Z Ambae jsme se dvěma loděmi přepravili na vanuatský druhý největší ostrov Malekulu. Při přestupu na ostrově největším, romanticky nazvaném Espiritu Santo, nám vybyl skoro celý den, a tak jsme se radši než tvrdnout v Luganville rozhodli navštívit dvě nedaleké turistické atrakce. Million Dollar Point si můžete ve svém seznamu bez obav škrtnout, tedy nespokojíte-li se s lehce zvýšenou koncentrací ryb nad nepříliš krásnými korály zarůstajícím šrotem, vyvezeným do moře americkými vojáky opouštějícími zemi po druhé světové válce. Železa tam původně možná za milion dolarů bylo, ale místní pochopitelně vše, co nebylo příliš velké, z vody zase vytáhli. Fungovalo to prý dokonce tak, že přes den zaměstnanci americké posádky opatrně zajížděli do moře s různými stroji, aby se co nejméně poškodily, a v noci je zase vytahovali a odváželi. Matevulu Blue Hole, neboli desítky metrů hluboký a všemi odstíny modře hýřící pramen je naopak k okoupání docela doporučeníhodný, pomineme-li zlodějské vstupné, kterému vychytralý vlastník bezúdržbového přírodního jevu rychle přivyknul.
Na ostrově Malekula snad něco podobného zatím nehrozí, zatím... Ale obraťme list. Malekula, jaký to podivný název. Jak už to v takových případech bývá, jeho původ není zcela zřejmý, nicméně jedno z vysvětlení je tradováno nejčastěji. Přidržme se ho i my, neboť nepostrádá humor a navíc toho o Malekule hodně napoví. Předně to, že většina ostrova byla pod francouzským vlivem. Francouzštináři, zbystřete! Nečtěte chvíli dále a zkuste přijít na to, jaká francouzská slova mohla být malekulskými stavebními kameny. Nápověda? Jsou to tři slova a za ně patří vykřičník. Lze předpokládat, že by je jejich autor spíše vykřičel, než pronesl v poklidu. Odpověď čeká v dalším odstavci.
Tak už víte, co křičeli kavou zmožení francouzští námořníci, vyběhnuvší z džungle s rukama na pozadí? „Mal à cul!“ A cože se jim to přihodilo s pozadím? Inu, po vykonání potřeby k očistě bezmyšlenkovitě použili k tomu na první pohled jako stvořené velké listy žahavé rostliny místními nazývané nangalat. Zlí jazykové tvrdí, že to nebyl tak docela jejich nápad, nýbrž že jim ty pěkné listy natrhali sami nezbední vesničané... Podle toho, co jsme se dozvěděli od dnešních vesničanů, by to bylo možno považovat za velmi drsný žert na samé hranici vtipnosti. Účinky nangalatu mohou být velmi silné, při větší expozici prý mohou dospělého muže omráčit a malé dítě snad dokonce i zabít.
K malekulským břehům jsme na palubě lodi Big Sista přirazili kolem třetí hodiny ranní. Dopravu z přístavu jsme sehnali rychle, horší to bylo s následným buzením provozovatelů několika ubytovacích zařízení. Povedlo se až po drahné chvíli v Norsupu. Po dni odpočinku události nabraly rychlý spád. Ráno jsme začali zjišťovat informace a hledat průvodce na několikadenní trek pralesem napříč jižním cípem ostrova, územím tzv. pralesních Malých nambů.
Na Malekule, možná nejtradičnějším a nejkonzervativnějším z vanuatských ostrovů, žijí dva hlavní kmeny pojmenované a rozlišované podle velikosti hlavní (a prakticky jediné) součásti tradičního mužského oděvu – krytu na penis smotaného z (většinou suchých) listů pandanusu neboli nambasu. Na severu žijí Velcí nambové, na jihu pak Malí. V horách uprostřed jižní části ostrova se nachází několik posledních vesnic tzv. pralesních Malých nambů, kteří své nambasy vyrábějí z čerstvých listů. Až donedávna žili izolováni od zbytku ostrova, tedy i od moře a jeho produktů. Jsou tudíž menšího vzrůstu a tmavší než lidé z pobřeží.
