Zobrazují se příspěvky se štítkemJak jsme.... Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemJak jsme.... Zobrazit všechny příspěvky

2. 8. 2016

Pokušení vycházejícího slunce aneb jak jsme dostali anděla...

Kon'nichiwa, přátelé, rok 2016 nás zavál do Země vycházejícího slunce (ano, to je doslovný překlad názvu Japonska), kterážto nám otevřela velmi pohostinnou a přátelskou náruč. Ještě než nahlédneme do našeho japonského fotozápisníku, který je v celém rozsahu k vidění zde, tak vás zveme na zastavení do Takamatsu, známého především díky jedné z nejkrásnějších japonských zahrad - Ritsurin Garden.  Zahrada je to vskutku mimořádná, ale není to jediné pokušení, kterému v Takamatsu můžete být vystaveni J

Zahradní snění se nám poněkud protáhlo a k obědu jsme se tak dostali až kolem půl čtvrté, kdy je řada restaurací zavřená. Když už to vypadalo bledě, namátkově jsme zašátrali v převážně rozsypaným čajem psaném Foursquaru a ocitli jsme se před zvnějšku nikterak zvláštně vypadající sushi restaurací kdesi mimo hlavní tahy. Chtěli jsme se jen rychle najíst, abychom do bullet trainu (p.s. z Prahy do Brna se tu jezdí za cca tři čtvrtě hoďky…) nesedali hladoví.

A opět zafungovala kontraintuitivní nepřímá úměra mezi intenzitou plánování a výsledkem. Když ve čtyři otevřeli, společně s párem před námi jsme se ocitli ve zvláštním podniku s vodní plochou uprostřed a sezením poskládaným kolem ní.

 
Při druhém pohledu jsme si všimli, že v té vodní ploše je celkem živo, tedy zatím… Takové „just in time delivery“ sushi J
 
 
Když jsme přistoupili k rozhodování, co si dáme, museli jsme zkonstatovat, že jakkoliv se naše znalosti japonštiny za posledních pár dní zlepšily o několik set procent, na tohle to přeci jen ještě úplně nestačí:

 
Inu šli jsme cestou nejmenšího odporu jednoho z mála obrázků v meníčku a dostali jsme toto (2x):
 
 
Chtěli jsme však ještě nějakou specialitu. Když selhaly pokusy o verbální i mimoverbální komunikaci s personálem, vydali jsme se léty cestování osvědčenou cestou „ukaž na to, co mají u vedlejšího stolu“…což zafungovalo výtečně:
 
 
 
Při té příležitosti též došlo k posílení česko-japonské družby s párem u vedlejšího stolu sestávajícího se z VIP pána a mladé slečny. Jejich výběr jídel byl sice inspirativní, avšak to nikterak nezmenšilo naše rozpaky, když chvíli po duplikaci jejich objednávky začal pán pomrkávat na mužskou polovičku naší výpravy a dělat zvláštní posunky. Po chvíli se pánův dámský doprovod dostavil s tabletem s otevřeným překladačem, kde se mezi spoustou japonských znaků vyjímala slova „angel of temptation.“
Slečna dokola opakovala slovo „plesent“. Jelikož nám od dob, co cestujeme ve smíšeném páru, podobně laděné nabídky již adresovány nebývají, tak jsme si přeci jen poněkud odvykli J. Nakonec jsme variantu, že by slečna sama byla oním andělem pokušení, také vyhodnotili jako nepravděpodobnou. Byť tedy byla „pleasant“, uzavřeli jsme, že měla na jazyku spíše „present“ (více k nesnázím s „r“ a „l“ v japonštině zde) a že ona sama je spíš než dárkem samotným jen jeho prorokem.

Jak se v Japonsku sluší a patří, tak jsme při vědomí příslibu daru s mírným úklonem poděkovali. Slečna se s pleasant úsměvem odporoučela, aby se obratem vrátila se sklenkou čehosi čirého on rocks. Asi saké, odtušili jsme… Nezbývalo, než ochutnat. Společně se zpovzdálí se zubícím VIP, který přitom spiklenecky ukazoval na honosně vypadající krabici s lahví pod stolem.

Na saké to mělo trošku moc voltů. Po prvním loku týpek začal dělat gesta, jako že je třeba mok chutnat se všemi someliérskými náležitostmi, že je to prý „numba 1 in Japan“ Tak asi jo, bylo to moc dobrý pití. Ale stále nejasného druhu, neb ani zkoumání obalu láhve pro absenci jakékoliv informace v latince nepřineslo stran jeho kategorizace žádný posun.

Mezitím se zhmotnila další, stejně tak nečekaná, část pánova daru, která nás nejprve poněkud zaskočila svým rozsahem a následně dostala kvalitou obsahu. Bylo to sushi z nejtučnějších kousků tuňáka, nejspíš taky jedna z top položek meníčka. Mňammm.
 
 
Temptation japonské kuchyně jsme tedy podlehli zcela…ale co ten anděl? Ukázalo se, že jím má být obsah nasdílené lahve. Označení jsme považovali za jeden z příkladů úsměvných strojových mistranslations. Blíže pravdě nás neposunula ani snaha aplikovat na láhev metodu Google translatoru, a tak rozřešení přinesl až Google sám, a to v podobě zjištění, že Tenshi No Yuwaku, překládáno jako „Angel’s Temptation“ je skutečně název zkoumaného alkoholu japonské provenience. Jedná se o fajnšmekry vyzdvihované shochu, o němž si můžete přečíst více třeba zde.
A Tenshi No Yuwaku je dle všeho opravdu „numba 1“.

