29. 8. 2011

Napříč Malekulou za pralesními Malými namby

Z Ambae jsme se dvěma loděmi přepravili na vanuatský druhý největší ostrov Malekulu. Při přestupu na ostrově největším, romanticky nazvaném Espiritu Santo, nám vybyl skoro celý den, a tak jsme se radši než tvrdnout v Luganville rozhodli navštívit dvě nedaleké turistické atrakce. Million Dollar Point si můžete ve svém seznamu bez obav škrtnout, tedy nespokojíte-li se s lehce zvýšenou koncentrací ryb nad nepříliš krásnými korály zarůstajícím šrotem, vyvezeným do moře americkými vojáky opouštějícími zemi po druhé světové válce. Železa tam původně možná za milion dolarů bylo, ale místní pochopitelně vše, co nebylo příliš velké, z vody zase vytáhli. Fungovalo to prý dokonce tak, že přes den zaměstnanci americké posádky opatrně zajížděli do moře s různými stroji, aby se co nejméně poškodily, a v noci je zase vytahovali a odváželi. Matevulu Blue Hole, neboli desítky metrů hluboký a všemi odstíny modře hýřící pramen je naopak k okoupání docela doporučeníhodný, pomineme-li zlodějské vstupné, kterému vychytralý vlastník bezúdržbového přírodního jevu rychle přivyknul.


Na ostrově Malekula snad něco podobného zatím nehrozí, zatím... Ale obraťme list. Malekula, jaký to podivný název. Jak už to v takových případech bývá, jeho původ není zcela zřejmý, nicméně jedno z vysvětlení je tradováno nejčastěji. Přidržme se ho i my, neboť nepostrádá humor a navíc toho o Malekule hodně napoví. Předně to, že většina ostrova byla pod francouzským vlivem. Francouzštináři, zbystřete! Nečtěte chvíli dále a zkuste přijít na to, jaká francouzská slova mohla být malekulskými stavebními kameny. Nápověda? Jsou to tři slova a za ně patří vykřičník. Lze předpokládat, že by je jejich autor spíše vykřičel, než pronesl v poklidu. Odpověď čeká v dalším odstavci.


Tak už víte, co křičeli kavou zmožení francouzští námořníci, vyběhnuvší z džungle s rukama na pozadí? „Mal à cul!“ A cože se jim to přihodilo s pozadím? Inu, po vykonání potřeby k očistě bezmyšlenkovitě použili k tomu na první pohled jako stvořené velké listy žahavé rostliny místními nazývané nangalat. Zlí jazykové tvrdí, že to nebyl tak docela jejich nápad, nýbrž že jim ty pěkné listy natrhali sami nezbední vesničané... Podle toho, co jsme se dozvěděli od dnešních vesničanů, by to bylo možno považovat za velmi drsný žert na samé hranici vtipnosti. Účinky nangalatu mohou být velmi silné, při větší expozici prý mohou dospělého muže omráčit a malé dítě snad dokonce i zabít.


K malekulským břehům jsme na palubě lodi Big Sista přirazili kolem třetí hodiny ranní. Dopravu z přístavu jsme sehnali rychle, horší to bylo s následným buzením provozovatelů několika ubytovacích zařízení. Povedlo se až po drahné chvíli v Norsupu. Po dni odpočinku události nabraly rychlý spád. Ráno jsme začali zjišťovat informace a hledat průvodce na několikadenní trek pralesem napříč jižním cípem ostrova, územím tzv. pralesních Malých nambů.


Na Malekule, možná nejtradičnějším a nejkonzervativnějším z vanuatských ostrovů, žijí dva hlavní kmeny pojmenované a rozlišované podle velikosti hlavní (a prakticky jediné) součásti tradičního mužského oděvu – krytu na penis smotaného z (většinou suchých) listů pandanusu neboli nambasu. Na severu žijí Velcí nambové, na jihu pak Malí. V horách uprostřed jižní části ostrova se nachází několik posledních vesnic tzv. pralesních Malých nambů, kteří své nambasy vyrábějí z čerstvých listů. Až donedávna žili izolováni od zbytku ostrova, tedy i od moře a jeho produktů. Jsou tudíž menšího vzrůstu a tmavší než lidé z pobřeží.


Seznámili jsme se s Morrisem a ten nám nastínil náklady na plánovanou akci. Drahá byla hlavně zpáteční loď po západní straně ostrova, kde nejsou žádné cesty. Operativně jsme se rozhodli improvizovat a obrátit akci proti směru hodinových ručiček. Nejprve vyrazíme z Norsupu terénním autem (jiná ostatně na Malekule při absenci silnic ani jezdit nemohou) přes úzkou část ostrova do zátoky Lambumbu. Tam nastoupíme na loď, která dnes náhodou jede a nebudeme ji tak muset platit celou. Lodí do Jihozápadní zátoky a pak už pěkně po svých skoro do devíti set výškových, přes pidivesničku Lambongbong dolů do Melkinu a dále až na východní pobřeží ostrova. Zpět opět motorizovaně.


