Jak jsme si počínali v Jižní Americe a na Antarktidě

Nikomu nevnucujeme, ale pokud by někoho zajímalo, tak níže naleznete pár údajů číselně zachycujících naše počínání v jihoamericko-antarktické části naší cesty kolem světa. Údaje jsou to přibližné, ale řádově odpovídají.

Dostáli jsme předsevzetí co nejvíce trekovat. Nachodili jsme hodně přes 1.000 kilometrů, z toho minimálně 750 km na těžko.

60 nocí jsme strávili ve stanu.

Ve vzduchu jsme urazili asi 20.000 kilometrů, dalších 10.000 km motorizovaně po zemi a konečně 3.500 km lodí.

Kůň nám byl společníkem 150 km.

Chytili jsme přes 20 ryb.

Nezanedbávali jsme ani kulturu – přečetli či vyslechli jsme kolem 30 knih a shlédli skoro 30 filmů.

Tolik pro tuto chvíli k Jižní Americe a Antarktidě. Následovat budou příspěvky o příjezdu na Nový Zéland, prvních dojmech z něj a o desetidenním treku k fjordu Dusky Sound.

Jak jsme posílali balík

Ještě než zvládneme „dát na papír“ zážitky z Vánoc a Silvestra, nemůžeme si odpustit alespoň stručnou dodatečnou zmínku o tom, jak jsme z Bolívie -Tarijy posílali domů balík.

Sešlo se pár věcí, které bylo potřeba poslat do Čech, a tak jsme zavítali na místní poštu, abychom se dotázali, jak na to. Jak se ukázalo, na bolivijské poměry je to služba poměrně drahá, a tak jsme očekávali (i když přeci jen s určitým skepticismem), že bude poskytnuta v odpovídající kvalitě. Při odbavování balíku jsme se ze začátku docela nasmáli, než nám úsměv postupně zmrzl na rtech.

Prvním problémem bylo postavit na jisto médium, ve kterém je možno námi požadovaný obsah odeslati. Nastal spor mezi liberálnější pracovnicí pošty, která připouštěla i možnost odeslání v pytli, což je mimochodem věc v Bolívii obvyklá a i docela praktická, a militantní zastánkyní světa čistě krabicového. Nakonec láska a pytel nezvítězili nad krabicí a tak jsme se jali shánět médium hranaté. I nakonec se zadařilo a nastala fáze plnící. Byli jsme upozorněni, že plnit sice můžeme, ale pouze provizorně, protože před odesláním se prý na poště bude kontrolovat obsah.

Tuto skutečnost jsme přijali rozhodně s větším pochopením než tu další. I ten nejsušší a nejzbyrokratizovanější rakouskouherský úředníček by nepochybně zbledl závistí, pokud by poznal papírový arzenál bolivijské pošty při odesílání balíku do zahraničí. Kalibr této zbraně je obrovský, konkrétně 16. Právě tolik formulářů jsme museli vyplnit, aby nám balík na poště vzali. Proč? To ví jen déšť a vítr. Nejprve jsme to brali jen jako nedorozumění, ale naše znalost španělštiny v tomto případě, bohužel, na vině nebyla. Nemluvě o tom, že se jednalo o dvakrát osm stejných formulářů. Proč proboha nebyly propisovací?

To ale ještě zdaleka nebylo vše. Asi hodinu nám trvalo vyplnění všech formulářů. Mimo jiné jsme museli uvést seznam všech položek v balíku a jejich cenu – španělština pro pokročilé IV. hadr. Vyčerpáni jsme se dostavili na poštu, v jedné ruce 16 formulářů, ve druhé krabici s věcmi. Paní formuláře vzala a jeden po druhém (sic!) je začala doplňovat na archaickém psacím stroji jednoprstým stylem. Cvak, cvak... Ufff... Hodiny běžely...

Paní docvakala a jala se vypisovat dvě obsáhlá potvrzení, jedno o převzetí balíku a druhé o zaplacení. Následně nám obě potvrzení skrz okénko podala s tím, že originál je pro nás, ona ale že potřebuje od každého kopii, takže máme vyrazit do města a někde je okopírovat. Kudla v kapse již byla otevřená, ale protože osud balíku byl zcela v rukou oné korpulentní dámy za přepážkou, nezbylo nám než jí se skřípěním zubů opět zavřít a vyrazit hledat kopírku. Kopírka nalezena, kopie odevzdány, načež se paní jala volat celníkům, aby se dostavili zkontrolovat obsah balíku, který si (otevřený) od nás vzala a postavila za přepážku.

