Jak jsme si počínali v Austrálii, na Zélandu a v Oceánii

Máme za sebou další kontinent a stejně jako v případě Jižní Ameriky a Antarktidy přinášíme pár snad zajímavých čísel o našem prvním počínání u protinožců.

V jižním Tichém oceánu jsme stanuli na 66 ostrovech.

Abychom se tam dostali, museli jsme 16 letadly urazit 33.000 km a nespočetně loděmi a kánoemi téměř 1.000 km.

Auty a autobusy jsme, převážně v Austrálii a na Novém Zélandu, zdolali více než 9.000 km.

Pěšky jsme urazili nějakých 500 km, z toho minimálně 400 km s plnou polní. Uplavali jsme 50 km.

50 nocí jsme strávili ve stanu.

Zkonzumovali jsme možná 500 kokosů.

Chytili jsme desítky ryb, nasbírali stovky mušlí.

Tolik pro tuto chvíli k Austrálii a Oceánii.

Za (nejen) podmořskou krásou na nejzápadnější konec světa

Savaiiské Lano se stalo naším druhým domovem. Přesto, nebo právě proto, nastal čas prozkoumat vzdálenější části ostrova, kam nemělo smysl vyrazit na otočku. Na rozloučenou nám Sione připravil překvapení v podobě vystoupení taneční skupiny polynéských tanců.

Vyrazili jsme směr západ.

A jeli jsme tak dlouho, až jsme dojeli a došli na mys Mulinu. Nikterak prvoplánovitě dech beroucí místo se stává zajímavým až v kontextu lidského časoprostoru. Poslední skalisko mysu Mulinu je jednou z nejzápadnějších pevnin světa. Stojíce na něm se díváte do budoucnosti. Kousek odtud probíhá již zmiňovaná mezinárodní datová hranice, na jejíž opačné straně je o den více. Možná jsme tak byli ten den posledními dvěma lidmi na planetě, kteří viděli zapadat slunce. 

Ubytovali jsme se ve fale v nedalekém Falealupu.

A tady falealupská pláž ještě jednou v celé své .... délce a ovšem i kráse :-)

Kromě skutečnosti, že jsme tu po tři dny byli jedinými hosty, byl dalším milým bonusem bohatý podmořský život, začínající doslova pár kroků od břehu. Za útesem vyskakovali delfíni a sem tam se na okamžik opatrně vynořila zvídavá želví hlava. Ponořením hlavy do vody jako byste se stali součástí filmu Hledá se Nemo. Fotky z vody sice opět nejsou, ale za všechny korálové obyvatele nechť mluví lastura, kterou jsme vylovili nedaleko od břehu.

Tahle kráska byla, stejně jako všechny ostatní živé, obratem vrácena do vody. Spoustu jiných jsme ale vylovili či našli na pláži již bez nájemníka.

Ovšem ne vždy tak docela. Některé mušličky začnou při sušení pochodovat, což je ta lepší varianta. Poněkud podnětnější se krabí snaha o úprk jeví, když tak mušlí přistěhovalec začne činit ještě v plavkách. Krabi poustevníci jsou pozoruhodní i svou nevědomou uměleckou činností, nejlépe vyniknuvší na panenské ranní pláži.

A na konci díla často naleznete autora.

Kostel ve Falealupu „neproslavil“ ani tak jeho autor, jako spíše v roce 1990 tajfun Ofa. Jím rozbouřené moře zničilo celé tehdejší Falealupo.

Vesnice byla následně znovu postavena dále od pobřeží. Lidé zůstali a dnes zde spokojeně žijí. Zastihli jsme je při přepravě písku z pláže na stavbu domu. Písek převážejí v koších pletených z listů kokosové palmy. Upletení jednoho koše trvá zkušeným rukám místních žen jen pár minut.

Ve Falealupu se nám moc líbilo, ale po pár dnech přeci jen zvítězila touha po samojském domově a tak jsme se vydali zpět do Lana.

Jeden ze symbolů Oceánie - plumérie

A poslední dny jsme se v Lanu rozhodně nenudili. Řekněte sami, kdy se vám naposledy během jednoho dne „poštěstilo“ odřít se o korál, být pokousán krabem a večer si ještě osmirkovat ruku při manipulaci s jedenapůmetrovým žralokem?

Fotky vztahující se k tomuto příspěvku naleznete ve složce Samoa pod čísly 142 – 196.

Fai, fai lemu

Po vydatném obědě jsme upadli do zaslouženého spánku. Fale u moře je místem k této činnosti (jako) stvořené. Ostatně spousta Samojců má kromě obytného fale ještě další na pláži a často tam spávají. V brzkém odpoledni tak samojské pobřeží vypadá jako česká školka po obědě – všichni spí, tady však do jednoho dobrovolně.