Během chvíle balíme, dokupujeme jídlo a už se kodrcáme směr Lambumbu. Hromadnou dopravu na ostrovech bez silnic zajišťují velké Toyoty Landcruisery v provedení pick-up. Nákladní prostor je vybaven dřevěnými lavičkami a někdy i železnou klecí na přidržování. Obvyklý náklad je deset až patnáct lidí a uprostřed nebetyčná hromada roztodivného nákladu.


Asi v polovině neklidné plavby na otevřeném moři události opět předbíhají plán. Někdo na lodi se dozvídá o úmrtí v rodině a dle tradice to znamená, že potřebuje být u mrtvého co nejdříve. Cesta je ještě daleká a loď s nákladem a slaboučkým motorem se spíše šine, než jede. Co dělat? Odhodit přebytečnou zátěž. Naštěstí se to neděje tak radikálně, ale po chvíli přirážíme na dlouhé černé pláži a je nám řečeno, že pro nás přijede jiná loď.


Opět improvizujeme. Samostatnou loď nechceme a po krátké debatě s Norbertem s tahitskými kořeny využíváme nabídky přespat na jeho farmě v Dixon Reef. Záhy se potvrzuje platnost rčení, že vše špatné je pro něco dobré. Tentokráte se na první pohled negativní vývoj ukazuje být naopak mnohem lepší než původní plán. Norbert je velkorysý hostitel, Dixon Reef úžasné místo a Norbertova zahrada zdroj mnohých pokladů. Nakonec v Dixon Reef trávíme i další den. Norbert nám ukazuje své rozsáhlé „polnosti“, pronikáme do detailů pěstování a zpracování kokosových ořechů, kakaa, banánů, papay, cukrové třtiny, vanilky, sandalového dřeva, ale i obyčejné zeleniny jako je maniok, yam, taro či tzv. island cabbage blížící se spíše špenátu než zelí.


Na padesát let starém traktoru projíždíme háje kokosových palem, uhýbáme se před větvemi kakaovníků a natahujeme se pro banány. Vše důkladně ochutnáváme, snad kromě hovězího z velkých stád pasoucích se pod palmami. Když odsekáváme dva trsy banánů, na každém z nich nalézáme omotaného hroznýše. Už se stmívá, ale my ještě stále hloubíme velikou jámu, abychom se dostali až na konec kapitálního yamu a při vytahování ze země ho nezlomili.



Večer nás čeká první skutečná kava. Jak víte, pili jsme jí už na Fiji a na Samoi (viz např. příspěvek ze Samoi „Fai, fai lemu“), ale ta vanuatská to je jiný kafe :-) Zatímco mimo Vanuatu se kava většinou připravuje ze sušených kořenů, a je tedy podstatně slabší, zde se připravuje z kořenů čerstvých. Po vykopání ze země se očistí, nakrájí na menší kusy a namele mlýnkem na maso na hustou kaši. Na tom, kolik se do ní přidá vody, a také na stáří rostliny závisí síla výsledného nápoje. Pije se zásadně na lačno v množství obvykle dvě až šest kokosových skořápek. Účinky (osobně vyzkoušené): bezprostředně znecitlivění krku, následované po chvíli uklidněním mysli, zhoršením pohybové koordinace a potřebou debatovat komplexní, nejlépe filosofická, témata. Fyzicky návykové to není, ale játra z dlouhodobé konzumace kavy nadšením nehýří, tedy pijte, ale nepřepijte.


S Norbertem jsme také vymysleli skvělý zlepšovák. Úplně vynecháme další přepravu lodí a do Lambongbongu vyrazíme pěšky jinou cestou přímo z Dixon Reef. Cesta je to sice delší, ale jednak ušetříme dost peněz za loď a hlavně půjdeme cestou, kterou pravděpodobně nikdy žádný turista, ne-li bílý člověk vůbec, nešel. To se nám moc líbí, protože to je přesně v duchu Emersonova výroku o zanechávání stop na nevyšlapaných cestách. Vyrážíme brzy ráno a cesta pěkně ubíhá.




Džungle jako z pohádky se vším, co má pořádná džungle mít. Staleté stromy, hustý podrost, orchideje, jedovaté rostliny, potůčky a řeky, ptačí orchestr. Čím dále od pobřeží, tím zvrásněnější je reliéf. Nabíráme výšku, ale často jí zase strmými klesáními ztrácíme. Bahnité pěšinky jsou spíše klouzačkami, na kterých naše sandály přestávají fungovat. Ideální na ně jsou bosé nohy domorodců. Část dne střídáme sandály s chůzí naboso, ale později nazouváme Fivefingery, které se nám v podobných podmínkách velmi osvědčily na Zélandu.

