24. 4. 2011

Dusky Track aneb pralesním bahnem za očistou těla i duše

Tak předně, na Novém Zélandu se netrekuje, ale trampuje, a nejsou tu treky, ale tracky. Kiwis jsou až do pozdního věku neobyčejně aktivní a tramping je pro ně podobně charakteristický, jako pro Čechy pivo. Celá země je protkána sítí kratičkých i mnohadenních tras všech obtížností. Většina z nich je vybavena jednoduchými, ale perfektně fungujícími, chatami (huts). Matrace, kamna, základní nábytek a nádrž s dešťovou vodou je to, co je vám v nich za nevelký poplatek obvykle k dispozici.


Masový turismus je naštěstí odfiltrován systémem tzv. Great Walks. Tato skupina výrazně nejdražších a nejvíce propagovaných treků, na něž je třeba se registrovat mnohdy i s půlročním předstihem, není, jak by se na první pohled mohlo zdát, výrazem kvality, ale spíše obtížnosti (jednoduchosti). Jsou to již vícedenní treky, které však nejsou natolik obtížné, aby je nemohl absolvovat každý průměrně zdatný jedinec. Podle toho to pak také na nich vypadá; Torres del Paine vystupuje ze záhrobí, nic pro nás.


My začali vybírat z kategorie tzv. „tramping tracks“, což jsou treky po obtížnějších trasách. Stejně jako v Jižní Americe, vzali jsme i tady jejich seznam odzadu, tj. od těch nejobtížnějších. Tímto titulem se (mimo čistě alpinistických záležitostí) neoficiálně chlubí osmidenní, 85 kilometrů dlouhý, Dusky Sound Track, nikoliv překvapivě vedoucí k stejnojmennému fjordu. Ročně ho chodí méně stovek lidí než je prstů na jedné ruce, a to ještě zdaleka ne všichni dělají celou trasu; někteří jdou jen půlku a tam či zpět letí vrtulníkem.


Z Queenstownu jsme přes Te Anau dostopovali do Manapouri, malinké vesničky na břehu podstatně většího (pátého novozélandského největšího a údajně nejkrásnějšího) jezera téhož jména. Další den jsme ještě před svítáním vyrazili rychlou lodí 35 kilometrů přes jezero a pak dalších pár busostopem k začátku treku. Měli jsme napilno, protože jsme první den chtěli urazit dva úseky, což znamenalo nějakých 10, 11 hodin ostré chůze.


Povedlo se, prošli jsme údolím řeky Spey, překonali Střední sedlo a již za tmy a za doprovodu troubení jelenů v říji dorazili do Kintail Hut. Odtud jsme se vydali údolím řeky Seaforth až k jejímu ústí do moře a ještě o něco dále k chatě na březích fjordu Dusky, konkrétně v zátoce Supper Cove. To byl pro nás skutečný vrchol treku. Proti původnímu záměru jsme tu zůstali tři dny. Vždyť si to představte – sami v chatičce u moře, zcela „in the middle of nowhere“. Moře plné ryb, vyskakujících delfínů a žraloků. Počasí nad očekávání slunečné.


„Zahodili“ jsme trekové jídlo a na ty tři dny jsme se stravovali jak v nejluxusnější sea food restauraci. Chytili jsme 2 modré tresky a 9 spotties (notolabrus celidotus), dalších pár ryb a dokonce i langustu jsme dostali od projíždějících lovců. Vydatně jsme konzumovali také mušle, buď vařené, nebo jen „pečené“ na kamnech. Položíte mušli na rozpálená kamna; když se otevře, přidáte kousek zralého sýra a před konzumací pokapete citronem. Včetně sběru je to hotové za dvacet minut a nic lepšího a zároveň zdravějšího jsme asi nejedli. Dvakrát nám zuby zaskřípaly o něco tvrdého. Nebyly to kamínky, ale malé růžové perly.



