25. 9. 2011

Protinožčí desaterO

Místo úvodu k Austrálii se ještě na okamžik vraťme do Jižního Pacifiku. Učiňme tak slovy autora z nejpovolanějších, Jamese A. Mitchenera, jehož knížku Tales of the South Pacifik (Příběhy Jižního Pacifiku) se nám po dlouhém shánění poštěstilo sehnat až v malinkém antikvariátu na předměstí Perthu. „I wish I could tell you about the South Pacific. The way it actually was. The endless ocean. The infinite specks of coral we called islands. Coconut palms nodding gracefully toward inner lagoons, lovely beyond description. I wish I could tell you about the sweating jungle, the full moon rising behing the volcanoes, and the waiting. The waiting. The timeles, repetitive waiting.“ Takový zůstane vyryt zlatým písmem v našich vzpomínkách.

Jak se tam zapíše Austrálie? Podobně vzdálena od českých luhů a hájů jako oceánské ministátečky, a přesto se v našem povědomí zdála být o tolik bližší, známější. „Euroatlantická“ civilizace tu již zapustila nevytrhnutelné kořeny, ale ještě nedávno byl po Antarktidě nejméně zalidněný kontinent považován za ryzí divočinu. Austrálie je velká jako Evropa, ale obyvatel má jen jako Rumusko. Menší hustotu osídlení mají již jen Mongolsko a Namibie. Divočinu zde stále naleznete, ale těžko už se jí dnes bude někdo prodírat podobně odvážně a jí tak vydán napospas jako pionýři mířící do nekonečného vnitrozemí ve snaze propojit australská pobřeží nebo najít zlatou žílu. I když byli to skutečně pionýři?

1) AboridžincovO

Z pohledu „bílých“ přistěhovalců určitě ano. Před jejich odvahou a vytrvalostí, s níž se prali s nehostinnou pustinou, je třeba hluboce smeknout. Nebyli však rozhodně prvními. Po několik desítek tisíc let před nimi australské území obývaly kmeny Austrálců, příslušníci údajně nejstarší dodnes dochované lidské civilizace. S nástroji na úrovni doby kamenné se naučili žít v podmínkách, v nichž by drtivá většina dnešních lidí přežila maximálně několik dní. I taková je australská pustina – outback.

Když připluly evropské lodě, došlo k neodvratitelnému střetu civilizací. O následném osudu Aboridžinců, jak se jim dnes říká, je toho minimálně v Evropě známo mnohem méně než například o severoamerických Indiánech. Aboridžinci na tom nebyli o mnoho lépe, o trochu však přeci jen ano. Přežilo jich více (dnešní zhruba čtvrtmilionová populace žije hlavně na severozápadě Austrálie) a po dlouholetých tahanicích se jim dokonce podařilo soudně prolomit předtím vládou zastávaný koncept „res nullius“, podle nějž měla být australská půda v době příjezdu Evropanů tzv. věcí ničí, jíž se každý mohl legálně zmocnit.

Obrovská navrácená území, vládní omluvy ani mnohá opatření na podporu integrace Aboridžinců však nepřinesla kýžené ovoce. Bylo by to povídání na knihu, tak snad jen pár bodů. Předně se určitě podívejte na film Austrálie, kde jednak uvidíte typickou krajinu australského severozápadu a jednak se dozvíte o „ztracené generaci“ a životě v Austrálii před sedmdesáti lety vůbec. V dnešní Austrálii působí většina Aboridžinců ještě ztraceněji než ve zmíněném filmu. Je to velice smutný pohled. Jakoby do toho světa vůbec nepatřili. Bosí, nemytí, s nepřítomnými pohledy, často opití nebo na drogách. Považte, že kvůli nim musíte při nákupu alkoholu v Severním teritoriu předkládat pas a standardní benzín musel být nahrazen „opálovým“, který se nedá čuchat.

Postupně se skládající mozaiku nám dotvořilo setkání s vychovatelkou z jedné z aboridžinských internátních škol v Alice Springs. O svých žačkách vykládala neuvěřitelné věci svědčící o tom, že skloubení dvou hlavních australských kultur bude trvat ještě mnoho generací. S trochou nadsázky by se to dalo přirovnat k situaci z příběhů o Machovi a Šebestové, kdy tito přenesou do současnosti pravěkého pana Humla. Šok je to na obou stranách. Vždyť Aboridžinci vůbec neznali koncept vlastnictví a vlastně ani času. Neměli potřebu nějak pravidelně strukturovat své dny. A najednou mají chodit do práce, nakládat s penězi a odlučovat se od rodiny. Vazby na příbuzné jsou tak silné, že dívky pravidelně po pár dnech utíkají z internátu zpět k rodičům.