Občas narazíme na vzdálené zahrady a můžeme si dopřát kokosové osvěžení a banánovou svačinku. Po obědě je vzduch svlažen tropickým lijavcem. Pomalu ale jistě se dostavuje únava. V nohách máme přeci jen již nějakých osm hodin pochodu cestou necestou. Nejsme proto dvakráte nadšeni z následujících výhledů z vrcholku hory. Cíl je sic na dohled a vzdušnou čaru ne zase až tak vzdálen, před jeho dosažením nám však dlužno překonat údolí přehluboké, na jehož dně ta tam bude většina z výšky nadmořské, kteroužto tak pracně jsme metr po metru nasbírávali.


Do uší něco ostřejšího a nohy snažte se. S pomelovo-ořechovým urychlovačem se na prahu prvních lambongbongských chatrčí ocitáme ještě za posledních okamžiků rudnoucího světla. Vítá nás většina z místních třiceti obyvatel. Z nejbližší civilizace jsme právě přišli, hodiny chůze každým směrem není nic než neprostupná džungle.




Tmavnoucí obloha se opět plní hejny kaloňů, z palmových střech bez komínů líně stoupá modravý kouř. Ženy se stále ještě teplými kameny propracovávají k právě dopečenému laplapu. Vanuatský národní pokrm, připravovaný z nastrouhaného manioku či yamu a kokosového mléka, byl tentokráte prošpikován kousky vepřového, krevet a překvapivě chutného kaloňe.


Další den jsme došli do vesnice Melkin. Když se po večeři ozval bublavý zvuk generátoru, byli jsme jako čestní hosté usazeni do první řady před obecní televizi a DVD přehrávač a spolu s celou vesnicí jsme sledovali film a pásmo vanuatských hudebních klipů. Zdálo se nám, že se u televize něco hýbe. Po chvíli se podezření potvrdilo. Slepici se zalíbila plstěná dečka pod televizí a bez okolků se tam uhnízdila. Její občasné kdákání nikomu nevadilo.


Po malé ukázce tradičních oděvů pralesních Malých nambů a jejich masek jsme dalšího dne pokračovali až k moři a podél pobřeží do rodné vesnice našeho průvodce Morrise.



Fotky vztahující se k tomuto příspěvku naleznete ve složce Vanuatu pod čísly 37 - 98.

18. 8. 2011

Ztraceni ve vanuatské džungli

Přistání na hrbolaté travnaté dráze ve Walaze na ostrově Ambae nebylo z nejměkčích. Vrtule se pozvolna zastavují a víceméně samoobslužně si vyndáváme batohy ze zavazadlového prostoru. Plán: není. Letiště je uprostřed ničeho, a proto se pokoušíme domluvit odvoz. Debata končí větou, kterou umíme už v mnoha jazycích: „Jsme sice cizinci, ale ne blbci.“ Jedeme pěškobusem. Polední slunce se činí a my hledáme příhodnou palmu, abychom si ve stínu odpočinuli a svlažili ústa kokosovou vodou. Nacházíme i pěkně žluté plody kakaovníku, akorát vhodné na konzumaci sladké dužiny.


Naší základnou se stává vesnice Ndui Ndui. V nedaleké Naputi se seznamujeme s Madlen a její početnou rodinou. Dočasně též adoptujeme jednoho z jejich psů – Magouše; ten později sehraje svou důležitou roli. Začíná citrusové šílenství. Jako na Šalamounech banány, Vanuatem nás provázejí pomela, grepy, pomeranče, manderinky a citrony. Rostou všude asi jako u nás jablka a ve stejné rozmanitosti. Hlavně pomela chutnají jako božská mana. Některá jsou veliká jak fotbalové míče a váží několik kilo. Dát si jedno právě utržené během horkého dne ve stínu pomelovníku je až nečekaně slastným gastronomickým zážitkem.


Ambae je sopečný ostrov a na jeho špici, uprostřed neprostupných mlžných pralesů, je schován velký kráter se třemi jezery Manaro. Ideální cíl pro další výpravu. Sháníme průvodce, bez něj je smysluplný pohyb v džungli vyloučen. První volba nevychází, sympatický Keith už má jiný program. Odkazuje nás na jakéhosi Johna z Nangweangwea. Zprostředkovaně získáváme jeho souhlas s odchodem nazítří. Ke kráteru to má být slabý půlden pochodu, ale o těchto odhadech víme svoje a plánujeme nahoře přespat.


I přesto se vstáváním předbíháme kohouty a v půl páté si to s banánem v ruce a měsícem v zádech šineme do Johnovy vesnice. První dojem z našeho průvodce není bez poskvrny, zvláště poté, co požaduje platbu za první den dopředu. Nejde zase o tolik peněz a byl nám doporučen slušnými lidmi, a tak nad tím máváme rukou. Soustředíme se na cestu, terén je totiž velmi členitý. S každým výškovým metrem houstnoucí prales je prořezáván hlubokými roklemi, kudy se kdysi valily proudy lávy. Čas od času narazíme na krále pacifických lesů – obří banyán. Největší vanuatský banyán na ostrově Tanna pokrývá plochu o velikosti fotbalového hřiště! Banyány ale nemají jeden kompaktní kmen. Strom je to vskutku zvláštní. Zdá se, jako kdyby každý jednotlivý kořen vyrůstal ze země samostatně a až vysoko nad zemí se spojoval s dalšími a přecházel do mohutné koruny. Některé šlahouny jsou tlusté „jen“ jako lidská noha, jiné jako stoletý dub.