Po necelé hodině čekání vidíme zvenku přicházet pána v maskáčích. Projde kolem nás a krátce na to na nás naše paní volá, že tedy konečně bude následovat kontrola obsahu balíku. Všichni jsme se sešli v potemnělé místnosti a na povel maskovaného celníka jsme vyložili obsah krabice na stůl. Kus po kuse začal celník prohmatávat každičký coul všech věcí v balíku a následně, snad pro nedostatek policejních psů a k našemu těžko skrývanému pobavení, se jal kus po kuse očichávat. Škoda, že jsme neposílali domů nějaké ty řádně uleželé ponožky a spodní prádlo... Absurdita situace vyvrcholila, když celník dočuchal, spolu s paní od přepážky odkráčel a nás nechal v místnosti, abychom balík zabalili a zalepili. Kdybychom fakt chtěli něco pašovat, tak jsme teď mohli původní obsah kontrabandem zcela nahradit. Mimochodem na poště neměli jedinou průhlednou lepenku na přelepení papíru s adresou a tak jsme zase běželi shánět do města. Jiný kraj, jiný mrav. Pokud jste si někdy stěžovali na služby naší pošty, možná vám toto poněkud zvedne laťku, nad kterou budete nechávat volný průchod emocím.

Na závěr se sluší se uvést, že balík přes všechna úskalí po necelém měsíci dorazil v pořádku do cíle.

Na bolívijské Moravě, jednou nohou v Argentině

Ano, kupodivu i Bolívie má svou Moravu, jíž jsme si, zpětně hodnoceno velmi vhodně, zvolili za destinaci pro dokončení naší revitalizace po náročnějším pobytu na altiplanu a zároveň jako aklimatizaci na argentinské poměry. A vskutku, Tarija, hlavní město stejnojmenné bolivijské provincie, je již více Argentinou než Bolívií. Naštěstí bolivijské ceny zatím zůstaly, takže za relativně málo peněz jsme si tu užili spoustu muziky, zejména v podobě výtečného jídla a vína.

Provincie Tarija má oproti zbytku Bolívie řadu specifik. Historicky získala určité autonomní postavení, které bylo v nedávné době utvrzeno značným rozmachem těžby ropy a zemního plynu. Město Tarija se rychle rozrůstá, domy jsou nové či opravené, v ulicích jezdí spousta aut, za které by se jejich vlastníci nemuseli stydět ani v nejrozvinutějších zemích. Vzhledem k nadmořské výšce lehce pod 2 tisíce metrů je tu také velmi příjemné klima, za našeho pobytu přes den kolem 30 stupňů.

A právě i díky tomu se i sem spolu s Jezuity před nějakými dvěma, třemi sty lety dostala vinná réva. Až do poslední dekády minulého století se tu však víno pěstovalo pouze v minimálním rozsahu, převážně pro mešní účely. Teprve během posledních 20 let místní postupně objevují poklad, který jim Jezuité v podobě vína zanechali. Každá úrodná plocha se tu postupně mění ve vinici, vznikají nové a nové vinařství, a to jak velké společnosti, tak malé rodinné provozy. A místní vinice jsou díky své poloze ve výšce kolem 2000 m.n.m. uváděny jako nejvýše položené na světě. Se spoustou slunečných dní a s vysokou intenzitou slunečního záření se tu tak pěstují vína převážně červená, a to plné chuti. Odvětví je v plném rozpuku, lidé jsou nadšení a rádi se podělí o své zkušenosti. Příroda je jim velmi nakloněna, a tak i ta nejobyčejnější vína za doslova pár korun jsou poměrně vysoce kvalitní.

My jsme tu, jakožto zahřívací kolo před plánovanými argentinskými a chilskými vinnými obřadnostmi, navštívili čtyři vinařství. Prohlédli jsme si jak výrobní prostory, tak vinice, a ochutnali řadu vín... a můžeme vřele doporučit :-) Den jsme zakončili ve vinařství La Casa Vieja za doprovodu bujaré kapely.

A kromě vína jsme s chutí absolvovali též několik masových (tj. masných) obřadů, které si podle všeho příliš nezadaly s jejich argentinským originálem. Nejlepší byl ovšem ten pod fíky... No, slavíci nám vzhledem k pokročilé hodině nepěli, ale jinak grilovačka pod obrovským fíkovníkem překonala nejen naše představy, ale i kapacitu žaludku. Na malém temperovacím grilu jsme dostali naservírováno od steaku, přes žebírka a různé vnitřnosti tolik masa, že jsme se museli vydatně prolévat tím skvělým vínem, abychom alespoň většinu z toho spořádali. Pokud toto byla Bolívie, tak to jsme zvědavi, co na nás čeká na argentinských grilech. Jen pro ilustraci, popsané množství masa pro dva (viz též fotky), s rýží, brambory, neomezeným zeleninovým barem a dvěma lahvemi vína, to vše stálo méně než dvě stě korun.

I když bychom v Tarije mohli být klidně ještě měsíc, již nás čekala Argentina, a proto jsme dokoupili suvenýry, dojedli, dopili a přes Bermejo, Aguas Blancas a Orán zamířili do argentinského Jujuya a ještě kousek dále na sever do údolí Quebrada de Huamahuaca.

Šestnáctidenní přechod Cordillery Real s výstupem na Pico Austria (cca 5250 m.n.m.) a Huaynu Potosí (6088 m.n.m.)

