26. 6. 2011

Mitufala kam fo lukim sanbis blong Solomon

Přijeli jsme podívat se na písečné pláže Šalamounových ostrovů. Tak by se zhruba dal přeložit nadpis v jednom z nejvtipnějších jazyků světa, šalamounském Pijinu. Pijin podobně jako vanuatský Bislama a papuánský Tok Pisin vznikl povýšením hovorové, lámané angličtiny ostrovanů navrátivších se z australských plantáží na spisovnou úroveň a jejím fonetickým zápisem. Cynik by tak otrokářům mohl připsat nechtěnou zásluhu v zavedení prvního univerzálního jazyka mezi obyvateli stovek šalamounských ostrůvků.


Konkrétně jich statistici napočítali 992 a asi na každý desátý připadá jeden původní jazyk. Šalamounské souostroví je 1646 km dlouhé a lidé na něm žijí v přibližně 4000 usedlostech. Polovina z nich má méně než 35 lidí a 80% populace žije v místech s méně než 200 lidmi. Na drtivé většině ostrovů nejsou silnice ani auta. Blízké usedlosti jsou propojeny pěšími cestami, do vzdálenějších se lze dostat jen lodí. Pro nás samozřejmá infrastruktura a život usnadňující výdobytky jsou v omezeném rozsahu dostupné jen v několika větších vesnicích. Druhé největší „město“ Gizo má tři tisíce obyvatel.


Po tisíciletí tu lidé žili pár kilometrů od sebe, ale přesto zcela odloučeni. Svědčí o tom nejen mnohost tváří, jazyků a kultur, ale třeba i největší rozmanitost banánových odrůd; od dlouhých, bíložlutých ve tvaru srpu až po tlusté oranžovožluté o velikosti pořádné ředkve. Dodnes je komunikace mezi ostrovy obtížná nebo přinejmenším drahá. Na internet až na ojedinělé výjimky zapomeňte, cena lodní dopravy se počítá na litry benzínu, přičemž jeden stojí na české kolem 40 korun...a měsíční výdělek vesničana může být tak do dvou tisíc korun. Čtyřsetkilometrový let monopolistických Solomon Airlines z Honiary do Giza je dražší než dostat se z Austrálie do Honiary.



Cizinci jsou tu pracovně či na humanitárních misích, turisty jsme zatím nepotkali téměř žádné. O hodně však přicházejí. Ne Tahiti s listovím se maskujícími Intercontinentaly a Hiltony, ale Šalamounovy ostrovy jsou tou skutečnou perlou Pacifiku. Malou, nepravidelnou s drobnými vadami, avšak vlastnoručně vylovenou a prožitou, nikoliv koupenou ve sterilním zlatnictví. Co čekat zvídavému napoví již pohled na šalamounskou vlajku.



Každá z pěti hvězd za jednu z hlavních skupin ostrovů – od východu na západ Temotu, Makira, Malaita, Guadalcanal a Střední provincie, Isabel a Západní provincie. Modré je moře, zelený zas hustý prales pokrývající většinu pevniny. A co je mezi nimi? Hádáte správně, pláže, zobrazené na vlajce tenkým žlutým proužkem. Smícháme dohromady, jemně protřepeme a výsledek posuďte sami.


Ale cesta k většině dobrých věcí není jednoduchá. Na Šalamounech vede přes hlavní město Honiaru. Tu v jazyku barev nejlépe vystihuje červená. Rudá není nad Honiarou záře, nýbrž zem pod ní. Jakoby tu někdo chodil s obrovskou, vrchovatě plnou, mísou červené barvy a ta vyšlplouchávala všude kolem. Realita je prozaičtější a jmenuje se betel. Šalamouny jsou jednou ze zemí, kde je značně rozšířen zlozvyk žvýkání ořechů arekové palmy (Areca catechu) s listy pepřovníku betelového (Piper betle) a vápencem. Účinky betelu na psychiku jsou pochybné, zuby však likviduje spolehlivě. Snad by ušel jako přírodní barvivo na velikonoční vajíčka.


I když odmyslíme hořící hromady odpadků na každém rohu, velkoměsto prostě v třicetistupňovém vedru a 90 % vlhkosti ke kloudnému životu není. Případnou návštěvu „smetiště“ Bikfala Faet (tak se prosím druhá světová řekne po pijinsky, vážně) bitvy o Guadalcanal necháváme na konec pobytu. Kupujeme letenku do Západní provincie a hned druhý den se tam vydáváme. Předtím si však Šalamouny přidávají další zářez – první země, kde jsme nesehnali těstoviny! Na let se těšíme, laguny kolem korálových útesů z ptačí perspektivy by mohly stát za to.


