4. 2. 2012

Jak jsme letěli do Shangri-Ly aneb po hlavě do „No, no Landu“, země vyskakujícího naháče

Před samotným příspěvkem vysvětlení jeho opoždění: na vině je čínská cenzura internetu, kvůli níž v Číně nefunguje mj. většina aplikací Googlu, na nichž běží i naše stránky. A teď se již s námi ponořte do čínského jiného světa.


Začátek v duchu „in medias res“ nás zastihl značně nepřipravené. Letenek jsme během cesty kolem světa nakoupili již desítky a až na pacifické extempore popsané v příspěvku „Jak jsme se nedali – příběh o dvou pacifických Goliáších“, jsme při tom neměli žádné problémy. Na on-line komunikaci s čínskou leteckou společností jsme si však přeci jen netroufali, a tak jsme se po zjištění cen vydali přímo na pobočku dané společnosti v Kathmandu. A tam na nás jedna z tváří Číny poprvé naplno dýchla. Nejenže nám tam letenky nabídli za mnohem vyšší cenu než na internetu, ale navíc bychom museli platit v hotovosti, a to jedině v dolarech.

Cestou zpátky si na uklidněnou dáváme obstojné Latte a radši se hned zakusujeme do hořkého sousta nákupu letenek přes webové stránky, na nichž rozumíme jen číslicím. Nejprve si máme zvolit lokalitu. V úvahu připadají Evropa nebo Čína. V Číně nejsme a Nepál ani Asie nejsou nabízeny, tak volíme Evropu. Tím se nám ovšem odletové destinace omezují jen na evropské; nezbývá než dát Čínu. Zaškrtáváme tedy zemi draka, ale hned na následující obrazovce dostáváme opět stopku, protože v poli národnost se nám nabízí jako jediná čínská. Už to skoro vzdáváme, ale po restartu prohlížeče to přeci jen ještě jednou zkoušíme. Tentokráte se kupodivu na jednu z národností kvalifikujeme a dostáváme se k vyplnění dalších nacionálií.


Začínáme datem narození. Konkrétně jedničkou, která se však nezobrazuje ani po vyzkoušení všech dostupných modalit klávesnice. Dvojka funguje, ale stejný osud jako jedničku postihuje i čtyřku, sedmičku a devítku. Jakoby tyto číslice v Číně neexistovaly. Záchranné lano nám hází kalkulačka ve spojení s funkcemi CTRL+C a CTRL+V. Se zpět nabytou identitou se nám poněkud zvedá nálada, aby o pár vteřin později byla strčena z okraje Macochy. Viníkem je zdánlivě nevinné pole telefonní číslo. Skryta před letmým pohledem se nad jeho pravým horním rohem jakoby mimochodem vznáší malá hvězdička. Za ní se však schovává nenasytná černá díra.

Suverénně jsme vyplnili jedno z našich českých telefonních čísel a po dobré hodině práce jsme se už mentálně připravovali na následující, zdaleka nejhorší a nejnebezpečnější část nákupního procesu – vyplnění údajů kreditní karty, když tu nás čínský algoritmus udeřil pořádně roztočeným nunčakem přímo do kolen. Po zmáčknutí tlačítka OK a následném mnohavteřinovém chroupání obarvil pole s telefonem do křiklavě rudé barvy a sdělil nám, že přípustné je pouze „China mainland number“. WTF?! Padáme...dlouho padáme. Dýcháme zhluboka, ten počítač za to přece nemůže, tak proč bychom jím třískali o podlahu. Ještě si navzájem ověřujeme, že jsme skutečně k obědu neměli houbičky s vedlejšími halucinogenními účinky nebo že nedošlo k záměně obyčejného Latte za nějakou verzi irské kávy s Absinthem, abychom následně konstatovali, že do té Číny asi budeme muset jet po zemi...nebo možná radši vůbec.


Jedním z přínosů cesty kolem světa bylo posílení odhodlání nevzdávat se za žádných okolností. Když nás uklidňující dýchání dostává až k branám hyperventilace, zjišťujeme si na Wikipedii formát „China mainland“ telefonních čísel a jedno pěkné si vytváříme. Šup ho tam, OK...chroup, chroup...a jsme na další stránce! Dostalo se nám pocty z nejvyšších, můžeme letecké společnosti milostivě poskytnout platební údaje. Poslední dekádu maratonu dokončujeme téměř hodinu a půl po startu. Zbývají nám již jen ty dva a kousek kilometru do cíle. Už, už máme cílovou pásku na dohled. Mačkáme poslední OK, ale místo kýženého rozetnutí pásky se objevují opět nunčaky a plnou silou vráží do závodníkova obličeje. Stránka padá, celých uběhnutých čtyřicet kilometrů jde vniveč. Po vzkříšení z těžkého úderu se hrůzou budíme znovu na startu a celý závod je stále před námi...“Vítejte v Číně“, jako by nám zvonilo v uších.


