18. 2. 2012

Omeleta s růžemi a lišejník na slanině, pyčo

To takhle sedíme u večeře v historickém Lijiangu.


Většinu pozornosti věnujeme zlepšování umu zacházení s hůlkami a rozpoznávání mnohých pokrmů před námi. Nejsme příliš úspěšní, ale ať už je to, co je to, v každém případě je to výtečné. Mezi všemi kuchyněmi světa tu čínskou bez váhání pasujeme minimálně „na bednu“. Ze dvou dostupných způsobů výběru pokrmu v restauraci jsme si tentokráte díky přítomnosti již konzumujících strávníků mohli dopřát luxus objednání předem spatřeného. Vyhlídky na smažené psí, drunken shrimps (živé krevety čerstvě naložené do alkoholu) nebo třeba za živa pojídaná krysí novorozeňátka tak naštěstí byly zažehnány. Naopak při výběru metodou náhodného přiložení prstu do jídelního lístku si nemůžete být jisti ničím. Na čínském venkově i dnes platí, že k jídlu je vše, co vykazuje známky života. Ani hýbat se to nemusí.


Najednou sebou cukneme, jako když se po dlouho bezvýsledném otáčení ladícím ovladačem rádia z kakofonního šumu ozve jasně srozumitelná věta. Nezávisle na sobě se lekáme, že si s námi chce vyřídit účet jakýsi zatvrzelý Baníkovec, protože jeho „pyčooo“ zní vskutku nesmlouvavě. V zápětí se souvislost s Baníkovci potvrzuje, naštěstí však jen volná – alkoholická. Nabízené pivo, v čínštině znějící stejně jako baníkovská obdoba českého „vole“, jsme s díky přijali.

Lijiang je takový čínský Český Krumlov s tím rozdílem, že návštěvníky jsou v drtivé většině domácí turisté. Místo je to pěkné, jen se musíte velmi snažit uniknout davům. Především šíleným čínským organizovaným skupinám, ve srovnání s nimiž jsou pověstní vše fotografující Japonci nevinní asi jako konzument knedlo, zelo, vepřa s osmi na nedělní poobědové procházce proti na větvi visícímu paparazzimu fotografujícímu přirození našeho bývalého pana permiéra. Nám se to docela dařilo a Lijiang jsme si užili.


Před vrcholícími přípravami oslav čínského roku ujíždíme do zmrzlé Shangri-Ly, kamžto jsme původně měli letět (více k tomu viz minulý příspěvek). Rázem měníme jaro za zimu a davy jsou ty tam. Zůstává ovšem nebetyčně složitá komunikace, dávající nám zase spoustu prostoru pro vylepšování našich pantomimických schopností. Tak když kupujeme med, bzučíme a máváme křídly. Kreslíme plástve, ukazujeme na marmelády a kreslíme kytičky. Nic, nic. Kdybychom mohli, tak použijeme žihadlo, tohle by přece muselo pochopit i dítě v mateřské školce...


Zahříváme se čerstvě napařenými knedlíčky a s ohledem na přetlak na dopravu před nadcházejícími dlouhými svátky se mentálně připravujeme na nákup lístků na autobus. Včera večer jsme provedli neprůstřelnou přípravu. Od anglicky mluvící osoby jsme si nechali napsat větu „Prosím dva lístky tam a tam, tehdy a tehdy.“ Jak jsme stále ještě naivní. Neohroženě pokládáme papírek před paní za přepážkou...čekáme...znovu ukazujeme na papírek...usmíváme se...máváme papírkem...ukazujeme na prázdné lístky...už se neusmíváme...paní mluví cosi čínsky...pak křičí...ostatní kolem stojí, čumí a smějou se...křičíme na paní zpátky, mateřštinou...stejně je to jedno. Paní je asi zvyklá, že takhle většinu cizinců zažene. My se ale nehýbáme ani o píď. Paní to vzdává. Bere mobil a komusi volá. Dává nám mobil. Na druhém konci se ozývá Cinglish. Opakujeme své jednoduché přání, pán přitakává. Mluví dlouze s paní a teprve pak paní tiskne lístky. Proč to nešlo hned, zůstává zahaleno tajemstvím.