Na Shinkansen jsme nakonec odcházeli nejen s jedním z dosavadních nej sushi zážitků, ale i s andělem v batohu, protože pán nám při loučení čerstvě otevřenou láhev dal a trval na tom, že si ji musíme odnést. Do konce pobytu jsme měli co pít J.

Díky mu, Japonsku i jeho pokušením za vřelé přijetí!
A jako pokušení k prolistování našeho fotodeníku následuje jeho malá ochutnávka:
 
Komplex císařského paláce v Tokyu
Nikko




Konpirasan

Zahrada Ritsurin

Shin - Hotaka


Hrad v Matsumotu
 
 
Děkujeme za pozornost a těšíme se na další cestovatelské setkání!

14. 3. 2012

Jak jsme si počínali v Asii


Níže naleznete tradiční „kontinentální“ čísla, tentokráte o našem počínání na nejlidnatějším kontinentu.

Asii jsme méně létali. Devíti lety jsme urazili ve srovnání s ostatními kontinenty „pouhých“ 18 500 km.


Naopak v chození jsme se dostali téměř na úroveň Jižní Ameriky, když jsme celkem nachodili 1200 km, z čehož 650 km na těžko.


I když jsme nepřekonali jihoamerický výškový rekord (6088 m.n.m.), v průměru jsme na asijských horách chodili nejvýše. Přešli jsme šest sedel přes pět tisíc metrů, z toho čtyři pětiapůltisícová. Vystoupili jsme na pět pětitisícových vrcholů.


Poprvé na cestě kolem světa jsme v Asii jezdili vlaky, jimiž jsme zdolali 2000 km.

...ale nenaskytla se žádná kloudná fotopříležitost, takže tahle fotka je z Austrálie :-)

Auta, autobusy a motorky nás posunuli o 9500 km. Poprvé na cestě jsme jezdili na motorkách a 650 kilometrů laoským venkovem jsme si moc užili.


Tolik k Asii, již brzy by se tu měly objevit souhrnné statistiky z celé cesty kolem světa.

4. 2. 2012

Jak jsme letěli do Shangri-Ly aneb po hlavě do „No, no Landu“, země vyskakujícího naháče

Před samotným příspěvkem vysvětlení jeho opoždění: na vině je čínská cenzura internetu, kvůli níž v Číně nefunguje mj. většina aplikací Googlu, na nichž běží i naše stránky. A teď se již s námi ponořte do čínského jiného světa.


Začátek v duchu „in medias res“ nás zastihl značně nepřipravené. Letenek jsme během cesty kolem světa nakoupili již desítky a až na pacifické extempore popsané v příspěvku „Jak jsme se nedali – příběh o dvou pacifických Goliáších“, jsme při tom neměli žádné problémy. Na on-line komunikaci s čínskou leteckou společností jsme si však přeci jen netroufali, a tak jsme se po zjištění cen vydali přímo na pobočku dané společnosti v Kathmandu. A tam na nás jedna z tváří Číny poprvé naplno dýchla. Nejenže nám tam letenky nabídli za mnohem vyšší cenu než na internetu, ale navíc bychom museli platit v hotovosti, a to jedině v dolarech.

Cestou zpátky si na uklidněnou dáváme obstojné Latte a radši se hned zakusujeme do hořkého sousta nákupu letenek přes webové stránky, na nichž rozumíme jen číslicím. Nejprve si máme zvolit lokalitu. V úvahu připadají Evropa nebo Čína. V Číně nejsme a Nepál ani Asie nejsou nabízeny, tak volíme Evropu. Tím se nám ovšem odletové destinace omezují jen na evropské; nezbývá než dát Čínu. Zaškrtáváme tedy zemi draka, ale hned na následující obrazovce dostáváme opět stopku, protože v poli národnost se nám nabízí jako jediná čínská. Už to skoro vzdáváme, ale po restartu prohlížeče to přeci jen ještě jednou zkoušíme. Tentokráte se kupodivu na jednu z národností kvalifikujeme a dostáváme se k vyplnění dalších nacionálií.


Začínáme datem narození. Konkrétně jedničkou, která se však nezobrazuje ani po vyzkoušení všech dostupných modalit klávesnice. Dvojka funguje, ale stejný osud jako jedničku postihuje i čtyřku, sedmičku a devítku. Jakoby tyto číslice v Číně neexistovaly. Záchranné lano nám hází kalkulačka ve spojení s funkcemi CTRL+C a CTRL+V. Se zpět nabytou identitou se nám poněkud zvedá nálada, aby o pár vteřin později byla strčena z okraje Macochy. Viníkem je zdánlivě nevinné pole telefonní číslo. Skryta před letmým pohledem se nad jeho pravým horním rohem jakoby mimochodem vznáší malá hvězdička. Za ní se však schovává nenasytná černá díra.

