13. 12. 2011

Koupel v nektaru nebo v třitisícekrát hygienické limity překračující Ganze aneb když dva dělají totéž, není to totéž

Ať se vám Indie líbí nebo ne, nelze jí upřít obrovskou náboženskou pestrost. Indickou pouť jsme začali pod buddhistickými modlitebními praporky a pokračovali v ní přes stáda muslimských pastevců v Kašmíru, srinagarské mešity, šikary a hausbóty. V tomto příspěvku navštívíme nejvýznamnější svatyni Sikhů – Zlatý chrám v Amritsaru a obdobně důležité místo pro většinové Hindy – Váránasí.

Zlatý chrám majestátních Sikhů byl první nížinnou destinací, kterou jsme při studiu indických reálií vybrali k návštěvě. Popis chrámu se nám zdál zajímavý, ještě než jsme viděli první fotky. A realita předčila očekávání. V nehimalájské Indii jsme dosud nepoznali působivější místo. Komplex Zlatého chrámu je architektonicky krásně řešený, vzdušný a nepřeplácaný. Všude je čisto a z reproduktorů se line příjemná meditační hudba, přenášená z non-stop živé produkce uvnitř chrámu.


Samotný Zlatý chrám stojí ve středu areálu a zároveň uprostřed velké vodní plochy nazývané Amrit Sarovar - nektarová lázeň, jež také dala název celému městu. Koupel v ní je nezbytnou součástí sikhského náboženského obřadu. Na střechu a výzdobu Zlatého chrámu bylo použito 750 kilogramů zlata, a tak jeho název zůstává pravdivým i s malým písmenem na začátku.


Po prohlídce chrámu jsme se pohodlně usadili v chladivém stínu dlouhých mramorových loubí táhnoucích se podél nektarové lázně a pozorovali sikhské hemžení. Sikhové jsou tak trochu jiní Indové! Ať už mohutnějším vzrůstem, typickým plnovousem a nestříhanými vlasy zabalenými v pestrobarevné paletě turbanů, nebo chováním a zvyky. I jejich krvavé dějiny jsou neobyčejně poučné; pokud Zlatý chrám navštívíte, určitě nevynechejte muzeum uvnitř areálu. Značně si v něm rozšíříte povědomí o způsobech usmrcování a mučení, včetně vaření a pečení za živa, stahování z kůže či ověšování těla končetinami a orgány potomstva. Vše vyvedeno v zářivých barvách na velkoformátových obrazech. Sikhové to stojíce v cestě početným nájezdníkům i jejich méně slavným odchodům z Indie holt neměli jednoduché.


Na první pohled nás zaujala důstojnost a hrdost Sikhů pozvolna obcházejících Zlatý chrám. Zakládají si na své nezávislosti a soběstačnosti. Zároveň však věří v rovnost lidí a odmítají dosud hojně rozšířený kastovní systém. Hinduistickým brahmínům, kteří odmítají jíst nebo sdílet jídlo s příslušníky nižších kast, nemohou Sikhové dát přeneseně ani doslova větší vzkaz, než tak činí v chrámové kuchyni a jídelně.


V největších představitelných hrncích na kamnech, kde se pálí celé kmeny, vaří Sikhové denně pro několik desítek tisíc návštěvníků chrámu. Zdarma. Tuny rýže, hektolitry dhalu, desetitisíce chlebových placek. Stovky dobrovolníků se na chvilku nezastaví. Před kuchyní sedí zástupy loupačů česneku a cibule. Když zafouká větřík, pláčou i opodál sedící. Hrnce jsou tak veliké, že kdyby se tu vařilo maso, mohly by se v nich vařit celé krávy. Rýže se v kádích o velikosti zahradního bazénu rozhrabuje hráběmi.


Do několika prostorných jídelen jsou vpouštěny turnusy hladových strávníků. Chvilku po dosednutí do tureckého sedu už na kovový tácek dopadají první příděly jídla. Rozlévači hbitě kmitají uličkami a velkými naběračkami vykouzlují úsměv na nejedné tváři. Každému kolik hrdlo ráčí. Ale moc to neprotahovat, za dveřmi už čeká další turnus. Za mohutného rámusu odevzdáváme nádobí, které obratem putuje do podobně gigantické umývárny. Oběd je za námi, následuje opět rozjímání pod loubím.


V rozjímání pokračujeme i cestou do kdysi Beatles proslaveného Rišikéše; přesněji řečeno cestou do Josimathu a hor kolem druhé indické nejvyšší hory Nanda Devi -7816 m.n.m. Rišikéšem plánujeme pouze projet a realita na místě naše obavy potvrzuje. Ganga se tu sice dá ještě nazývat řekou, ale se spiritualitou to má pramálo společného. Připadáme si jako v nějakém duchovním supermarketu. Kurzy všech možných cvičení, meditace, pobyty v minimálně architektonicky zcela bezduchých ašramech; kupujte, sleva taková a maková. Kupodivu se ale stále ještě nalezne dost těch, kteří za domnělé duševní očištění či povznesení neváhají utratit nemalý peníz. Pohled na takové postrojené jedince, jejichž vzhled jistě nemusíme do podrobností popisovat, je vskutku zábavný.


Na Sikhy a jejich nezávislost si znovu briskně vzpomínáme ve chvíli, kdy se potkáváme se prvními zástupy „svatých mužů“ Sadhus. Stojí ve frontě na oběd u místní obdoby Armády spásy. Možná jsme jen měli smůlu na špatný vzorek, ale důvod jejich svatosti nám zůstává zamlžen. Údajně se vzdávají rodinného života, aby sloužili Bohu, ale my je viděli vždy buď jen u výdejny jídla, nebo při leckdy docela nevybíravém žebrání. Mají sice také dlouhé vlasy a vousy, ale to snad jako kvalifikace na svatého stále ještě nepostačuje... Ostatně jak samotný Buddha vyčítal elitářským brahmínům: svatými nebo osvícenými se nerodíte a nestáváte vzhledem nebo oděvem, ale jen a pouze vašimi skutky!


