21. 1. 2012

Pět na Vánoce v nepálských

Za měsíc a půl jsme v Nepálu nachodili téměř 500 kilometrů na těžko. Velkou část té doby jsme pobývali ve výšce nad čtyři nebo dokonce pět tisíc metrů. V nížinách si teď připadáme, jako si musela připadávat Zlatá Katka po nespočetných nocích v hypoxickém stanu. Vánoce a Silvestra jsme strávili v oblasti Annapuren, kde jsme k „everestovským“ čtyřem přidali další tři shlédnuté osmitisícovky (tentokráte v pořadí podle výšky sedmou, osmou a desátou). Na příště nám tak z nepálských zbývá už jen třetí světová nejvyšší Kangchenjunga (8586 m.n.m.) a do celkových čtrnácti ještě další čtyři pákistánské (Nangu Parbat, 8126 m.n.m., jsme viděli z kašmírského Gulmargu) a jedna čínská.


Oblast Annapuren, pojmenovaná tak podle rozsáhlého horského hřebene s pěti vrcholy nesoucími toto jméno (Annapurny I až IV – očíslovány podle výšky - a Annapurna South), je v sezóně nejturističtějším regionem Nepálu. Před zdejšími zářijovými a říjnovými davy bledne i Everest. Období Vánoc je nejideálnější příležitostí, jak se šílejícímu davu vyhnout a užít si trekování skoro takové, jaké bylo před příchodem masového turismu. Podařilo se. Když jsme nešli zcela sami, tak jsme za den nepotkali více cizinců než je prstů na jedné ruce.

Zleva: Annapurna South (7219 m.n.m.), Annapurna I (8091 m.n.m.), Hiunchuli (6441 m.n.m.), Machhapuchhare (6997 m.n.m.), Annapurna III (7555 m.n.m.), Annapurna IV (7525 m.n.m.), Annapurna II (7937 m.n.m.) a Lamjung Himal (6986 m.n.m.)
O něco více jich bylo předtím v Kathmandu, kde jsme před odjezdem do centra dění v oblasti Annapuren, Pokhary, strávili pár dní odpočinkem a prohlídkou města. Na to, že Kathmandu a okolí na mapě vypadají jako minové pole, kde každá mina je UNESCO památkou, to nebylo zase nic až tak úžasného... O to větší labuž ovšem bylo první skutečně kvalitní saunění od odjezdu z vlasti. V kombinaci s momo- a steakosmrští značně prospělo naší rychlé regeneraci a akumulaci energie na ledové klima Annapuren.


Ze subtropické Pokhary jsme se mávnutím křídel, resp. přesněji řečeno nedlouhým zatočením vrtulí, přenesli do aridního a po ránu ještě promrzlého Jomsomu (2743 m.n.m.) v údolí Kali Gandaki. Ano, rozhodli jsme se připojit k méně než jednoprocentní menšině a okruh kolem Annapuren udělat obráceně, tedy po směru hodinových ručiček. Ptáte se proč? Důvodů jsme měli hned několik a navíc jsme během treku zjistili, že tímto směrem je to mnohem pohodlnější (většinu treku se jde z kopce) a s lepšími výhledy. Extrémní doporučení průvodců opačným směrem tudíž nelze hodnotit než jako přinejmenším unáhlená.


Nejdůležitějšími důvody pro pohyb proti proudu byly silnice a sníh. Údolí Kali Gandaki nás vůbec nelákalo kvůli silnici, která již byla prakticky v celé délce dokončena. Trekovat po nebo kolem silnice samozřejmě technicky lze, ale... Do spodní částí údolí Marsyangdi Khola na opačné straně okruhu se sice silnice již také zakousla, ale vzhledem k strmým skalnatým stěnám kaňonu to bude nemnohým sbíječům trvat jistě ne méně než deset let, než jako kamenočervotoči své ručo ražené tunýlky kamenem dokončí. Až se jim to podaří a chapadla silnice sevřou Annapurny do asfaltového objetí, zvonec poslední poražené nebo odsunuté zásobovací muly zazvoní konec i zdejšímu trekování.


