Jak jsme si počínali v Austrálii, na Zélandu a v Oceánii

Máme za sebou další kontinent a stejně jako v případě Jižní Ameriky a Antarktidy přinášíme pár snad zajímavých čísel o našem prvním počínání u protinožců.

V jižním Tichém oceánu jsme stanuli na 66 ostrovech.

Abychom se tam dostali, museli jsme 16 letadly urazit 33.000 km a nespočetně loděmi a kánoemi téměř 1.000 km.

Auty a autobusy jsme, převážně v Austrálii a na Novém Zélandu, zdolali více než 9.000 km.

Pěšky jsme urazili nějakých 500 km, z toho minimálně 400 km s plnou polní. Uplavali jsme 50 km.

50 nocí jsme strávili ve stanu.

Zkonzumovali jsme možná 500 kokosů.

Chytili jsme desítky ryb, nasbírali stovky mušlí.

Tolik pro tuto chvíli k Austrálii a Oceánii.

Roztodivným stopem do Mordoru

Pobyt na Jižním ostrově jsme zakončili pokusem o tramping v NP Nelson Lakes. Mohutná fronta dorazivší z Tasmánského moře však byla proti. Moudřejší ustoupí, a tak jsme došli pouze do příznačně nazvaného Bushline Hutu. Kolmý déšť hnaný vichřicí se rozbíjel o velká okna příjemně vytopené chaty. Uvařili jsme kýbl kakaa a jali se číst a dohánět resty ve zpracování fotek. Druhý večer nám byl milou společností učitel matematiky, jenž při svíčkách a kvílení větru z každého rukávu vysypal několik osobních historek s transcendentními, místy až strašidelnými, prvky. Zrovna prý o nich píše knihu.

Když se počasí umoudřilo, stopovali jsme dále směr sever. Bez výraznějšího zaváhání jsme se ten samý den dostali až na severní pobřeží Jižního ostrova, do přístavního Pictonu. Na bývalém lamanšském trajektu jsme překonali Cookův průliv a stanuli pod zamračenou oblohou wellingtonskou.

Trajekt mezi Jižním a Severním ostrovem

Jakkoliv by údaje o počtu obyvatel napovídaly něčemu jinému, Wellington je novozélandským hlavním městem. Za pozornost v něm určitě stojí výjimečné „muzeum“ Te Papa. Zaprášené vitríny se zažloutlými, suchými popisky tu skutečně nenajdete. Můžete se však třeba projít po obrovské satelitní mapě Nového Zélandu, na vlastní kůži zažít zemětřesení nebo se pokusit uzvednout kus horniny, z níž je tvořeno zemské jádro. Bezvadně zpracované jsou veškeré zeměpisné, přírodopisné, historické, kulturní a mnohé jiné reálie nejen o Novém Zélandu. Expozice vědecké se střídají s uměleckými. Vše otevřené, bezbariérové a zdarma.

Mohutný Maor prodávající lístky na příměstský vlak nás dalšího rána potěšil informací, že na výpadovku za město se místo původních 10 dostaneme za pouhé akční dva dolary. Pár minut po opuštění vlaku již sedíme v autě energií nabitého sedmdesátníka Jona. Vezme nás zhruba na půl cesty do Mordoru. Dostáváme odborný výklad k okolní krajině, k několika zajímavostem dokonce zajíždíme mimo Jonovu trasu. Diskuse má spád. Od analýzy pádu komunismu, přes Evropskou unii a Indii až do Číny.

Ostrůvky původního pralesa na Severním ostrově

Jon je velmi vzdělaný a činorodý člověk. Ručně vyrábí dřevěný nábytek, maluje kachle podle čínských vzorů, cestuje po celém světě a hlavně hraje a trénuje kriket. O něm vypráví téměř ve verších a považuje ho za nejlepší a nejspolečenštější hru na světě. Píše kriketový manuál pro čínské hráče. Náhodou přijde řeč i na indická víza a v tu ránu dostáváme kontakt na pracovnici indického konzulátu. Když se později dostaneme na internet, v e-mailu na nás již čeká Jonova zpráva. Stihnul mezitím přelouskat i naše stránky. Všechna čest.