Po vydatném odpočinku v Supper Cove jsme opět vyrazili do terénu, v němž se v průměru pohybujete rychlostí 1 až 3 kilometry za hodinu. Z kopce, do kopce, přes kameny, kořeny, klády a hlavně...bahnoooo! Většinou po kotníky, ale často po kolena a nikoliv výjimečně po pás či výše. Po pár dnech jsme to vzdali a místo v pohorkách, které už nás nebavilo sušit, jsme chodili ve FiveFingerech.


Příčinou je pochopitelně voda, které v horách Fiordlandu naprší extrémní množství. S ročními srážkovými úhrny přes sedm metrů patří k nejdeštivějším místům na světě. Vděčí za to častým frontám z Tasmánského moře, „rozbíjejícím se“ o Jižní Alpy. Když prší, tak leje. Voda je všude. Prší i zespodu. I proto je na trase tracku 21 „třídráťáků“ - jednoduchých mostů sestávajících se z tří drátů – po jednom se přechází a dva slouží jako zábradlí.


Cestou od moře jsme šli zkratkou po pláži, kudy se však dá jít jen za odlivu. Ten sice byl, ale ještě ne úplný, a tak jsme asi hoďku šli po pás ve vodě. Moře naštěstí bylo docela teplé. Obvykle se nejde po cestě, ale po kořenech, bahnem či korytem potoků. Je to docela zkouška fyzičky, ale hlavně psychické odolnosti. Když po stopadesáté zapadnete po kolena do bahna a zůstane vám tam bota, hodně se toho o sobě dozvíte a nepochybně se utvrdíte v tom, zda jste spíše flegmatik či cholerik.


Ale každý krok stojí za to. Jde se pralesem, nad vámi se tyčí mohutné stromy a pod nimi stromové kapradiny (cyathea smithii). Tuhle rostlinu jsme si oblíbili nejvíce. Nejsou nepodobné našim kapradinám, ale jsou mnohem větší a hlavně „přilepené“ na několikametrový „kmen“ vzniklý mnohaletým odrůstáním listů. Stojíce uprostřed takového kapraďového lesa už jen čekáte, kdy se objeví dinosaurus či nějaký jeho méně mírumilovný kolega.


Dále cesta vede přes Furkertovo sedlo pár stovek metrů přes tisícovou hranici do oblasti vřesovišť a stovek jezer a jezírek v pohoří Pleasant Ridge. Tam se konečně na chvíli zbavíte otravných mušek sandflies, které v mokřadlých nížinách útočí ve velkých oblacích. Jedinou obranou proti nim je buď zakrýt si celé tělo, nebo se nepřestat hýbat.


V Pleasant Ridge jsme strávili den a půl v chatě nedaleko jezera Roe. Tady už nám pršelo, takže jsme toho moc nenafotili. Trek končí u nejhlubšího novozélandského jezera Hauroko 
(462 metrů – dno je pod úrovní hladiny moře), kde jsme po deseti dnech byli vyzvednuti lodí a po ani ne hodinové tryskojízdě navráceni do civilizace.



Úžasný trek, vřele doporučujeme, nebudete litovat. Ale rovnou se vzdejte myšlenky, že byste na něm byli suší. Minimálně od kolen dolů to nehrozí. Smiřte se s touto realitou co nejdříve, protože stejně dříve či později přijde. Vyhýbat se bahnu a obcházet ho můžete hodinu, dvě nebo snad i pět, ale pak si vás stejně nějaká na první pohled suše vypadající bažinka najde :-)

21. 4. 2011

Jak jsme přišli o den, rajče a málem i 400 dolarů

Ze Santiaga jsme odletěli přímým letem v úterý, do Aucklandu přiletěli až ve čtvrtek. Spíše než třináctihodinový let za to mohl šestnáctihodinový časový posun. Kromě největšího časového posunu (proti Česku dvanáct hodin) jsme se na Novém Zélandu ocitli i nejdále od České Republiky, jak to na pevnině jen jde (kromě malinkých Chatham Islands) – více než 18 tisíc kilometrů.