Suverénně jsme vyplnili jedno z našich českých telefonních čísel a po dobré hodině práce jsme se už mentálně připravovali na následující, zdaleka nejhorší a nejnebezpečnější část nákupního procesu – vyplnění údajů kreditní karty, když tu nás čínský algoritmus udeřil pořádně roztočeným nunčakem přímo do kolen. Po zmáčknutí tlačítka OK a následném mnohavteřinovém chroupání obarvil pole s telefonem do křiklavě rudé barvy a sdělil nám, že přípustné je pouze „China mainland number“. WTF?! Padáme...dlouho padáme. Dýcháme zhluboka, ten počítač za to přece nemůže, tak proč bychom jím třískali o podlahu. Ještě si navzájem ověřujeme, že jsme skutečně k obědu neměli houbičky s vedlejšími halucinogenními účinky nebo že nedošlo k záměně obyčejného Latte za nějakou verzi irské kávy s Absinthem, abychom následně konstatovali, že do té Číny asi budeme muset jet po zemi...nebo možná radši vůbec.


Jedním z přínosů cesty kolem světa bylo posílení odhodlání nevzdávat se za žádných okolností. Když nás uklidňující dýchání dostává až k branám hyperventilace, zjišťujeme si na Wikipedii formát „China mainland“ telefonních čísel a jedno pěkné si vytváříme. Šup ho tam, OK...chroup, chroup...a jsme na další stránce! Dostalo se nám pocty z nejvyšších, můžeme letecké společnosti milostivě poskytnout platební údaje. Poslední dekádu maratonu dokončujeme téměř hodinu a půl po startu. Zbývají nám již jen ty dva a kousek kilometru do cíle. Už, už máme cílovou pásku na dohled. Mačkáme poslední OK, ale místo kýženého rozetnutí pásky se objevují opět nunčaky a plnou silou vráží do závodníkova obličeje. Stránka padá, celých uběhnutých čtyřicet kilometrů jde vniveč. Po vzkříšení z těžkého úderu se hrůzou budíme znovu na startu a celý závod je stále před námi...“Vítejte v Číně“, jako by nám zvonilo v uších.


Ano, nakonec jsme to dokázali. Z maratonu se stal ultramaraton a aby nám to nebylo málo, do křečemi zmoženého těla jsme už za cílovou páskou dostali ještě pořádný šťouchanec do žeber v podobě samotné letenky. Ta sice přišla téměř obratem, ale náš Acrobat Reader se s ní odmítl kamarádit, dokud mu prý nedáme věno v podobě dvacetimegového luštidla na čínské znaky. Po jeho nainstalování jsme letenky otevřeli, ale přečetli jsme z nich opět jen číslice :-) A jako dohru po závodě jsme si museli dát ještě pár trestných koleček (doslova) po Kathmandu, abychom v krátkých okamžicích dne, kdy zrovna jde proud, našli někoho, kdo 1) mluví anglicky, 2) má počítač s funkční tiskárnou, 3) je ochoten nám letenky vytisknout a hlavně 4) jehož Acrobat Reader se kamarádí s čínskými znaky. Nikoho splňujícího podmínku č. 4 jsme nenašli, museli jsme tedy jednoho méně odolného jedince přimět, aby si taktéž stáhnul luštidlo. Za těch pár rupií mu to asi nestálo...

Máme letenky a strach z toho, co nás čeká, pokud se čínská realita bude byť jen vzdáleně podobat světu virtuálnímu. A hned zkraje to skřípe. Let do Kunmingu je o šest hodin opožděn, což se nezdá vadit obtloustlým mnichům rozvaleným na kožených sedačkách první třídy. V Číně na kláštery nepřispíváme. Nestíháme návazný let do „bájné“ Shangri-Ly a ocitáme se v solidním hotelu v Kunmingu.


Nikdo, lautr nikdo, nemluvní jinak než čínsky. Většina lidí navíc jakmile rozpozná naši snahu o komunikaci s nimi, prostě vezme nohy na ramena nebo před sebou výstražně zkříží ruce a jak zaseknutá deska opakuje „No, no“. Můžeme jim nakrásně ukázat slova nebo dokonce celé věty napsané v čínských znacích, ale ani to nepomáhá. Máme snad lepru nebo byl vyhlášen nějaký zákaz komunikace s cizinci? Ti nejodvážnější z odvážných na nás začnou mluvit čínsky, a když jim čínsky odvětíme, že čínsky nemluvíme, tak nám to pro zjednodušení věci napíšou...čínskými znaky. Rukama a nohama jsme se domluvili všude na světě, včetně domorodců v pralesích tichomořských ostrůvků. Na typického obyvatele jihozápadní čínské provincie Yunnan jsme však krátcí.