Změna je život. Tentokráte o 180 stupňů. Ocitáme se v dodávce se sedmi a desetiletými výrostky. Mladá paní je spolu s vlastním dítkem kojeneckého věku veze ze školy. Snažíme se jí vytrhnout trn z paty a kluky zabavit. Kupodivu se nám to daří; problémem se naopak stává, jak se jich zbavit. Chrlí na nás různé školní hlášky a vtípky. Tak například (funguje pouze v angličtině): „What do you get when you cross a cangaroo and a sheep? A woolen jumper!“ Není to nejhorší, ne? Rozhodně lepší než onehdy na stopu z Wanaky do Makarory, který Sam strávil s asi dvouletým mrňousem nad tablem několika desítek nalepovacích psíků.

Mt. Ruapehu

Ještě pár jadrných výrazů elektrikáře s rukama jak lopaty a dalekých vyhlídek z kabiny mrazáku na kolech a ocitáme se u brány do Mordoru, v National Park Village. Dominantou nejstaršího novozélandského národního parku Tongariro jsou tři vulkány – Ruapehu (2797 m.n.m.), Ngauruhoe (2291 m.n.m.) a Tongariro (1978 m.n.m.). Ngauruhoe, tedy ten nejaktivnější a zároveň nejfotogeničtější z nich, zajistil parku nehynoucí slávu, když se stal Horou Osudu v Pánovi prstenů.

Mt. Ngauruhoe

Do nitra Mordoru jsme se vydali z vesničky Whakapapa. Je to příjemná dvoudenní túra vedoucí přes sedlo mezi Ngauruhoe a Ruapehu. Hodně nám to tu připomnělo trek kolem chilské Villaricy. Ngauruhoe je ale momentálně ještě o něco aktivnější než Villarica, a tak se tu i mimo hlavní kráter setkáte s mnohými sirnými fumarolami a psychedelicky zbarvenými jezery.

Smaragdové jezero

Jako z učebnice vulkanologie vypadá postranní Červený kráter. Z dálky je krásně vidět místo výbuchu i pole lávy z něj vyteklé.

Červený kráter s lávovým polem

I z Mordoru do Aucklandu jsme pokračovali stopem. Podstatnou část cesty do Hamiltonu nás vzali čerstvě sezdaní Slováci Petra a Peter, jež jsme potkali ještě v NPV. Z Hamiltonu do cíle to zase byla stopařská perla. Zastavil nám na Zélandu naturalizovaný Íránec v naleštěném sportovním Mercedesu z roku 1970. Byl právě na cestě z Napieru, kde auto za několik desítek tisíc dolarů koupil. Štěstím bez sebe si prozpěvoval a postupně zkoušel, co všechno auto dovede. Nám poněkud začaly tuhnout rysy, když prohlásil, že miluje rychlou jízdu a že za deset let pobytu na NZ již dostal pokuty ve stejném řádu jako je cena jeho nového auta. Zakrátko jsme pochopili proč. A že dobře udržovaný německý sporťák dokáže i ve svých čtyřiceti pořádně zabrat...

Kiwi plantáž cestou do Aucklandu

Auckland byl tentokrát o nákupu šnorchlovacího vybavení, plavek, krému na opalování a repelentu. Další zastávka ostrovy a ostrůvky Oceánie. Tedy mnohé díky za novozélandskou pohostinnost, nashledanou a vzhůru do tepla!

Zapad slunce nad Mt. Taranaki

Fotky vztahující se k tomuto příspěvku naleznete ve složce Nový Zéland pod čísly 239 – 275.