Přivítání v Josimathu po nepopsatelné dvanáctihodinové jízdě, kteroužto jsme urazili přesně stejnou vzdálenost jako z Prahy do Brna, bylo nepřeslechnutelné. Přijeli jsme zrovna v době vrcholících oslav svátku světel Diwali a ještě za jízdy jsme pochopili, že v Indii žádná omezení na prodej pyrotechniky neexistují. Přívlastek zábavní jsme vynechali úmyslně, protože tady se jedná o čistočistý boj o život nebo minimálně o sluch. Do hostelu jsme se více plazili, než šli a po většinu noci jsme si připadali jak v Drážďanech v noci z 13. na 14. února 1945.


Válečný stav trval několik dní. Během relativně bezpečnějších částí dne, tj. obvykle mezi pátou ranní a polednem, jsme se občas s největší opatrností odvážili ven. Mimo jiné v zoufalé snaze sehnat konečně maso. V hinduistických částech Indie to je téměř neřešitelný problém. Ovšem bez masa a otravováni zdevastovaným životním prostředím už začínáme docela skomírat. Po celý dosavadní rok cestování jsme si drželi optimální váhu, dokonce i při velmi náročném trekování v Jižní Americe (díky vám argentinské steaky, ó díky!). V bezmasé Indii to však s námi po této stránce jde od deseti k pěti a je nejvyšší čas to změnit. Je to však zároveň velmi cenná zkušenost. Poprvé jsme si (nedobrovolně) vyzkoušeli delší vegetariánskou zkušenost a závěr je jasný. Vegetariánství je možná vhodné pro poklidný meditační život, ale pro člověka v pohybu znamená jen strádání, slabost a nemoci.

Vybíráme kuře, spíše však už slepici, neboť kuře v kleci v důsledku malého odbytu přestárlo, a za dvě minuty si odnášíme ještě teplé maso a básníme o hutném vývaru. Paní domu nás však vyvádí z omylu, prý jsou zásadoví vegetariáni a tak nám nejen nepůjčí nádobí, ale ani nás s masem nepustí přes práh kuchyně. Musíme zpátky do města, abychom si od méně extrémistických lidí půjčili papiňák. Polévku pak vaříme na benzíňáku před domem. Stejně se nemůžeme zbavit pocitu, že většina lidí je zde vegetariány nikoliv ze zásadovosti, ale prostě z donucení...

Sice vegetariáni a uctívači krav, ale utrpení posvátných zvířat se zdá Hindy nechávat chladnými. Nemluvě o námi nevyřešené záhadě, kam neustále se množící kraví populace mizí a zda všechno hovězí v knedlíčcích momos pochází výlučně z krav chovaných nehinduisty...a jak se to vlastně v režimu volného pohybu krav dá zjistit a zajistit? Šťastnější menšina krav je opečovávána, jak o tom bylo pojednáno v prvním indickém příspěvku, většina z nich však ve městech žije bezdomoveckým životem. Postupně se odpadkovou dietou otravují k smrti a je jen otázkou, zda je dříve zabije nějaká chemie nebo igelitové pytlíky, které jim pozvolna, ale jistě ucpávají trávicí systém.


Na původně plánovaný čtyřdenní trek jsme se necítili úplně v kondici, a tak jsme se omezili na výlety jednodenní. Byli jsme fascinováni množstvím lidí žijících i v takto vysokých a obtížně dostupných horách. V ulicích „horské vesničky“ Josimathu jsme si připadali jako na Václaváku. V noci svítí okna i na těch nejnepředstavitelnějších místech, kde by v Evropě o stavbě čehokoliv k bydlení nikdo ani na vteřinu neuvažoval. Z lyžařského střediska Auli jsme si užili kýžených výhledů na Nanda Devi a vydali jsme se na nekýženou cestu zpět.


Když už jsme začali tím kravím pokrytectvím, tak můžeme přidat hned několik dalších, s nimiž jsme se v těchto dnech čelně srazili. Cestou do Haridwaru jsme najednou zastavili na malé plošině u jakéhosi stánku. Přes plošinu tekla voda a o kousek dál padala strmě dolů. Jako obvykle v místě „vodopádu“ byla naplavena obří hromada zapáchajících odpadků a celé okolí vypadalo velmi nevábně. Díváme se zpět a vidíme, že důvodem zastávky je mytí neznatelně zaprášeného auta. A to prosím Hindové prohlašují, že Ganga je čistá řeka! Alenka v říši divů hadr...

V Haridwaru lze ještě výrok o čistotě Gangy považovat za malou lež, v o 800 kilometrů níže po proudu ležícím Váránasí to je ovšem již lež jako věž. V prvně jmenovaném městě, kde je Ganga ještě řekou a nikoliv stokou, jsme se zúčastnili obřadu na její uctění – Ganga Aarti a užili jsme si jej mnohem více než později v turistickém Váránasí.



Během cesty vlakem do Váránasí jsme opět absolvovali nespočet nejen slovních výměn s obtěžovateli všeho druhu. Už jich máme po krk a nad všechny žebráky, vtíravé prodejce a dohazovače jsou nejodpornější patologicky sexuálně nevyřádění zástupci mužského pohlaví. Nebudeme se tu rozepisovat o všech jejich oplzlostech směřujících na Soňu, na něž je jedinou fungující reakcí pořádná rána trekovou holí přes záda. Mlácení bambusovou holí je ostatně běžná praxe policistů, kteří tak trestají třeba neposlušné řidiče nebo přistižené zloděje.

Zmínění chlípníci se prosím takto chovají i přesto, že cestujeme v páru. Nebohé ženy, které se musí Indií probíjet samy. Oficiální hesla sice hlásají odmítání západní kultury a společenská etiketa káže striktně nekontaktní, ale indičtí muži se přesto nebo spíše právě proto chovají hůře než většina zvrhlíků jinde. Nechceme fušovat do řemesla sociologům a psychiatrům, avšak možná to bude těch skoro deset procent mužů, kteří statisticky nemají šanci najít si manželku nebo stálou partnerku. V důsledku rigidních tradic domluvených svateb a vysokého věna vypláceného dcerám jsou totiž v Indii rozšířeny potraty a usmrcování novorozených holčiček. Výsledkem je hrubě nepoměrný počet mužů a žen.