Usedáme do vrtulového De Havillandu Dash 8, zapůjčeného od papuánských aerolinek. Čtyřicetimístné letadlo je zaplněno ani ne z poloviny. Stařičký kapitán, snad z Anglie, zaučuje mladého místního. Do Giza je to sice kousek, ale cestou musíme zvládnout dvě mezipřistání. Všechna letiště kromě Honiary jsou „na blátě“, příp. na trávě. A přistávací dráhy nejsou z nejdelších, třeba v Gizu je z obou stran poměrně jasně ohraničena koncem ostrova...


Ani v Gizu, údajném turistickém epicentru, žádné waetimani (kromě „resortních“) nepotkáváme. První kroky vedou na rybí trh plný akvarijně barevných ryb. Necháváme si jednu doporučit a ubytováváme se na kopci s výhledem na lagunu Vonavona (mluvíme-li o lagunách, jedná se o mořské laguny ohraničené korálovými útesy, nikoliv o laguny sladkovodní). Z podvečerního podřimování nás probírá tupá rána o moskytiéru na okně. Narazil do ní tenhle drobeček.


Ráno nám osud přihrává Noela s „one million dollar yacht“, kterou spravuje pro jakéhosi zámožného Rusa. Podruhé na této cestě jedeme jachtostopem, tentokráte směr ostrovy Liapari a Vella Lavella. U Noela na prvně jmenovaném ostrůvku zůstáváme tři dny, později na Velle taktéž. Moře a pláže jsou obzvláště bohaté na mušle a lastury, a to včetně XXXL velikostí.


Ve vellalavellských vesnicích Uzumba, Barakoma, Maravari či Vonunu jsme podle všeho byli prvními cestovateli po velmi dlouhé době, pokud ne vůbec. Místí se pamatují snad jen na nějaké vědce a humanitární pracovníky. Ostatně bylo to znát. Na každém kroku jsme byli středem pozornosti, při procházkách nám dělalo společnost průměrně pět až deset, ale nezřídka kdy i dvacet, lidí. Prozkoumali jsme stavení a způsoby vesničanů, školy i zahrady oplývající banány, kakaovými boby, pomely a dalšími dobrotami. Průvodcem i vypravěčem příběhů z historie ostrova nám byl moudrý uzumbský náčelník Ian.



Nebyli bychom to my, abychom nevyrazili do pralesa. Vydali jsme se do nitra ostrova podél jedné z řek. Cestou jsme obdivovali mohutné stromy, barevné orchideje i četné motýly. K obědu přišly vhod sladkovodní krevety, které mezitím lovili uzumbští kluci. Krevety asi byly jedním z pokrmů japonských vojáků uvíznuvších ve vellalavellské džungli při stahování japonské armády v roce 1943. Několik desítek let po válce mizela domorodcům ze zahrad zelenina a ovoce. Jeden z porobinsoněných Japonců byl prokazatelně spatřen ještě v roce 1978(!). Následovalo letecké shazování letáků s lakonickým textem „Válka skončila“. Povedlo se a zachráněný trosečník dostal spolu s několika dalšími nejvyšší japonská státní vyznamenání.



Zpět do Giza nás zavezla nákladní loď vykupující od vesničanů kopru (sušenou kokosovou dřeň). Při nastupování na ni jsme si naplno uvědomili obtížnost úkolu pirátů unášejících z malých loďek tankery či jiná velká plavidla. Moře bylo neklidné a přirazit s přetíženým člunem ke „kopra“ lodi a vyšplhat se na palubu nebyla žádná legrace.


Fotky vztahující se k tomuto příspěvku naleznete ve složce Šalamounovy ostrovy pod čísly 1 – 84. Fotky budeme nahrávat postupně, připojení je velmi špatné.

14. 6. 2011

Za (nejen) podmořskou krásou na nejzápadnější konec světa

Savaiiské Lano se stalo naším druhým domovem. Přesto, nebo právě proto, nastal čas prozkoumat vzdálenější části ostrova, kam nemělo smysl vyrazit na otočku. Na rozloučenou nám Sione připravil překvapení v podobě vystoupení taneční skupiny polynéských tanců.


Vyrazili jsme směr západ.