2) HorkO

Pravděpodobně první dojem z Austrálie, nepřiletíte-li zrovna během australské zimy na jih země, bude vedro. Během léta se teploty běžně šplhají nad čtyřicet a v pouštních oblastech se pohybují i kolem padesáti stupňů. Po západu slunce však pouštní a stepní krajina rychle vychladá a k ránu může i lehce mrznout. Zima (červen až začátek září) je zároveň suchým obdobím, kdy je nejlépe jezdit do severních částí Austrálie. Na jih a do Tasmánie zamiřte spíše mezi pozdním jarem a brzkým podzimem (říjen až duben).

Pozor na australské slunce. Je neskutečně silné a ozónová vrstva nad Austrálií připomíná Ementál. Spálit se můžete během pár minut. Rakovina kůže je tu obrovský problém a starší generaci proživší mládí na pláži poznáte na první pohled.

Vyprahlá krajina často podléhá požárům. Pokud nepřekročí určitou mez, je to jev přirozený a dokonce i potřebný. Aboridžinci step vypalovali odjakživa, ať už jako prevenci proti rozsáhlým požárům, ve snaze ovlivnit druhovou skladbu rostlin nebo prostě jako dálkovou signalizaci o tom, kde se zrovna při dlouhých pochodech nacházejí.

Praxe preventivního „šachovnicového“ vypalování stepi je v některých australských státech používána i na neaboridžinské půdě. Po chvíli vám proto nepřijdou nijak zvláštní spáleniště ani na české poměry mohutné požáry kolem silnic či bezprostředně za humny.


3) DrahO

Od prvního vytažení peněženky se nebudete stačit divit. Ceny v Austrálii v posledních letech raketově stoupají a pro cizince je to umocněno extrémně silným australským dolarem. Jestliže před pár lety byste za jeden americký dolar dostali více než dva klokaní, dnes by to nebyl ani celý jeden.

Hlavně ceny nemovitostí a služeb dosahují absurdních výšin. Ale netřeba chodit ani tak daleko. Podívejme se na věc z nejbanálnějších – banány. Po patnácti letech čilého cestování jsme si zvykli na to, že banány jsou komodita, kterou kdekoliv dostanete za pár korun. V Jižní Americe, v Asii a v podstatě i v Evropě, kam se masivně dovážejí banány jiho- a středoamerické. V Oceánii, tedy téměř co by z Austrálie banánem dohodil, jsme běžně nacházeli trsy banánů válející se po zemi a konzumované zvěří.

Nikoliv však v Austrálii. Lidé banány považují za luxus a kupují si je jako dezert na jednotky kusů za dva či tři dolary jeden. Rychlí počtáři si možná již spočetli, že na kilo to vychází nějakých deset a více dolarů, kolem dvou set korun! Loco, jak by řekli v Jižní Americe. Rekord jsme zaznamenali v Coober Pedy, kde zcela vážně prodávali banány za 15 dolarů kilo – 270 Kč/kg.

Podobně bychom se mohli bavit o mnoha dalších komoditách, ale důležité jsou spíše likvidační důsledky pro návštěvníky Austrálie. Baťůžkáři se sem nehrnou. Potkali jsme jen pár Němců, Švýcarů, Angličanů a Francouzů. V kombinaci s nekonečnými vzdálenostmi (viz bod 5 níže) je v podstatě jediným rozumným způsobem, jak Austrálii pořádně poznat, mít k dispozici minimálně několik měsíců, ideálně alespoň půl roku, a pořídit si vlastní auto.


4) Životu nebezpečnO

Po Oceánii, kde kromě komárů prakticky žádná nebezpečná zvířata nejsou, se minimálně papírově příjezd do Austrálie rovnal vyhlášení stavu ohrožení. Podíváte-li se na přehledy jedovatých zvířat v jednotlivých kategoriích, ve všech má Austrálie v první desítce několik zástupců, většinou v první pětce.

Hadi, pavouci, štíři, krokodýli, medúzy a žraloci, abychom jmenovali ty nejznámější z nich. Ať si vyberete kterékoliv ze jmenovaných stvoření, smrt nastává rychle a nezvratně. Jen si vybavte pravidelně světová média zaplavující příběhy o žraloky roztrhaných surfařích, krokodýly sežraných dětech, hady uštknutých sběračích těch předražených banánů...nepochybujeme, že byste hned mohli doplnit několik dalších.

Varování jsou plné průvodce a na místě je potkáváte na každém kroku. Když jsme si v Darwinu chtěli jít zaplavat, ve stínu slunečníku sedící australská varianta Pamely Anderson nás upozornila, že je jisté riziko („certain risk“) přítomnosti krokodýlů a medúz (box jellyfish), ale že do testovací sítě se jim nic nechytilo. Na medúzy sice není hlavní sezóna a krokodýl v mělké vodě není úplně neviditelný, ale riskujte to. To prostě nemůže být bezstarostné oddávání se vlnám jako v Oceánii. Nezbývá vám pak než si najít některou z hlavních pláží, kde je prostor ke koupání chráněný sítěmi.