Západní pobřeží - z výšin Mt. Brewsteru do liduprázdné Stafford Bay a ještě mnohem více

Tentokrát nelze začít jinak než odzadu, a sice ódou na Novozélanďany. Jmenovitě na rybáře Merva a Billa a jejich rodinné příslušníky a přátele. A taky farmáře a koňáka Stevena. Osud nám je přihrál do cesty během putování po liduprázdném tasmánském pobřeží Jižního ostrova a z krásného týdne se rázem stal týden jedinečný, nezapomenutelný. A do světa zase můžeme hlasitě poslat zprávu, že dobří lidé ještě žijí.

Z Wanaky zářící teplými barvami podzimu, jsme až překvapivě rychle dostopovali na úpatí Mt. Brewsteru (2515 m.n.m.). Nějakých tisíc metrů pod jeho vrcholem se nachází další bezvadná chata. Den a půl jsme se kochali výhledy směrem k západnímu pobřeží, než jsme prosluněným bukovým lesem seběhli zpět do údolí řeky Haast a následovali jí až k moři.

Neochvějně stopujíce se nám ten samý den podařilo dostat až do nejjižnější usedlosti na celém tasmánském pobřeží Nového Zélandu, do Jackson Bay. Pár domků nenápadně vklíněných do strmého svahu nad mořem, dvě či tři rybářské loďky a kousek od mola překladiště langust, z nichž místní žijí. Posílají je, prosím, všechny do Číny. Turisté žádní, infrastruktura neexistentní. Zapadá slunce, vychází měsíc, skoro v úplňku. Fialové ustupují ocelovým modřím. Vítr se utišil, moře jako zrcadlo. Sedíme na konci mola a děkujeme, že je nám toto dopřáno.

Za chvilku je tma. Původní plán stanovat na golfově střiženém pažitu u jakéhosi monumentu vstříc nemalé ceduli „No camping“ odsouváme na úroveň plánu B. Nejprve se pokusíme získat vodu a snad i svolení k postavení stanu v jednom ze dvou svítících oken. Ruka osudu zasahuje, volíme nejprve vzdálenější dům. Je tma a tak nám uniká přítomnost několika cedulek na dveřích. Později seznáváme, že kdybychom bývali přišli ještě za světla, zaklepat bychom se asi neodvážili...

Takto však nesměle vcházíme do příjemně vytopené místnosti a jeden ze dvou postarších pánů nám velmi květnatou Kiwi mluvou, v níž je věcný obsah jen velmi chudým příbuzným expresivnímu výrazivu všeho druhu, sděluje, že na jeho trávě stan „bloody, fuckin’“ stavět nebudeme, ale že můžeme přespat u něj doma. V okamžiku před námi přistává první lahev vína, následována další. K tomu teplá večeře, důkladný kurz kiwáckých „f-words“ a hodně hluboké sonda do celoživotních (nejen) rybářských a loveckých zkušeností Merva a Billa.

A nejsou to ledajaké zkušenosti. Vydaly by na tlustou knihu. Dozvídáme se o „pionýrských“ dobách osidlování západního pobřeží, o desítkách let rybaření a v Mervově případě i lovu jelenů. Ten si ovšem nepředstavujte jako evropský hon na pár kousků zvěře. V šedesátých a sedmdesátých letech se jeleni na Novém Zélandu lovili po desítkách tisíc. Šlo o masovou kampaň k normalizaci počtu extrémně přemnoženého nepůvodního druhu. Lovilo se z vrtulníků a jeden střelec za den běžně skolil sto a více kusů. Jeleny Kiwi hodně loví dodnes, ale většinou již klasickým „pěším“ způsobem. Kromě toho se chovají na farmách, aby se uspokojila neutuchající poptávka německých žaludků.

Ráno jsme se ještě pokochali krásnými kamennými výrobky z dílny obou pánů, a když nastala správná fáze odlivu, vydali jsme se po pobřeží směr Stafford Bay. Cesta byla poměrně náročná. Příjemné pláže střídaly ostré kamenité útesy a úseky hustého pralesa. Přišel i drobný déšť. Nikde, nikdo. I přes dokonalost mnohých písčitých pláží se nám nejvíce líbila malá kamenitá plážička zakončená strmou skálou s několika vodopády. Od velkých balvanů až po drobounké oblázky sem moře vyvrhlo nepřeberné množství hladce obroušených, pestrobarevných kamenů. Kdyby existoval startrekovský teleport, mohly by se bez dalšího prodávat.