Teplota celoročně kolem 30 stupňů, moře zhruba stejně tak a plné ryb i mnohých dalších dobrot. Vše, co zasadíte, roste a plodí jako o život. Samojci proto rozhodně nouzí netrpí a o existenci se nemusí strachovat. Život berou s nadhledem a nemají potřebu hnát se za pomíjivými pozlátky. „Fai, fai lemu“, říkají. Volně přeloženo „pohoda, jazz“ či tak nějak.

Večer nás čekal uvítací ‘ava rituál. ‘Ava je hnědavě mléčný, opojný nápoj, připravovaný z kořene rostliny kava (pepřovník, Piper methysticum). Napříč Oceánií se používá při různých setkáních a obřadnostech. Nápoj má uklidňující až sedativní účinky, přičemž jeho sílu lze dobře odhadnout podle míry necitlivosti, jež způsobuje v ústech. Na Samoi se pije z kokosové skořápky naplňované z vyřezávané dřevěné misky.

Jak již řečeno, u Sioneho a Falesoi jsme se ocitli náhodou a původně jsme plánovali zůstat den či dva. Nakonec jsme zůstali 18. Kromě úžasné lokality se o to zasloužil i vskutku rodinný přístup našich hostitelů. Starali se o nás po všech stránkách dokonale a usnadnili nám poznání samojského způsobu života.

Jenom pojednání o dobrotách, které nám Falesoa vařila, by vydalo na dlouhý příspěvek. Všechny ty ryby na různé způsoby, tuňákové sashimi, langusty a další mořská krmě, nedělní čuníci, banány v těstíčku, smažené banánové kuličky, palačinky a lívance s kokosovou marmeládou, papája na kila i kokosová samozřejmost nám po půl roce, po němž si o tisíci mílích v nohách nemusíme už jen zpívat, přišly velmi vhod. Stejně jako k pití výtečná samojská dvanáctka s německými kořeny Vailimia a coco samoa.

Z plodu kakaovníku se vyjmou kakaové boby. Upraží se, rozemelou na malé kousky a dají se vařit do vody. Mezitím se z kokosových ořechů v třetím stádiu (viz minulý příspěvek) nastrouhají tenké proužky a pomocí jemné tkaniny se z nich vymačká čisté kokosové mléko, které je výtečné i samo o sobě. Kokosové mléko přidáme do kakaového vývaru a coco samoa je na světě. Měli jsme ho téměř ke každému jídlu, někdy ke snídani i v podobě kaše s rýží.

K tomu přidejte ještě neomezenou kokosovou samoobsluhu z početných palem na pláži a několik různých trsů banánů taktéž k volné spotřebě. A ty nedělní obědy... Neděle jsou na Samoi striktně duchu slovesa, z nějž byl název tohoto dne odvozen – nedělání. V neděli se odpočívá a jediná přípustná činnost je prakticky povinná návštěva kostela. Slavnostní nálada, nejlepší oblečení a po mši následuje rodinný oběd. My jsme se do kostela podívali při příležitosti dne matek, kdy vše bylo ještě slavnostnější než obvykle.

A cože jsme dělali, když jsme zrovna nejedli? Spali, velmi dlouho hleděli na moře, ale hlavně jsme se koupali, šnorchlovali, rybařili, lovili krabi a hráli plážový volejbal. Plavat bylo lze i za odlivu a šnorchlování nadstandardní. Buď přímo z pláže, nebo jsme na typické samojské, z kmenu vyřezané kánoi vyráželi na veliký korálový útes táhnoucí se podél pobřeží. Společností nám byly tvrdé i měkké korály všech tvarů a barev, desítky druhů ryb, hvězdice a všemožní další živočichové. Podvodní obal na fotoaparát jsme však měli půjčený jen na pár hodin u pláže, takže šnorchlovací fotky berte spíše pro ilustraci.

Ovšem na útes jsme nevyráželi jen za zábavou. Několikrát jsme tam jeli místo Sioneho nasbírat bobulkovité mořské řasy (viz fotka výše), které jsou vítaným doplňkem samojského jídelníčku. Jindy jsme zase sbírali mořské ježky a mořské okurky.

Jednou za pár dní jsme vyrazili na výlet. Nejprve na mořské gejzíry Alofaaga Blowholes. Za tento úkaz vděčíme vulkanické činnosti. Při jedné z dávných erupcí dosáhlo lávové pole až na jižní pobřeží ostrova Savaii. Při kontaktu s vodou láva ztuhla a v kombinaci s působením příboje se v lávovém poli postupně vytvořily tunely, kterými se lámající se vlny pod tlakem derou na pobřeží. Úzkými průrvami jsou vystřelovány několik desítek metrů nad povrch. Podívaná je to opravdu působivá, zvláště fouká-li vítr směrem od moře. Slaná sprcha je pak zaručena.