Seznámili jsme se s Morrisem a ten nám nastínil náklady na plánovanou akci. Drahá byla hlavně zpáteční loď po západní straně ostrova, kde nejsou žádné cesty. Operativně jsme se rozhodli improvizovat a obrátit akci proti směru hodinových ručiček. Nejprve vyrazíme z Norsupu terénním autem (jiná ostatně na Malekule při absenci silnic ani jezdit nemohou) přes úzkou část ostrova do zátoky Lambumbu. Tam nastoupíme na loď, která dnes náhodou jede a nebudeme ji tak muset platit celou. Lodí do Jihozápadní zátoky a pak už pěkně po svých skoro do devíti set výškových, přes pidivesničku Lambongbong dolů do Melkinu a dále až na východní pobřeží ostrova. Zpět opět motorizovaně.
Během chvíle balíme, dokupujeme jídlo a už se kodrcáme směr Lambumbu. Hromadnou dopravu na ostrovech bez silnic zajišťují velké Toyoty Landcruisery v provedení pick-up. Nákladní prostor je vybaven dřevěnými lavičkami a někdy i železnou klecí na přidržování. Obvyklý náklad je deset až patnáct lidí a uprostřed nebetyčná hromada roztodivného nákladu.
Asi v polovině neklidné plavby na otevřeném moři události opět předbíhají plán. Někdo na lodi se dozvídá o úmrtí v rodině a dle tradice to znamená, že potřebuje být u mrtvého co nejdříve. Cesta je ještě daleká a loď s nákladem a slaboučkým motorem se spíše šine, než jede. Co dělat? Odhodit přebytečnou zátěž. Naštěstí se to neděje tak radikálně, ale po chvíli přirážíme na dlouhé černé pláži a je nám řečeno, že pro nás přijede jiná loď.
Opět improvizujeme. Samostatnou loď nechceme a po krátké debatě s Norbertem s tahitskými kořeny využíváme nabídky přespat na jeho farmě v Dixon Reef. Záhy se potvrzuje platnost rčení, že vše špatné je pro něco dobré. Tentokráte se na první pohled negativní vývoj ukazuje být naopak mnohem lepší než původní plán. Norbert je velkorysý hostitel, Dixon Reef úžasné místo a Norbertova zahrada zdroj mnohých pokladů. Nakonec v Dixon Reef trávíme i další den. Norbert nám ukazuje své rozsáhlé „polnosti“, pronikáme do detailů pěstování a zpracování kokosových ořechů, kakaa, banánů, papay, cukrové třtiny, vanilky, sandalového dřeva, ale i obyčejné zeleniny jako je maniok, yam, taro či tzv. island cabbage blížící se spíše špenátu než zelí.
Na padesát let starém traktoru projíždíme háje kokosových palem, uhýbáme se před větvemi kakaovníků a natahujeme se pro banány. Vše důkladně ochutnáváme, snad kromě hovězího z velkých stád pasoucích se pod palmami. Když odsekáváme dva trsy banánů, na každém z nich nalézáme omotaného hroznýše. Už se stmívá, ale my ještě stále hloubíme velikou jámu, abychom se dostali až na konec kapitálního yamu a při vytahování ze země ho nezlomili.
Večer nás čeká první skutečná kava. Jak víte, pili jsme jí už na Fiji a na Samoi (viz např. příspěvek ze Samoi „Fai, fai lemu“), ale ta vanuatská to je jiný kafe :-) Zatímco mimo Vanuatu se kava většinou připravuje ze sušených kořenů, a je tedy podstatně slabší, zde se připravuje z kořenů čerstvých. Po vykopání ze země se očistí, nakrájí na menší kusy a namele mlýnkem na maso na hustou kaši. Na tom, kolik se do ní přidá vody, a také na stáří rostliny závisí síla výsledného nápoje. Pije se zásadně na lačno v množství obvykle dvě až šest kokosových skořápek. Účinky (osobně vyzkoušené): bezprostředně znecitlivění krku, následované po chvíli uklidněním mysli, zhoršením pohybové koordinace a potřebou debatovat komplexní, nejlépe filosofická, témata. Fyzicky návykové to není, ale játra z dlouhodobé konzumace kavy nadšením nehýří, tedy pijte, ale nepřepijte.