Konečně něco pořádného, říkali jsme si v mikru z La Pazu do Soraty, kde jsme se měli další den setkat s naším průvodcem, arrierem a jeho dvěma mulami. Sorata je milé horské městečko na severozápadním konci části masívu bolivijských And nazývajícího se Cordillera Real. Od Nevada Illampu (6331 m.n.m.) po Nevado Illimani (6462 m.n.m.) toto pohoří o výšce v rozmezí od cca 5 do necelých 6,5 tisíce metrů nad mořem měří na délku zhruba 200 kilometrů. Rozhodli jsme se naplno využít naší časové flexibility a Královskou Cordilleru přejít téměř celou a vystoupit také na některé z jejích nespočetných vrcholů. Přechod jsme si naplánovali a nakonec také zdárně zvládli za 16 dní.

Každý den zahrnoval přechod jednoho až dvou sedel ve výšce pár set metrů pod či nad 5 tisíc metrů. Popis toho, co jsme viděli, necháváme na fotkách, tady snad jen pár obecných informací a zajímavostí.

Počasí vyšlo dobře, pršelo nám jen část jednoho dne. Během dne je touto dobou celkem teplo, i když jakmile začne foukat, je to hned na bundu. V noci jsou teploty pár stupňů pod nulou, kamžto rychle klesnou spolu se západem slunce. První část treku jsme šli po východní straně hor, která sousedí s džunglí. Z džungle pravidelně odpoledne stoupají mraky, i když z nich v tomto ročním období většinou výrazněji neprší. I tak je zde ale více vody a vše je zelenější než na altiplanské straně, která místy přechází až do polopouště.

Obecným problémem nejen Cordillery Real pak jsou důsledky globálního oteplování. Ano, nečekal bych, že budu mít potřebu o tom psát, ale tady je to jasně vidět na vlastní oči. Globální oteplování tu je, ať chceme nebo ne. Jestli je způsobené člověkem nebo jinými faktory to necháváme na povolanějších, ale základní fakta jsou nepochybná. K zásadním změnám tu dochází nikoliv v řádu desítek, ale pouhých jednotek let. Výrazné rozdíly v množství sněhu a velikosti ledovců jsme viděli sami ve srovnání s naším pobytem před pěti lety a ještě dalekosáhlejší dopady potvrzují místní oproti stavu před deseti, patnácti lety. Hranice ledu se tu posunula někam nad 5500 m.n.m., některé ledovce zmizely úplně.

Popsaný vývoj, který je do budoucna nejvíce nebezpečný hlavně v důsledku úbytku zdrojů pitné vody, ale naštěstí, alespoň prozatím, neubral Andám nic na jejich podmanivé kráse. Prošli jsme spoustu údolí, překročili mnoho řek, vyšli do více než 15 sedel a mluvili s místními lidmi, kteří v horách žijí v pro nás nepředstavitelných podmínkách. V domcích poskládaných z kamení se střechou z trávy, bez elektřiny a jakékoliv infrastruktury. Živí se chovem lam, alpak a ovcí. Pěstují různé druhy brambor na všemožně křivolakých a nedostupných políčcích, která zakládají a ručně obdělávají na strmých stráních, mezi obrovskými balvany nebo třeba i na ostrůvcích uprostřed ledovcových řek.

Měli jsme štěstí, za celou dobu jsme nepotkali jediného gringoživáčka až na úplný konec a vrchol treku – Huaynu Potosí. Ještě předtím jsme nejen z aklimatizačních důvodů vystoupili na 5250 m.n.m. vysoký Pico Austria. Pak jsme po čtrnácti dnech poměrně ostrého pochodu dorazili do base campu překrásné hory Huayny Potosí (6088 m.n.m.), první šestitisícovky, na níž jsme chtěli vylézt.

Z předchozích 14 dnů jsme byli poměrně dobře aklimatizovaní, a proto jsme se bez problémů dostali do Campa alta ve výšce 5130 m.n.m. Pak už zbývalo „jen“ vyčkat půlnoci a kolem jedné hodiny ranní vyrazit na vrchol. Vystupovali jsme za úplňku, a proto jsme povětšinou ani nepotřebovali baterky. Náš průvodce se asi hodně těšil domů a nasadil tak drakonické tempo, kterým jsme na vrchol vystoupili při východu slunce za necelých pět hodin, zatímco průměrný čas je nějakých šest až sedm hodin. Až na několik lezeckých úseků byl výstup po technické stránce relativně snadný, i když směrem k vrcholu se už docela projevoval řidší vzduch a překonávání ledovcových trhlin bylo občas akrobatickým počinem. Snad ještě horší než výstup pak byl sestup, kdy se již projevovala únava a sluneční paprsky jednak změkčovaly podklad a jednak nemilosrdně ohřívaly naše těla nabalená do mnoha vrstev oděvů. Za cca tři hodiny jsme ale zdárně dorazili zpět do Campa alta, sbalili jsme batohy a přes základní tábor se rychle přesunuli k rekonvalescenci do La Pazu.