Našemu treku ovšem mohl zazvonit zvoncem i svatý Martin, přijel-li by na svém bílém koni dříve, než bychom měli v zádech nejvyšší sedlo annapurnského okruhu, 5416 m.n.m. vysoké Thorung La. Díky letu do Jomsomu jsme sedlo mohli projít mnohem dříve, než kdybychom šli z opačné strany. Kdyby nám snad zima jeho průchod přesto znemožnila, bylo by podstatně snazší se vracet zpět do Pokhary. A že zima byla pořádná!


Ale vše popořádku. První poprvé na tomto treku přišlo dříve, než jsme se vůbec dotkli země. Poprvé v životě jsme horským sedlem neprošli ani neprojeli, ale proletěli. Sedlo Deurali (3090 m.n.m.) nám skrze okna pilotní kabiny připadalo dlouho až nepatřičně blízko, jako by se nám tam piloti v duchu hoštické hlášky „Nestavíme, máme zpoždění“ chystali přibrzdit a my měli vystoupit. Snad včasné zatáhnutí kniplem nás přes sedlo zdárně přeneslo do krajiny tibetských vesniček, domů s plochými hliněnými střechami, okrovočervených klášterů a kaskádovitých políček osazovaných ječmenem a pohankou.



V dešťovém stínu Annapuren nemají zdejší lidé snadný život. Živobytí si musí vydobývat navzdory suchu, zimě a silným větrům. Z Kali Gandaki i menších potoků budují zavlažovací kanály, aby jejich plodiny měly při absenci deště dostatek vláhy. Čím více na sever, tím je krajina sušší a nehostinnější. Za vesničkou Kagbeni se dále tím směrem rozkládá dříve izolovaná oblast Mustang.


My se však vydáváme na východ a začínáme ukusovat ze skoro tří tisíc výškových metrů, které musíme zdolat, než staneme v sedle. Výstup nám zpříjemňují výhledy na sedmou nejvyšší horu světa Dhaulagiri (8167 m.n.m.).


Thorung La je jednoduché technicky, ale (z této strany) poněkud náročnější stran vzdálenosti a převýšení. Jeho přechod nám vyšel na Štědrý den. Těžko kdy budeme na Vánoce aktivnější. Před sebou máme více než patnáct kilometrů, 1300 výškových metrů nahoru a 1700 dolu. Ráno mrzne, až praští, ale počasí nám jinak přeje. Vycházíme v osm, jdeme sami. Posloucháme vánočně laděné příběhy a vzpomínáme na naše bližní, kteří ještě spí.


Aklimatizaci z Everestu jsme si zjevně udrželi. Do pětiapůltisícového sedla jdeme jako na Sněžku a kolem poledne dosahujeme cíle, stále sami. Výhledy odpovídají převýšení sedla nad okolím.


Počasí nás musí mít opravdu rádo, protože kromě azura nad námi v sedle dokonce ani příliš nefouká. Sedáme si do pohodlí měkkých modlitebních praporků a necháme se rozmazlovat poledním slunkem. Hřejí nás i vánoční dárky – čepice z yačí vlny a Soniny praktické prstopalčákové rukavice ze stejného materiálu.


Vybalujeme chléb, yačí sýr, něco málo zeleniny, kokosky a...


...výtečnou to jabkovici. Vánoční oslava po nepálsku může začít. Štědrodenní obědovečeři (bůhví v kolik bude opravdová večeře...) bereme zároveň jako příspěvek k výzkumu údajně rostoucích účinků alkoholu s přibývající nadmořskou výškou. Něco na tom možná přeci jen bude, protože sestup ze sedla po asi hodinové party se určitě bude řadit k těm nejvtipnějším :-)


Na Boží Hod nás s otevřenou náručí vítá Manang a především konečně solidně (tj. nikoliv v protisvětle) nasvícený masiv Annapuren, včetně osmitisícové Annapurny I (8091 m.n.m.).