Na cestě do čínského města Zhongdian, prohlašujícího se v posledních letech za ono bájné, idylické místo z románu Jamese Hiltona The Lost Horizon, Shangri La, si začínáme připadat jako Odysseus na jeho strastiplné pouti do rodné Ithaky. Považte, co je v dnešním světě stále ještě možné. Ráno jsme odvezeni zpět na letiště. Víme, že v Shangri-Le sněžilo, a tak se ptáme, jestli je letiště otevřené. Suverénní kladná odpověď je následována promptním odbavením. Povzbuzeni pozitivním vývojem si kupujeme oběd a s dostatečným předstihem ho v poklidu konzumujeme před určenou branou. Možnost vybrat si kteroukoliv z několika set prázdných sedaček definitivně přestáváme oceňovat asi deset minut před začátkem boardingu. Tady něco nehraje. Marné pokusy vypátrat příčinu absence spolucestujících ukončuje přesně v okamžiku plánovaného počátku boardingu zkomolené hlášení o zrušení našeho letu. Evidentně o tom věděli všichni, jenom my ne. Ze souvislostí pak zjišťujeme, že o zrušení letu se vědělo dokonce ještě před naším odbavením, ale protože se nenašel nikdo, kdo by nám byl schopen situaci vysvětlit, tak nás raději odbavili, nechali nás projít veškerými procedurami a následně další hodinu pátrat po odbavených zavazadlech. Neuvěřitelné!!!



Výlev našeho rozčilení se jak na poutích prodávaná slizová koule rozpleskává na částečně skutečné a z části předstírané jazykové neschopnosti obsluhy přepážky aerolinek. Máme toho už dost, chceme zrušit letenku a vrátit peníze. Po drahné době se objevuje klučina, který tvrdí, že mluví anglicky. Mýlí se. Když konečně pochopí, co chceme, odkazuje nás na prodejce letenky. Vysvětlujeme, že jsme letenku koupili přímo od jeho letecké společnosti on-line. Ptá se, co je to on-line. Mít v tu chvíli v ruce zbraň, píšeme vám tyhle řádky z čínského vězení. Domáháme se nadřízeného. Po delší argumentaci končíme na sdělení, že letenku nelze zrušit, pouze změnit do jiné destinace. OMFG!


Když dobijeme hlavou o zeď, rozhodujeme se nepokoušet se nadále zeď hlavou prorazit, ale raději nastalé situaci přizpůsobit naše plány. V tom je krása dlouhodobého cestování, že vám v takových chvílích dává maximální manévrovací prostor. Dobrá, letenku rušit nebudeme, ale trváme na letu do Shangri-Ly. Vy jste ho dosud nebyli schopni zajistit, tak nám zaplaťte hotel v Kunmingu a dejte nám vědět, až se uschopníte. Blafujeme, nečekáme, že to spolknou. Možná i kvůli neschopnosti nám vysvětlit, proč to nejde, to po jakémsi telefonátu prochází. Jedeme na hotel. Letištním autobusem. Sami.

Zdá se, že jedeme jinudy, než ráno. Když zastavujeme u třiadvacetipatrové čtyřhvězdy zakončené otáčivou restaurací s výhledem na celé město, myslíme si, že jen někoho nabíráme. K našemu údivu nám však je udělen povel k vystoupení. Se zaprášenými batohy a rozvázanými trekovacími botami sem na první pohled nepatříme, což nakonec pochopí i našňořený portýr připravený naložit naše zavazadla na červeným plyšem potažený vozík. V recepci o nás kupodivu vědí a potvrzují, že máme od letecké společnosti bianco šek. Hurá do víru Kunmingu!


Vyrážíme do města a začínáme si přát, aby byl let zrušen i zítra. Kunming se zve městem věčného jara a skutečnost tomu odpovídá. Vlahý větřík, čerstvě zelená tráva a rozkvetlé třešně jsou příjemnou kulisou našich prvních kroků po čínské půdě. Chuťové buňky cítí svoji životní příležitost a ženou nás k voňavým pouličním stánkům. Díky blížícím se oslavám čínského nového roku jich je více než obvykle.



Po večeři se rozhodujeme vyzkoušet hotelovou saunu. Prvních patnáct minut zabírá její lokalizace. Přítomnost v čínském čtyřhvězdičkovém hotelu totiž šance na nalezení anglicky mluvící osoby nijak nezvyšuje. V duchu děkujeme bohaté pantomimické praxi získané během dlouhých večerů na horách. Potící se uživatel sauny nám jde asi na jedničku, protože slečna v recepci hned kamsi volá a pak nám názorně ukazuje kudy do hotelového fitness centra. Nemáme však ještě vyhráno. Je to jako za časů paření Dračího doupěte. Musíme projít přes nebezpečné maséry, kteří nás odmítají pustit dále bez namasírování dolních končetin. Téměř doslova se skrze ně probíjíme, abychom si před pánem v recepci fitka zopakovali pantomimický výstup.


Pánův mozek evidentně již není, co býval, a než otevírá ty správně dveře, nemusíme už ani pocení předstírat. Zavádí nás do velké místnosti s kruhovým bazénkem, v němž sedí jakýsi muž. Procházíme kolem bazénu a prohlížíme saunu. Vypadá obstojně, ale není roztopená. Snažíme se vysvětlit, aby nám saunu připravil na devátou. Zdá se, že chápe, ale opravdu jen zdá. Otáčíme se a vyrážíme zpět k východu. Právě, když Soňa prochází kolem bazénku, doprovodí koupající se pán své dosavadní přiblblé culení a mávání tím, že vyskakuje z vody a chce si snad podávat ruce nebo co. Těžko říci. Jasné je však jedno...nebo možná spíše jeden...ten, jenž by při Jarkovským nebo Špačkem předepsaném, společensky přijatelném, způsobu seznamování se, měl být skryt nejméně pod jednou vrstvou látky.