Ano, nakonec jsme to dokázali. Z maratonu se stal ultramaraton a aby nám to nebylo málo, do křečemi zmoženého těla jsme už za cílovou páskou dostali ještě pořádný šťouchanec do žeber v podobě samotné letenky. Ta sice přišla téměř obratem, ale náš Acrobat Reader se s ní odmítl kamarádit, dokud mu prý nedáme věno v podobě dvacetimegového luštidla na čínské znaky. Po jeho nainstalování jsme letenky otevřeli, ale přečetli jsme z nich opět jen číslice :-) A jako dohru po závodě jsme si museli dát ještě pár trestných koleček (doslova) po Kathmandu, abychom v krátkých okamžicích dne, kdy zrovna jde proud, našli někoho, kdo 1) mluví anglicky, 2) má počítač s funkční tiskárnou, 3) je ochoten nám letenky vytisknout a hlavně 4) jehož Acrobat Reader se kamarádí s čínskými znaky. Nikoho splňujícího podmínku č. 4 jsme nenašli, museli jsme tedy jednoho méně odolného jedince přimět, aby si taktéž stáhnul luštidlo. Za těch pár rupií mu to asi nestálo...

Máme letenky a strach z toho, co nás čeká, pokud se čínská realita bude byť jen vzdáleně podobat světu virtuálnímu. A hned zkraje to skřípe. Let do Kunmingu je o šest hodin opožděn, což se nezdá vadit obtloustlým mnichům rozvaleným na kožených sedačkách první třídy. V Číně na kláštery nepřispíváme. Nestíháme návazný let do „bájné“ Shangri-Ly a ocitáme se v solidním hotelu v Kunmingu.


Nikdo, lautr nikdo, nemluvní jinak než čínsky. Většina lidí navíc jakmile rozpozná naši snahu o komunikaci s nimi, prostě vezme nohy na ramena nebo před sebou výstražně zkříží ruce a jak zaseknutá deska opakuje „No, no“. Můžeme jim nakrásně ukázat slova nebo dokonce celé věty napsané v čínských znacích, ale ani to nepomáhá. Máme snad lepru nebo byl vyhlášen nějaký zákaz komunikace s cizinci? Ti nejodvážnější z odvážných na nás začnou mluvit čínsky, a když jim čínsky odvětíme, že čínsky nemluvíme, tak nám to pro zjednodušení věci napíšou...čínskými znaky. Rukama a nohama jsme se domluvili všude na světě, včetně domorodců v pralesích tichomořských ostrůvků. Na typického obyvatele jihozápadní čínské provincie Yunnan jsme však krátcí.


Na cestě do čínského města Zhongdian, prohlašujícího se v posledních letech za ono bájné, idylické místo z románu Jamese Hiltona The Lost Horizon, Shangri La, si začínáme připadat jako Odysseus na jeho strastiplné pouti do rodné Ithaky. Považte, co je v dnešním světě stále ještě možné. Ráno jsme odvezeni zpět na letiště. Víme, že v Shangri-Le sněžilo, a tak se ptáme, jestli je letiště otevřené. Suverénní kladná odpověď je následována promptním odbavením. Povzbuzeni pozitivním vývojem si kupujeme oběd a s dostatečným předstihem ho v poklidu konzumujeme před určenou branou. Možnost vybrat si kteroukoliv z několika set prázdných sedaček definitivně přestáváme oceňovat asi deset minut před začátkem boardingu. Tady něco nehraje. Marné pokusy vypátrat příčinu absence spolucestujících ukončuje přesně v okamžiku plánovaného počátku boardingu zkomolené hlášení o zrušení našeho letu. Evidentně o tom věděli všichni, jenom my ne. Ze souvislostí pak zjišťujeme, že o zrušení letu se vědělo dokonce ještě před naším odbavením, ale protože se nenašel nikdo, kdo by nám byl schopen situaci vysvětlit, tak nás raději odbavili, nechali nás projít veškerými procedurami a následně další hodinu pátrat po odbavených zavazadlech. Neuvěřitelné!!!



Výlev našeho rozčilení se jak na poutích prodávaná slizová koule rozpleskává na částečně skutečné a z části předstírané jazykové neschopnosti obsluhy přepážky aerolinek. Máme toho už dost, chceme zrušit letenku a vrátit peníze. Po drahné době se objevuje klučina, který tvrdí, že mluví anglicky. Mýlí se. Když konečně pochopí, co chceme, odkazuje nás na prodejce letenky. Vysvětlujeme, že jsme letenku koupili přímo od jeho letecké společnosti on-line. Ptá se, co je to on-line. Mít v tu chvíli v ruce zbraň, píšeme vám tyhle řádky z čínského vězení. Domáháme se nadřízeného. Po delší argumentaci končíme na sdělení, že letenku nelze zrušit, pouze změnit do jiné destinace. OMFG!


Když dobijeme hlavou o zeď, rozhodujeme se nepokoušet se nadále zeď hlavou prorazit, ale raději nastalé situaci přizpůsobit naše plány. V tom je krása dlouhodobého cestování, že vám v takových chvílích dává maximální manévrovací prostor. Dobrá, letenku rušit nebudeme, ale trváme na letu do Shangri-Ly. Vy jste ho dosud nebyli schopni zajistit, tak nám zaplaťte hotel v Kunmingu a dejte nám vědět, až se uschopníte. Blafujeme, nečekáme, že to spolknou. Možná i kvůli neschopnosti nám vysvětlit, proč to nejde, to po jakémsi telefonátu prochází. Jedeme na hotel. Letištním autobusem. Sami.