Do Váránasí je to vlakem 14 hodin. Po probdělé noci s hudební kulisou symfonického orchestru se sólisty Chrápotem Nepřeslechnutelným, Krkem Mohutným a především Prdem Pšoukem Raketovo-Karburátorovým, pročítáme odložené noviny. Naše evropskými protidiskriminačními politikami až přecitlivělé zraky se zarazí na inzertní straně. Alenka v říši divů na druhou. Rodiče zde poptávají a nabízí své potomky k ženění a vdávání jako na dobytčím trhu. Bez okolků se prezentují a velmi specificky požadují tělesné proporce, barvy pletí, vzdělání, kasty, neposkvrněnost... Opět nezbývá než konstatovat: jiný kraj, jiný mrav.


Tohoto tvrzení se držíme, i když se ve Váránasí stáváme Alenkami v říši divů na třetí. Desítky milionů lidí mezi Haridwarem a Váránasím proměnily Gangu v obří otevřenou kanalizaci. Nejbenevolentnější limity pro koupání jsou ve Váránasí překročeny asi třitisícekrát! Ve vodě není prakticky žádný kyslík. Vesele se koupajícím poutníkům, pradlenám ani lidem provádějícím v řece „očistu“ včetně „čištění“ si zubů se to však nezdá vadit. Z nálady je nevyvedou ani kolem plovoucí nafouklá zvířata nebo nedaleké kremační gháty.


Ty jsou scénou hodnou samostatného popisu. „Věčný“ oheň, z nějž jsou kremační hranice zažehávány, prý na březích Gangy ve Váránasí hoří nepřetržitě několik tisíc let. Spaluje se 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. Zážitek je to vskutku multismyslový; podrobnosti samotného pálení jistě netřeba rozvádět. Podle zvoleného druhu dřeva může spálení nebožtíka vyjít až na astronomické desetitisíce korun. Ale pozor, děti do deseti let se nepálí, házejí se přímo do Gangy. Stejný osud je určen svatým mužům, malomocným a pošlému zvířectvu. Na to vše můžete při projížďce po Ganze narazit.


Hranice plápolají, teplý vzduch nám rozfoukává vlasy, očí slzí ze štiplavého dýmu. Mezi ohni a „ve frontě“ ležícími těly se volně procházejí krávy a kozy a okusují zbytky květinové výzdoby. Děti pouštějí draky. Dospělí se smáčejí v řece. Kolem několika přihlížejících turistů krouží žebráci a prodejci drog. Když se vítr otočí naším směrem, prohlašujeme kremační zážitek za dostatečný a vydáváme se strávit zbytek odpoledne v poněkud méně citově vypjatém prostředí – v hedvábných manufakturách muslimské čtvrti.


Závěrečné dny v Indii trávíme v buddhistickém poutním místě Bodyghaya, kde se princ Siddhartha Gautama před dvěma tisíci šesti sty lety stal po prožitém osvícení Buddhou. Bydlíme přímo v bhútánském klášteře a v duchu děkujeme Buddhistům za jejich pořádnost a čistotu. Bodyghaya se připravuje na prosincový příjezd Dalajlámy, a tak se všude uklízí, opravuje a natírá. Svůj klášter tu má prakticky každá země, kde je Buddhismus významněji zastoupen. Prošli jsme je všechny, ale náš bhútánský je stejně ze všech nejhezčí :-)



Máváme gigantickému Buddhovi, jenž v sobě údajně skrývá dvacet tisíc malých bronzových Buddhů, a pak přes největší asijský „veletrh“ dobytka, koní a slonů v Sonepuru hurá do Nepálu...už bylo na čase.


Při přejezdu do Hajipuru po jednom z nejdelších světových říčních mostů Mahatma Gandhi Seti (přes Gangu) se nám naskýtají obrazy jako z apokalypsy. Pokud by měl nastat konec lidské civilizace, tak takhle si představujeme jeho kulisy... Indie skutečně budiž důrazným varováním, jak by mohl svět dopadnout, pokud se významně nezbrzdí současná populační exploze.


Závěrem k Indii dva knižní tipy. V Kašmíru jsme si pořídili velice poučnou knihu No god, bud God - the Origins, Evolution and Future of Islam od Rezy Aslana, která je skvělým filtrem čtivě oddělujícím skutečný Islám od balastu naneseného nejen západní propagandou. Ale pokud jste v Indii byli nebo se tam chystáte, případně se o ní alespoň zajímáte, pak zcela nezbytnou a úžasně vtipně napsanou knihou je Holy Cow: An Indian Adventure od Sarah Macdonald. Dostala se nám do ruky až na samém konci pobytu, ale shodou okolností se její děj odehrává na spoustě míst, kde jsme také byli, a mnoho Sářiných zážitků jako by bylo opsáno z našeho deníku.


Fotky vztahující se k tomuto příspěvku naleznete ve složce Indie pod čísly 256 – 369.

2. 12. 2011

Proč cesta kolem světa JINAK aneb jak a kam cestujeme?

Willy Fog objel svět za na svou dobu neskutečných 80 dní. Pro něj byla cesta jediným cílem, především pak její rychlost. Nakonec mu vítězství v odvážné sázce zajistila až absence mezinárodní datové hranice, díky níž východním směrem jedoucí pan Fog „získal jeden den navíc“.

S dnes běžně dostupnými prostředky lze cestu po Fogových stopách zvládnout za pár dní. A mnozí se zdají být jeho touhou po rychlosti inspirováni a s využitím balíčků leteckých aliancí létají z jedné světové metropole do další, jako kdyby jim na záda dýchala nula nula sedmička. Technicky sice všechny poledníky a rovník překonají, ale spíše než o cestu kolem světa se v takových případech nejedná o moc více, než o let kolem světa.
 

Podobně dostává kvalita od kvantity na frak v případě zatvrzelých státosběračů, kteří neváhají překonávat leckdy veliké vzdálenosti, aby si za pár hodin či dní mohli připsat další čárku. Není nic snazšího, než přiletět do města XY, objet pár průvodcem doporučených památek a už zase sedět v letadle směr další země či dokonce kontinent. Google Street View poskytne zhruba stejnou službu a netřeba ani opouštět oblíbené křeslo :-)

My se to snažíme dělat jinak. Kvalita má před kvantitou přednost. Tak třeba za rok, co už máme za sebou, bychom bývali bez problémů a bez výrazného zvýšení nákladů mohli navštívit dvakrát tolik zemí; udělat několikrát tolik fotek, pózujíce se strojeným úsměvem před mnohými světovými dominantami. Ale k čemu to? Co bychom si z takového venividivyfotilského poskakování odnesli, kromě přehršle tuctových fotek a místopisné munice do hospodských „Kde jsem všude byl...“ bitev?