Čína je zajímavá kulturně a kulinářsky, nevhodná však na nezávislé cestování dle našeho gusta. Nejenom z důvodu jazykové a kulturní bariéry. Přírody tu suma sumárum moc nezbylo (kromě Tibetu, kam nechceme - viz též příspěvek "Proč cesta kolem světa JINAK" a některých severnějších oblastí, které jsou teď nepřístupné kvůli zimě) a pokud ano, tak jen „bodově“. Tak se také v Číně cestuje, z místa A do B do C. Mezitím je to otrava a jednotlivá místa jsou přecpaná a extrémně draze zpoplatněná. Platit se má i za vstupy do měst či vesnic, na vyhlídky, tržiště, skoro kamkoliv. To určitě, túdle. A kde není vstupné oficiální, tak se na vás často vrhnou třeba občané vesnice či zemědělci na polích a chtějí peníze. Neumí sice vysvětlit za co, ale to jejich vervu nijak nezmenšuje. Asi nějaké vzdušné nebo co.

My platili jen tam, kde bylo vstupné odůvodněné a přiměřené, což neznamená, že jsme ostatní místa neviděli, že ano :-) Číňan je lidským druhem, který se vyznačuje jednou zcela distinktivní vlastností. Nechodí. V žádném případě ne do kopce. V Číně tak na kdejaký Říp, Sněžku i mnohé méně významné hory, hůrky a kopce vedou lanovky. Existence populárního vrcholku a nepřítomnost lanovky je postrachem koní a poníků. Těm na takových místech nezbývá než se několikráte denně vyškrábat strmým svahem s nákladem čínského turisty...a po letmém odpočinku jej snésti zpět.


Přes tržiště, kde potkáváme mj. medvědí tlapy a jiné součásti chráněných živočichů (viz foto výše), se jdeme podívat na klášter Ganden Sumtseling. Nebýt nehorázného vstupného, vybíraného již několik kilometrů před klášterem (abyste jej nemohli zadarmo ani spatřit), nemohli byste se teď podívat na tuhle fotku. Okružní cesta přes vrcholky se v čerstvém sněhu ukázala být mnohem lepší než placená varianta.


Ze Shangri-Ly se vydáváme do soutěsky Skákajícího tygra na horním toku řeky Jang-c'-ťiang. Možná byla zajímavá před tím, než skrze ní postavili silnici, ale dnes je to „o ničem.“


Nevadí, pokračujeme dále na jih, za teplem. Na čínského Silvestra se ocitáme opět v Lijiangu a party stojí za to.


Další zastávka Dalí. Též historické město, též vstupné, též hordy čínských turistů. Dá to hodně práce, ale i tady s nimi zdárně hrajeme na schovávanou. Nad všechny staleté stavby si zamilováváme zdejší typické restaurace. Menu mají přímo na chodníku, kde jsou vyskládány veškeré suroviny, od cibulky až po živé ryby, žáby nebo hady. Pojmenovat bychom zvládli stěží půlku z nich. Vybíráme si pár věcí „na jistotu“ a ve zbytku se necháváme překvapit místními specialitami. Na stole přistávají smažené houby neznámých tvarů a barev, smažená vajíčka s květy růží a konečně i lišejníky se slaninou. Věřte nebo ne, všechno byl výtečné, ty lišejníky především!



Ne na všech frontách to šlo tak hladce. Ze dvou hotelů jsme se předčasně vystěhovali, když nám po odsouhlasení ceny pokoje a nastěhování bylo následně sděleno, že za případnou druhou noc (zcela obyčejnou, nikoliv sváteční) bude cena asi o polovinu vyšší. Vždy jsme žili v představě, že zboží či služby se zvýšeným odběrem zlevňují, ale zdá se, že v Číně neplatí ani takovéto základní postuláty.

Za vrchol absurdity by se dal označit náš zážitek z Kunmingu při cestě na jih Yunnanu, směrem k laoským hranicím. Měl to být jednoduchý přestup z jednoho autobusu do druhého. Přijeli jsme na západní autobusové nádraží a potřebovali odjet z jižního. Informovali jsme se na nádraží a následně u policisty, jak se dostaneme na jižní autobusák. Shodli se na autobusu č. 908. Policista nás dokonce postavil přímo na zastávku. Zaváhal však při poklepání na hodinky, tj. dotazu, kdy to jede. Přemýšlel, drbal se na ruce, drbal se pod čepicí. Pak z něho vypadlo půl hodiny a bylo zřejmé, že si vymýšlí. Za chvíli se kolem shromáždila skupinka lidí. Všichni řešili stejné zadání – kdy jede 908. Mobil i toho nejchudšího z nich byl zjevně o několik generací před našimi telefony. Prsty jezdily po touchscreenech. Vyskakovaly mapy a znaky. Pak se i volalo. Nic. Nezbývá než čekat.