V makropohledu situace pochopitelně zdaleka tak dramatická není. Auru masového ohrožení vytváří především výše zmíněné mediálně lákavé případy. Možná však do určité míry i díky nim nejsou celkové „úhyny“ v důsledku útoku zvířat nijak výrazně vybočující ze světového průměru a kdyby Austrálie byla jen o trochu blíže rovníku, jistě by i tady platilo železné pravidlo, že zvířetem, které každoročně zabije nejvíce lidí, je...hádejte...ano, je to tak...komár.


Nebezpečná zvířata téměř vždy raději utečou či uplavou, než aby se musela utkávat s člověkem. Při zachování základních pravidel, jako nekoupat se v krokodýlích vodách, nechodit bez pevných bot a kalhot ve vysoké trávě, apod., byste se v Austrálii měli bát spíše mikrospánku na mnohasetkilometrových trasách nebo setkání s následujícím úkazem, stavícím na hlavu jednu ze základních právních definic, dle níž jsou nemovitosti věci pevně spojené ze zemí neboli nemobilní...


5) DalekO

Podle jistého průzkumu většina obyvatel Spojených států amerických nevěří tomu, že Kanada je větší než USA. Podobně by možná leckomu mohlo ujít, že ani Austrálie není žádný drobeček. Vešla by se do ní skoro celá Evropa. Spoustě lidí ale australská dvojakost jako státu a zároveň kontinentu uniká a vydávají se sem, jako kdyby jeli třeba do Francie. Jestliže je nesmysl snažit se v rámci běžného dovolenkového zájezdu poznat Francii jako celek, pak o Austrálii to platí desetinásobně.

Při plánování můžete ze slovníku bez obav vyřadit pojmy jednotky a desítky kilometrů. Bohatě si vystačíte se stovkami a tisíci. Pravda, většinou je řízení jednoduché, málo řazení, dlouhé rovné úseky, ale na druhou stranu o to náročnější stran udržení pozornosti. Pokud nechcete vozidlo použít jako loveckou zbraň, nejezděte brzy ráno a pozdě večer. Tisíce mršin klokanů, zajíců, emu, krav a jiné zvířeny podél silnic ovšem svědčí o nevědomosti, lhostejnosti a doufejme, že nikoliv o pervertnosti, mnohých řidičů.

Zajímavá místa jsou leckdy mnoho set kilometrů vzdálena a mezi nimi „jen“ poušť či step. Při plánovaní proto buď počítejte se spoustou času nebo se snažte vybrat si jen určitou oblast. A hlavně zvoleným místům a jejich okolím věnujte potřebný čas a klid. Čím dál tím častěji se vyskytující akce typu ráno přiletím přímo k Uluru (viz foto pod bodem 6), vyfotím z vyhlídky se šampusem a odpoledne už zase letím x tisíc km pryč jsou jednou z nejextrémnějších forem venividivyfotilství.


Možná ještě jeden důsledek australských vzdáleností stojí za zmínku – road trains, tj. silniční vlaky. Jsou to dlouhé kamionové soupravy se třemi či více přívěsy, převážející nejčastěji pohonné hmoty nebo dobytek. Bývají 50 a více metrů dlouhé, takže si umíte představit jejich předjíždění. Nárazy vzduchy při jejich průjezdu v opačném směru nám nezřídkakdy sklopily zpětné zrcátko. Převážně se jedná o silné americké tahače, u nichž je podobnost s dieslovými vlaky dána i nepřeslechnutelným zvukem jejich motoru.


6) PustO

Návštěvníkům Austrálie cestujícím pouze po východopobřežní aglomeraci by tento bod mohl připadat zvláštní, ale statistika mluví jasnou řečí – kolem 90 procent australského území skutečně je pustina. Australané jí říkají outback. Vydáte-li se od moře směrem do vnitra kontinentu, zaznamenáte postupný přechod z úzkého zeleného pásu kolem pobřeží přes sušší lesy, stepi, polopouště až k pouštím tzv. červeného centra.

Desítky a někdy i stovky kilometrů se táhnou více či méně holé planiny. Občas jsou protnuty koryty řek, někdy skoro neznatelnými, jindy vytvářejícími hluboké kaňony. Voda ve většině z nich však teče jen sezónně – v období dešťů.

Zatímco krajinu podobnou australskému pobřežnímu pásu byste nalezli leckde a Tasmánie je v podstatě takovým menším Novým Zélandem, je to právě outback který je svým charakterem a velikostí jedinečný. Je to jedna z posledních pustin světa, přes níž však se správným vybavením můžete cestovat zcela bezpečně.