Naše zkušenost je jasná. Čím víc chcete při cestování poznat a prožít, tím víc platí rčení, že méně je více. Více času na méně místech v méně zemích. Jen tak má člověk dost času a volnosti na improvizaci, poznávání průvodci neocejchovaných míst a nasávání autentické atmosféry.

Zastavme se ještě u průvodců (myšleno těch knižních). Používáme je i my, zejména stran obecných a logistických informací. Naopak v oblasti konkrétních tipů na místa, ubytování, apod. se je snažíme používat co nejméně. Tady jejich vydavatelé často prokazují cestovatelské komunitě medvědí službu. Zejména zabíhají-li mimo „hlavní atrakce“ a snaží-li se příliš myslet za čtenáře a cestu za něj plánovat.

Nemnohý výletník se v důsledku kombinace nevědomosti a lenosti nechává těmito plány otrocky vést a ejhle, zárodky „cestovatelských dálnic“ jsou na světě. Vrcholem absurdity jsou nezřídkakdy používaná „tajná“ doporučení na „skryté ráje“ a „místa turismem dosud nedotčená“, adresovaná pouhé několikasettisícové, ne-li větší, čtenářské obci. Stačí pár let a všechny přívlastky navozující představu turismem nedotčeného místa padají pod stůl.

Zpod stejného stolu jsou ovšem obratem vyndávány poutače se standardní „euroamerickou“ cestovatelskou jídelní a nápojovou nabídkou. O přední místa se zaručeně perou banánový koktejl s palačinkami, muffiny a hamburgery. Naplňuje se tak zvláštní touha mnohých, cítit se při cestování jako doma. Vyrážejí z domova za cizinou, ale z ciziny se pak snaží co nejvíce udělat domov.

Skutečně, ty „nejprovařenější“ turistické destinace se v konečném stádiu většinou stanou replikami západního světa, navzájem se odlišujícími jen kulisami v pozadí. Průvodce taková místa označují jako „backpacker hub”, „backpacker paradise“, „backpacker playground“ či podobně. Vyhýbejte se jim zdaleka, pokud ovšem netoužíte letět přes půl světa, abyste si zazorbovali, zajedli to palačinkou se šlehačkou a po večerech vedli rádoby moudré debaty. „Gringoši“, jak jim od pobytů v Jižní Americe říkáme, naučí místní na západní ceny, ale služby ještě dlouho a dlouho poté zůstávají na původní úrovni.

Pokud máme na výběr, tak tyto gringohřiště objíždíme velkým obloukem. Většinou se nám to daří a většinou také platí, že čím méně gringošů potkáme, tím zdárnější je průběh dané akce. Existují pochopitelně místa a treky, kde se davům vyhnout nelze. Pak záleží na tom, zda naše touha „napadené“ místo vidět převáží nad destruktivním vlivem množství turistů či naopak. Zatímco například peruánské Machu Picchu nebo indický Taj Mahal jsme bez většího rozmýšlení vzdali, nepálským trekům dáme pro jejich jedinečnost šanci.

Od cestování očekáváme především intenzívní kontakt s přírodou (zejména horami) a autentickou místní kulturou, nikoliv pochod ve frontě nebo lidské divadlo v podobě cestovními kancelářemi organizovaných návštěv „domorodých“ vesnic. Cestujeme většinou jako místní, bydlíme a stravujeme se jako oni. Rádi platíme místní ceny místním lidem. Nesnášíme naopak přístup mnohých gringošů, kteří s argumentem, že je to stále levné (na evropské, americké, australské poměry), místní nesmyslně přeplácejí.

Nejraději a nejčastěji vyrážíme do hor a tudíž předně do končin, kde nějaké pořádné hory jsou. Placky nás neberou, pokud nejsou výjimečné v jiném směru, jako třeba Oceánie. Po náročném trekování, ať už horami nebo džunglí, vezmeme rádi za vděk vymoženostmi civilizace, ale příliš dlouho nás kodrcání městy nebaví.

Možná by vás ještě zajímalo, jak jsme vybírali destinace pro cestu kolem světa. Předně jsme chtěli zpět do naší milované Jižní Ameriky a především do And. Proto opět Bolívie a Chile a nově Argentina. Patagonie je jedním z nejkrásnějších míst světa, ne-li vůbec nejkrásnějším. Panenskost tamní přírody je neuvěřitelná, a to tím spíše, když na ni teď vzpomínáme z indického Váránasí. Antarktida byla jihoamerické části pobytu neplánovanou, ale přesladkou třešničkou na dortu.

Nový Zéland – kdo by tam nechtěl? Za vše mluví filmová trilogie Pána prstenů. A pak náš dětský sen, Oceánie. Pro Středoevropana bez moře je to vskutku jiný kafe! Nejidyličtější ostrůvky s nepředstavitelně krásným podmořským životem. Ráj na zemi. Poté o poznání drsnější Austrálie, s neoddiskutovatelnou krásou zabalenou v tvrdé skořápce vzdáleností a astronomických cen.

Asie je jednou z nejoblíbenějších cestovatelských destinací. Prožili jsme tu při mnoha cestách spoustu krásného, ale přijde nám, že za Jižní Amerikou přeci jen pokulhává. Hlavním důvodem je přílišná koncentrace lidí. Nejlépe to vidíme právě v Indii – himálajské oblasti jsou úžasné, ale přednosti ostatních částí země jsou mnohdy přebity šílenou přelidněností, špínou a hlukem.

Již vícekrát byla řeč o tom, že nejsme státosběrači a navštívené země evidujeme prostě pro zajímavost. Je spousta zemí, kam nás nic netáhne. Jsou ovšem také země, kam bychom se podívali rádi, kde tomu však brání nemožnost svobodně cestovat a/nebo bezpečnostní situace. Prosíme, nechytejte nás za slovo, víme, že jsou výjimky, ale obecně za takto problematický můžeme označit celý kontinent – Afriku. Jistě, není problém se do Afriky podívat, ale problémem v mnohých afrických končinách je cestovat tam podle našich představ. Nezávisle, napříč zeměmi, bez omezení. Občanské války, kmenové nepokoje, zdravotní komplikace, pouliční kriminalita, nesmyslně vysoké ceny, to jsou nežádoucí jevy rozšířené v dnešní Africe mnohem více, než na jiných kontinentech. Jsou výjimky místní i časové, ale celkově ta situace není dobrá. Zatímco až na bílé vrány jako třeba Severní Korea lze po Asii i Jižní Americe cestovat volně, trekovat podle libosti a bez problémů přecházet hranice, v Africe bezpečně a bez obav často nikoliv.