Přenocovali jsme ve středověké vesničce Bragha (3470 m.n.m.), odkud jsme se na Štěpána vydali na celodenní strmý výstup k Ledovému jezeru (4620 m.n.m.).




Celkově jsme kolem Annapuren nastoupali a naklesali asi 13 výškových kilometrů a ušli kolem 190 km.



Annapurna III (7555 m.n.m.)
Zásobování bylo zajištěno, včetně dodávky čerstvé drůbeže.


V nižších částech údolí Marsyangdi Khola nám po několik dní dělala milou společnost světová hora č. 8, Manaslu (8156 m.n.m.).


Předposlední den roku jsme s místními oslavili příchod nepálského nového roku 2068...


...abychom nazítří velkou část Silvestra strávili „on the road“. Konala se totiž opět stávka...dýdžejů... Jinak se snad ani nepálské „stávky“, jichž jsme tu již zažili pět, nedají nazvat. Konají se výlučně v ty nejslunnější dny a jako zázrakem se všichni hned od rána oddávají nějakému přesně naplánovanému programu jako třeba úklidu, praní, výletům :-) Je to docela zábava, nemusíte-li se ovšem někam přepravovat. My jsme kvůli zátarasům na silnici strávili dopravou zpět do Pokhary namísto obvyklých čtyř hodin skoro celý den. Museli jsme jít pěšky, stopem na korbě náklaďáku, stopem nějakým privilegovaným (tj. přes zátarasy propouštěným) busem, zase pěšky a nakonec taxíkem. No, stále lepší než památný noční třicetikilometrový pochod na letiště přes hořící peruánské barikády bráněné opilými protestujícími, že ano.


Silvestrovskou party v Pokhaře jsme stihli ještě v jejích začátcích. S novým rokem vítáme i týdenní odpočinek se zaslouženým lenošením. Když vše půjde podle plánu, příště se vám ozveme už z Číny.



Fotky vztahující se k tomuto příspěvku naleznete ve složce Nepál od čísla 175 nahoru.

9. 1. 2012

Třicetkrát na Sněžku a zpět aneb 300 kilometrů kolem Everestu horizontálně a 20 vertikálně

Do Nepálu jsme přijížděli se smíšenými pocity. Na jednu stranu jsme si s nadšením užívali po indickém marasmu znovu nabytou možnost spatřit slunce a volně dýchat, na stranu druhou jsme se přeci jen obávali pověstných davů, které nás měly čekat na zamýšleném treku kolem Everestu.

I nepříliš čisté nepálské hlavní město Kathmandu nám po měsíci v nížinách indického severu připadalo jako člověkem nedotčená džungle uprostřed amazonského pralesa. Ceny jsme mohli přestat dělit třemi, stačilo je občas kosmeticky upravit. První dojmy z Nepálu jsou bez poskvrny. A co více, ani v jedné z nejturističtějších světových turistických čtvrtí, Thamelu, se žádné davy nekonají.

Čínská víza, letenky, trekovací registrace, nákupy, úschova věcí, komunikace s domovem. Pár dní nám trvá, než vyřídíme vše potřebné, prohlídku Kathmandu a okolí necháváme na později. Ještě přežít den v autobuse do vesničky Shivalaya a ráno zase konečně ten skvělý pocit začínajícího treku. Batoh na záda a jdeme na to.


Vyrážíme ze zamlžených rozkvetlých tropů, pomeranče a banány jsou ještě na stromech. Do základního tábora Everestu a dalších míst v bezprostřední blízkosti první, čtvrté, páté a šesté nejvyšší hory světa se vydáváme po stopách pionýrských expedic, kdy ještě neexistovala možnost letecké dopravy do Lukly. Do „skutečných“ bílých Himalájí bychom měli dorazit asi za týden. Ale nenechte se mýlit, tato část treku je až na absolutní nadmořskou výšku náročnější než mnohé dny ve velehorách.