Ne kvůli sydneyské opeře nebo jiným letákovým lákadlům, ale kvůli outbacku jsme přijeli do Austrálie. Duny červeného písku, pouštní květiny, klokani, velbloudi, divocí koně, červeným prachem pokryté čtyřkolky. Malinké, zapadlé usedlosti, ranče (cattle stations), stylové hospůdky, růžovofialové oblohy po západu slunce to je Austrálie, která podle nás stojí za to.


7) ČtyřkolkovO a Grey NomadovO

Logickou a často jedinou volbou pro pohyb outbackem jsou čtyřkolky. Kvalitou i rozšířením stejně jako v Jižní Americe stále vede Toyota, za ní je spektrum poměrně široké. Nepíšeme pro motoristický magazín, a tak se spíše než na samotné stroje pojďme podívat na zajímavou kategorii jejich uživatelů, tzv. šedé nomády (grey nomads).

Potkáte je všude a rozhodně je nepřehlédnete. Australští důchodci čím dál častěji tráví podzim svého života v pohybu. A s jejich počtem roste i velikost aut a přívěsů, které se stávají jejich druhými a leckdy i jedinými domovy. Měsíce a měsíce v nich křižují svou vlast a některým se nomádství tak zalíbí, že se karavan stane jejich bydlištěm. S rozmachem off-roadových karavanů a nouzové komunikační techniky pronikají šedí nomádi stále hlouběji do outbackovské pustiny. Večer se scházejí u táborových ohňů a diskutují o životě.


A když by jim přestaly stačit čtyřkolky, není problém pořídit třeba takovouhle Toyotu 6x6.


8) VinnO

Během několika posledních dekád došlo v Austrálii k obrovskému rozmachu pití i pěstování vína. Původně jsme to neplánovali, ale díky svezení s jedněmi z šedých nomádů (více v přespříštím příspěvku), jsme zavítali do vinařských údolí Clare nedaleko od Adelaide a Swan kousek od Perthu.

Koštovali jsme v šesti malých vinařstvích, jejichž vína se na rozdíl třeba od molochu Jacobs Creek do Evropy vůbec nedostanou. Zvláště červená vína potvrdila očekávání a byla úžasná. Z bílých jsme zase až tak nadšení nebyli, snad s výjimkou původem portugalského Verdelha. Jinak zdejší vinaři mají zcela opačné problémy než ti naši – příliš mnoho sluníčka a přílišnou cukernatost. Červená vína mají běžně kolem patnácti procent alkoholu.

Nej vinařský zážitek máme z cyklovýletu do Swan Valley. Po prvním koštování jsme se zastavili na oběd na pěkné louce táhnoucí se podél vinice. Rozbalili jsme piknik a dali se do jídla, když z domku uprostřed vinice vyšel chlápek a vydal se směrem k nám. Už jsme se začali smiřovat s přerušovaným obědem, když tu chlápek povídá „Škoda, že tu nejste v létě, abych vám mohl nabídnout hrozny.“ Prohodili jsme pár zdvořilostních vět a vinař odešel.

Po chvíli ho ale vidíme přicházet znovu. Něco nese. Je to skleněná láhev podivného tvaru, asi tak dvoulitrová. Uvnitř cosi červeného, nejspíš víno. Že prý nám dává ochutnat ze svých zásob, kdyby nám to nechutnalo, máme tam nedopitou láhev nechat. Víno to bylo úžasné, lehké, k obědu ideální. Sluníčko svítilo, vinice se zelenaly a nám bylo fajn. Pravdou je, že další koštování a návštěva v čokoládovně zůstávají zahaleny v jemném oparu... Jen našemu internímu barometru už z toho musí jít hlava kolem: jihoamerické léto v české zimě, novozélandský podzim na jaře, oceánská zima v létě a teď australské jaro na podzim...


9) ZelenO

Abychom nebyli nařčeni z neobjektivity, tak musíme zařadit i následující dva body. My je sice na této cestě poznali jen okrajově, ale pokud už budete mít červeného písku až po krk, je to příjemná změna. Zelený pás se táhne podél celého pobřeží. Na severu jsou tropické pralesy, na samotném jihu hornatá Tasmánie.


10) PoseidonovO

Australské moře a pobřeží určitě stojí za to, ale z toho, co jsme viděli i četli, může jen obtížně konkurovat Oceánii. Důvodů pro to je celá řada, počínaje vzdáleností od rovníku, dostupností, přes počet lidí, náklady až po bezpečnost. Po více než třech měsících v Oceánii jsme proto v Austrálii k moři zavítali jen na plážové procházky.


Tolik slovem k Austrálii. Následovat budou dva příspěvky - fotostory o dvanáct tisíc kilometrů dlouhé cestě z Darwinu do Alice Springs a z Alice Springs přes Adelaide a Perth zpět do Darwinu.