Najdete Sonu :-)
Začali jsme u moře, kráter je asi v osmi stech metrech nad jeho hladinou. Doufáme, že obědvat budeme už u jezer Manaro. Sliby, chyby, půlden chůze za námi a nic. Jen vegetace velmi zhoustla, tady už se bez mačety nedá udělat ani krok. Chvílemi si v zeleném pekle prosekáváme pouhý tunel. Z podrostu se tyčí stromové kapradiny. Vzpomínáme na novozélandský Dusky trek a říkáme si, že tam jsme alespoň stran délky pochodu věděli, na čem jsme. Tady netušíme nic, snad kromě hodinkami přibližně spočtené výšky. Podle ní bychom už neměli být daleko, ale při téhle rychlosti je i kilometr na mnoho hodin.


Cestou také měl být dostatek pitné vody, tak jsme ráno naplnili jen jednu láhev a do oběda jí vypili. Voda však nikde, možná v sezóně dešťů jí tu je v lávových roklích dostatek. Začínáme trochu pochybovat, že John ví, co dělá. Začíná brblat, že už je unavený z klestění cesty. Nato poznamenáváme, že sliboval dosažení vrcholu za tři, čtyři hodiny a dokonce navrhoval vrátit se ten samý den dolu. To ovšem mohlo souviset také s tím, že někteří místní věří v přítomnost zlých duchů v okolí kráteru a bojí se tam nocovat.


V danou chvíli nám to bylo celkem ukradené, začínali jsme být vyprahlí a unavení. Na opakované dotazy stran vzdálenosti do cíle John odpovídal čím dále nesmyslněji. Začal svalovat vinu na jiné, že prý neprosekali cestu dříve. Nám se zdálo, že se prostě ztratil a nechce to přiznat. Trochu naděje nám dal zvednuvší se vítr prosycený pachem zkažených vajec. Sirovodík, kráter nemůže být příliš daleko. Též se začalo objevovat více suchých stromů, nepochybně i to je práce sirných výparů. Odbyla ovšem už třetí odpolední. V šest je tma jako v pytli.


Ve čtyři se John zastavil a prohlásil, že se kousek vrátí a ověří cestu. Máme tu na něho počkat, za chvilku bude zpátky. Sedli jsme si a čekáme. Za pár minut se na sebe podíváme a téměř unisono vyslovíme podiv nad způsobem, jakým John odešel a jak se při tom tvářil. Nechce se nám věřit, že by to bylo možné, ale přesto nám připadá, že to prostě zabalil. Chvilku předtím začal hudrovat, že neví, jestli to do tmy stihneme až k jezeru. Ujistili jsme ho, že to stihnout musíme, protože potřebujeme místo na spaní a hlavně vodu. Pískáme a voláme, kdyby skutečně jen hledal cestu, tak se určitě ozve. Neozval se a opravdu beze slova odešel.

Začalo se smrákat a oblohu pokryla hejna kaloňů, větších příbuzných netopýrů. I když už bez naděje, čekali jsme ještě chvíli na místě, abychom vyloučili možnost nedorozumění. To hovado nám tam nenechalo ani mačetu, takže další postup směr nahoru k jezerům byl vyloučen. Museli jsme se začít vracet, ale měli jsme na to tak hodinu, protože po tmě to v džungli bez mačety a bez znalosti cesty nejde ani s baterkou. Potřebovali jsme v strmém svahu najít alespoň trochu rovné místo na spaní.


Těsně před šestou jsme na takové narazili a dokonce se nám podařilo postavit stan, resp. jeho vnitřní vrstvu (jako moskytiéru). Aspoň jsme v tom nebyli sami. Celou cestu s námi šel a teď hned vedle stanu unaveně oddychoval věrný Magouš. Rozdělili jsme si s ním konzervu lančmítu, osladili si život zbývajícím pomelem a pozorujíce hvězdy usnuli nepříliš klidným spánkem. Snídaně bez vody nebyla lepší večeře, na jídlo jsme stejně neměli moc pomyšlení. Chvíli jsme byli schopni sledovat naše včerejší činění mačetou. V řidším porostu to však již nešlo, a tak jsme se rozhodli jít jakkoliv dolů směrem k moři a podél moře se dostat do nejbližší vesnice. Sem tam objevíme záseky na stromech či jiné náznaky starších cest, ale posléze je zase ztrácíme. Nahoru evidentně nikdo již delší dobu nešel. V pochybnostech dáváme na Magoušův instinkt. Za jeho věrné služby mu slibujeme konzervu tuňáka.