Afrika se proto do naší cesty kolem světa nehodila, jakkoliv by bylo snadné tam přiletět a vztyčit vlajku. Neházíme však flintu do žita a doufáme, že se tam jednoho dne nejen podíváme, ale procestujeme jí podobně důkladně jako všechny ostatní kontinenty. Bude to však vyžadovat samostatnou a poněkud odlišně pojatou akci, než je zde popisovaná cesta kolem světa. (aktualizace: Afrika nás již na jedné z následných cest přivítala – více viz samostatný příspěvek). Stejně tak doufáme, že časem povolí i nesmyslná omezení a zákazy, pro něž v současnosti z našeho pohledu nemá smysl jezdit do Tibetu či Bhútánu.

Tolik pro tuto chvíli k tomu, jak cestujeme, v dalším příspěvku se podíváme zpět do Indie do zlatého chrámu a na nejposvátnější řeku světa. Jinak vězte, že s cestou kolem světa je spojena řada dalších otázek, jako třeba načasování (v našem případě tomu říkáme „cesta za létem“, ale dalo by se tomu přezdívat i útěk před monzuny), letenky, pojištění, apod. To by určitě vydalo na samostatné pojednání, které možná časem sepíšeme. V mezidobí nechť se případní zájemci na nás bez obav obracejí se zvídavými dotazy.

25. 11. 2011

Kašmír – za podmanivou krásou asijského sudu prachu

Snažil-li by se někdo utěšit beznaději propadající účastníky některého z nespočetných izraelsko-palestinských kulatých stolů rčením, že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůře, asi by se se zlou potázal. Nikoliv však zcela po právu. Ve srovnání s vyhlídkami mnohých Kašmířanů na vznik vytouženého nezávislého státu se totiž jeví být vyřešení přes půl století trvající palestinské otázky rutinní záležitostí.

Kašmířané by o jimi tvrzených historických nárocích, jejichž oprávněnost si s batohem na zádech netroufáme posuzovat, museli přesvědčit v první řadě Indii, Pákistán a Čínu. Každý z těchto obrů by musel svolit s výsekem pěkně šťavnatých a citlivých partií, navíc s rizikem, že se v zápětí ozvou mnozí další zájemci, které si jistě domyslíte. Přesto se přinejmenším indičtí Kašmířané nevzdávají a svého snu se domáhají tu více a nezřídkakdy bohužel i méně vybíravými prostředky.

V současnosti panuje v Kašmíru klid zbraní, což však neznamená, že by se nějak zmenšila masivní přítomnost indické armády v oblasti. Pozitivem tisíců zelených a sněhově bílých mužíků, pobíhající po strmých svazích za zpěvu povzbuzujících písní na způsob amerických válečných filmů, je utěsnění dříve jak řešeto děravé hranice proti průniku násilných extrémistů z Pákistánu. Pro tuto chvíli je indický Kašmír bezpečný, i když s náboženskou promíšeností území, minimálně dvěma jadernými velmocemi ve hře a v těsném sousedství Tibetu a Afghánistánu by možná než na téhle směsi bylo bezpečnější sedět na sudu nejen prachu, ale i trinitrotoluenu.

Dosti již geopolitického realismu. O čem není sporu, toť jest přírodní krása Kašmíru. Kdyby se k indickému Kašmíru, přezdívanému Švýcarsko v himálajských dimenzích, skutečně připojily karakoramské osmitisícovky (K2, Nanga Parbat a další), nemluvě o těch čínských, Nepál by rázem ztratil své dominantní turistické postavení v oblasti. Stále ovšem platí, že na kdyby a skoro se nehraje, a tak vás zveme alespoň na krátkou procházku Kašmírem indickým.



Ještě možná máte v paměti obrázky aridní krajiny Ladakhu a Zanskaru. Jako tah mokré houby po tabuli tuhle scenérii rázem vymazalo 3529 m.n.m. vysoké sedlo Zoji La, které musí překonat silnice z Kargilu do Sonnamargu. Tady končí srážkový stín a začíná jiný svět. Jeho krásu ale doceníte teprve, až se domodlíte. Že nejste věřící? Nevadí, modlit se budete stejně, protože to, po čem auta sjíždějí ze sedla, by sjízdným nenazval ani nejdrsnější zastánce off-roadingu po osmnácti pivech a deseti rumech.


Přes noc napadl možná první letošní sníh a vrcholky hor jsou jím dosud bohatě pocukrované. V údolí je vše ještě zelené, jen opadavé listnáče začínají žloutnout. Krajina opravdu trochu připomíná Švýcarsko, tedy pokud si odmyslíme nepříliš vzhlednou zástavbu v dálce se již pozvolna rýsujícího Sonnamargu a pochopitelně armádní stanoviště. Vjíždíme do vesnice, hledáme ubytování, což se záhy daří. Cosi nám ale nesedí...



No jistě, kam zmizelo něžné pohlaví? Muži v autech, na koních, muži prodávají, muži nakupují, muži vaří, uklízí. Ženu nevidět. Vstupujeme do muslimského světa. Jiný kraj, jiný mrav. Muezzin svolává k modlitbě. Z amplionu táhle se linoucí modlitby se staly podtextem celého kašmírského pobytu. Pamatovat si budeme zejména ty ranní, s přesností švýcarských hodinek začínající v půl páté ráno.




Na druhou stranu tu konečně můžeme smazat proteinový deficit – jehněčí a kozí maso umějí Kašmířané připravit náramně.