A jak že jsme se nakonec měli v sauně? No, nijak...když jsme se pokusili výsledek naší domluvy s obsluhou sauny ověřit u skoro anglicky mluvící recepční, dozvěděli jsme se, že sauna je pouze pro muže. Tak jsme šli na pivo. Panenko skákavá, kde jsme se to octli? Pomóóóóóóóóóóóc!

Ráno moudřejší večera. Výhledy z neotáčející se otáčivé restaurace jsou výtečné, stejně jako bohatá snídaně, jakkoliv si v technickém outdoorovém oblečení mezi draze oblečenými businessmany zasvěceně studujícími vývoj na volatilních akciových trzích opět připadáme lehce nepatřičně. Strategie dne: doufat, že letiště v Shangri-Le bude opět zavřeno, prodloužit si pobyt v hotelu a pořádně si užít Kunming.


První dva body kupodivu hladce a rychle vyřešeny. Bod třetí začínáme plnit návštěvou buddhistického kláštera Yuantongu. Odpočíváme v příjemném parku s mnoha rybníky a den zakončujeme na velkém bleším trhu plném květin, zpěvných ptáků, psů (snad nikoliv k jídlu), všelikých dalších zvířat a roztodivných podivností. Kunmingem jsme nasyceni, a protože Shangri-La je zavřená i nazítří, přesměrováváme let do historického Lijiangu. Naše čínské dobrodružství může začít...ve skutečnosti si ale připadáme, jako bychom tu byli už rok. Takhle jsme se snad ještě nikde nezapotili a zároveň nenasmáli.



V příštím příspěvku vás pozveme na omeletu s růžemi, lišejníky se slaninou a pyčo.

Fotky vztahující se k tomuto příspěvku naleznete ve složce Čína pod čísly 1 - 34. Ve složce Nepál byly také doplněny dosud chybějící fotky z treku kolem Annapuren.

25. 10. 2011

Jak jsme si počínali v Austrálii, na Zélandu a v Oceánii


Máme za sebou další kontinent a stejně jako v případě Jižní Ameriky a Antarktidy přinášíme pár snad zajímavých čísel o našem prvním počínání u protinožců.

V jižním Tichém oceánu jsme stanuli na 66 ostrovech.


Abychom se tam dostali, museli jsme 16 letadly urazit 33.000 km a nespočetně loděmi a kánoemi téměř 1.000 km.


Auty a autobusy jsme, převážně v Austrálii a na Novém Zélandu, zdolali více než 9.000 km.


Pěšky jsme urazili nějakých 500 km, z toho minimálně 400 km s plnou polní. Uplavali jsme 50 km.


50 nocí jsme strávili ve stanu.


Zkonzumovali jsme možná 500 kokosů.


Chytili jsme desítky ryb, nasbírali stovky mušlí.


Tolik pro tuto chvíli k Austrálii a Oceánii.

17. 9. 2011

Jak jsme se nedali - příběhy dvou pacifických Goliášů

Z australského září se na chvíli přesuňme do novozélandského dubna. Ve Wanace na Jižním ostrově vstáváme do jiskrného podzimního rána. Když vcházíme do opuštěné společenské místnosti našeho hostelu, za horami začíná líně vykukovat stále ještě ne docela probuzené slunce. Ostatní smysly zaměstnáváme kávovým rituálem. S hrnkem kouřícího moku v ruce již po několikáté za poslední dny usedáme k telefonu a vytáčíme číslo.

A zase ta podlézavá hudba prokládaná reklamně slizkými nabídkami údajně výhodných letenek. Hudba hraje, hlasově sličné slečny žvatlají. Čas letí. Pokročilý jogínský dech je posledním závažím na noze naší odlétající trpělivosti. Kdyby se po telefonu dalo zabíjet, nepochybujeme, že by práce v telefonických centrech byla jednou z nejrizikovějších. K tomu navíc dokola opakované motto dané, nejmenované, letecké společnosti, hlásající pravý opak toho, co právě prožíváme.

Hlasově sličná slečna (dále jen „HSS“) zvedá telefon. Je jich tam zřejmě hodně, protože zatím pokaždé jsme se dovolali k jiné. Nezbývá než znovu otrocky zopakovat náš příběh a doufat, že IQ stávající HSS je aspoň o něco vyšší než její jistě pečlivě hlídaná váha. Takže polopaticky: voláme již po xté, chceme si koupit vámi nabízenou výhodnou sadu letenek do tří destinací v Oceánii, vybrali jsme si ty a ty destinace a data, udělejte a pošlete nám prosím na e-mail tuto rezervaci (protože se to nedá koupit přímo přes internet) spolu s cenovou nabídkou, my ji odsouhlasíme, sdělíme vám platební údaje a budeme všichni šťastni...