Už téměř 24 hodin jsme bez vody. Začíná to přeci jen být znát. Nevěšíme ale hlavu, protože v dáli před námi občas zahlédneme vršky kokosových palem. To většinou znamená přítomnost lidí. A za dalších pár minut na nás „zpoza rohu“ vykukuje kokosová palma jakoby ztracená uprostřed džungle. Má přinejmenším dva dobré ořechy, asi tak šest nebo sedm metrů vysoko. Jeden se nám jako zázrakem na první pokus daří shodit starým kokosem ze země. Druhý se nehodlá pustit. Uřezáváme dlouhou větev nedalekého stromu a na její konec přivazujeme provaz se stahovací smyčkou na konci. A daří se, i druhý kokos letí k zemi, nálada naopak vzhůru.

Hned se nám jde o mnoho lépe. Asi za hodinu narážíme na malinkou cestičku, která končí uprostřed zahrad. Vanuatskou zahradu si představte jako náhodný shluk užitných stromů a kořenové zeleniny - yamu, tara, manioku. To vše nám bylo v ono nedělní odpoledne najednou k dispozici. Posadili jsme se a vychutnali si asi ty tři nejlepší pomela v životě. Pak už to bylo jednoduché a mohli jsme se začít více zabývat tím, jak tohle Johnovi pořádně osladit.


A stalo se, již večer si o našem výletě štěbetaly babky široko daleko. Ráno přišla i formální fáze včetně policie a soudního úředníka. Peníze jsme za jejich pomoci dostali zpátky, John Ngwerahungwe se však projevil jako slaboch a nepřišel se omluvit ani vysvětlit, co se mu honilo hlavou. S náčelníky dotčených vesnic jsme domluvili Johnovo potrestání na úrovni jakýchsi rad starších, tedy způsob staletími ověřený a v dané situaci nejúčinnější. Doufejme, že jako průvodce už do džungle nevyrazí. Zato Magouš si nemohl životní tuňákové hody vynachválit :-)


Na džungli jsme pochopitelně nezanevřeli, v příštím příspěvku si přečtěte o zdárném čtyřdenním přechodu od pobřeží ku pobřeží ostrova Malekula.


Fotky vztahující se k tomuto příspěvku naleznete ve složce Vanuatu pod čísly 1 - 36.

9. 8. 2011

Ripablik blong Vanuatu – v zemi, kde čas nehraje roli

Zima! Naše první slova na schůdcích z letadla ve vanuatské Port Vile budiž krásným příkladem relativnosti lidských vjemů. Samozřejmě, že o „skutečné zimě“ nemůže být na tropickém souostroví Vanuatu řeči. Leč po pěti týdnech strávených na téměř rovníkových Šalamounových ostrovech jsme si vystaveni svěžímu podvečernímu vanuatskému vánku připadali, jako bychom zrovna vykročili z parní lázně do průvanu chodby. Měřeno objektivními přístroji tisíc jihovýchodně uletěných kilometrů zase až tak velký rozdíl v teplotě nezpůsobuje; tedy alespoň ne během dne. Saunisté nechť potvrdí, klíčová je vlhkost. Směrem k rovníku výrazně stoupá a s ní i výsledný teplotní vjem.


Zůstáváme v Oceánii i v Melanésii, ale i přes řadu podobností je Vanuatu od Šalamounových ostrovů velmi odlišné. Zatímco na Šalamounech jsme v moři o teplotě 30 a více stupňů kolikráte lebedili hodiny a skákali se do něj ohřát při dešti, na Vanuatu přeci jen po chvíli začnete prochládat. Co se mořského života týče, tak přesun ze Šalamounů na Vanuatu je asi jako rozdíl mezi rakouskou nebo francouzskou ledovcovou a předrevoluční českou sjezdovkou. Stran idylických ostrůvků a bohatosti mořského života jsou Šalamouny díky jejich poloze, četnosti ostrovů (asi desetkrát více než Vanuatu) a mnohým korálovým lagunám prakticky nepřekonatelné. Zcela, i teoreticky, nepřekonatelné jsou v absenci turistů.


Na Vanuatu je v tomto ohledu situace jiná. Podobně jako třeba Cookovy ostrovy je Vanuatu dovolenkovou destinací Australanů a Novozélanďanů, i když ani vzdáleně v takovém rozsahu jako Fidži. Naštěstí se turisté, nikoliv nepodobni vlnu dávajícímu domácímu zvířectvu, soustřeďují na několik málo destinací a většina země jimi zůstává neotrávena. Možná to zní poněkud radikálně, ale výraz je to zcela výstižný. Svým hloupým a ignorantským chováním ničí přirozenou pohostinnost a bezelstnost domorodců a podle pravidla, jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá, jí nahrazují řečí neautentického divadla a komerce. Takto postižení místní pak také házejí všechny „bílé“ do jednoho pytle a je nadlidským úsilím jim vysvětlovat, že ne všichni toužíme zaplatit „euroatlantické“ peníze za pseudodobrodružný „adventure“ výlet do rádoby autentické vesnice, v níž kluci na zavolání odloží jeden z posledních modelů mobilu, sundají kšiltovky a Billabong trika, schovají zapalovače, omotají si přirození listem a rozdělávaje oheň třením dřívek, budou čekat na cvakání spouští rámusících rekreantů zaplativších přívěskem „outdoor“ se honosící CK nemalý peníz za zajištění „once-in-a-lifetime“ sondy do skutečného života skutečných Vanuaťanů. Jen lidská ZOO, hlavně se ničeho moc nedotýkat a zase rychle pryč, abych tu něco nechytil...