Obvyklá imigrační procedura je na Novém Zélandu následována biokontrolou, která má zamezit zavlečení nepůvodních druhů či infekcí. Vyplnili jsme příslušné letáky, přiznali jablka, koření, rybářské a kempingové náčiní, dlouze pohovořili s biosecurity úředníkem a postoupili k biorentgenu. Ten k našemu neskrývanému úděsu v jedné z tašek objevil zapomenuté malinké rajčátko. V tu ránu se z nás stali porušitelé novozélandských předpisů a měla nás čekat pokuta v rozmezí 400 až 10.000 NZD (asi 5 až 130 tisíc korun). Naštěstí jsme to nějak zaonačili jen na napomenutí...

Welcome to Kiwi land! Ano, tak si místní hrdě říkají, Kiwis. Všechno se tu dělá „kiwi way“ a všude je o tom nepřeberné množství informací, letáků a webových stránek. Jaká to změna proti Jižní Americe. Dá se říci, že až opačný extrém. Informací je tolik, že je obtížné je vstřebat. Na všechno jsou přesné postupy a pravidla. V základu jistě opodstatněná, však dovedená do krajnosti život občas spíše komplikují.

Již během prvních dní jsme museli zakoupit několik kartiček na různé služby. Tvrdým oříškem bylo i seznámení se s několikastupňovým systémem treků. Některé jsou zcela zdarma, jiné se musí platit, na další se pak dokonce elektronicky registrovat. Proč to dělat jednoduše, když to jde tak pěkně složitě :-)

Na druhou stranu výrazně pozitivní jsou první dojmy ze samotných Kiwis. Na území jen o něco menším než Polsko jich žijí pouhé čtyři miliony. Dosud jsme je poznali jako velmi vzdělané, otevřené, nápomocné a zároveň nevtíravé. Rádi s vámi prohodí pár slov, poradí, pomůžou. Informace a služby nejsou nejlevnější, ale kvalita ceně plně odpovídá.




Z Aucklandu, který nám trochu připomíná naši srdcovku – Vancouver, jsme s ohledem na pozvolna začínající podzim briskně přeletěli na úplný jih Jižního ostrova (NZ má dva hlavní ostrovy – Severní a Jižní) do Queenstownu. Z dostupných treků jsme vybrali ten nejtěžší – osmi až desetidenní trasu k fjordu Dusky Sound. Ukázalo se to jako výtečná volba a o tom, jak jsme se měli, bude další příspěvek.


19. 4. 2011

Jak jsme si počínali v Jižní Americe a na Antarktidě

Nikomu nevnucujeme, ale pokud by někoho zajímalo, tak níže naleznete pár údajů číselně zachycujících naše počínání v jihoamericko-antarktické části naší cesty kolem světa. Údaje jsou to přibližné, ale řádově odpovídají.

Dostáli jsme předsevzetí co nejvíce trekovat. Nachodili jsme hodně přes 1.000 kilometrů, z toho minimálně 750 km na těžko.


60 nocí jsme strávili ve stanu.


Ve vzduchu jsme urazili asi 20.000 kilometrů, dalších 10.000 km motorizovaně po zemi a konečně 3.500 km lodí.


Kůň nám byl společníkem 150 km.


Chytili jsme přes 20 ryb.


Nezanedbávali jsme ani kulturu – přečetli či vyslechli jsme kolem 30 knih a shlédli skoro 30 filmů.


Tolik pro tuto chvíli k Jižní Americe a Antarktidě. Následovat budou příspěvky o příjezdu na Nový Zéland, prvních dojmech z něj a o desetidenním treku k fjordu Dusky Sound.