Profil trasy ze Shivalayi do Lukly se dá trefně přirovnat k listu pily. Téměř každý den musíme překonat mezi patnácti sty a dvěma a půl tisíci výškovými metry. Okolní krajina ovšem stojí za to. Na rozdíl od Indie se tady život člověka zdá být s přírodou v mnohem větší symbióze. Mile upravené kamenné domečky jsou obklopeny kvetoucí zelení a kaskádovitými políčky prosa či zeleniny. Lidé se usmívají, a pokud něco prodávají nebo nabízejí, tak to rozhodně nevnucují.


Pěšina často vede přímo po zápražích domů a lavičky na nich vybízejí k usednutí. Skoro všude vám nabídnou čaj, něco k snědku i postel. Proto se také o trekování v této oblasti hovoří jako o teahouse treku. Když se podíváte na výzdobu domu, často zjistíte, že váš hostitel jako šerpa dosáhl třeba desetkrát vrcholu Everestu. Krále hor zanedlouho také poprvé na vlastní oči spatřujeme, zatím jen jako špičičku v dlouhém, vzdáleném panoramatu.


Cestu lemují buddhistické stupy a modlitební kameny, nejčastěji s mantrou „O mane padme hum.“ A samozřejmě také dopravní provoz. Při absenci silnic motory nahrazují mulí, yačí a hlavně lidské síly. Řádný obdiv k nim získáte, teprve když si uvědomíte, že drtivá většina lidských výtvorů sem musela být mnoho desítek kilometrů donesena. Pravda, my jsme sice mezi návštěvníky oblasti ojedinělými bílými vránami, protože si své patnácti a dvacetikilové batohy neseme sami a dokážeme tak úděl nosičů spíše ocenit, ale jejich náklad je přeci jen ještě zcela z jiného světa. Kdyby si někteří z nich místo jejich dlouhých a širokých nákladů dali na záda Soňu i s batohem, nenesli by o moc více... Považte navíc, že veškerou tíhu nákladu nesou zavěšenu na hlavě!


S mlhou prvních dvou dní treku nás snad již definitivně opustil i indický kašel. Systém se zdárně pročišťuje a jako jeho odraz se nám nad hlavou rozevírá nejmodřejší obloha z modrých, aby po celé následující tři týdny byla pozadím, na němž panoramata himálajských velikánů vyniknou v celé jejich nebývalé kráse. Děkujeme ti štěstěno převelice, „shoulder season“ se opět ukázala jako moudrá volba.


Radost nám dělá nejen nejlepší možné počasí, ale i nepřítomnost turistů. Je jich tu jen nepatrně více než mráčků na vymetené obloze. Jdeme v podstatě sami. Jak na ni většinou nadáváme, tak teď za ovčí povahu většiny gringošů děkujeme. Přes veškeré odrazující zprávy o chození v řadě, frontách před mosty a přeplněným ubytováním sem pravidelně stádně přijíždějí v říjnu. Koncem listopadu a v prosinci je to již jen zlomek říjnových čísel.
Ještě více pookřáváme, když seznáváme, že situace není o nic horší ani za Luklou, kam se v říjnu z letadel denně vyhrnou stovky goretexových zakuklenců, jejichž „úžasné“ funkční (Už jen promluvit...) oblečení většinou ještě pár dnů před tím leželo ve skladu nějakého prestižního outdoorového obchodu. Jakmile opouštíme hlavní trasu, jsme sami. Neuvěřitelné.

Máme ambiciózní plán projít v podstatě nejdelší možnou trasu bez použití lezeckého náčiní. Chceme spojit všechny čtyři treky v oblasti a kromě hlavního údolí vedoucího k základnímu táboru Everestu projít také údolí řek Dudh Kosi (Gokyo), Imja Khola (Chhukung) a Bhote Kosi (Thame). Abychom tak mohli učinit okružní trasou bez vracení se zpět stejnou cestou, budeme muset překonat tři velice vysoká sedla – „Tři sedla“, nepochybně jedny z nejvyšších trekovacích sedel světa – Kongma La 5535 m.n.m., Cho La 5420 m.n.m. a Renjo La 5345 m.n.m. V Cho La má být ledovec, v ostatních ledovka, která však může být ještě nebezpečnější, tak uvidíme.