Jako onen Australan považující šnorchlování na mořské skládce amerického šrotu z druhé světové války na ostrově Espiritu Santo za vrchol mezikulturní komunikace a při opětovném setkání se podivující nad naší „odvahou“ dát si večeři na tržnici. Je-li prý to bezpečné? Nebo venividivyfotilové létající na jednodenní otočku na ostrov Tanna, aby se nechali zvěčnit „čelíce rozžhavenému magmatu vulkánu Yasur.“ Bezkonkurenčně největší poděs jsou mravenci z obřích zaoceánských výletních lodí, které díky několika hlubokým zálivům na Vanuatu pravidelně zastavují. V Port Vile dokonce několikrát do týdne. Najednou jako byste šli proti cunami lidí. Jsou jich minimálně stovky, spíše ale tisíce. Kolem krku obojky s propustkou na loď. Během chvíle zaplaví všechny obchody a restaurace. Ceny se šplhají do nadevropských výšin. Vrcholem je paní podniknuvší dobrodružnou výpravu až na hlavní tržnici a tam prohlašující, že takto se nejlépe pozná skutečný život v dané zemi. Pokud má někdo rád moře, případně život na luxusní lodi, tak nic proti tomu, ale nazývat to poznáváním zemí, to je jako střelbu na plechového jelena na pouti nazývat lovem.


Nemluvě o tom, že peníze utracené výše popsanými turisty z velké části obratem z vanuatské ekonomiky mizí na účty zahraničních vlastníků resortů a provozovatelů turistických služeb. K těm nejpotřebnějším se jich dostane minimum. My sice utratíme řádově méně, ale peníze necháváme přímo u konkrétních vesničanů, u nichž přespíme, koupíme si rybu, ovoce či zeleninu, půjčíme si kánoi nebo je požádáme, aby nás provedli pralesem.


Na Vanuatu jsme tedy museli mnohem důkladněji než na Šalamounech přemýšlet, kam se vydat a co tam dělat. Po procházce hlavní třídou ve Vile a letmém prolistování turistických brožurek padl původní záměr vydat se směrem na jih. Slova Tanna a Aneityum se tam vyskytovala až příliš často. O ostrovech Ambae a Malekula naopak byly zmínky jen okrajové. Přesto tam má být spousta krásných věcí. Jen chybí turistická infrastruktura. Díky bohu za to, letíme na sevééér! Větším letadlem na Espiritu Santo a osmnáctimístným čínským dále na jih ostrova Ambae.


Ale ještě než přistaneme, nemůžeme vás ošidit o malou lekci blízkého příbuzného šalamounského Pijinu, vanuatské Bislamy. Když na Vanuatu chcete k moři, ptejte se po solwota. Svítí-li cestou příliš slunce, měli byste se namazat meresin blong skin. Pokud jste náchylní k cestovatelským průjmům, mohlo by se vám hodit slovíčko sitsit wota :-) Když byste poté byli zralí na sprchu, sdělte dotyčnému, že máte v úmyslu swim, swim.


Jakkoli tenhle blog není o historii, možná stojí za to se také alespoň stručně zmínit o asi jediném světovém příkladu přeslamanšské koloniální spolupráce, o vanuatské „two fella government“ nebo správněji o Anglo-francouzském novohebridském pandemoniu, totiž promiňte, kondominiu. Jako kdyby Vanuatu nebylo samo o sobě dosti malé, odvěcí evropští rivalové se o něj tak dlouho přetahovali, až v roce 1906 vytvořili zmíněný kondominiální patvar. A Pat s Matem by to nepochybně zvládli lépe...


Považte, že Britové i Francouzi si v kondominiu ponechali svá původní občanství a právní status, zatímco nebozí Vanuaťané byli bez občanství a chtěli-li ze země vycestovat, potřebovali k tomu britské i francouzské razítko. Absurdnost kondominiálního uspořádání byla až neuvěřitelná. V pacifické pidizemi byste tehdy našli dvojí právo, policii, zdravotnictví, školství, ale i dvě měny a dva vězeňské systémy. Soudy byly dokonce čtyř druhů: britské, francouzské, pro Vanuaťany a pak jeden „transjurisdikční“ pro řešení sporů mezi vícero „národnostmi“. Britské tresty prý byly tvrdší než francouzské, ale britská vězení byla považována za humánnější. Francouzská vězení však měla lepší jídlo. Korunu všemu nasazovala silniční doprava – každý jezdil, jak byl zvyklý z domova, Britové vlevo a Francouzi vpravo. Nezbývá než doufat, že v následných projektech včetně dnešní Evropské unie se spolupráce „přes kanál“ poněkud přiblížila pravidlům selského rozumu.