HSS č. 1 se ani přes dvě urgence nenamáhala vůbec. Další den jsme se dovolali HSS č. 2. Ta nám poslala nezávaznou rezervaci letů, ale samostatně, nikoliv v požadovaném balíčku. Do třetice HSS všeho dobrého, ale... Třetí HSS kupodivu pochopila náš požadavek ve všech jeho částech. Akceptovali jsme její konkrétní nabídku letů a jejich balíčkovou cenu a obratem jí sdělili data kreditní karty. Potvrdila nám ještě, že tím máme letenky koupené a že během dne nám je pošle k vytištění. Nestalo se to ani nic jiného. Ticho po pěšině.
Dalšího dne voláme už značně rozezleni a HSS č. 4 zkouší fintu nevědomosti. Posíláme ji k šípku a požadujeme přepojení na HSS č. 3 nebo aspoň dvojku či jedničku, které by když ne každá zvlášť, tak alespoň dohromady, měly vědět, o co nám jde. Že prý nás nemůže přepojit, bla, bla, bla... Kombinace blbosti, nekompetentnosti a škodolibosti. Voláme a voláme, HSS se začínají navzájem zapírat. Nepomáhá už ani jóga, dožadujeme se nadřízeného. Už tam prý není. Kecy. Tak dlouho čtyřku pražíme, až se odhodlá volat vedoucí na mobil.

Vedoucí se snaží tvářit mimózně, ale po chvíli ji chytáme na švestkách. O našem případu ví a sděluje nám, že HSS č. 3 prý udělala chybu a nabídla nám letenky za starou cenu. Namítáme, že ta cena odpovídala ceně udávané na webové stránce společnosti. Ta už je prý také stará, nová, téměř dvojnásobná cena platí teprve pár dní, nestačili to ještě změnit. Nejprve zkoušíme lidsky-obchodní taktiku. Jste velká letecká společnost, nepřijde vám takovéhle jednání poněkud neseriózní? HSS udělala chybu, omlouváme se, ale musíme účtovat novou cenu, bla, bla, bla...

Omyl paní, hlásí se již nezadržitelně o slovo naše právní já, HSS č. 3 nám udělala závaznou písemnou nabídku včetně ceny a mí jí obratem akceptovali a v podstatě i zaplatili, protože jsme vám poskytli údaje kreditní karty. Že jste si peníze dosud nestrhli je váš problém, ale my trváme na původní nižší ceně a vy jste jí i po právní stránce vázáni. Vedoucí převyšující svůj HSS tým evidentně jen věkem se zmohla jen na opakování omluvné mantry.

Bylo sice již dost pozdě a ráno jsme vyráželi na trek, ale tohle se nemohlo nechat zavanout. Napsali jsme e-mail, kterým jsme leteckou společnost vyzvali k plnění smlouvy v původním znění a poslali ho na všechny e-maily, které jsme byli schopni vygooglovat. Čím výše postavená osoba, tím lépe. Pak jsme to pustili z hlavy a trekovali jsme. Protistrana zaujala strategii mrtvé ryby. Navenek se nedělo nic, těžko říci, zda proto, že se nedělo nic ani uvnitř, nebo proto, že se uvnitř dělo hodně.

V e-mailu jsme také požadovali, aby nám do vyřešení sporu podrželi místa v příslušných letadlech, abychom si přinejhorším mohli balíček koupit za vyšší cenu. Pro ten případ jsme hrozili dožalováním rozdílu. Byl to risk, ale nemohli jsme si pomoci. Stanovili jsme si mezní datum, kdy bychom se obrátili na jinou společnost. Mezi treky jsme občas oprášili HSS – prý se poptají, jak to vypadá. A jednoho krásného dne asi o tři týdny později jsme usedli k internetu a v e-mailu čekala lakonická jednořádková odpověď: „Letenky naleznete v příloze.“ Byly tam a z účtu zmizela jen původní, nižší částka. Hurá, přeci jen proletíme Oceánii za pakatel.

Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe. Kvůli časové omezenosti balíčku jsme byli smířeni s tím, že poslední let si budeme muset koupit znovu samostatně. Boží mlýny ale zamlely a na jedné z menších poboček nám datum předmětného letu umožnili posunout i za původně nepřekročitelnou hranici. Ještě více než docela dost ušetřených peněz nás těšil pocit vítězství nad zdánlivě neporazitelným Goliášem.

Jindy, na Šalamounových ostrovech, nás měl tentokráte bankovní Goliáš již skoro na lopatkách. Náhlá potřeba odjet v pondělí brzy ráno z nejmenovaného malého městečka nás přiměla udělat věc, kterou děláme jen velmi neradi – vybrat z bankomatu v nepracovní den a navíc docela pozdě večer. Bankomat to byl široko daleko jediný.

Všechno šlo hladce až do okamžiku, kdy měl vydat peníze. Jako obvykle začal mocně chroupat...a chroupal a chroupal a chroupal...trvalo to snad minutu, než dochroupal. S již poněkud nervózně očekávaným koncem chroupání se však nedostavil kýžený efekt vysunutí obnosu odečteného z účtu. Předpisově jsme ještě nenápadně vyčkali opodál, zda se nějaký podvodník nepokusí naše peníze z bankomatu dostat. Tušili jsme však, že zločinnosti této úrovně se místní padouchové ještě nepřiučili. Spíš v tom bude šalamounský nepořádek.