Po půl hodině nic, 45 min ticho po pěšině. Dáváme si limit hodinu. Hodina fuč, stále nic. Policajte, co to má být? Krčí rameny. Navrhuje alternativní řešení, máme jet jiným autobusem do centra a přestoupit. Jedeme na určenou zastávku a chceme vystoupit a přestoupit. Tu se zvedá řidič a ústy mladé studentky vládnoucí nemnoha anglickými slovy nám sděluje, že jsme to přejeli, že máme zůstat v buse a on že nám řekne, kde máme vystoupit. S nedůvěrou přikyvujeme. Když se řidič dlouho neozvývá, ujišťujeme se, že na nás nezapomněl. Prý tam ještě nejsme. Tušíme nejhorší. Kruh se uzavírá, jsme zpět na západním nádraží. Řidič s námi zajíždí přímo do neveřejné vozovny a tam nás s nadšením vede k autobusu č. 908. Zlatý IDOS...


V Číně získáte pocit, že velikost fotografa se určuje přímou úměrou k velikosti jeho fotoaparátu. Takovou koncentraci profesionálních foťáků s „dělovými“ objektivy jsme ještě nikde neviděli. Fotí na ně většinou úplní amatéři, soudě alespoň dle jejich fotek. Mít však na krku alespoň pět kilo japonského fotomateriálu je jedním ze základních předpokladů zdárného výletu na čínský způsob. Technika vůbec je v Číně nesmírně pokročilá. Za posledních dvacet let se tu odehrál téměř zázrak. Skladba aut na silnicích, počítačů, mobilů i jiné elektroniky je minimálně na evropské úrovni. A mnohé z toho čínské provenience. Zcela konkurenceschopné, včetně aut. Století Číny začíná.


Ne všude najdete evropské poměry. A leckdy je lepší je nehledat. Kupříkladu vynechte zapadlá zákoutí tržišť...pokud nemáte zvrácené sklony. Následující scéna není výjimkou... Nedívá se na to hezky, ale věřte, že ještě mnohem horší je vidět živé psy, jak spolu se slepicemi, husami, kachnami a dalším zvířectvem čekají na smrt. Na první pohled poznáte, že na rozdíl od ostatních zvířat tuší, co je čeká. Záhada absence velkých psů na ulicích vyřešena. Jaké to kontrasty. Ale i taková Čína je.  


To už jsme v sympatickém městečku Jianshui. Odtud se vydáváme do průvodcům zatím unikající vesnice Taoshan, kde jsou k vidění staleté uzavřené dvory se spoustou krásných vyřezávaných ozdob.



Cestou zpět do Jianshui se zastavujeme u mostu Dvou draků.


Další den v Jianshui navštěvujeme konfuciánský chrám, kde nás kromě velkolepých bran zaujímá tato čtyřoká postava.


Nasloucháme libé hudbě vyluzované tradičně oděnými muzikanty, když se začne ozývat dusot mnohých nohou, doprovázený pokyny křičenými do mikrofonu. Žene se na nás jedna z čínských turistických skupin. Vede ji nezastavitelná slečna s tenisovou raketou v ruce. Seřváváme ji, aby zmlkla, to však ještě netušíme, že v další vteřině dá své asi čtyřicetihlavé skupině pokyn, aby neohrožena vstoupila přímo mezi účinkující a prošla do chrámu za nimi. Neskutečná neurvalost. Muzikanti to vzdávají a přestávají hrát. Je nám z toho na zvracení, ale zdá se, že nikdo jiný se nad tím moc nepozastavuje. Jiný kraj, jiný mrav.


Po necelém měsíci máme Číny dosti. Kulturní zkušenost máme, bodové cestování nás nebaví a čínská kuchyně sama o sobě to nezachrání. Jedeme do tepla, po dvou a půl letech zpět do laoské oázy. Předtím však ještě směřujeme do Yuanyangu, podívat se na tamní rýžové terasy. V zimě jsou nejimpozantnější, protože jsou zaplaveny vodou. Na dvou tisících výškových metrů je jedno nad druhým naskládáno asi 3700 úrovní rýžových políček; takové vodní schody do nebe. Více než slova řeknou následující fotky.





I cestovatelé potřebují odpočívat. My si svůj odpočinek vybíráme šouráním na motorkách v Laosu. Fotoaparáty jsou vypnuty, pera odložena. Poslední slovo jsme však ještě neřekli. A o fotky z Laosu nebudete ochuzeni. Na Picase naleznete album Laos 2009. Tehdy jsme se nejpohodovější zemi JV Asie dostali až do morku kostí – fotky určitě stojí za to

Fotky vztahující se k tomuto příspěvku naleznete ve složce Čína pod čísly 35 – 206 a ve složce Laos 2009.

Žádné komentáře:

Okomentovat