Kromě dosažení základního tábora Everestu ve výšce 5340 m.n.m. je naším hlavním cílem několik strategicky umístěných vrcholků, z nichž jsou vskutku světové výhledy na výše zmiňované osmitisícovky, jakož i na mnoho leckdy ještě krásnějších sedmi a šestitisícovek – viz například nepálský Matterhorn Ama Dablam (6856 m.n.m.). V hlavních rolích Mount Everest (8848 m.n.m.), Lhotse (8501 m.n.m.), Makalu (8463 m.n.m) a Cho Oyu (8201 m.n.m.). Oskara za snahu dostává nejvyšší NEosmitisícovka, resp. nejvyšší sedmitisícovka světa Gyachung Kang (7952 m.n.m.), na fotce "dvouvrchol" vpravo – pouhých 48 metrů a Messner a spol. by hned měli více práce.


Aklimatizace probíhá hladce, přeci jen je znát, že jsme na cestě už přes týden a začali jsme pěkně „od palmiček“, ne letecky z kathmandského hotelu. Cílem prvního většího výstupu je vrchol Nangkartshangu (5090 m.n.m.) nad vesničkou Dingboche (4360 m.n.m.). V dálce poprvé tušíme majestátní Makalu a rozeznáváme kuželoidní Island Peak (6189 m.n.m.), ale hlavní dominantou výhledu z Nangkartshangu je fotogenická kráska Ama Dablam.



Další den stoupáme dále do vesničky Chhukung (4730 m.n.m.) a dáváme si tam slunící den před další metou – vrcholem Chhukung Ri (5546 m.n.m.). Když se poněkud udýcháni na vrcholu díváme na hodinky, zjišťujeme, že jsme výstup vzali poněkud „hákem“, prostě příliš rychle. Ale nějak jsme si nemohli pomoci, s každým metrem se zlepšující výhledy jako by nás přitahovaly magnetickou silou. Večerní bolest hlavy za to byla jen malou daní. Amfiteátr v podobě impozantní stěny Nuptse (7861 m.n.m.), Amy Dablam a na druhé straně překrásné Pumori (7161 m.n.m.) byl strhující. Cenu za podmanivost ale musíme udělit Makalu, jejíž pravidelný jehlanovitý vrchol se těsně před koncem přehlídky odděl do šatu utkaného z nejjemnějšího hedvábí posledních růžovooranžových slunečních paprsků.


V nohách téměř sto padesát kilometrů a více než patnáct výškových. Před námi první těžká zkouška, první ze Tří sedel a hned to nejvyšší. Přes tohle sedlo chodí opravdu jen hrstka nejzatvrzelejších a zdaleka ne všichni do něj vůbec trefí. Podívejte se však na fotku pořízenou cestou do něj a uznejte, že to stojí za to! Půl dne jdeme sami, kolem oběda nás dohání jeden Australan... Ách, jo, zase jeden z nich. Jde s ním místňák a nese mu batoh. OK, budiž. Ovšem když nám sděluje, že mu zaplatil čtyřnásobek obvyklé sazby a na naše zděšení stupidně argumentuje, že to přeci je jen XY australských dolarů, nesetkává se u nás s pochopením.


Moc nefouká, a tak si přímo v sedle dáváme oběd. Australanův průvodce se vrátil stejnou cestou zpět dolů a Australan se vydal přes sedlo. Ještě jsme ani nenakousli první krajíc chleba a Australan (kolem čtyřiceti let věku) je zpátky u nás, že prý to nesejde. Ogoretexován od hlavy až k patě, podrážka boty prakticky netčena. Potkali jsme ho již dříve a vždy se tvářil jako by se narodil se sedákem a cepínem v ruce. Jdeme omrknout situaci. Opravdu, sedlo je ze severní strany pokryto zledovatělým sněhem. Bez maček to je „o držku“.