11. 4. 2011

Villarické omalovánky

Jsme teď už tři týdny na Novém Zélandu, ale dlužíme vám ještě dva příspěvky z Jižní Ameriky. V prvním z nich se stručně ohlédneme za barevným trekem kolem vulkánu Villarica, ve druhém pak přineseme pár snad zajímavých čísel o jihoamericko-antarktické části naší cesty.

Dýmající Villarica
Z Puerta Monttu jsme se vydali do Pucónu, kde naše jihoamerická putování začalo. Cestou jsme se ještě zastavili v přístavní Valdivii. Největšími baviči na rušných víkendových trzích tu byli zejména lachtani, ale také kormoráni a rackové, kteří všichni čekali u rybího tržiště a prali se o zbytky ryb odhazované prodejci do řeky. Nedaleko stojící obrovské cedule zakazující krmení zvířat tak působily až trapně. Koupili jsme výtečnou rybu a kilo malin. Ještě se silně červenými prsty pak mužská polovička neodolala možnosti podívat se do útrob vyřazené vojenské ponorky.

Ponorka ve Valdivii
V Pucónu jsme se podruhé ocitli místo na jaře na začátku podzimu. Počasí nám však přálo a tak jsme hned další den vyrazili na čtyřdenní trek kolem klasicky tvarované sopky Villarica (2847 m.n.m.). Dýmající kráter, lávová pole, černý sopečný prach. To jsou základní obrysy sopečné krajiny.

Vulkán Villarica
Lávová pole kolem Villaricy
Na černém pozadí pak ale s o to větším důrazem vystupuje paleta zelení lesů v údolích. A nejsou to ledajaké lesy. Na první pohled zaujme jednak lišejníková výzdoba, visící ze stromů v hustých trsech, a jednak hojná přítomnost jurských poslů - chilských araucarií (blahočtů chilských, Araucaria araucana). S dužinatým listojehličím ve tvaru žraločích zubů vypadají jako kříženina palmy a netřesku, připomínající faunu z dob dinosauřích. Více o araucariích tady.

Pohádkový les
Kmen araucarie
Kromě Villaricy je cestou k vidění spousta dalších vulkánů, nejlépe pak vysoký Lanín (3776 m.n.m.), Quetrupillán, Mocho a Choshuenco. Voda je vzácná, protože porézním sopečným prachem rychle mizí pod zemí. Pokud však zůstane na povrchu, její barva krásně vyniká, jako například v trefně pojmenované Laguně Azul.

Vulkán Lanín 
Laguna Azul
Pozadu nezůstává ani květinová výzdoba v převažujícím žlutém hávu. Po hodinách chůze po žlutých kobercích jsme se dostali až k řece Puesco a tam trek zakončili po rybářsku. Poté jsme uzavřeli i kruh započatý v říjnu loňského roku v lázničkách Los Pozones. Následovaly už jen nákupy a návštěva rodea v Temucu a dvě noci v koloniálním a velmi doporučeníhodném Residential Londres v Santiagu.

Cestou k řece Puesco
Rodeo v Temucu
Nashledanou Jižní Ameriko a děkujeme za všechno!

4. 4. 2011

Carretera Austral III/3 - V mechu a kapradí

Křemílek a Vochomůrka se v mechu a kapradí neměli špatně. Ani my v tom chilském. A ve stejném měřítku jako my proti večerníčkovým hrdinům jsou v chilských pralesech několikrát větší i mechy a kapradiny. Ne, nepřeskočilo nám, i v jižním Chile jsou obrovské plochy území pokryty neprostupnými pralesy. Kvůli nim na jihu země dosud žije tak málo lidí a prašná Carretera Austral se sem prokousala teprve nedávno. Nejsou to ovšem pochopitelně všeobecně známé pralesy tropické, ale přehlížené a nedoceněné deštné pralesy mírného pásu (více o nich tady).