Odliv vrcholil a kromě pokladů neživých odhalil i krásy z říše živočišné. Mezi nimi hvězdice a hlavně kolonie slávek. Se Stafford Bay na dohled jsme se dali do sběru, chvílemi ještě po pás ve vodě. Luxusní večeře ale stála za tu námahu.

Nová chata ve Stafford Bay byla dalším milým překvapením. 5 minut od pláže, s velkou terasou, kamny, sandflytěsná. Ví o ní minimum lidí, takže robinzonovský pobyt zaručen. Dříve byla zejména útočištěm lovců jelenů. Kdysi tu dokonce býval i mrazák a malý traktor na přemísťování úlovků. Dnes již skrze něj prorůstají desetimetrové stromové kapradiny.

Nabaženi mořem jsme se do Jackson Bay vrátili pevninskou cestou. Říká se jí tak i navzdory tomu, že většinu ze zhruba čtyř hodin jdete (a cesta je tak i značená) potokem a řekou. Fivefingery to opět řešily a prokřehlé nohy jsme rychle ohřáli u Mervových kamen při pivku a mocných tónech písní Johna Fogertyho. Než převzal vládu Měsíc v úplňku, v dálce se rýsovala do růžova nasvícená novozélandská nejvyšší hora Mt. Cook (3754 m.n.m.). V noci jsme v „pyžamu“ pozorovali laně, které plný měsíc dovedl až na zahradu jednoho z jejich největších světových lovců.

Další den se Bill vracel domů do Hokatiki a doprava na dalších 300 km tak byla zajištěna. Jako výslužku jsme navíc od Mervova kamaráda dostali plnou tašku nejlepšího jeleního masa – svíčkovou, klobásy a dvě role salámu. Bill nás pak další dva dny vozil po zajímavostech západního pobřeží. Dvě noci strávené v Hokatice pracovně nazýváme zvěřinovými hody :-)

Při cestě do NP Nelson Lakes jsme stopli krakonošovsky vypadajícího Stevena. Jel zrovna z porodnice, kde se mu narodil vnuk. I on nás, zejména k Soninému nadšení, pozval k sobě domů. Steve je totiž koňák jak poleno. Chová stádo krásných Clydů, proslavených jako tahačů irských pivních sudů. Jeho farma – Newton Livery – jako by vypadla z westernů z předminulého století. Na začátek nám dal k dispozici svůj sad, plný jablek, hroznového vína a fíků. Pak jsme obhlédli koníky, podojili krávu a společně uvařili večeři. Nakonec jsme se nad stohy fotek opět vrátili na Nový Zéland před čtyřiceti, padesáti lety.

Pánové, děkujeme za voňavé koření novozélandské části naší cesty!

Fotky vztahující se k tomuto příspěvku naleznete ve složce Nový Zéland pod čísly 174 až 238.

Ledovce a papoušci Středozemně - přes Cascade Saddle do Glenorchy

Po Dusky jsme strávili odpočinkový den v poklidné Wanace na břehu dalšího z novozélandských velkých jezer. Navštívili jsme cikánskou „pout“ a houbařili v městském parku. Houby jsme nehledali, ale jen vybírali ty nejlepší z nejlepších. Kiwis houby zjevně nesbírají a tak by se z úrody v parku mohla udělat smaženice pro početnou armádu.

Babí léto v plném proudu, vrcholky hor pocukrované čerstvým sněhem. Tak nás další ráno vítalo až kýčovitě krásné údolí řeky Matukituki v národním parku Mt. Aspiring asi 50 km od Wanaky. Zlátnoucí tráva si podává ruce s hustými bukovými lesy, porostlými mechy a lišejníky, které o několik set strmých metrů výše jak na povel končí a ustupují mohutným trsům trávy. Tající led napájí desítky potůčků volně padajících z prudkých svahů. Nad vším se v pozadí tyčí „matterhornovitě“ tvarovaný Mt. Aspiring (3033 m.n.m.).