Opačným směrem v okolí vesničky Sale’aula jsou k vidění rozsáhlá lávová pole z poměrně nedávných erupcí vulkánu Matavanu, k nimž došlo v letech 1905 a 1911. Zajímavé jsou zejména ruiny kostela, jímž láva přímo protekla. Asi deset kilometrů odtud se nachází původce sopečné zkázy, vulkán Matavanu, střežený neméně zajímavým „Cratermanem“.

Ne snad, že by popsaná místa nebyla zajímavá, ale na Samoi je to přeci jen spíše o fai fai lemu... Není nad to sedět na pláži a pozorovat nekonečné tvarové a barevné kombinace naducaných kumulonimbů či načechraných cirrů. Jak se během dne seskupují a zase oddělují, zvětšují a zmenšují. Mořský obzor pozorovaný z ostrova je nekončící, a ty barvy... Žádná paleta by na to nestačila.

Fotky vztahující se k tomuto příspěvku naleznete ve složce Samoa pod čísly 1 – 141.

Sledujte také novou složku na Picase "Panoramata světa", viz odkaz vpravo.

Fidžíme na Samou

Fidžijské ostrůvky dříve bývaly rájem baťůžkářů. To však dnes již neplatí. V důsledku dobudování infrastruktury se sem valí kufroturistová cunami, transformující melanéské souostroví do tichomořského Chorvatska. Ne snad, že by se tu ještě nedala najít klidnější místa, ale podtrženo, sečteno, to už „není vončo.“ Z Fidži jsme si proto udělali jen základní tábor, z nějž se chystáme prozkoumat okolní země turismem dosud tolik nedotčené.

Ubytovali jsme se v relativně ucházejícím hostelu na předměstí Nadi a pohorky nahradili sandály, kalhoty plavkami. Do úschovy putovala veškerá zimní výbava, včetně spacáku; v Oceánii toho k cestování totiž skutečně mnoho nepotřebujete. Další den byl zasvěcen opět velmi výživnému zařizování letenek. O tom ostatně určitě ještě uslyšíte... Logistika se ale celkově docela vydařila, takže nám vybyl čas i na krátkou ostrůvkovou romantiku s kapkou „nefalšovaného“ fidžijského folklóru.

Myšlenkami jsme ale už byli na polynéské Samoi. Fyzická schránka je tam následovala dalšího dne a je nutno říci, že na místo určení dorazila značně zmatena. Inu, posuďte sami. Letadlo se zvedlo z ranveje v Nadi 6. května kolem jednadvacáté hodiny, ale na samojskou půdu dosedlo již 5. května krátce před půlnocí. Šestý květen jsme tak prožili dvakrát. Čím to? Ne, časem jsme pochopitelně necestovali, ani jsme se neoddávali konzumaci omamných či psychotropních látek. Pouze jsme západně od samojských břehů překročili mezinárodní datovou hranici, tedy místo, kde se neposouvají jen hodiny, ale rovnou dny. Je to opatření na eliminaci jevu, který zachránil sázku našemu předchůdci Willimu Fogovi. Bez mezinárodní datové hranice by cestující jedoucí kolem Země východním směrem při každém jejím objetí získal jeden den navíc a naopak.

Namísto trmácení se do vzdálené Apie jsme si na letišti udělali filmovou noc a brzy ráno vyrazili trajektem na druhý samojský ostrov Savaii. Je sice větší než Upolu (zhruba 1700 km2), ale mnohem méně zalidněný. O co je na Savaii méně infrastruktury a služeb, o to více tu na vás od počátku dýchne atmosféra klidu a pohody. Slovy se to snad ani nedá popsat. Vystoupíte z trajektu a vydáte se jedním či druhým směrem po okružní silnici. Ideálně stylovým autobusem s dřevěným interiérem a beze skel v oknech. Slunce pálí, příjemně teplý vítr rozčesává vlasy a v uších střídavě zní šumění moře a veselá samojská hudba.

Po jedné ruce bílé pláže a moře přecházející od jemně azurových až po nejtemnější modře, po druhé tradiční samojské otevřené domky – fales obklopené pečlivě upravenými zahradami a trávníky, za které by se nemuselo stydět kdejaké golfové hřiště. Lidé na vás mávají a úsměv se vám již před drahnou chvílí sám vkradl do tváře. A co pak teprve, když se člověk zbaví batohu a západní oblečení vymění za lavulavu (samojský výraz pro sarong). K tomu ještě osobně utržený kokos a jeden z nespočtu kýčovitých východů či západů slunce a pak už to není jako v ráji, ale prostě v ráji.