Z naší (skoro)samoty u lesa s interiérem á la ubytovna ROH vyrážíme na výšlapy do okolních kopců. Koncentrace žluté stoupá spolu s výškou. Další den si bereme na pomoc dvě koňské síly a přes polozemlajnky nomádských pastevců se vyšplháváme až na úroveň sněhu. Výhledy jsou úžasné. Jen škoda, že bezpečnostní situace přeci jen stále neumožňuje delší treky. Nevadí, bereme za vděk tím, že tu vůbec můžeme být. Chvíli ještě pozorujeme Kalkaťany, kteří se o několik set metrů níže nechávají na ponících vyvézt ke stinnému místu, kde s nadšením osahávají poslední kousky loňského sněhu.




Největší indické muslimské město – Srinagar mělo původně být jen krátkou zastávkou. Štěstěna nám ale byla nakloněna a zavedla nás na hausbót Lalarukh (www.trekandtravels.com) na jezeře Dal, kde jsme nakonec prožili skvělý týden. Hausbóty začali na srinagarské jezero před nějakými dvěma sty lety umisťovat Britové, když jim nebylo umožněno nabývat nemovitosti. Dnes byste jich napočítali téměř 1500. Lalarukh má interiér vyřezávaný z ořechového dřeva ve stylu původních britských hausbótů. Shodou okolností na něm v roce 1982 odpočíval též nejslavnější horolezec Reinhold Messner. I díky sympatickému vlastníkovi a přičinlivé posádce to bylo jedno z našich nejlepších ubytování.




Jezero Dal žije svým vlastním rušně klidným životem. Pobyt na hausbótu nebo jen projížďka na tradiční, ručně poháněné, loďce zvané šikara jsou balzámem na městským provozem vyuzené tělo i duši. Šikar různých tvarů a barev po hladině křižují stovky. Při pozorování jejich hemžení z terasy hausbótu se zaručeně nejdříve naučíte poznávat ty obchodnické a po možném prvním nadšení se jim i vyhýbat, resp. je rázně odhánět. Koberce, kůže, kožešiny, šály, šperky, malované krabičky, květiny a šafrán, to je jen stručný výčet (často nepravého a nekvalitního) sortimentu nabízeného velice neodbytnými až vlezlými prodejci. O něco sympatičtější jsou šikary potravinářské či grilovací; v oblasti kuriozit stojí za zmínku třeba šikary „fotolabové“.



Srinagar byl ve své době velice významným a překrásným městem. Jeho současný stav je o poznání horší. Nepokoje posledních dvaceti let doprovázené úprkem celé hindské komunity i rozsáhlou fyzickou devastací města si vybraly vysokou daň. Navzdory tomu stojí návštěva zejména starého města za to. Nejlépe uděláte, když se tam vydáte s velmi znalým a příjemným průvodcem Abdulem (www.riversongskashmir.webs.com). Před prohlídkou města vyrazte za kuropění na plovoucí zeleninový trh.



Abdul nám byl nápomocen i při řešení otázky hledání zdroje. Nebojte, nečekají vás složité filozofické úvahy, nýbrž další úsměvné svědectví o tom, že Mac Gyver nebyl tak docela fiktivní postavou...v Indii byste jich našli spoustu! Inu, jednoho krásného dne se nám přestal nabíjet netbook. Ohledáním napájecí zdířky jsme jako příčinu určili ulomený středový „kolík“. Obratem jsme zjistili, že existuje originální náhradní součástka, zde ovšem k nesehnání.



V autorizovaném servisu byli ochotní asi jako liška z La Fontainovy bajky, když čápovi podala řídkou polévku na mělkém talíři. Mohli jsme buď neurčitě dlouho čekat, než seženeme součástku, nebo se s určitými obavami vrhnout do neznámých vod indického IT opravářství. První konzultace nás šokovala svou rychlostí. Dotyčný zřejmě v duchu rčení o hoře jdoucí k M. vzal obyčejný špendlík, kleštěmi ho zkrátil a zastrčil do zdířky nabíječky. Nechtělo se nám tomu věřit, ale nějakou dobu to skutečně fungovalo.



Pak ovšem přestal být kontakt dostatečný a bez obávané operace už pacienta nešlo zachránit. Po několika štacích jsme se dostali do servisu připomínajícího spíše autodílnu. Hned se vše začalo točit kolem nás, ale nejprve to bylo jen pokračování již nikam nevedoucího špendlíkového tance. Až příchod inteligentně vypadajícího inženýra nás dostal na lepší orbit. Pacient se prý musí vykuchat, poškozený orgán vyměnit a pak vnitřnosti přišít zpět. Namítaná nedostupnost vhodného dárce orgánu prý na situaci nic nemění, když není dárce, musíme orgán opravit a chybějící část naklonovat.



A tak se také stalo. Když inženýrovy ruce začaly s praskáním odlupovat klávesnici a na jednu hromádku vršit desítky různě velikých šroubků, krve by se v nás nedořezal. Záruční nálepka protržena, orgán za orgánem opouští tělo pacientovo. Dá tohle ještě někdo někdy správně dohromady? Jakkoliv to zpočátku nevypadá, inženýr prý ví, co dělá. A náhle s vyjmutou základní deskou opouští operační sál a už v ruce třímá velkou letovací pistoli. Poškozený orgán oddělen. Z kusu drátu vyroben ulomený kolík, letovačka zas pracuje. Orgány mizí zpět v pacientovi, snad neprohodí žaludek se střevy a nepomačká mozek. Pacient je probuzen elektrickým šokem. Sice žije...ale...neee...světlo signalizující nabíjení nesvítí. Pacient přežil, ale operace se nezdařila. Spatřiv naše posmutnělé pohledy, inženýr neklesá na mysli, nýbrž sebevědomě otáčí počítač vzhůru nohama. Baterie je pryč a to znamená, že napájení přeci jen funguje. Sláva, indickému Mac Gyverovi třikrát sláva! Návdavkem nás operatér přímo na místě pozval na oběd s láskou připravený jeho maminkou.



A na závěr ještě gulmargské uklidnění. Ze Srinagaru jsme vyrazili na dva dny do nedalekého lyžařského střediska Gulmargu. I tady jsme pojezdili na koních a poté částečně lanovkou a částečně (převážně) pěšmo vystoupili na zhruba 4500 m.n.m. vysokou horu Afarwat, odkud jsou vidět výše zmiňované pákistánské osmitisícovky. Výlet to byl veskrze zdařilý, snad až na neskutečně zběsilou bitku místních překupníků s indickými turisty o lístky na lanovku, jíž jsme se byli nuceni vyhnout metodou zadního vchodu a následným apelem na obecné principy humanity, kteréžto jsou se zvířecí říši připomínajícím jednáním osob před přepážkou v příkrém rozporu. Za důrazné domluvy obvyklým AK vybaveným příslušníkem ozbrojených sborů se to podařilo a předražená postarší francouzská lanovka mohla začít ukrajovat ze svého každodenního břemene...