Tak či onak to byl problém. Bylo zřejmé, že odjedeme-li nazítří pryč, peníze již neuvidíme. Podařilo se nám sehnat telefon na vedoucí pobočky a ta nás od večeře ujišťovala, že máme odjet a pak to řešit v Honiaře. Ještě, že jsme to neudělali. Hned ráno jsme si na policii potvrdili, že nemají povědomost o předchozím výskytu podobné kriminality. Z policie míříme hned po otevření do banky a úřední šiml řehtá, až není slova slyšet.

Nemohou nám prý pomoci minimálně do zítřka, kdy dostanou vyúčtování bankomatu. Jen pokud z vyúčtování vyplyne rozdíl mezi strženými a vydanými částkami v námi tvrzené výši, budeme mít šanci dostat peníze zpět. Ohrazujeme se, že to už je pro nás pozdě, protože brzy ráno odjíždí i pomalá loď a pak týden nic. Prý se to pokusí na centrále uspíšit. Ovšem centrála je v Papue Nové Guinei, takže si dokážete představit, jak svižná to byla komunikace.

Díky časovému posunu záhy přihlášením do internetového bankovnictví stavíme na jisto, že nevydaná částka skutečně byla stržena z účtu. Pokoušíme se zjistit, co se vlastně stalo. Nedostatkem peněz v bankomatu to nebylo. Prý to bylo způsobeno zahraniční kartou, ale to je nesmysl. Pokud už je transakce zaúčtována, neměl by mít druh karty na samotné vydání peněz žádný vliv. Buď je to nějaká podivná chyba softwaru bankomatu nebo si takhle někdo v bance přivydělává. Nehodláme to zjišťovat, potřebujeme peníze a ráno stihnout loď.

Děláme dusno, tlačíme na pilu, utahujeme šrouby. Teprve po pár hodinách a zapojení e-mailové komunikace s jakýmisi hlavouny naše rozhořčení překračuje hranice pobočky. Ledy začínají praskat. Najednou to začíná jít. Že by se někdo vylekal? Vyúčtování přestává být podmínkou. Možná bude stačit naše e-mailové čestné prohlášení a výpis z účtu, ukazující strženou částku.

To je ovšem problém ze dvou důvodů. Zaprvé skoro nefunguje internet a zadruhé stržená částka ještě není ve výpise, ale lze ji vidět jen jako operaci k zaúčtování. Bez znalosti jazyka a souvislostí příslušného internetového bankovnictví z toho moc nevyplývá. Banka navíc za pár minut zavírá. Nezbývá než okamžitá grafická improvizace na bázi „print screen“ obalená silnou slovní krustou. Odesíláme těsně před tím, než padá internet. Čekáme.

Nic nedošlo. Čím to? Aha, příloha. Není nijak veliká, necelé dva megabyty. I tak ale přesahuje limit bankovního e-mailu. Paní v bance už jsou nevrlé, chtějí jít domů. Běžíme do nedaleké telekomunikační společnosti prosit ještě o chvíli internetu. Daří se. Zmenšujeme soubor a znovu posíláme. Opět čekáme. Jedna paní odchází, druhá zatím zůstává. E-mailové kolečko musíme absolvovat ještě jednou, tentokráte protože v bance mají starý Word. Zvoní telefon. Bankéřům na Papue to naštěstí stačí a dostáváme zelenou. Paní odemyká zásuvku s penězi a vyplácí nám to, co nám banka od včerejška dluží. Sami jsme tomu už přestávali věřit. Oslavujeme, balíme a ráno odjíždíme.

Goliášů v životě všichni potkáváme nepočítaně. Nezbývá než doufat a přát nám všem, aby se nám v příštích střetnutích s nimi dařilo aspoň tak, jako onehdy nám v Oceánii.

7. 7. 2011

Jak jsme s přibývajícími promilemi vzpomínali na Kennedyho a hráli s delfíny na schovávanou

Nebýt minulého příspěvku, považovali byste nás jistě za podroušené, pravili-li bychom, že peklo se „šalamounsky“, tj. v pidginu, řekne bikpaia (jako big fire), hned wantu (jako one, two), nahatý no gat klos (jako not got clothes), lehká děva meri bilong public (jako meri, tj. woman, belong public), lednice bokis ais (jako box ice). A co teprve tak zdánlivě jednoduchý výraz jako pilot...hádejte...hm, spíše se rovnou nechte podat...masta bilong draivim balus (jako master belong driving balus, přičemž balus je domorodý holub).


Promile (naštěstí nikoliv naše) sehrály svou roli i oné noci v Gizu, kdy jsme se jdouce z trhu s čerstvě nafiletovaným tuňákem a sladkými bramborami náhle ocitli (pozváni) v Bamboo baru, odkud je nejlepší výhled na přístavní hemžení. Pověstné „jedno pivo“ rychle dostalo sourozence, většinou jako pozornost od místní „expat“ komunity. S přibývajícím časem ubývala chuť tuňáka pařit se v igelitu. Nastal čas vyrazit, abychom se stihli najíst ještě téhož dne. Nejmenovaný se nabídl, že nás odveze.


