antarktidu. Jak si jistě dovedete představit, tak letmé ověření cenové hladiny uvedených expedic bylo tehdy dostačující k tomu, aby se z touhy spočinout na šestém kontinentu stala jen hříšná myšlenka. Háček ovšem zůstal zaseknut, a jak jsme se přiblížili na dojezdnou vzdálenost, Sam začal být k věčnému ledu přitahován silou převelikou. Náš rozpočet však převeliký není, a bez nějaké mimořádné nabídky by se tak návštěva ledového království odkládala na neurčito.

Pro klid v duši jsme však ještě jednou prošmejdili všechna internetová zákoutí, napsali pár e-mailů a k našemu údivu se ledy začaly hýbat. Ukázalo se, že kromě března je to právě v prosinci, kdy jsou nejlepší vyhlídky na získání místa na lodi na základě last minute nabídky. Lístky se prodávají na dálku s několikaměsíčním předstihem, obvykle společně s návaznými letenkami a případně i dalšími službami. Pokud však na lodi zůstanou některá místa neobsazena nebo někdo svou účast na poslední chvíli stornuje, nabízí se taková místa přímo v Ushuaie třeba i jen několik hodin před odplutím lodi a za výrazně sníženou cenu. Předpokládá to však značnou flexibilitu na straně kupujícího vyrazit během tak krátké doby a zejména pak být schopen včas zaplatit stále ještě významný obnos.

Vydáme se tímto směrem?
Na naši poptávku se nám dostalo odpovědi, že několik takových míst na lodích jedoucích na Antarktidu přes Vánoce a případně přes Silvestra by snad k dispozici bylo, ale že jsou rychle skupována těmi, kteří v Ushuaie na tuto možnost připraveni čekají. My nebyli ani v Ushuaie a natožpak připraveni. Puerto Natales je nějakých čtrnáct hodin jízdy autobusem od Ushuaiy přes Magalhãesův průliv, chilsko-argentinskou hranici a s dvěma přestupy; naše platební prostředky pak důmyslně, v tomto případě dvojsečně, ochráněny před zneužitím a tím i před nadměrným využitím. Předmětné lodě odjížděly během dvou až čtyř dnů, z nichž dva byly víkendové. Úspěch se zdál být vyloučen.

Trajekt přes Magalhaesův průliv
Přesto jsme se naštěstí nevzdali a po dlouhé debatě a zvažování se rozhodli učinit nepohodlné rozhodnutí, naslepo vyrazit do Ushuaiy a zkusit, jestli se na nás usměje štěstí. Jídlo na trek jsme si uschovali v hostelu, zakoupili jsme předražené jízdenky a 19. prosince jsme po kamenité cestě odkodrcali směr nejjižnější město světa. V tu chvíli nám pomohlo počasí, nikoliv zdejší, ale to evropské. Během cesty do Ushuaiy nám volali z agentury s tím, že sice místa, o které jsme měli předběžný zájem, museli pustit, protože se dostavil zájemce ochotný okamžitě zaplatit, ale že nemáme zoufat, protože v důsledku sněhové kalamity v Evropě se několik pasažérů nestihne dostavit na loď Plancius, která odjíždí na 9 dní zítra v 16 hod. Nejenže tedy pár míst k dispozici bude, ale navíc za jedinečnou cenu a ještě k tomu v kabině pro dva (drtivá většina last minute nabídek bývá v kabinách pro tři či čtyři).
Plancius v celé své kráse
Znělo to jako skvělá zpráva, ale zatím jsme vůbec nejásali, protože v té době nebylo zřejmé ani to, jestli se do Ushuai dostaneme dostatečně brzy na to, abychom místa mohli koupit; za námi totiž byli v pořadníku další zájemci čekající na svou šanci. Hlavním problémem ale byly peníze, protože v důsledku vícerých okolností, které by vydaly a možná vydají na samostatné pojednání, jsme jich neměli dostatek na správném účtu. Autobus měl nakonec několik hodin zpoždění a do Ushuaiy jsme dorazili až kolem desáté hodiny večer. První problém se nám tak podařilo vyřešit jen díky milé slečně z agentury, která s námi v kanceláři vydržela skoro až do půlnoci. Pomohla nám pak zvládnout i problém druhý, když vyjednala odložení platby o několik hodin. Ty nám společně s časovým posunem proti České republice, Skypem a hlavně pak operativní rodinnou výpomocí (za níž ještě jednou velmi děkujeme) umožnily provést platbu ve stanovené lhůtě.

Vzhůru na palubu...
Naše kajuta
Podobně divoce jsme na poslední chvíli vyřizovali i potvrzení od pojišťovny, že zamýšlená akce je kryta naším cestovním pojištěním. Po pár hodinách spánku jsme pak ráno s potěšením zjistili, že vše klaplo, obdrželi jsme lodní lístek, zakoupili dalekohled, víno a několik dalších drobností a krátce před čtvrtou hodinou odpolední vyrazili směr přístav. Plni očekávání jsme prošli rentgenem, odevzdali bagáž a za pár minut jsme již popíjeli čokoládu na vyhlídkové palubě, odkud se nám naskytl pohled na celou Ushuaiu. Poslední zbytky pochyb o správnosti našeho rozhodnutí se pak definitivně rozplynuly po chvíli plavby Beaglovým průlivem. Zdánlivě nemožné se začalo stávat skutkem, takže tedy ledem!
Beaglův průliv
Kapitánský můstek na Planciovi

O tom, co jsme během následujících devíti dnů viděli a prožili, budou další tři díly antarktického deníku. S každým dílem umístíme na Picasu odpovídající část fotek (většinu pak s díly tři a čtyři). Zatím trochu bojujeme s technikou a fotky možná budou dočasně bez popisků. Na závěr úvodu tak snad už jen konstatování, že vše dobře dopadlo a že ty následující dny v nás bez sebemenšího přehánění navždy nechaly nesmazatelnou stopu, jakož i touhu se na Antarktidu vrátit. I když jakýkoliv záznam nemůže nahradit osobní prožitek na místě, věříme, že po zhlédnutí fotek pochopíte proč.