A jeli jsme tak dlouho, až jsme dojeli a došli na mys Mulinu. Nikterak prvoplánovitě dech beroucí místo se stává zajímavým až v kontextu lidského časoprostoru. Poslední skalisko mysu Mulinu je jednou z nejzápadnějších pevnin světa. Stojíce na něm se díváte do budoucnosti. Kousek odtud probíhá již zmiňovaná mezinárodní datová hranice, na jejíž opačné straně je o den více. Možná jsme tak byli ten den posledními dvěma lidmi na planetě, kteří viděli zapadat slunce. 


Ubytovali jsme se ve fale v nedalekém Falealupu.



A tady falealupská pláž ještě jednou v celé své .... délce a ovšem i kráse :-)


Kromě skutečnosti, že jsme tu po tři dny byli jedinými hosty, byl dalším milým bonusem bohatý podmořský život, začínající doslova pár kroků od břehu. Za útesem vyskakovali delfíni a sem tam se na okamžik opatrně vynořila zvídavá želví hlava. Ponořením hlavy do vody jako byste se stali součástí filmu Hledá se Nemo. Fotky z vody sice opět nejsou, ale za všechny korálové obyvatele nechť mluví lastura, kterou jsme vylovili nedaleko od břehu.


Tahle kráska byla, stejně jako všechny ostatní živé, obratem vrácena do vody. Spoustu jiných jsme ale vylovili či našli na pláži již bez nájemníka.


Ovšem ne vždy tak docela. Některé mušličky začnou při sušení pochodovat, což je ta lepší varianta. Poněkud podnětnější se krabí snaha o úprk jeví, když tak mušlí přistěhovalec začne činit ještě v plavkách. Krabi poustevníci jsou pozoruhodní i svou nevědomou uměleckou činností, nejlépe vyniknuvší na panenské ranní pláži.


A na konci díla často naleznete autora.


Kostel ve Falealupu „neproslavil“ ani tak jeho autor, jako spíše v roce 1990 tajfun Ofa. Jím rozbouřené moře zničilo celé tehdejší Falealupo.


Vesnice byla následně znovu postavena dále od pobřeží. Lidé zůstali a dnes zde spokojeně žijí. Zastihli jsme je při přepravě písku z pláže na stavbu domu. Písek převážejí v koších pletených z listů kokosové palmy. Upletení jednoho koše trvá zkušeným rukám místních žen jen pár minut.


Ve Falealupu se nám moc líbilo, ale po pár dnech přeci jen zvítězila touha po samojském domově a tak jsme se vydali zpět do Lana.

Jeden ze symbolů Oceánie - plumérie
A poslední dny jsme se v Lanu rozhodně nenudili. Řekněte sami, kdy se vám naposledy během jednoho dne „poštěstilo“ odřít se o korál, být pokousán krabem a večer si ještě osmirkovat ruku při manipulaci s jedenapůmetrovým žralokem?






Fotky vztahující se k tomuto příspěvku naleznete ve složce Samoa pod čísly 142 – 196.

3. 6. 2011

Fai, fai lemu

Po vydatném obědě jsme upadli do zaslouženého spánku. Fale u moře je místem k této činnosti (jako) stvořené. Ostatně spousta Samojců má kromě obytného fale ještě další na pláži a často tam spávají. V brzkém odpoledni tak samojské pobřeží vypadá jako česká školka po obědě – všichni spí, tady však do jednoho dobrovolně.


Teplota celoročně kolem 30 stupňů, moře zhruba stejně tak a plné ryb i mnohých dalších dobrot. Vše, co zasadíte, roste a plodí jako o život. Samojci proto rozhodně nouzí netrpí a o existenci se nemusí strachovat. Život berou s nadhledem a nemají potřebu hnát se za pomíjivými pozlátky. „Fai, fai lemu“, říkají. Volně přeloženo „pohoda, jazz“ či tak nějak.


Večer nás čekal uvítací ‘ava rituál. ‘Ava je hnědavě mléčný, opojný nápoj, připravovaný z kořene rostliny kava (pepřovník, Piper methysticum). Napříč Oceánií se používá při různých setkáních a obřadnostech. Nápoj má uklidňující až sedativní účinky, přičemž jeho sílu lze dobře odhadnout podle míry necitlivosti, jež způsobuje v ústech. Na Samoi se pije z kokosové skořápky naplňované z vyřezávané dřevěné misky.


Jak již řečeno, u Sioneho a Falesoi jsme se ocitli náhodou a původně jsme plánovali zůstat den či dva. Nakonec jsme zůstali 18. Kromě úžasné lokality se o to zasloužil i vskutku rodinný přístup našich hostitelů. Starali se o nás po všech stránkách dokonale a usnadnili nám poznání samojského způsobu života.


