19. 3. 2012

Děkujeme, přicházíme

Díváme se realitě zpříma do očí a v duchu výroku vyřčeného možná dr. Seussem a možná někým úplně jiným „nepláčeme, že je to za námi; smějeme se, že se to stalo.“

Teď už víme, jaké to je „mít v nohách tisíc mil“, poznali jsme nejkrásnější kouty světa, jejich obyvatele, a snad i více sami sebe. Nemá smysl rozepisovat se o tom, jak „úžasné“ to bylo, fotky a texty by měly mluvit samy za sebe.

Společně s tímto příspěvkem se na blogu objeví záložka Celkové statistiky, kde si o naší cestě můžete udělat představu v číslech a dozvědět se o některých „nej.“ O nákladech je pojednáno v záložce „Kolik to stojí.“

Na závěr nezbývá než poděkovat vám za pozornost, psychickou i praktickou podporu a bohatou komunikaci a vyjádřit přání, aby nám všem štěstěna zůstala nakloněna jak při dalších cestách světem, tak též a především v cestě životem.

Stránky budou samozřejmě fungovat dál, pro naše vlastní potěšení, jako inspirace pro ostatní a v neposlední řadě i jako místo, kde se můžeme setkávat nad cestami budoucími. Určitě by stálo za to doplnit i zážitky z cest minulých, které jsou neméně barvité a vzhledem k našemu tehdejšímu ranému mládí leckdy i mnohem šílenější... – zatím se na Picase podívejte alespoň na fotky, třeba z Kamčatky, Ekvádoru, Mongolska nebo Srí Lanky.

Závěrem vás srdečně zveme na promítání fotek z patagonské Carretery Austral v rámci cestovatelského festivalu Kolem světa v sobotu 24. března ve 10:45 hodin ve Velkém sálu Kulturního domu v Ládví. Více o festivalu naleznete na www.kolemsveta.cz.

Děkujeme, přicházíme :-)

Sam a Soňa

14. 3. 2012

Jak jsme si počínali v Asii


Níže naleznete tradiční „kontinentální“ čísla, tentokráte o našem počínání na nejlidnatějším kontinentu.

Asii jsme méně létali. Devíti lety jsme urazili ve srovnání s ostatními kontinenty „pouhých“ 18 500 km.


Naopak v chození jsme se dostali téměř na úroveň Jižní Ameriky, když jsme celkem nachodili 1200 km, z čehož 650 km na těžko.


I když jsme nepřekonali jihoamerický výškový rekord (6088 m.n.m.), v průměru jsme na asijských horách chodili nejvýše. Přešli jsme šest sedel přes pět tisíc metrů, z toho čtyři pětiapůltisícová. Vystoupili jsme na pět pětitisícových vrcholů.


Poprvé na cestě kolem světa jsme v Asii jezdili vlaky, jimiž jsme zdolali 2000 km.

...ale nenaskytla se žádná kloudná fotopříležitost, takže tahle fotka je z Austrálie :-)

Auta, autobusy a motorky nás posunuli o 9500 km. Poprvé na cestě jsme jezdili na motorkách a 650 kilometrů laoským venkovem jsme si moc užili.


Tolik k Asii, již brzy by se tu měly objevit souhrnné statistiky z celé cesty kolem světa.

3. 3. 2012

Kambodžou na volnoběh

Když se řekne Kambodža, tak si snad s výjimkou nejmladší generace každý představí zrůdné činy Rudých Khmerů a jejich neméně hrůzné dědictví v podobě nášlapných min. Předmětem druhé a většinou poslední představy budou nejspíše angkorské chrámy. A to je škoda.


Kambodžané nechávají svůj nezanedbatelný kus krvavého koláče dějin dvacátého století rychle za sebou a na tváře se jim již dávno vrátil laskavý úsměv. Z naší dosavadní zkušenosti jsou tu lidé snad ještě o špetku milejší než v Laosu a právě oni by měli být významným faktorem při rozhodování, do které ze zemí Siamu se vydáte. Možná je to tak jen díky tomu, že turistický ruch je tu ve srovnání s Laosem a zejména Thajskem ještě v plenkách. To však posuďte sami.


Samostatnou kategorií a jiným světem jsou ovšem chrámy Angkoru. V průvodcích jsme se dokonce dočetli, že Angkor navštíví všichni, kdo do Kambodže zavítají. Asi jako první porušíme pravidlo. Pravdou totiž spíše je, že drtivá většina návštěvníků Kambodže vlastně ani do Kambodže jako takové nejede, protože je zajímá jen chrámový komplex. A mnozí z nich jedou do Angkoru prostě jen pro to, že jsou poblíž (v Thajsku, Laosu či Vietnamu) a berou to jako „povinnou“ zastávku. Potkali jsme takových spoustu.


Více než dva miliony návštěvníků ročně, všechno předražené, hádky s taxikáři, fronty a předem prohrané závody o to, kdo dřív vstane a uteče davu...to není zážitek, který hledáme. Nejezdíme na místa, ale za zážitky, a ty by se v těchto kulisách nedostavily, ať jsou chrámy sebekrásnější. Když na druhé misce vah navíc leží nedotčené ostrovy v Jihočínském moři, s tyrkysovou vodou, nejbělejšími existujícími plážemi, bungalovy pět metrů od moře a hned za nimi začínající džunglí s vodopády, tak je volba jasná (tím spíše, že pothajštění ostrovů je bohužel pravděpodobně jen otázkou velmi krátkého času). Pouhých třináct rákosových bungalovů (z toho dva obsazené) na šest kilometrů dlouhé bílé pláži, nikde ani noha, žádné bary, místo randálu z repráků jen šumění moře a palmových větví ve větru.


Nejen idylické ostrůvky, ale vše z přírody, co v Kambodži stojí za zhlédnutí, naleznete právě na jihu země. Zbytek je placka, což bylo rozsudkem smrti pro kambodžské pralesy. Zatímco ještě začátkem sedmdesátých let bylo zhruba 90 % zdejší džungle zcela nedotčených, nelegální těžba zvládla tento údaj během čtyřiceti let snížit na třetinu. Na jihu lesy naštěstí zachránily Kardamonové hory. Mají být překrásné, ale většímu rozvoji trekkingu v nich brání opět ty nešťastné miny.


Závěr naší cesty tedy jedeme na volnoběh po kambodžských ostrovech. Zpracováváme také fotky a čísla a tak byste tu již brzy měli nalézt kontinentální statistiku z Asie, pojednání o nákladech cesty a pak i zajímavou celkovou statistiku.

Fotky vztahující se k tomuto příspěvku naleznete ve složce Kambodža.