11. 2. 2011

Antarktida IV/4 – Antarktičtí obyvatelé, dobyvatelé a plenitelé

Milí přátelé, tak vás všechny opět po nějaké době zdravíme a přinášíme poslední díl antarktického deníku. Vězte, že od opuštění Plancia jsme nachodili již téměř 500 kilometrů v překrásných patagonských horách a máme tak spoustu dalších fotek a zážitků, o které se s vámi chceme podělit. Jsme teď v jedné z nejzapadlejších vesniček v Chile, ve Ville O’Higgins a postupně se budeme propracovávat dále na sever; dostupnost internetu je tu všelijaká. Nezbývá nám proto než následující příspěvky zestručnit, abychom se nedostali do přílišného skluzu. Fotky budeme publikovat v plném rozsahu.


V třetí části deníku jsme skončili Štědrým večerem. Další svátky vánoční jsme prožili neméně zajímavě, vydali jsme se totiž po stopách dalších (a větších) antarktických obyvatel, jakož i jejích dobyvatelů a plenitelů. Jako první jsme navštívili bývalou britskou výzkumnou základnu Port Lockroy z 40. let minulého století. Dnes je z ní velmi autentické muzeum, v němž si připadáte, jako kdyby si posádka jen někam na chvíli odskočila.


I v bezprostředním okolí Port Lockroy jsme pozorovali kolonie tučňáků oslích. Byli jsme svědky nešťastné scénky, kdy tučnice přišla o jedno z vajíček poté, kdy se jí zbortila část hnízda postaveného na sněhu (viz minulý díl deníku). Jako předvoj dalšího dne jsme žasli nad velikostí velrybích kostí dodnes pokrývajících pobřeží kolem základny.


Odpoledne jsme se podruhé vylodili na antarktickém kontinentu, jmenovitě na poměrně nedávno opuštěné argentinské základně Almirante Brown. Ještě před tím jsme však strávili několik hodin na Zodiacích v Rajské zátoce, konkrétně v Skontorp Cove. Rajské proto, že ji za takovou považovali velrybáři, již se sem uchylovali k odpočinku po krušných obdobích na volném moři. Označení rajská by si ale bezesporu zasloužila i beztak. Modrobílé ledové přestavení zde dosáhlo vrcholu.


Na Zodiacích jsme postupně prozkoumávali kry i stěny obřích ledovců, z nichž se odlamovaly kusy ledu veliké jak domy. Jeden takový „calving“ byl obzvláště vydatný a za ohlušujícího hřmění zvedl asi dvoumetrovou vlnu. Jen výkonné motory zachránily posádky některých Zodiaců od nedobrovolné koupele nebo přinejmenším mořské sprchy. Cestou ke zmiňované argentinské základně jsme se ještě zastavili u několika odpočívajících tuleňů leopardích.


Nejvíce jsme si ale s tuleni užili až na Štěpána odpoledne na Půlměsíčním ostrově, kde jsme na odlehlé pláži narazili na asi deset spících tuleňů Weddelových. Vůbec se nás nebáli a jak se postupně probouzeli, tak nám tak krásně pózovali, že by se za to ani nejlepší modelky nemusely stydět. Zívali, protahovali se, jen promluvit :-)


Ráno toho dne bylo zasvěceno převážně opět velrybám, tentokráte však na poněkud smutnější strunu, i když naštěstí už jen historickou. V zátoce uvnitř obrovského kráteru činné sopky tvořící Klamný ostrov jsme si prohlédli pozůstatky velrybího inferna 19. a počátku 20. století, které tento živočišný druh téměř přeřadilo do kategorie vyhynulých druhů. Až do začátku třicátých let minulého století zde působila Hectorova velrybářská společnost. Než tomu učinilo přítrž rozšíření zpracovatelských lodí, Velrybářskou zátoku Klamného ostrova používala jako přístav a zároveň jako výrobnu rybího tuku.


Ano, právě velrybí tuk byl důvodem, proč velryby byly skoro vyhubeny. Ne kvůli masu, jak by si dnešní člověk mohl myslet. To se jako vedlejší produkt převážně vyhazovalo, případně používalo na krmení zvířat. Pamětníci popisují, že v dobách největšího rozmachu zdejšího velrybářství byla voda ve Velrybářské zátoce červená a dalo se po ní chodit. Vedle sebe tu totiž bývalo naskládáno až tři, čtyři sta velryb. Ty byly následně rozporcovány a naházeny do gigantických kotlů, z nichž se vyvařený tuk čerpal přímo do lodí. V Evropě pak naši předkové velryby prosvítili a protopili.


Velryby se lovily v pořadí podle velikosti. Čím větší, tím více peněz pro velrybáře. Dodnes tedy zhruba platí, že čím větší druh, tím ohroženější a tím obtížnější ke spatření. Nejen z důvodu prosté matematiky, ale též proto, že velké druhy velryb se dožívají i přes sto let a mnohé z nich si tak inferno ještě v podobě strachu z lodí „pamatují.“ Když velryby vidíte na vlastní oči, zůstává nad tehdejším velrybářským počínáním (i při respektování historických souvislostí) rozum stát.


Poněkud ponurá atmosféra této části jinak krásného Klamného ostrova je podtržena jeho černobílou, sopečnou, barevnou dispozicí. Barevně dokonale ladící, ale ani za mák pochmurní, jsou jedni z jeho velmi početných obyvatel – tučňáci kroužkoví. Ti se nám ale v plné kráse předvedli také až na Půlměsíčním ostrově, kde jsme je zastihli s několik dní čerstvými mláďaty. Za normálních okolností by touto dobou měla mláďata již většina tučňáků na Antarktickém poloostrově, kvůli přemíře sněhu jsme se však s nimi setkali poprvé až zde. Posuďte sami na fotkách, jak jsou rozkošná.


Říká se, že v nejlepším se má přestat, a to se nám tentokrát povedlo dokonale. Poté, co jsme ještě vyfotili zbloudilého tučňáka žlutorohého jsme začali otáčet kormidlo směrem zpět. Na zpáteční cestě, kdy k nám Drakeův průliv již nebyl tolik milostiv, jsme se dozvěděli řadu zajímavostí o geologii Antarktidy, o důsledcích globálního oteplování, jakož i další historické souvislosti.




Postupně jsme ukrajovali poslední kilometry z celkových více než tří tisíc, probírali jsme se nekonečnou záplavou fotek a konečně jsme asi pochopili, co třeba sportovci myslí tím, že jim stále nedochází, co prožili či dokázali...

Žádné komentáře:

Okomentovat