Jsme neskonale vděčni ruce osudu, že nás hned první den zavedla do rodiny Sioneho a Falesoi. Unaveni po noci strávené na letišti jsme se vypotáceli z růžové Queen Maggie (autobusy tu mají jména) a ubytovali se ve fale přímo na pláži, resp. minimálně za přílivu přímo v moři. A jakže vypadá samojské fale? Je to v podstatě dřevěný domek beze stěn, postavený na kůlech. Střecha je z listů kokosové palmy, stejně jako zástěny, jež je možno vysunout jako ochranu proti slunci nebo dešti. Hlavním důvodem absence stěn je kromě jednoduchosti i udržení optimální teploty. Otevřené fale profukuje a udržuje příjemnou teplotu, zatímco klasické zděné konstrukce se přehřívají a musí být klimatizovány.

Byla-li zmínka o kokosové palmě, je na místě se u ní na chvíli zastavit. Na Samoi je podobným fenoménem jako třeba v Asii bambus. Setkáte se s nimi na každém kroku, ať už v živé nebo nějak zpracované podobě. Kokosové palmy jsou jedním ze stěžejních stavebních prvků samojské krajiny. Z jejich větví se kromě střech a stěn fales dělají například provazy, rohože, košíky a jiné nádoby. Zdaleka největší využití ale mají kokosové ořechy.

V raném stádiu svého života jsou zdrojem skvělého nápoje. Později je nápoje o něco méně, ale po dopití vám zbude ještě lahodná svačinka v podobě více či méně želatinové bílé hmoty, která by se, nebýt vaší žízně, později přetvořila v tvrdou kokosovou dřeň, jak ji známe my z končin čtyřsezónních. I kokosoví senioři, přeživší i posledně jmenované stádium, ještě nejsou k zahození. Poslouží jako dezert v podobě nasládlé pěnovité hmoty, vzniklé ze zbylé kokosové šťávy (známý jako „kokosová zmrzlina“). No a veškerý odpad, tj. tlustá venkovní dužina obvykle oranžové, zelené či žluté barvy a skořápka poslouží jako výhřevné palivo.

Kokos v "prvním" stádiu

Kokos ve "druhém" stádiu

Podobně krajinotvornými jako v oblasti přírodnin kokosové palmy jsou mezi věcmi z rukou člověka vzešlými na Samoi neskutečně početné kostely. Drtivá většina samojské populace je křesťanského vyznání a při pohledu na jakoukoliv vesnici (město je na Samoi jen jedno – to hlavní, Apia) o tom nemůže být pochyb. Ne jeden, ale často i více kostelů se tyčí vysoko nad střechami okolních domků. K nebesům jsou hnány i v touze mít ten svůj o něco reprezentativnější než ve vedlejší vesnici.

Neoficiální kostelová soutěž možná probíhá i mezi zástupci jednotlivých církví. Světe div se, na Samoi jich je hned šest (křesťanských). Kromě základní katolické namátkou Adventisté, Metodisté či Mormoni. Misionářství zde má dlouhou tradici; John Williams z London Missionary Society s kolegy přirazil na pobřeží ostrova Savaii v srpnu 1830. Uspěli prý také proto, že jedna z místních bohyň předtím zvěstovala příchod nového náboženství. Ať tak či onak, kostely to jsou povětšinou pěkné, i když snaha se co nejvíce zviditelnit se na nich přeci jen občas nezapře.

Samoa ale není o pamětihodnostech ani jiných jednotlivých úkazech k vidění. Je o prodloužení životní vlnové délky. Hektické rejdění homo euroatlanticus sem nepatří. Na Samoi se na to rozhodně jde s námořnickou rozvahou. Základem je vysoká kvalita i kvantita spánku. Není kam spěchat, pohyb je tlumený, jako ze zpomaleného filmu. Třeba nastupování a vystupování z autobusu. To v Čechách by autobus už dávno ujel nebo by se nevraživí cestující porvali. Jednou z mála výjimek je volejbal. Hrají ho všichni, včetně těch, do nichž byste to nikdy neřekli, a jsou v něm zatraceně dobří.

A poučení z tohoto příspěvku? Life is a beach!

Fotky vztahující se k tomuto příspěvku naleznete ve složkách Fidži pod čísly 1 – 18 a Samoa pod čísly 1 - 130. Fotky ze Samoi nahrajeme, jakmile připojení dovolí.