Náš pohled na Austrálii je samozřejmě do určité míry podmíněn tím, kde jsme byli. Máme za to, že Austrálie je krásná země, ale její skutečné poznání je cestovatelským oříškem. Levné to nebude nikdy, ale pokud budete mít dost času, nemusí náklady zase o tolik převyšovat cestování na ostatních kontinentech. Nemáte-li dost času, tak buď nic neuvidíte nebo se nedoplatíte. A hlavně – rčení, že i cesta je cílem, platí v Austrálii dvojnásob.

17. 9. 2011

Jak jsme se nedali - příběhy dvou pacifických Goliášů

Z australského září se na chvíli přesuňme do novozélandského dubna. Ve Wanace na Jižním ostrově vstáváme do jiskrného podzimního rána. Když vcházíme do opuštěné společenské místnosti našeho hostelu, za horami začíná líně vykukovat stále ještě ne docela probuzené slunce. Ostatní smysly zaměstnáváme kávovým rituálem. S hrnkem kouřícího moku v ruce již po několikáté za poslední dny usedáme k telefonu a vytáčíme číslo.

A zase ta podlézavá hudba prokládaná reklamně slizkými nabídkami údajně výhodných letenek. Hudba hraje, hlasově sličné slečny žvatlají. Čas letí. Pokročilý jogínský dech je posledním závažím na noze naší odlétající trpělivosti. Kdyby se po telefonu dalo zabíjet, nepochybujeme, že by práce v telefonických centrech byla jednou z nejrizikovějších. K tomu navíc dokola opakované motto dané, nejmenované, letecké společnosti, hlásající pravý opak toho, co právě prožíváme.

Hlasově sličná slečna (dále jen „HSS“) zvedá telefon. Je jich tam zřejmě hodně, protože zatím pokaždé jsme se dovolali k jiné. Nezbývá než znovu otrocky zopakovat náš příběh a doufat, že IQ stávající HSS je aspoň o něco vyšší než její jistě pečlivě hlídaná váha. Takže polopaticky: voláme již po xté, chceme si koupit vámi nabízenou výhodnou sadu letenek do tří destinací v Oceánii, vybrali jsme si ty a ty destinace a data, udělejte a pošlete nám prosím na e-mail tuto rezervaci (protože se to nedá koupit přímo přes internet) spolu s cenovou nabídkou, my ji odsouhlasíme, sdělíme vám platební údaje a budeme všichni šťastni...

HSS č. 1 se ani přes dvě urgence nenamáhala vůbec. Další den jsme se dovolali HSS č. 2. Ta nám poslala nezávaznou rezervaci letů, ale samostatně, nikoliv v požadovaném balíčku. Do třetice HSS všeho dobrého, ale... Třetí HSS kupodivu pochopila náš požadavek ve všech jeho částech. Akceptovali jsme její konkrétní nabídku letů a jejich balíčkovou cenu a obratem jí sdělili data kreditní karty. Potvrdila nám ještě, že tím máme letenky koupené a že během dne nám je pošle k vytištění. Nestalo se to ani nic jiného. Ticho po pěšině.
Dalšího dne voláme už značně rozezleni a HSS č. 4 zkouší fintu nevědomosti. Posíláme ji k šípku a požadujeme přepojení na HSS č. 3 nebo aspoň dvojku či jedničku, které by když ne každá zvlášť, tak alespoň dohromady, měly vědět, o co nám jde. Že prý nás nemůže přepojit, bla, bla, bla... Kombinace blbosti, nekompetentnosti a škodolibosti. Voláme a voláme, HSS se začínají navzájem zapírat. Nepomáhá už ani jóga, dožadujeme se nadřízeného. Už tam prý není. Kecy. Tak dlouho čtyřku pražíme, až se odhodlá volat vedoucí na mobil.

Vedoucí se snaží tvářit mimózně, ale po chvíli ji chytáme na švestkách. O našem případu ví a sděluje nám, že HSS č. 3 prý udělala chybu a nabídla nám letenky za starou cenu. Namítáme, že ta cena odpovídala ceně udávané na webové stránce společnosti. Ta už je prý také stará, nová, téměř dvojnásobná cena platí teprve pár dní, nestačili to ještě změnit. Nejprve zkoušíme lidsky-obchodní taktiku. Jste velká letecká společnost, nepřijde vám takovéhle jednání poněkud neseriózní? HSS udělala chybu, omlouváme se, ale musíme účtovat novou cenu, bla, bla, bla...

Omyl paní, hlásí se již nezadržitelně o slovo naše právní já, HSS č. 3 nám udělala závaznou písemnou nabídku včetně ceny a mí jí obratem akceptovali a v podstatě i zaplatili, protože jsme vám poskytli údaje kreditní karty. Že jste si peníze dosud nestrhli je váš problém, ale my trváme na původní nižší ceně a vy jste jí i po právní stránce vázáni. Vedoucí převyšující svůj HSS tým evidentně jen věkem se zmohla jen na opakování omluvné mantry.