S Norbertem jsme také vymysleli skvělý zlepšovák. Úplně vynecháme další přepravu lodí a do Lambongbongu vyrazíme pěšky jinou cestou přímo z Dixon Reef. Cesta je to sice delší, ale jednak ušetříme dost peněz za loď a hlavně půjdeme cestou, kterou pravděpodobně nikdy žádný turista, ne-li bílý člověk vůbec, nešel. To se nám moc líbí, protože to je přesně v duchu Emersonova výroku o zanechávání stop na nevyšlapaných cestách. Vyrážíme brzy ráno a cesta pěkně ubíhá.
Džungle jako z pohádky se vším, co má pořádná džungle mít. Staleté stromy, hustý podrost, orchideje, jedovaté rostliny, potůčky a řeky, ptačí orchestr. Čím dále od pobřeží, tím zvrásněnější je reliéf. Nabíráme výšku, ale často jí zase strmými klesáními ztrácíme. Bahnité pěšinky jsou spíše klouzačkami, na kterých naše sandály přestávají fungovat. Ideální na ně jsou bosé nohy domorodců. Část dne střídáme sandály s chůzí naboso, ale později nazouváme Fivefingery, které se nám v podobných podmínkách velmi osvědčily na Zélandu.
Občas narazíme na vzdálené zahrady a můžeme si dopřát kokosové osvěžení a banánovou svačinku. Po obědě je vzduch svlažen tropickým lijavcem. Pomalu ale jistě se dostavuje únava. V nohách máme přeci jen již nějakých osm hodin pochodu cestou necestou. Nejsme proto dvakráte nadšeni z následujících výhledů z vrcholku hory. Cíl je sic na dohled a vzdušnou čaru ne zase až tak vzdálen, před jeho dosažením nám však dlužno překonat údolí přehluboké, na jehož dně ta tam bude většina z výšky nadmořské, kteroužto tak pracně jsme metr po metru nasbírávali.
Do uší něco ostřejšího a nohy snažte se. S pomelovo-ořechovým urychlovačem se na prahu prvních lambongbongských chatrčí ocitáme ještě za posledních okamžiků rudnoucího světla. Vítá nás většina z místních třiceti obyvatel. Z nejbližší civilizace jsme právě přišli, hodiny chůze každým směrem není nic než neprostupná džungle.
Tmavnoucí obloha se opět plní hejny kaloňů, z palmových střech bez komínů líně stoupá modravý kouř. Ženy se stále ještě teplými kameny propracovávají k právě dopečenému laplapu. Vanuatský národní pokrm, připravovaný z nastrouhaného manioku či yamu a kokosového mléka, byl tentokráte prošpikován kousky vepřového, krevet a překvapivě chutného kaloňe.
Další den jsme došli do vesnice Melkin. Když se po večeři ozval bublavý zvuk generátoru, byli jsme jako čestní hosté usazeni do první řady před obecní televizi a DVD přehrávač a spolu s celou vesnicí jsme sledovali film a pásmo vanuatských hudebních klipů. Zdálo se nám, že se u televize něco hýbe. Po chvíli se podezření potvrdilo. Slepici se zalíbila plstěná dečka pod televizí a bez okolků se tam uhnízdila. Její občasné kdákání nikomu nevadilo.
Po malé ukázce tradičních oděvů pralesních Malých nambů a jejich masek jsme dalšího dne pokračovali až k moři a podél pobřeží do rodné vesnice našeho průvodce Morrise.
Fotky vztahující se k tomuto příspěvku naleznete ve složce Vanuatu pod čísly 37 - 98.