Rychlou obhlídkou okolí mu nacházíme asi jedinou alternativní trasu, která sice vede ještě prudším svahem, ale obchází zledovatělé části. Necháváme jít Ozzieho napřed a dojídáme oběd. Za chvíli ale slyšíme nářky, že to opravdu nesejde, že se vrátí a kdesi, cosi. Dokonce si „inteligentně“ zahodil dolů hůlky a teď na to kouká, jak puk. Na klidný oběd to nevypadá, balíme a jdeme babysittovat. Slézáme jako první, zachraňujeme Ozziemu hůlky a kámen od kamene ho svádíme na konec svahu. Kongma La za námi, doufejme, že v dalších sedlech budeme podobných extempore ušetřeni.

Jsme zpět v údolí Khumbu, přecházíme obrovský stejnojmenný ledovec a dalšího dne zdárně dorážíme do nejvýše položeného ubytování na celém treku – Gorak Shepu (5160 m.n.m.). Ve vesničce malebně situované na úpatí Pumori plánujeme strávit dvě noci.


Nejprve se vydáváme shlédnout západ slunce na právem nejslavnější světovou horskou „vyhlídku“ na vrcholu Kala Pattar (5545 m.n.m.). Panorama (zleva doprava) Lingtren (6713 m.n.m.), Khumbutse (6639 m.n.m.), Changtse (7550 m.n.m.), Everestu (8848 m.n.m.), Nuptse (7861 m.n.m.), Lhotse (8501 m.n.m.) a Amy Dablam (6856 m.n.m.) je jedním slovem dechberoucí.


Platí to za denního světla, snad ještě více těsně před, ale asi nejvíce chvíli po západu slunce. Tehdy zbytky světla dopadají jen na vrcholky nejvyšších hor a ty jsou postupně barevně nasvěcovány jako vodotrysky v Křižíkově fontáně na pražském Výstavišti. Pak i ony ztmavnou, ale barevná show ještě drahnou chvíli pokračuje na nachovějící a pozvolna do půlnoční modři přecházející obloze. Zmrzlýma rukama ukládáme foťáky do obalů a sestupujíce za svitu přibývajícího měsíce se těšíme na horkou čokoládu čekající na nás o 400 metrů níže.


Výlet do 5340 m.n.m. vysoko položeného základního tábora Everestu absolvujeme nazítří v poklidu a kupodivu opět sami. Až chvíli po nás do teď opuštěného „base campu“ doráží další skupinka. Mimo sezonu je základní tábor tvořen pouze níže vyfoceným kamenem. V dubnu a květnu byste to tu ale nepoznali. Ledovec Khumbu je na všechny strany pokryt desítkami různě velikých stanů, naleznete tu nejmodernější telekomunikační techniku, obří jídelny, koupelny nebo třeba pekárnu. Kde jsou doby Hillaryho osamělých pokusů? Dnes je lezení na Everest dobře fungujícím průmyslem. I když každé kolo se občas zadře... O jednom takovém tragickém zadření, jakož i o atmosféře a podmínkách komerčního horolezectví si přečtěte v čtivé a velmi poučné knížce Jona Krakauera, Into Thin Air. Hlavně prosím ti z vás, kteří by si chtěli něco dokazovat!


Další úžasná vyhlídka nás čeká v údolí obecně známém jako Gokyo (podle tamní vesničky). Cesta do něj vede přes další ze Tří sedel – 5420 m.n.m. vysoké Cho La. Nenechte se mást výškou. Cho La je sice o něco nižší než Kongma La, ale technicky mnohem náročnější. Poslední úsek před samotným kamenitým sedlem totiž vede přes ledovec. Obtížnost nespočívá snad v přítomnosti trhlin, ale prostě a jednoduše v chůzi po ledu do kopce, navíc často za silného větru. Bez maček je třeba obzvláštní opatrnosti a občas i využití psího stylu, tj. zapojení náhonu na všechny čtyři.