Naše malá soukromá lodní vinotéka :-)

5. 1. 2011

Jak jsme posílali balík


Ještě než zvládneme „dát na papír“ zážitky z Vánoc a Silvestra, nemůžeme si odpustit alespoň stručnou dodatečnou zmínku o tom, jak jsme z Bolívie -Tarijy posílali domů balík.

Sešlo se pár věcí, které bylo potřeba poslat do Čech, a tak jsme zavítali na místní poštu, abychom se dotázali, jak na to. Jak se ukázalo, na bolivijské poměry je to služba poměrně drahá, a tak jsme očekávali (i když přeci jen s určitým skepticismem), že bude poskytnuta v odpovídající kvalitě. Při odbavování balíku jsme se ze začátku docela nasmáli, než nám úsměv postupně zmrzl na rtech.

Prvním problémem bylo postavit na jisto médium, ve kterém je možno námi požadovaný obsah odeslati. Nastal spor mezi liberálnější pracovnicí pošty, která připouštěla i možnost odeslání v pytli, což je mimochodem věc v Bolívii obvyklá a i docela praktická, a militantní zastánkyní světa čistě krabicového. Nakonec láska a pytel nezvítězili nad krabicí a tak jsme se jali shánět médium hranaté. I nakonec se zadařilo a nastala fáze plnící. Byli jsme upozorněni, že plnit sice můžeme, ale pouze provizorně, protože před odesláním se prý na poště bude kontrolovat obsah.

Tuto skutečnost jsme přijali rozhodně s větším pochopením než tu další. I ten nejsušší a nejzbyrokratizovanější rakouskouherský úředníček by nepochybně zbledl závistí, pokud by poznal papírový arzenál bolivijské pošty při odesílání balíku do zahraničí. Kalibr této zbraně je obrovský, konkrétně 16. Právě tolik formulářů jsme museli vyplnit, aby nám balík na poště vzali. Proč? To ví jen déšť a vítr. Nejprve jsme to brali jen jako nedorozumění, ale naše znalost španělštiny v tomto případě, bohužel, na vině nebyla. Nemluvě o tom, že se jednalo o dvakrát osm stejných formulářů. Proč proboha nebyly propisovací?

To ale ještě zdaleka nebylo vše. Asi hodinu nám trvalo vyplnění všech formulářů. Mimo jiné jsme museli uvést seznam všech položek v balíku a jejich cenu – španělština pro pokročilé IV. hadr. Vyčerpáni jsme se dostavili na poštu, v jedné ruce 16 formulářů, ve druhé krabici s věcmi. Paní formuláře vzala a jeden po druhém (sic!) je začala doplňovat na archaickém psacím stroji jednoprstým stylem. Cvak, cvak... Ufff... Hodiny běžely...

Paní docvakala a jala se vypisovat dvě obsáhlá potvrzení, jedno o převzetí balíku a druhé o zaplacení. Následně nám obě potvrzení skrz okénko podala s tím, že originál je pro nás, ona ale že potřebuje od každého kopii, takže máme vyrazit do města a někde je okopírovat. Kudla v kapse již byla otevřená, ale protože osud balíku byl zcela v rukou oné korpulentní dámy za přepážkou, nezbylo nám než jí se skřípěním zubů opět zavřít a vyrazit hledat kopírku. Kopírka nalezena, kopie odevzdány, načež se paní jala volat celníkům, aby se dostavili zkontrolovat obsah balíku, který si (otevřený) od nás vzala a postavila za přepážku.

Po necelé hodině čekání vidíme zvenku přicházet pána v maskáčích. Projde kolem nás a krátce na to na nás naše paní volá, že tedy konečně bude následovat kontrola obsahu balíku. Všichni jsme se sešli v potemnělé místnosti a na povel maskovaného celníka jsme vyložili obsah krabice na stůl. Kus po kuse začal celník prohmatávat každičký coul všech věcí v balíku a následně, snad pro nedostatek policejních psů a k našemu těžko skrývanému pobavení, se jal kus po kuse očichávat. Škoda, že jsme neposílali domů nějaké ty řádně uleželé ponožky a spodní prádlo... Absurdita situace vyvrcholila, když celník dočuchal, spolu s paní od přepážky odkráčel a nás nechal v místnosti, abychom balík zabalili a zalepili. Kdybychom fakt chtěli něco pašovat, tak jsme teď mohli původní obsah kontrabandem zcela nahradit. Mimochodem na poště neměli jedinou průhlednou lepenku na přelepení papíru s adresou a tak jsme zase běželi shánět do města. Jiný kraj, jiný mrav. Pokud jste si někdy stěžovali na služby naší pošty, možná vám toto poněkud zvedne laťku, nad kterou budete nechávat volný průchod emocím.

Na závěr se sluší se uvést, že balík přes všechna úskalí po necelém měsíci dorazil v pořádku do cíle.