Od prvních vzdálených pohledů nám tu vše připadalo tak nějak povědomé. Jakkoliv jsme se dosud úspěšně vyhýbali tzv. prstenovému turismu, milášek si nás nakonec našel sám. Jak jsme následně zjistili, i v okolí Wanaky se hodně natáčelo. Ať chceme nebo ne, novozélandská krajina dala prostřednictvím Jacksonovy trilogie Pánovi prstenů tvářnost. Stoupajíce po břehu klikatící se řeky jsme si nemohli pomoci od pocitu, že nám na některé z planin vyjede vstříc Gandalf na Stínovlasovi nebo že probudíme některého ze staletých Entů.

Prošli jsme takto nejprve kolem Mt. Aspiring Hutu, kde jsme zanechali jídlo na později. S podstatně lehčími batohy jsme se následně vydrápali 600 výškových metrů k jedinečně umístěnému Liverpool Hutu. V roce 2009 nově zbudovaná chata pro 12 lidí dlí na vysokém ostrohu. Jako na dlani tu máte většinu údolí Matukituki a řadu okolních hor, včetně Mt. Aspiringu. Měli jsme štěstí a dvě noci jsme tu strávili sami.

I když ne tak docela... Někdy více a jindy zase pramálo vítanou společností nám byli nestoři kea (Nestor notabilis). Divného jména a neméně divného popisu – horští papoušci, říkejme jim pro jednoduchost jen key, jsou olivově zelení s křiklavě červenými spodky křídel. Nejsou to žádní drobečci. Půl metru délky a kolem kila živé váhy spolu s dlouhým a ostrým zobákem je činí ne vždy zcela zanedbatelnými. Třeba za svítání, když začnou za nepřeslechnutelného křiku ještě nepřeslechnutelněji přistávat na plechové střeše chaty; nebo jindy, když vytahují věci z apsidy stanu či „kradou“ nejen volně ložené drobnosti. Na jednu stranu výjimečně chytří, zvědaví a zábavní, na druhou dokážou zabít i oslabenou ovci.

Matukituki jsme zamávali z Cascade sedla, poté, co jsme si pět hodin lehce užívali čtrnáctisetmetrový výlez do něj. Abychom si mohli pořádně užít ledovec Dart, rozdělili jsme cestu do stejnojmenné chaty na půlku a přespali jsme v sedle. I tady si nás key našly. Už jsme skoro usínali, když slyšíme divné zvuky. Chodí nám snad někdo kolem stanu? Pohled ven nás vyvádí z omylu. Kea přistižená s pytlíkem jídla v zobáku vydává zvuky nápadně připomínající smích. Ani se na ně nemůžeme zlobit. Koneckonců na tom jsme ještě dobře, nechávají nás pak už na pokoji. Jiní takové štěstí nemají. Musí třeba po většinu noci zůstat vzhůru a dotěrné papoušky odhánět, aby jim nezničili stan. Oblíbenými předměty na udržování ostrosti zobáku jsou i kapoty aut, čím luxusnější, tím lepší.

Slunečné ráno potvrdilo správnost rozhodnutí přespat v sedle. Výhledy na jednu stranu na ledovec Dart a na druhou na masiv Mt. Aspiringu jsou v plastickém ranním slunci jedinečné. Více než hodinu jen sedíme a zíráme. Znovu pak po dalších ani ne po dvou hodinách, když obědváme stále ještě nad ledovcem.

Za další hodinku jsme už na jeho spodním konci, zkoumáme ledové jeskyňky, jakož i výdrž organismu v ledovcové vodě. Nedaleko již do Dart Hutu. Je to jedna z větších chat, má dokonce i správce. Jelikož je z Austrálie, necháváme si od něj poradit a doporučit pár zajímavých míst. A to i přesto, že se předtím tvářil poněkud dotčen naším návrhem na doplnění jídelníčku pečenými horskými papoušky; prý se to nesluší.