Zdá se, že jedeme jinudy, než ráno. Když zastavujeme u třiadvacetipatrové čtyřhvězdy zakončené otáčivou restaurací s výhledem na celé město, myslíme si, že jen někoho nabíráme. K našemu údivu nám však je udělen povel k vystoupení. Se zaprášenými batohy a rozvázanými trekovacími botami sem na první pohled nepatříme, což nakonec pochopí i našňořený portýr připravený naložit naše zavazadla na červeným plyšem potažený vozík. V recepci o nás kupodivu vědí a potvrzují, že máme od letecké společnosti bianco šek. Hurá do víru Kunmingu!


Vyrážíme do města a začínáme si přát, aby byl let zrušen i zítra. Kunming se zve městem věčného jara a skutečnost tomu odpovídá. Vlahý větřík, čerstvě zelená tráva a rozkvetlé třešně jsou příjemnou kulisou našich prvních kroků po čínské půdě. Chuťové buňky cítí svoji životní příležitost a ženou nás k voňavým pouličním stánkům. Díky blížícím se oslavám čínského nového roku jich je více než obvykle.



Po večeři se rozhodujeme vyzkoušet hotelovou saunu. Prvních patnáct minut zabírá její lokalizace. Přítomnost v čínském čtyřhvězdičkovém hotelu totiž šance na nalezení anglicky mluvící osoby nijak nezvyšuje. V duchu děkujeme bohaté pantomimické praxi získané během dlouhých večerů na horách. Potící se uživatel sauny nám jde asi na jedničku, protože slečna v recepci hned kamsi volá a pak nám názorně ukazuje kudy do hotelového fitness centra. Nemáme však ještě vyhráno. Je to jako za časů paření Dračího doupěte. Musíme projít přes nebezpečné maséry, kteří nás odmítají pustit dále bez namasírování dolních končetin. Téměř doslova se skrze ně probíjíme, abychom si před pánem v recepci fitka zopakovali pantomimický výstup.


Pánův mozek evidentně již není, co býval, a než otevírá ty správně dveře, nemusíme už ani pocení předstírat. Zavádí nás do velké místnosti s kruhovým bazénkem, v němž sedí jakýsi muž. Procházíme kolem bazénu a prohlížíme saunu. Vypadá obstojně, ale není roztopená. Snažíme se vysvětlit, aby nám saunu připravil na devátou. Zdá se, že chápe, ale opravdu jen zdá. Otáčíme se a vyrážíme zpět k východu. Právě, když Soňa prochází kolem bazénku, doprovodí koupající se pán své dosavadní přiblblé culení a mávání tím, že vyskakuje z vody a chce si snad podávat ruce nebo co. Těžko říci. Jasné je však jedno...nebo možná spíše jeden...ten, jenž by při Jarkovským nebo Špačkem předepsaném, společensky přijatelném, způsobu seznamování se, měl být skryt nejméně pod jednou vrstvou látky.


A jak že jsme se nakonec měli v sauně? No, nijak...když jsme se pokusili výsledek naší domluvy s obsluhou sauny ověřit u skoro anglicky mluvící recepční, dozvěděli jsme se, že sauna je pouze pro muže. Tak jsme šli na pivo. Panenko skákavá, kde jsme se to octli? Pomóóóóóóóóóóóc!

Ráno moudřejší večera. Výhledy z neotáčející se otáčivé restaurace jsou výtečné, stejně jako bohatá snídaně, jakkoliv si v technickém outdoorovém oblečení mezi draze oblečenými businessmany zasvěceně studujícími vývoj na volatilních akciových trzích opět připadáme lehce nepatřičně. Strategie dne: doufat, že letiště v Shangri-Le bude opět zavřeno, prodloužit si pobyt v hotelu a pořádně si užít Kunming.


První dva body kupodivu hladce a rychle vyřešeny. Bod třetí začínáme plnit návštěvou buddhistického kláštera Yuantongu. Odpočíváme v příjemném parku s mnoha rybníky a den zakončujeme na velkém bleším trhu plném květin, zpěvných ptáků, psů (snad nikoliv k jídlu), všelikých dalších zvířat a roztodivných podivností. Kunmingem jsme nasyceni, a protože Shangri-La je zavřená i nazítří, přesměrováváme let do historického Lijiangu. Naše čínské dobrodružství může začít...ve skutečnosti si ale připadáme, jako bychom tu byli už rok. Takhle jsme se snad ještě nikde nezapotili a zároveň nenasmáli.



V příštím příspěvku vás pozveme na omeletu s růžemi, lišejníky se slaninou a pyčo.

Fotky vztahující se k tomuto příspěvku naleznete ve složce Čína pod čísly 1 - 34. Ve složce Nepál byly také doplněny dosud chybějící fotky z treku kolem Annapuren.

Žádné komentáře:

Okomentovat