Deštný prales mírného pásu
„Trekovat“ v nich jsme začali vlastně už na začátku, resp. konci, Carretery Austral u Villy O’Higgins. Carretera totiž vede přímo jejich středem a tak již z oken auta vidíte tisíce let staré stromy, kapradiny větší než člověk, bambusy (Chusquea quila), mechy a lišejníky. Lesy jsou nasáklé vodou a vegetace tak hustá, že bez mačety či jiného klestícího nástroje v nich neuděláte ani krok.

V pralese - kapradiny na stromech
V pralese - pavoučí síť
Po vlastních jsme se do pralesa prvně vydali v národním parku Queulat v okolí ledovce Colgante. Ten sám o sobě je divem přírody, zvláště v kombinaci s okolní záplavou zeleně. Přes nesmyslné zákazy správy parku jsme se vydali na asi šestihodinový výlet k Ledovcové řece. Cesta je údajně uzavřena z důvodu údržby, ale žádnou jsme tam probíhat neviděli. Výhodou pro nás bylo, že jsme tam byli zcela sami; i když ne tak docela... Společnost nám dělali chronicky zvědaví, až sympaticky přidrzlí chucaos - štidláci červenkovití (Scelorchilus rubecula).

Chucao - štidlák červenkovitý
Jakmile nás některý zmerčil, začal kolem nás dělat nenápadné, stále se zmenšující kruhy a naoko přitom sem tam něco sezobnul. Nakonec k nám dohopkal většinou až na několik desítek centimetrů a zblízka si nás prohlížel. Štidláci nás chilskými pralesy provázeli po celé další dva týdny a stali se našimi velkými oblíbenci. Z říše rostlinné jsme si oblíbili zase třeba poněkud přerostlou příbuznou rebarbory, barotku chilskou (Gunnera tinctoria), mimochodem též jedlou (třeba jen tak za syrova, posypanou cukrem). Na konci výletu k Ledovcové řece jsme našli místo, kde rostli exempláře přes tři metry vysoké. Vždyť jen jejich květy byly vysoké jak Soňa. Ostatně posuďte sami.

Barotka chilská versus Soňa česká
Na jiném výletě v rámci parku Queulat jsme se vydrápali více než tisíc výškových metrů k laguně Los Pumas. Unaveni jsme se kolem 600 m.n.m. najednou octli v ráji. Aspoň jsme si tak připadali. Dosáhli jsme úrovně tzv. mlžného pralesa. Vegetace je tu ještě hustší, vzduch příjemně nasycen vodou a v zeleném moři na všechny strany spousta růžových a červených květinových ostrůvků. Mezi nimi i veliké růžové květy chilské národní květiny lapagerie růžové (Lapageria rosea).

Lepagerie růžová
Po obědě, koupeli v laguně a marné snaze přimět sovu k pózování, jsme pozvolna sestoupili zpět k jezeru Risopatrón, kde jsme večer před tím ulovili dva solidní pstruhy. Za chvíli už jsme slyšeli důvěrně známé vrčení Juan Carlosova Iveca a zamířili jsme s ním do Futaleufú. Odtud po týdnu do Parku Pumalín. Zde jsme bohužel zjistili, že v důsledku nedávné erupce vulkánu Chaitén zanikly právě ty dvě vícedenní trasy, které jsme si v parku vybrali. Náhradním, ale neméně pěkným, řešením byly tři kratší cesty o něco severněji.

Mlžný prales
Konkrétně jsme vystoupili ke Cascadas Escondidas (Skryté vodopády), prohlédli jsme si tisíce let staré alerces – fitzroye cypřišovité (Fytzroya cupressoides) a pak jsme přenocovali u laguny Tronador. Alerces jsou jedny z největších a nejdéle žijících stromů světa, podobně jako známější severoamerické sekvoje. Více o alerces naleznete třeba tady (EN). 

Soňa u jednoho z menších alerces
Fotky z mechu a kapradí najdete jako obvykle ve složce Chile.