Fotky vztahující se k tomuto příspěvku naleznete ve složce Indie pod čísly 194 – 255.

16. 11. 2011

Paradoxy dnešní doby


Jako intermezzo před příspěvkem z Kašmíru vám za doprovodu našich fotek bez komentáře předkládáme originální verzi jednoho z Dalajlámových textů, na který v Ladakhu narazíte na každém kroku. Anglicky nevládnoucí jistě naleznou někoho, kdo jim s překladem pomůže.



The Paradox of Our Age
By the Dalai Lama

We have bigger houses, but smaller families;
more conveniences, but less time.
We have more degrees, but less sense;
more knowledge, but less judgement;


more experts, but more problems;
more medicines, but less healthiness.
We’ve been all the way to the moon and back,
but have trouble crossing the street to meet the new neighbour.


We build more computers
to hold more information,
to produce more copies than ever,
but have less communication.


We have become long on quantity,
but short on quality.
These are times of fast foods,
but slow digestion;


tall men but short character;
steep profits but shallow relationships.
It’s a time when there is much in the window,
but nothing in the room.

9. 11. 2011

Ladakhem a Zanskarem za horskými kláštery indického Tibetu


Zatímco u nás jsme zvyklí na každou hodinu motorizované přepravy počítat až se sto uraženými kilometry, v Indii se toto číslo pohybuje mezi dvaceti a čtyřiceti. Ovšem na ladackých a kašmírských silnicích je leckdy i dvacetikilometrová průměrná rychlost nedosažitelnou metou. Namísto „silnic“ v pravém slova smyslu se většinou musíte spokojit s uzounkými, bahnitými a výmolovitými zářezy v mnohasetmetrových strmých svazích. Připadáte si, jako kdyby se kousek před vámi zrovna buldozer pral o právo průjezdu s panenským svahem.


Jestliže v občas podobně infrastrukturně zaostalé Jižní Americe křižují taková embryální stádia silnic řádně k tomu uzpůsobené čtyřkolky osvědčených značek, v Indii vás měkké pérování, těsnění proti prachu a další vymoženosti o masochistický, drncavo-skákavo-prachový požitek nepřipraví. Nihilistické interiéry krabicových vozidel dvou indických automobilek hned napoví, že s exteriéry to asi nebude o moc lepší. Ale jedeme a to je hlavní. Lamayuru s klášterem na vysokém ostrohu je již na dohled.



Kromě návštěvy kláštera v Lamayuru dokončujeme přípravy na stočtyřicetikilometrový trek. První den nás čeká sice docela krátký úsek, ale i tak to bude po lenošení v Oceánii docela nezvyk. Nakonec to však docela jde a do vesničky Shila dorážíme dostatečně brzy, abychom stihli navštívit klášter v nedaleké Wanle. Odpoledne v Shile potkáváme sympatického vlastníka několika oslíků, jenž nám za výhodných podmínek nabízí své služby. S vidinou pozítří si na nás zuby brousícího, 5130 m.n.m. vysokého sedla Nigutse La, jeho nabídku z důvodu dokončení aklimatizace na tři dny přijímáme a ráno vyrážíme do kaňonu řeky Shila nalehko.



Léto pomalu končí a podzim již vystrkuje drápky. Rudé šípky na žlutém listovém pozadí, bohatě rostoucí po stranách kaňonu, vytváří příjemnou kulisu. Nad hlavami nám krouží draví ptáci, pro něž jsou vysoké skalní stěny kaňonu ideálním hnízdištěm. Z mnohých pozůstatků šípkových hostin začínáme tušit i přítomnost větších obyvatel. Po chvíli se naše domněnky potvrzují, když nacházíme řadu čerstvých medvědích stop. Před spaním ještě dalekohledem pozorujeme gravitaci popírající kousky majestátních kozorožců, pobíhajících po téměř kolmých skalách jako kdyby místo kopyt měli mohutné přísavky.


Jakmile zapadne slunce, teplota klesá do neférových nížin. Jeden z našich spacáků podezříváme, že by si s desetistupňovým mrazem již nemusel poradit tak suverénně, jak hlásá jeho cedulka. Ale co naplat, nezbývá než spoléhat na otužilost. Těžko říci, zda je pravděpodobnější hlavní výhra ve Sportce nebo to, že mimo cestu uprostřed indického Himaláje naleznete viset na keři spacák v igelitce. Právě posledně jmenovaný úlovek se nám při cestě za vykonáním potřeby podařil a zachránil mužské části týmu teplotní komfort trekovacích nocí.


Po čtyřech dnech dorážíme do malebně položené vesničky Photaksar, kde je zrovna v plném proudu sklizeň ječmene. Ubytováváme se u jedné z rodin a vyrážíme na obhlídku vesnice a kláštera. Domky jsou z nepálených cihel a bez střech – za tu slouží strop nejvyššího patra. V Ladakhu prakticky neprší, takže na plochých „střechách“ domů se skladuje sláma, seno, dřevo, byliny a spousta dalších věcí.



Centrem života domu a jedinou ohřívanou místností je kuchyně. Jsou to v podstatě kuchyně černé, protože komíny buď nemají, nebo jen špatně funkční. Topí se kombinací sušených zvířecích výkalů a podle dostupnosti dřeva. Na přípravu jídla to stačí, ale zima tu musí být krutá. Strava je velmi strohá, založená na ječné mouce, rýži a čočce, v zimně snad i masu. Po celý den Ladačané popíjejí slaný máslový čaj. Z ječmene dokonce vyrábějí i kvasný nápoj na způsob piva.