Když jsme dojeli až k domu našich milých hostitelů, ukázalo se, že pro pana řidiče by asi americkou policií vyžadovaný dotek špičky nosu či přeříkání abecedy pozpátku nemuselo být úplnou samozřejmostí... Při otáčení autem tak vášnivě políbil jeden z nosníků garáže, až se této podlomila kolena a skácela se k zemi. O co méně to šlo vpřed, o to vehementněji se dotyčný opřel do plynu po zařazení zpátečky. Poněkud však pozapomněl na volant, a tak ve vteřině začaly pršet ořechy z palmy roztřesené tunami železa. Po následném manévru prudce vlevo a vpřed se mohutný přední nárazník terénního vozidla zastavil o ještě mohutnější strom. Auto zůstalo zaklíněno tak těsně, že nebylo cesty ven.


Řeč tu však nemá být o alkoholických promilích, nýbrž o mnohem příjemnějších promilích ostrovních. V době psaní tohoto příspěvku jich máme už přes dvacet. Propadli jsme „objevování“ větších i malilinkatých ostrůvků. Vzhledem k jejich celkovému počtu (992) je každý zhruba za jednu promili. A jako opití si na nich také připadáme, jakkoliv většinou pijeme jen šťávu z kokosových ořechů. Ne že by snad na ně lidská noha nikdy nevstoupila, ale i tak je to pro Středoevropana úžasný pocit mít kus korálu s pár palmami jen pro sebe. Přirazit na bílou pláž, prozkoumat „úrodu“ mušlí, dát si čerstvou kokosovou přesnídávku a šnorchlovat do omrzení.



Ostrůvek pojmenovaný po J. F. Kennedym je jeden z těch frekventovanějších. Bývalý americký prezident na něm skutečně spočinul, a to během druhé světové války, když předtím strávil noc na kusu trupu lodi potopené japonským námořnictvem. Navštívili jsme jej na kajacích z většího ostrova Mbambanga. Šnorchlování kolem obou vynikalo zejména vysokou koncentrací sasanek s velmi agresivními klauny (Amphiprioninae), lépe známými pod uměleckým označením nemo, kteří nás kousali do prstů, a gigantickými – až přes metr velkými, zeleno-modrými mlži zévami obrovskými (Tridacna gigas).


Naopak zcela liduprázdná je skupina ostrůvků západně od ostrova Gizo, mezi kterými jsme se plavili na tradiční kánoi vytesané z kmene. Než jsme se nadáli, měli jsme dalších pět promile. S odlivem se postupně zvětšovaly bílé pláže, až se mezi některými z ostrůvků dalo přejít „suchou nohou“. Sem tam v dáli projel osamělý rybář, nad hlavami nám kroužilo několik orlů.



Nejmilejší společností na cestě tam i zpět nám ale bylo hejno asi deseti delfínů, kteří si s námi doslova hráli na schovávanou. Objevili se nedaleko kánoe, vesele vyskakovali a jakoby říkali: „Že nás nechytíte?“. A my pokaždé vyrazili, jak nám jen vratká kánoe umožňovala, abychom se k nim dostali co nejblíže. Párkrát jsme si na ně mohli téměř šáhnout, ale pak vždy přišel poslední vyšší skok, nááádech a šup pod vodu. Za minutu či dvě se vynořili o pár desítek metrů vedle a hra pokračovala.


Nedaleko od Saeragi, kde jsme bydleli, zakotvila dánská jachta. Kvůli vízovým formalitám měla kupodivu namířeno proti směru pasátů do Nora. My se chystali do Mundy, což je od Nora kousek. Hurá, jedeme třetím jachtostopem.


I Munda byla významným pacifickým bojištěm v druhé světové válce. Další den byl proto zasvěcen prolézání džungle a hledání rezivějících japonských protiletadlových děl, amerických kulometů a jiných pozůstatků války. Stavili jsme se i v improvizovaném muzeu.
Po válečných stopách jsme nazítří pokračovali ve vodě dvěma vraky letadel a několika lodními. Při prozkoumávání jednoho z nich jsme omylem „zaparkovali“ na ostrově ministra energetiky. Obrovský hlídací pes se naštěstí ukázal být spíše vítacím. Ohrožoval nás pak jen svými drápy, když se samým nadšením z našeho příjezdu vydal za námi šnorchlovat a mohutnými čubičkovými záběry nám poněkud necitlivě namasíroval záda.


Kromě toho jsme ten den přidali další čtyři promile. První odměnou za brzké ranní odplutí z Mundy nám bylo blízké setkání s obrovským rejnokem manta (Manta birostris). Projížděli jsme zrovna místem, kde hluboké moře přechází do mělké korálové laguny. Voda se z inkoustově modré stávala azurovou. Najednou periferním viděním zahlédneme nějaký nepatřičný pohyb. V první chvíli to vypadá snad jako utržená rybářská síť vlnící se na útesu, ale když se to posune až před nás, poznáváme, s kým máme tu čest. Připadáme si, jako kdyby pod námi prolétal pověstný „neviditelný“ bombardér B2. Velikost rejnoka je dechberoucí. Ještě několik zavlnění ocasem a představení je u konce. Během dne jsme viděli ještě žraloky, velkou „maskovací“ rybu zplošťelce Beaufortového (Cymbacephalus beauforti), několikero barevných kombinací sasanek a nemů a spoustu dalších stvoření, ale rejnoka už nic netrumflo.


Fotky vztahující se k tomuto příspěvku naleznete ve složce Šalamounovy ostrovy pod čísly 85 – 135.