Další dva dny nás čeká příjemná procházka údolím řeky Dart, jejíž ledové kořeny jsme obdivovali den předtím. Přes Daleys Flat Hut, filmový Isengard, Glenorchy a dále stopem zpět do Wanaky. Osmdesát pěších kilometrů Středozemí je za námi. Odpočinek u jezera Wanaka nás teprve čeká.

Fotky vztahující se k tomuto příspěvku naleznete ve složce Nový Zéland pod čísly 92 až 173.

Dusky Track aneb pralesním bahnem za očistou těla i duše

Tak předně, na Novém Zélandu se netrekuje, ale trampuje, a nejsou tu treky, ale tracky. Kiwis jsou až do pozdního věku neobyčejně aktivní a tramping je pro ně podobně charakteristický, jako pro Čechy pivo. Celá země je protkána sítí kratičkých i mnohadenních tras všech obtížností. Většina z nich je vybavena jednoduchými, ale perfektně fungujícími, chatami (huts). Matrace, kamna, základní nábytek a nádrž s dešťovou vodou je to, co je vám v nich za nevelký poplatek obvykle k dispozici.

Masový turismus je naštěstí odfiltrován systémem tzv. Great Walks. Tato skupina výrazně nejdražších a nejvíce propagovaných treků, na něž je třeba se registrovat mnohdy i s půlročním předstihem, není, jak by se na první pohled mohlo zdát, výrazem kvality, ale spíše obtížnosti (jednoduchosti). Jsou to již vícedenní treky, které však nejsou natolik obtížné, aby je nemohl absolvovat každý průměrně zdatný jedinec. Podle toho to pak také na nich vypadá; Torres del Paine vystupuje ze záhrobí, nic pro nás.

My začali vybírat z kategorie tzv. „tramping tracks“, což jsou treky po obtížnějších trasách. Stejně jako v Jižní Americe, vzali jsme i tady jejich seznam odzadu, tj. od těch nejobtížnějších. Tímto titulem se (mimo čistě alpinistických záležitostí) neoficiálně chlubí osmidenní, 85 kilometrů dlouhý, Dusky Sound Track, nikoliv překvapivě vedoucí k stejnojmennému fjordu. Ročně ho chodí méně stovek lidí než je prstů na jedné ruce, a to ještě zdaleka ne všichni dělají celou trasu; někteří jdou jen půlku a tam či zpět letí vrtulníkem.

Z Queenstownu jsme přes Te Anau dostopovali do Manapouri, malinké vesničky na břehu podstatně většího (pátého novozélandského největšího a údajně nejkrásnějšího) jezera téhož jména. Další den jsme ještě před svítáním vyrazili rychlou lodí 35 kilometrů přes jezero a pak dalších pár busostopem k začátku treku. Měli jsme napilno, protože jsme první den chtěli urazit dva úseky, což znamenalo nějakých 10, 11 hodin ostré chůze.

Povedlo se, prošli jsme údolím řeky Spey, překonali Střední sedlo a již za tmy a za doprovodu troubení jelenů v říji dorazili do Kintail Hut. Odtud jsme se vydali údolím řeky Seaforth až k jejímu ústí do moře a ještě o něco dále k chatě na březích fjordu Dusky, konkrétně v zátoce Supper Cove. To byl pro nás skutečný vrchol treku. Proti původnímu záměru jsme tu zůstali tři dny. Vždyť si to představte – sami v chatičce u moře, zcela „in the middle of nowhere“. Moře plné ryb, vyskakujících delfínů a žraloků. Počasí nad očekávání slunečné.