Na závěr vanuatského úvodu ještě k samotným Vanuaťanům. V jakési nedávné soutěži či průzkumu byli obyvatelé Vanuatu prohlášeni nejšťastnějšími lidmi světa. Věříme, že tomu tak je. Jeden vesničan omlouval několikahodinové zpoždění námi domluveného auta památnou větou „Time is not important in Vanuatu“, tedy „Čas na Vanuatu nehraje roli.“ Až na výjimky to minimálně na venkově stále platí. Podnebí ideální, co zasadíte, vyroste do nevídaných rozměrů. Pokud jsou zdraví, Vanuaťanům nic nechybí. A nejsou-li otráveni komerčním turismem, dají vám to pocítit. Ovšem každé pravidlo má výjimky, o tom ale až příště.


2. 8. 2011

Ponořeni v osmém divu světa II – mořský ráj to napohled

Čtyři noci jsme u Bena byli sami, pátého přijeli dva mladí Američané, Mathew a Eden. Na Šalamouny jezdí opakovaně za antropologickým výzkumem a Eden také jako zdravotní sestra. Skvělé je, že znají široké okolí a přesně ví, kde jsou nejlepší útesy a ty nejzapomenutější ostrůvky. Navíc ve čtyřech lidech už náklady na provoz motorové lodi přestávají být likvidační. Jako první se vydáváme na celodenní výlet na ostrov Ngirasa. Ten je od poslední civilizace tak daleko, že se kolem něj prakticky vůbec nerybaří. Pestrost mořského života tomu odpovídá.


V laguně mezi Ngirasou a Nusou Lavatou objevujeme dosud nejhezčí korálový útes. Začíná hned pod hladinou a i potápěči uznávají, že tady je jejich výbava zbytečná. Stačí ponořit brýle pod vodu a ocitáte se v barevném šílenství. Ne stovky, ale tisíce pestrobarevných rybiček se mihotají všemi směry. Co chvíli kolem proplave „škola“ větších ryb. Sem tam se mihne žralok. Mušle netřeba hledat, ale možno rovnou sbírat. Mořský ráj to napohled. Mat má s sebou profesionální harpunu, takže k obědu jsou čerstvé ryby a langusta. Rybaříme i cestou zpátky a kromě několika vajec tabonů (megapodů) z Ngirasy se tak vracíme i se dvěma barakudami.



Ráno přispíváme k míšení pacifických kultur, když Jilly učíme samojské banánové palačinky a kokosovou marmeládu. Neobvykle klidné moře nám umožňuje vyrazit až na daleký ostrov Kulokulo. Dál to vlastně ani nejde, následuje jen maják a pak dlouho nic...až Austrálie. Hlavním lákadlem na Kulokulo jsou neskutečné „drop-offy“, kde se najednou mořské dno propadá o stovky metrů. Je to trochu strašidelný pohled, ale korálová výzdoba a hlavně život kolem ní za to stojí. Tady jsme již v otevřeném oceánu, takže není nouze ani o veliké ryby, podobně jako další den na ostrůvcích Ravu a Runja. Na zpáteční cestě potkáváme školu tuňáků a za necelou hodinu si dáváme do nosu možná nejčerstvější sashimi v životě. Slavíme jubilejní čtyřicátou promili.



Po zaslouženém dni odpočinku balíme a vyrážíme prozkoumat severovýchodní část laguny Marovo. Nejvíce nás láká pasáž mezi ostrovy Uepi a Charopoana a další propady kolem prvně jmenovaného ostrova. Díky zákazu rybolovu tam moře má být v nedotčeném stavu. A informace se ukazuje být správnou. Ocitáme se v království velkých ryb. Ne že by tu nebyly i malé, ale ty pro mnohost jejich řádově větších kolegyň jaksi nevnímáte. Desítky velikých parrotfishes (ploskozubcovití), nekončící školy trevallies (kranasovití) a zlověstně se tvářící barakudy. Mezitím majestátně proplouvají a bělo- a černocípí koráloví žraloci.

zdroj: www.wikipedia.org
Náladu si nenecháváme zkazit ani provozovateli ubytování na Charopoaně. Patří k dojičům. Cizince považují za krávu čekající na podojení. Rozhodně tam nejezděte, a když, tak jen na jednu noc. Více času ostatně na vidění toho podstatného nepotřebujete. Doporučeníhodné naopak je plavání s rejnoky manta, kteří se pohybují kolem Charopoany. Je s nimi bezva legrace.