Dva dny cesty od Photaksaru je Lingshet, který je na rozdíl od kompaktního Photaksaru roztroušen po celém údolí. Na jeho horním konci se tyčí poměrně veliký klášter. V Lingshetu plánujeme zůstat dvě noci, a proto při příchodu zjišťujeme, v kolik hodin začínají v klášteře ranní modlitby. Předtím jsme se jich zúčastnili již v Thiksey a je to velký zážitek. Máme přijít v sedm. Ráno je pořádně vlezlo a z vyhřátého spacáku se nám vůbec nechce. Nakonec ale očekávání věcí příštích převáží a po pár doušcích čaje plni očekávání svižně vyrážíme na třičtvrtěhodinový výstup ke klášteru.


Pár minut po sedmé jsme před branami kláštera. Doufáme, že nás ještě bude mít kdo vpustit dovnitř, že se již všichni nemodlí. Nikde nikdo, ticho, jen sem tam se ozve pípnutí rozmrzajících ptáků. Po chvíli vcházíme dovnitř a hledáme chrám. To ještě netušíme, že jich je v klášteře pět. Asi po čtvrthodině bloudění klášterním komplexem slyšíme chrchlání obvykle vydávané při čištění zubů. Ejhle, tu se k zemi snáší výplach čerstvě vyčištěných mnišských úst. Jakmile chrchlání ustává, tážeme se, jakže to je s tím modlením. Mnich už prý běží, je to on, kdo má dnes ranní rituál na starosti. Tak snad přeci jen něco uvidíme.

Potřeba dvacetilitrového kanystru pracně vlečeného mnichem nám zatím zůstává utajena. V druhé ruce svírá svazek obrovských starých klíčů, navozující atmosféru na způsob Jména růže. První zámek odemčen a my vstupujeme do tmavého chrámu. Mnich roztahuje závěsy a postupně rozžehává několik desítek svíček. Pak z velkého kanystru přelévá část vody do konévky a z ní napájí též několik desítek malých mističek na několika místech chrámu. Teď už se začnou trousit mniši, myslíme si. Omyl, když je rozžato a zalito, dveře chrámu se opět zavírají a jsme vyzváni, abychom se přemístili na jiné místo kláštera.


Jak už asi tušíte, tam na nás čeká další chrám, roztahování závěsů, rozžínání, zalévání. Po pátém chrámu naše naděje na ranní modlitbu s vonnými esencemi, bubny, zvonky a činely, padá kamsi hluboko pod klášterní bránu. Nevzdáváme se však. Přidáváme se k ptákům a rozmrzáme na jedné z nejvyšších klášterních teras, kam už mezitím stačily dosáhnout sluneční paprsky. V tom pod námi spatřujeme mnicha s velikou lasturou. Přikládá ji k ústům a mohutně do ní duje. To musí být ono, mniši jsou voláni k modlitbě!


A skutečně – během následující půl hodiny se začínají trousit ospalky si vybírající mniši, v průměru důchodového věku, a všichni se vydávají stejným směrem. Jsme jim v patách. Jaké je však naše překvapení, když místo v chrámu končíme v jídelně. Ale co, snídaně neuškodí. Společně s mnichy dostáváme slaný čaj a misku ječné mouky. Za pomoci čaje děláme z mouky kuličky a pojídáme je. Mimikry jsme stihli na poslední chvíli, protože poblíž sedící mniši nám už, už začali nabízet kuličky své.


Snídaně v plném proudu, když se najednou první z mnichů začal modlit. Ostatní se několikahlasně mezi pojídáním kuliček připojili. Tak jsme se dočkali :-) Ptáme se, co že budou dělat po snídani. Prý spát. Ale máme se vrátit kolem čtvrté, to prý bude modlení, jak se patří. S trochou nedůvěry jsme se odpoledne skutečně znovu dostavili, jenom abychom milé mnichy nalezli v naprosto stejných pozicích, koulející ty samé kuličky, úsměvy od ucha k uchu. Dali jsme si kuličky s nimi a bylo nám fajn. Není přece důležitá forma, ale obsah.

Překročením řeky Zingchen Tokpo jsme vstoupili do Zanskaru, nejzapadlejšího údolí, jímž protéká řeka stejného jména. Během zimy trvající až půl roku je Zanskar zcela odříznutý od okolního světa. Jediný a nebezpečný přístup je po zamrzlé řece Zanskar. Dostatečné zásobení se během léta je jediným způsobem, jak dlouhou zimu přežít.


Podél Zanskaru jsme se dostali až do Padumu, odkud jsme autem odjeli do již muslimského Kargilu. O tom však až příště. Pro teď stojí za zmínku ještě klášter Stongde, zatím nejkrásněji umístěný ze všech, které jsme viděli. Několik set metrů vysoko nad údolím jsme v přítomnosti mnichů strávili velmi příjemný den. Poštěstilo se nám být hosty na několikahodinové modlitbě (včetně průběžného občerstvování mnichů i našeho) a přihlížet výrobě obřadních sladkostí a svíček. Jen škoda, že jsme nemohli některou z lahodně vypadajících sladkých homolí s kousky ovoce ochutnat. Sliny se nám sbíhaly vydatně.



A na úplný závěr snad ještě další dílec do mozaiky na téma jiný kraj, jiný mrav. Jednoho večera v Padumu jsme zakoupili láhev kašmírského rumu a udělali jsme si takovou mikroparty s manažerem mimochodem doporučeníhodného hotelu Kailash, kde jsme byli ubytováni. Probrali jsme Indii i naši vlast od sklepa až na půdu a dozvěděli se spoustu zajímavého. Některé věci a historky z natáčení si sice necháme jen pro uši vyvolených, ale snad můžeme prozradit aspoň tuto. Ptáme se Kumara, o pár let mladšího než my, kolik má dětí. Zatím žádné, ale shodou okolností se bude za pár týdnů ženit. Gratulujeme a ptáme se na nevěstu. Udiveni se dozvídáme, že nemá tucha, ví jen jméno. Nevěstu mu dle tradice vybrala maminka, kterou velmi miluje a zcela spoléhá na její úsudek. Nevěstu uvidí až v den svatby, ale je přesvědčen, že jim to skutečně vydrží, dokud je smrt nerozdělí. Držíme jim palce, protože Kumar je velice vzdělaný, láskyplný a milý člověk. Tímto mu znovu mockrát děkujeme za jeho pohostinnost i řadu moudrých slov a rad.

Fotky vztahující se k tomuto příspěvku naleznete ve složce Indie pod čísly 75 – 193.