„Zahodili“ jsme trekové jídlo a na ty tři dny jsme se stravovali jak v nejluxusnější sea food restauraci. Chytili jsme 2 modré tresky a 9 spotties (notolabrus celidotus), dalších pár ryb a dokonce i langustu jsme dostali od projíždějících lovců. Vydatně jsme konzumovali také mušle, buď vařené, nebo jen „pečené“ na kamnech. Položíte mušli na rozpálená kamna; když se otevře, přidáte kousek zralého sýra a před konzumací pokapete citronem. Včetně sběru je to hotové za dvacet minut a nic lepšího a zároveň zdravějšího jsme asi nejedli. Dvakrát nám zuby zaskřípaly o něco tvrdého. Nebyly to kamínky, ale malé růžové perly.

Po vydatném odpočinku v Supper Cove jsme opět vyrazili do terénu, v němž se v průměru pohybujete rychlostí 1 až 3 kilometry za hodinu. Z kopce, do kopce, přes kameny, kořeny, klády a hlavně...bahnoooo! Většinou po kotníky, ale často po kolena a nikoliv výjimečně po pás či výše. Po pár dnech jsme to vzdali a místo v pohorkách, které už nás nebavilo sušit, jsme chodili ve FiveFingerech.

Příčinou je pochopitelně voda, které v horách Fiordlandu naprší extrémní množství. S ročními srážkovými úhrny přes sedm metrů patří k nejdeštivějším místům na světě. Vděčí za to častým frontám z Tasmánského moře, „rozbíjejícím se“ o Jižní Alpy. Když prší, tak leje. Voda je všude. Prší i zespodu. I proto je na trase tracku 21 „třídráťáků“ - jednoduchých mostů sestávajících se z tří drátů – po jednom se přechází a dva slouží jako zábradlí.

Cestou od moře jsme šli zkratkou po pláži, kudy se však dá jít jen za odlivu. Ten sice byl, ale ještě ne úplný, a tak jsme asi hoďku šli po pás ve vodě. Moře naštěstí bylo docela teplé. Obvykle se nejde po cestě, ale po kořenech, bahnem či korytem potoků. Je to docela zkouška fyzičky, ale hlavně psychické odolnosti. Když po stopadesáté zapadnete po kolena do bahna a zůstane vám tam bota, hodně se toho o sobě dozvíte a nepochybně se utvrdíte v tom, zda jste spíše flegmatik či cholerik.

Ale každý krok stojí za to. Jde se pralesem, nad vámi se tyčí mohutné stromy a pod nimi stromové kapradiny (cyathea smithii). Tuhle rostlinu jsme si oblíbili nejvíce. Nejsou nepodobné našim kapradinám, ale jsou mnohem větší a hlavně „přilepené“ na několikametrový „kmen“ vzniklý mnohaletým odrůstáním listů. Stojíce uprostřed takového kapraďového lesa už jen čekáte, kdy se objeví dinosaurus či nějaký jeho méně mírumilovný kolega.

Dále cesta vede přes Furkertovo sedlo pár stovek metrů přes tisícovou hranici do oblasti vřesovišť a stovek jezer a jezírek v pohoří Pleasant Ridge. Tam se konečně na chvíli zbavíte otravných mušek sandflies, které v mokřadlých nížinách útočí ve velkých oblacích. Jedinou obranou proti nim je buď zakrýt si celé tělo, nebo se nepřestat hýbat.

V Pleasant Ridge jsme strávili den a půl v chatě nedaleko jezera Roe. Tady už nám pršelo, takže jsme toho moc nenafotili. Trek končí u nejhlubšího novozélandského jezera Hauroko 

(462 metrů – dno je pod úrovní hladiny moře), kde jsme po deseti dnech byli vyzvednuti lodí a po ani ne hodinové tryskojízdě navráceni do civilizace.

Úžasný trek, vřele doporučujeme, nebudete litovat. Ale rovnou se vzdejte myšlenky, že byste na něm byli suší. Minimálně od kolen dolů to nehrozí. Smiřte se s touto realitou co nejdříve, protože stejně dříve či později přijde. Vyhýbat se bahnu a obcházet ho můžete hodinu, dvě nebo snad i pět, ale pak si vás stejně nějaká na první pohled suše vypadající bažinka najde :-)