Bylo sice již dost pozdě a ráno jsme vyráželi na trek, ale tohle se nemohlo nechat zavanout. Napsali jsme e-mail, kterým jsme leteckou společnost vyzvali k plnění smlouvy v původním znění a poslali ho na všechny e-maily, které jsme byli schopni vygooglovat. Čím výše postavená osoba, tím lépe. Pak jsme to pustili z hlavy a trekovali jsme. Protistrana zaujala strategii mrtvé ryby. Navenek se nedělo nic, těžko říci, zda proto, že se nedělo nic ani uvnitř, nebo proto, že se uvnitř dělo hodně.

V e-mailu jsme také požadovali, aby nám do vyřešení sporu podrželi místa v příslušných letadlech, abychom si přinejhorším mohli balíček koupit za vyšší cenu. Pro ten případ jsme hrozili dožalováním rozdílu. Byl to risk, ale nemohli jsme si pomoci. Stanovili jsme si mezní datum, kdy bychom se obrátili na jinou společnost. Mezi treky jsme občas oprášili HSS – prý se poptají, jak to vypadá. A jednoho krásného dne asi o tři týdny později jsme usedli k internetu a v e-mailu čekala lakonická jednořádková odpověď: „Letenky naleznete v příloze.“ Byly tam a z účtu zmizela jen původní, nižší částka. Hurá, přeci jen proletíme Oceánii za pakatel.

Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe. Kvůli časové omezenosti balíčku jsme byli smířeni s tím, že poslední let si budeme muset koupit znovu samostatně. Boží mlýny ale zamlely a na jedné z menších poboček nám datum předmětného letu umožnili posunout i za původně nepřekročitelnou hranici. Ještě více než docela dost ušetřených peněz nás těšil pocit vítězství nad zdánlivě neporazitelným Goliášem.

Jindy, na Šalamounových ostrovech, nás měl tentokráte bankovní Goliáš již skoro na lopatkách. Náhlá potřeba odjet v pondělí brzy ráno z nejmenovaného malého městečka nás přiměla udělat věc, kterou děláme jen velmi neradi – vybrat z bankomatu v nepracovní den a navíc docela pozdě večer. Bankomat to byl široko daleko jediný.

Všechno šlo hladce až do okamžiku, kdy měl vydat peníze. Jako obvykle začal mocně chroupat...a chroupal a chroupal a chroupal...trvalo to snad minutu, než dochroupal. S již poněkud nervózně očekávaným koncem chroupání se však nedostavil kýžený efekt vysunutí obnosu odečteného z účtu. Předpisově jsme ještě nenápadně vyčkali opodál, zda se nějaký podvodník nepokusí naše peníze z bankomatu dostat. Tušili jsme však, že zločinnosti této úrovně se místní padouchové ještě nepřiučili. Spíš v tom bude šalamounský nepořádek.

Tak či onak to byl problém. Bylo zřejmé, že odjedeme-li nazítří pryč, peníze již neuvidíme. Podařilo se nám sehnat telefon na vedoucí pobočky a ta nás od večeře ujišťovala, že máme odjet a pak to řešit v Honiaře. Ještě, že jsme to neudělali. Hned ráno jsme si na policii potvrdili, že nemají povědomost o předchozím výskytu podobné kriminality. Z policie míříme hned po otevření do banky a úřední šiml řehtá, až není slova slyšet.

Nemohou nám prý pomoci minimálně do zítřka, kdy dostanou vyúčtování bankomatu. Jen pokud z vyúčtování vyplyne rozdíl mezi strženými a vydanými částkami v námi tvrzené výši, budeme mít šanci dostat peníze zpět. Ohrazujeme se, že to už je pro nás pozdě, protože brzy ráno odjíždí i pomalá loď a pak týden nic. Prý se to pokusí na centrále uspíšit. Ovšem centrála je v Papue Nové Guinei, takže si dokážete představit, jak svižná to byla komunikace.

Díky časovému posunu záhy přihlášením do internetového bankovnictví stavíme na jisto, že nevydaná částka skutečně byla stržena z účtu. Pokoušíme se zjistit, co se vlastně stalo. Nedostatkem peněz v bankomatu to nebylo. Prý to bylo způsobeno zahraniční kartou, ale to je nesmysl. Pokud už je transakce zaúčtována, neměl by mít druh karty na samotné vydání peněz žádný vliv. Buď je to nějaká podivná chyba softwaru bankomatu nebo si takhle někdo v bance přivydělává. Nehodláme to zjišťovat, potřebujeme peníze a ráno stihnout loď.