zdroj: www.wikipedia.org
Nejprve vás ohromí jejich velikost. Není divu, vždyť jsou to jedny z největších ryb vůbec. Pohybují se máváním obřích „křídel“. Do mysli se nám opět vkrádá představa amerického bombardéru. Jak už to bývá, největší z rejnoků je neškodný pojídač planktonu. I tak si ale dávejte pozor na jeho malý, ale přesto potenciálně bolestivě bodající ocas. Neplavte nad rejnokem. Nejlépe je stejně plavat mu v ústrety. Uvidíte tak zblízka jeho futuristicky tvarované popředí. Velkou tlamou nasává plankton. To se evidentně naučily malé rybičky plavající v těsné blízkosti ústí rejnokova trávicího traktu a parazitující na jeho snídani. Po chvíli nás začali také považovat za rejnoky a domáhali se své dávky planktonu okusováním brýlí :-)

zdroj: www.wikipedia.org
Za peníze ušetřené nekompromisním odmítnutím zlodějských praktik Charopoanských jsme si od vyhlášených marovských řezbářů koupili pěknou, perletí vykládanou masku a ještě jsme sehnali dopravu zpět do Matikuri za polovic než nabízela Charopoana. Posledních pár dní jsme se rozhodli strávit na prověřeném a nepochybně nejlepším místě v Marovu a dost možná na celých Šalamounech - u Bena a Jilly na Matikuri. Matt s Eden již dříve odjeli, takže jsme zase měli celý ostrov jen pro sebe.



Opět jsme kajakovali a tentokráte i trochu litovali, že v kajaku není baterie pohánějící pumpu, která má odčerpávat nabranou vodu. Cestou zpátky z ostrova Karuhahe nás zastihla silná bouřka velkoryse nám poskytnuvší možnost naučit se s kajakem zacházet v třímetrových vlnách. Ne že bychom byli nevděčníky, ale odbýt si eskymáčí premiéru na dvoukajaku jsme si za daných okolností zrovna nepřáli. Metodou pokus omyl se nám stále více dařilo vlnám se vyhýbat nebo po nich surfovat, ale kajak plnící se vodou nám to vskutku neulehčoval. Povedlo se a konečně jsme dosáhli vnitřní části laguny, mnohem více chráněné před vlnami.


Poslední den a půl jsme v Matikuri strávili poklidnými aktivitami jako četba, dívání se na filmy, turnaje v Sorry a rybaření. Promilometr se zastavil na rovných padesáti. Jupííí. Zase jeden z těch momentů, kdy by bylo skvělé umět zastavit čas. Ale musíme se rozloučit. Upřímně doufáme, že je to nashledanou a nikoliv sbohem. Tohle místo vyzařuje velmi pozitivní energii. Ben nám ještě vypráví ranní příhodu ze dne, kdy jsme se na Matikuri nečekaně vrátili z Charopoany (kde jsme původně měli zůstat až do odletu do Honiary). Ráno prý až ke stolu na verandě přiletěl velký motýl zrovna ve chvíli, kdy se Ben s rodinou bavili o tom, že nás v neděli přijedou překvapit na letiště do Seghe. Ben ostatním řekl, že je to znamení, že ten den přijedou hosté (což je bez předchozího ohlášení výjimečné). Netušili ovšem, že večer dorazíme my. Nejen motýli, ale asi i žraloci mají přehled o našem počínání. Rozloučit se s námi až k molu přišel černocípý korálový žralok, který nás tam první den vítal.


Představte si, že jste v Brně a chcete letět do Prahy. S tímto úmyslem jsme si koupili letenku ze Seghe do Honiary. Poněkud nás zarazilo, když jsme ve změti kódů na letence uviděli i kód pro Mundu, což by v našem pomyslném případě ze středoevropských luhů byla, dejme tomu, Bratislava. Dále nalézáme i kód pro Gizo, řekněme Budapešť. A ukazuje se, že šalamounské aerolinky sice cestou z Prahy do Budapešti staví v Brně a Bratislavě, nikoliv však již během letu zpátečního, ten je přímý. Pokud jsme chtěli letět ze Seghe do Honiary, museli jsme nasednout již při letu opačným směrem a navíc absolvovat úsek Seghe – Munda – Gizo a zpět (Brno – Bratislava – Budapešť). Ne že by nám to vadilo, právě naopak – na cenu to nemá vliv a všechnu tu krásu jsme si mohli znova užít.


Cestovatelský postdoktorát dokončen. Na Šalamounech jsme byli pět týdnů a nepotkali jsme ani jednoho jediného (!) cestovatele, jenom pár resortních turistů pohybujících se čistě na trase letiště – resort – letiště. Pokud toužíte jít skutečně mimo vyšlapanou trasu, tak Šalamounovy ostrovy jsou vaší zemí zaslíbenou. Pro nás byly určitě jedním z vrcholů naší cesty.


Fotky vztahující se k tomuto příspěvku naleznete ve složce Šalamounovy ostrovy pod čísly 176 – 202.