Jenom pojednání o dobrotách, které nám Falesoa vařila, by vydalo na dlouhý příspěvek. Všechny ty ryby na různé způsoby, tuňákové sashimi, langusty a další mořská krmě, nedělní čuníci, banány v těstíčku, smažené banánové kuličky, palačinky a lívance s kokosovou marmeládou, papája na kila i kokosová samozřejmost nám po půl roce, po němž si o tisíci mílích v nohách nemusíme už jen zpívat, přišly velmi vhod. Stejně jako k pití výtečná samojská dvanáctka s německými kořeny Vailimia a coco samoa.


Z plodu kakaovníku se vyjmou kakaové boby. Upraží se, rozemelou na malé kousky a dají se vařit do vody. Mezitím se z kokosových ořechů v třetím stádiu (viz minulý příspěvek) nastrouhají tenké proužky a pomocí jemné tkaniny se z nich vymačká čisté kokosové mléko, které je výtečné i samo o sobě. Kokosové mléko přidáme do kakaového vývaru a coco samoa je na světě. Měli jsme ho téměř ke každému jídlu, někdy ke snídani i v podobě kaše s rýží.



K tomu přidejte ještě neomezenou kokosovou samoobsluhu z početných palem na pláži a několik různých trsů banánů taktéž k volné spotřebě. A ty nedělní obědy... Neděle jsou na Samoi striktně duchu slovesa, z nějž byl název tohoto dne odvozen – nedělání. V neděli se odpočívá a jediná přípustná činnost je prakticky povinná návštěva kostela. Slavnostní nálada, nejlepší oblečení a po mši následuje rodinný oběd. My jsme se do kostela podívali při příležitosti dne matek, kdy vše bylo ještě slavnostnější než obvykle.


A cože jsme dělali, když jsme zrovna nejedli? Spali, velmi dlouho hleděli na moře, ale hlavně jsme se koupali, šnorchlovali, rybařili, lovili krabi a hráli plážový volejbal. Plavat bylo lze i za odlivu a šnorchlování nadstandardní. Buď přímo z pláže, nebo jsme na typické samojské, z kmenu vyřezané kánoi vyráželi na veliký korálový útes táhnoucí se podél pobřeží. Společností nám byly tvrdé i měkké korály všech tvarů a barev, desítky druhů ryb, hvězdice a všemožní další živočichové. Podvodní obal na fotoaparát jsme však měli půjčený jen na pár hodin u pláže, takže šnorchlovací fotky berte spíše pro ilustraci.


Ovšem na útes jsme nevyráželi jen za zábavou. Několikrát jsme tam jeli místo Sioneho nasbírat bobulkovité mořské řasy (viz fotka výše), které jsou vítaným doplňkem samojského jídelníčku. Jindy jsme zase sbírali mořské ježky a mořské okurky.


Jednou za pár dní jsme vyrazili na výlet. Nejprve na mořské gejzíry Alofaaga Blowholes. Za tento úkaz vděčíme vulkanické činnosti. Při jedné z dávných erupcí dosáhlo lávové pole až na jižní pobřeží ostrova Savaii. Při kontaktu s vodou láva ztuhla a v kombinaci s působením příboje se v lávovém poli postupně vytvořily tunely, kterými se lámající se vlny pod tlakem derou na pobřeží. Úzkými průrvami jsou vystřelovány několik desítek metrů nad povrch. Podívaná je to opravdu působivá, zvláště fouká-li vítr směrem od moře. Slaná sprcha je pak zaručena.



Opačným směrem v okolí vesničky Sale’aula jsou k vidění rozsáhlá lávová pole z poměrně nedávných erupcí vulkánu Matavanu, k nimž došlo v letech 1905 a 1911. Zajímavé jsou zejména ruiny kostela, jímž láva přímo protekla. Asi deset kilometrů odtud se nachází původce sopečné zkázy, vulkán Matavanu, střežený neméně zajímavým „Cratermanem“.


Ne snad, že by popsaná místa nebyla zajímavá, ale na Samoi je to přeci jen spíše o fai fai lemu... Není nad to sedět na pláži a pozorovat nekonečné tvarové a barevné kombinace naducaných kumulonimbů či načechraných cirrů. Jak se během dne seskupují a zase oddělují, zvětšují a zmenšují. Mořský obzor pozorovaný z ostrova je nekončící, a ty barvy... Žádná paleta by na to nestačila.


Fotky vztahující se k tomuto příspěvku naleznete ve složce Samoa pod čísly 1 – 141.


Sledujte také novou složku na Picase "Panoramata světa", viz odkaz vpravo.