Děláme dusno, tlačíme na pilu, utahujeme šrouby. Teprve po pár hodinách a zapojení e-mailové komunikace s jakýmisi hlavouny naše rozhořčení překračuje hranice pobočky. Ledy začínají praskat. Najednou to začíná jít. Že by se někdo vylekal? Vyúčtování přestává být podmínkou. Možná bude stačit naše e-mailové čestné prohlášení a výpis z účtu, ukazující strženou částku.

To je ovšem problém ze dvou důvodů. Zaprvé skoro nefunguje internet a zadruhé stržená částka ještě není ve výpise, ale lze ji vidět jen jako operaci k zaúčtování. Bez znalosti jazyka a souvislostí příslušného internetového bankovnictví z toho moc nevyplývá. Banka navíc za pár minut zavírá. Nezbývá než okamžitá grafická improvizace na bázi „print screen“ obalená silnou slovní krustou. Odesíláme těsně před tím, než padá internet. Čekáme.

Nic nedošlo. Čím to? Aha, příloha. Není nijak veliká, necelé dva megabyty. I tak ale přesahuje limit bankovního e-mailu. Paní v bance už jsou nevrlé, chtějí jít domů. Běžíme do nedaleké telekomunikační společnosti prosit ještě o chvíli internetu. Daří se. Zmenšujeme soubor a znovu posíláme. Opět čekáme. Jedna paní odchází, druhá zatím zůstává. E-mailové kolečko musíme absolvovat ještě jednou, tentokráte protože v bance mají starý Word. Zvoní telefon. Bankéřům na Papue to naštěstí stačí a dostáváme zelenou. Paní odemyká zásuvku s penězi a vyplácí nám to, co nám banka od včerejška dluží. Sami jsme tomu už přestávali věřit. Oslavujeme, balíme a ráno odjíždíme.

Goliášů v životě všichni potkáváme nepočítaně. Nezbývá než doufat a přát nám všem, aby se nám v příštích střetnutích s nimi dařilo aspoň tak, jako onehdy nám v Oceánii.

9. 9. 2011

Maskelynští pionýři a uripivské mořské krávy na korálovém podnose

Po náročné návštěvě pralesních Malých nambů nastal čas odpočinku. Vydali jsme se za ním na samotný sever Malekuly, kde se naproti malému ostrůvku Vao nachází bungalovy Tam Tam. Ne, že by nebyly hezké, ale finančním požadavkům majitele neodpovídá ani jejich poloha a absence pláže, ani podprůměrné šnorchlování. Na náš osvědčený argument, že námi nabízená, výrazně zlevněná, cena je lepší než nic, majitel zřejmě i vzhledem k absenci dalších hostů slyšel. Na četbu a zpracování fotek nakonec byly lavičky u moře jako dělané.


Vanuatu má „pouhých“ 83 ostrovů, takže tady pijeme rovnou po procentech. Výlet na Vao byl kulatým pátým. Další nás čekaly na souostroví Maskelyn na opačném konci Malekuly. Tušili jsme, že osm hodin na korbě terénního auta nebude žádný med, nicméně realita i přesto očekávání předčila. Horší než v Mongolsku, kdy jsme jeli celou noc ve Furgonu s místy pro deset lidí v počtu oscilujícím kolem dvaceti a z komatického polospánku nás budily pravidelné nárazy hlavou o strop auta, případně o hlavy vedle, nad či pod námi sedících, stojících, ležících, případně porůznu zaklíněných spolutrpících, doprovázené pocity utrhávání vnitřních orgánů, to ovšem nebylo. Nepříjemný byl zejména vydatný déšť, jak pro své účinky přímo na nás, tak na cestu pod námi. Řadu řek jsme projeli jen tak tak a znovu nezbývá než gratulovat Japoncům za skvělou práci.

Na trhu v Lakatoru

Ráno se po krátké cestě lodí ocitáme na hlavním ostrově Maskelyn, Uliveu. Ubytováváme se v bungalovu na krásné pláži, dvacet minut chůze palmovým hájem od nejbližšího domu. Celou pláž máme jen pro sebe. K tomu i tradiční kuchyni, kde si na ohni připravujeme něco na zub. Zjišťujeme, že turisté sem prakticky nejezdí, s výjimkou jachet. Těch tu během sezóny pasátů zakotví někdy i několik za týden.



Máme štěstí, přijíždíme zrovna na týden věnovaný oslavám nezávislosti. Všude se děje spousta věcí, kava teče proudem. Večer se účastníme taneční zábavy pod širým nebem. Na nebi Mléčná dráha jak z učebnice astronomie, tma, jen kolem fotbalového hřiště jak světlušky svítí malé solární svítilny zavěšené na bambusových tyčích. Pod každou z nich na pandanusové rohoži večeří jedna z rodin. Dnešní den je věnován dětem. Před slavnostní večeří dostaly dárky a spolu s nimi i my. Náš ubytovatel nám každému dal ručně pletenou pandanusovou tašku a věnec z voňavých květů frangipani. V dálce se rozbíhá generátor a za chvíli se z reproduktorů linou tklivé tóny vanuatských hitovek. Jsme voláni na pódium a pak se vrháme do víru zábavy. Největší úspěch slaví naše taneční hady; zapojuje se většina přítomných. Před očima nám běží vzpomínky na podobnou tancovačku před dvěma lety uprostřed laoské džungle.