Sedlo jsme zvládli bez vážnějšího zaváhání. To samé se bohužel nedá říci o cestě přes největší (přímou čarou alespoň kilometr široký) údolní ledovec v oblasti - Ngozumpa, jenž nás po zdolání sedla odděloval od nocležiště v Gokyu. Drobnou nepozorností jsme se vydali starou (i když dosud značenou) cestou. Už, už jsme se viděli u teplé večeře, když tu najednou se mezi námi a blízkým druhým koncem obřího ledového splazu objevila voda. Hodně vody. Cesta tu evidentně ještě nedávno vedla, ale při pohybu ledovce muselo dojít k protržení a posunu jezera, z nějž navíc vytéká nezanedbatelná řeka. Před složitým návratem hrbolatou morénou a hledáním nové cesty jsme nakonec popoháněni zapadajícím sluncem dali přednost experimentálnímu vyzkoušení kryotechnologie. Když se po napjatých deseti minutách čekání naše spodní končetiny rozhodly konečně vrátit od bílé ke své původní barvě, nemohlo nás od frontálního útoku na lahodný yačí steak á la sizzler už nic zastavit.


Doporučeníhodná Namaste Lodge v Goyku, úžasně situovaném na břehu jezera Dudh Pokhari (4750 m.n.m.), se stala naším útočištěm na tři dny, po které jsme střídali odpočinek s výlety k dalším jezerům směrem k Cho Oyu a především na zdejší variantu Kala Pattaru – Gokyo Ri (5360 m.n.m.). Horské panorama je z Gokya Ri o něco vzdálenější než z Kala Pattaru, zase je však z jednoho místa vidět více vrcholků, včetně všech čtyřech osmitisícovek. Schválně, jestli na následující fotce identifikujete výše předvedené vrcholky. Z těch dosud nepředstavených na fotce stojí za zmínku především Cho Oyu (8201 m.n.m.) – zcela vlevo, nedaleko od ní nešťastná, „dvouvrcholová“ Gyachung Kang (7952 m.n.m.) a pak na pravém konci fotky nepřehlédnutelná dvojice Cholotse (6335 m.n.m.) a Tabuche (6495 m.n.m.).


A to není zdaleka všechno. Západ slunce z Gokya Ri si s tím kalapattarovským nijak nezadá! Z přemnoha fotek pohleďte třeba na tuhle. Všechny osvícené hory na ní už znáte, ale opakování je matkou moudrosti, takže zleva: Pumori, Changtse, Everest, Nuptse, Lhotse a Makalu.


Pořádně najedeni a odpočati se vydáváme vstříc poslednímu ze Tří sedel – Renjo La. Ani do třetice odměnu v podobě skvělých výhledů ze sedla nedostáváme zadarmo. Cestou do sedla musíme překonat širokou stráň pokrytou desítkami zmrzlých potůčků, které se navíc na mnoha místech pospojovaly do velkých ledových ploch. Výstup vyžaduje nejvyšší opatrnost, hlavní je nespěchat. Odměna přichází záhy, hned na plošině nad ledopádem. Everest i Gokyo jako na dlani. Nikde nikdo. Nepohne se ani lísteček. Absolutní ticho, přerušované jen občasným zašuměním ptačích křídel. Absolutní krása.


Po překonání sedla si už s lehkou hlavou užíváme sestup údolím Bhote Kosi přes vesničku Thame.


Potkáváme ještě macatého samce himálajského thara...


... a už se před námi začíná otevírat typická podkova Namche Bazaar.


Připíjíme na zdar akce a cítíme se skvěle. Mnozí hudralové nás od Tří sedel zrazovali, ale my to dokázali. Během tří týdnů jsme ušli na těžko 300 kilometrů s převýšením dvaceti tisíc výškových metrů nahoru a skoro stejně dolu. Na Sněžku z Pece by to stačilo zhruba třicetkrát nahoru a zpět, ale aby to bylo autentické, museli byste si přitom ještě zacpat alespoň jednu nosní dírku :-) Nelze hodnotit, zda to byl náš nejkrásnější trek, ale určitě ho lze označit za nejmonumentálnější.

Ještě přežít odlet z jednoho ze světově nejnebezpečnějších letišť s přistávací dráhou, která by v zimě mohla sloužit jako červená sjezdovka, a „Mission accomplished.“


Fotky vztahující se k tomuto příspěvku naleznete ve složce Nepál pod čísly 1 – 174.