Další šťastnou shodou okolností se stáváme pionýry zdejšího „ekoturismu“. Již několik měsíců tu působí australský dobrovolník Eddie a snaží se domorodce naučit, jak zacházet se zatím nemnohými návštěvníky, jak je ubytovat, jak jim vařit a jaké jim nabízet výlety. Vytipoval několik možných tras a aktivit a teď by je potřeboval vyzkoušet na ostro. Za režijní náklady se stáváme pokusnými králíky a vyrážíme směr ostrov Avokh. Během dne přidáváme tři ostrovy, šnorchlujeme, navštěvujeme vesnice, zahrady i džungli. Zaučující se budoucí průvodci jsou zatím toporní a neobratní, ale jinak je to celkem zajímavé a spousta legrace. I díky Eddiemu si i po více než třech měsících v Oceánii ještě doplňujeme a upřesňujeme některé poznatky.


Sledujeme výrobu dlabaných kánoí, rohoží a tašek z listů pandanusu, střešní krytiny z palmových listů. Obědváme výborný laplap se špenátem a rybami. Poté navštěvujeme školu, kde konečně můžeme vesničanům ukázat, odkudže to jsme. Schopnost využít přírodní materiály je tu, díkybohu, stále velmi rozvinutá. Z ořechů tamanu se dělá antiseptický olej, tenhle list se používá na balení laplapu, tamten zase jako chutná zelenina. To je strom na kánoe, a když se jeho dřevo hodí do vody, uvolňuje se z něj sytě modrá barva. Banány na jídlo, na vaření, na pečení. Kokosy na tisíc způsobů. Mimochodem to jste věděli, že kokosová palma, resp. správněji kokosovník ořechoplodný, není strom, ale největší travina?



Prý se blíží silná fronta, má hodně pršet. To by nám mohlo zkomplikovat dopravu zpět. Jako na zavolanou přichází nabídka sympatických francouzských jachtařů Jeana Baptista a Cloe, že nás vezmou do Port Sandwiche. Supr, další jachtostop nám umožní jet truckem o den dříve a ujet dešti. Moře je velmi rozbouřené. Hluboce dýchajíce, vzpomínáme na Drakeův průliv.

Teprve když vypínáme motor a vítr se plnou silou opře do plachet, se loď trochu ustálí. Přemýšlíme, co s načatým dnem v Port Snadwichi. Ovšem ne příliš dlouho, neboť záhy spatřujeme obrysy lodi Big Sista, kterou jsme jeli ze Santa na Malekulu. Kvůli svátku jede o den později a směřuje do Lits Litsu, kam se nazítří chystáme trmácet i my. Kdybychom jí stihli, získali bychom den navíc a naše pozadí by nám byla nadmíru vděčna. Big Sista ovšem již odráží od mola a míří na otevřené moře. Ladíme příslušnou radiovou frekvenci a mluvíme s kapitánem. Vzpomíná si na nás z minula a je ochoten zpomalit a umožnit nám přirazit na člunu. Za tři hoďky jsme v Lits Litsu a s další kapkou štěstí pak dokonce ještě téhož dne vystupujeme na pláž devátého vanuatského ostrova – Uripivu.


Už je skoro tma, když shazujeme batohy před údajně jediným fungujícím ubytováním na Uripivu. Ve dva roky starém průvodci jich je více, ale ostatní prý už nefungují. Zase takové ty divné hry. Milý pane, možná máte pravdu, ale jdeme se tam podívat. Dá to trochu práce, ale nakonec najdeme údajně nefungující bungalov Jingon Mari i jeho vlastníky, postarší manžele. Tohle místo je přesně to, co na posledních pár dní na Vanuatu potřebujeme. Palmová chatka přímo na dlouhé, liduprázdné pláži. První ubytování bylo v umakartové budce uprostřed vesnice.


I na Uripivu jsou oslavy nezávislosti stále v plném proudu, takže šnorchlování, četbu a práci s fotkami prokládáme sledováním soutěží hudebních skupin či boxu. A šnorchlování doslova dvacet metrů od postele je kupodivu zatím nejlepší na Vanuatu. Na Šalamouny to stále zdaleka nemá, ale Samoe už by se to asi vyrovnalo. Co je tu ale výjimečné je množství želv a přítomnost dugongů – mořských krav.

zdroj: www.wikipedia.org
Fotky vztahující se k tomuto příspěvku naleznete ve složce Vanuatu pod čísly 99 - 152.