Tři týdny v horách ohňozemských II/2 - Za nejjižnějším rybařením a kolem zubů zpátky

Argentinská Ushuaia se mohutně propaguje jako fin del mundo a jako nejjižnější město světa. Přitom obě uvedená přízviska náleží nikoliv jí, ale chilskému Puertu Williams na ostrově Navarino, naší další destinaci. Po zjištění nehorázných cen argentinských dopravců jsme se tam přes Beaglův průliv vydali stopem na palubě plachetnice Nunatak. Na ostrov Navarino nás lákala především divoká příroda. Krajina je tu podobná jako v okolí Ushuaiy (včetně výrazných bobřích zásahů do ní), ale kvůli přímému působení antarktických větrů ještě mnohem drsnější.

Prales na ostrove Navarino

Protivetrova uprava ohne

Je zcela normální, že na Navarinu v létě sněží a padají kroupy. Stejně tak je běžné, že změna z azura do takového počasí nastává prakticky okamžitě a přijít může kdykoliv. Televizní rosničky by se tu neuživily, protože počasí se většinou prostě předpovídat nedá.

Hlavní a jediné městečko na ostrově, Puerto Williams, vyrostlo z původní čistě vojenské základny a je malebně situováno na severu při pobřeží Beaglova průlivu. Našli jsme si tu ubytování u sympatické rodiny, skamarádili se s místními roztodivně zkříženými pejsky, doplnili rybářskou výzbroj a vyrazili směrem na jih k jezeru Windhond. Od něj je to co by kamenem dohodil k jižnímu pobřeží ostrova a odtud již jen kolem sta kilometrů k mysu Horn, který se nám později poštěstilo spatřit.

Beagluv pruliv

Jezero Windhond

Cesta k jezeru trvala necelé dva dny. Je sice sporadicky, ale přesto značená a jedná se tak o nejjižnější značený trek na světě. Nejjižnější turistická značka je u refugia Charles nedaleko jezera, kde jsme odpočinkem a rybařením strávili dva dny. Zpočátku se moc nedařilo, ale nakonec jsme chytili sedm pstruhů, částečně (ty větší) v jezeře a zbytek v potoce.

Refugio Charles u jezera Windhond

Nejjiznejsi turisticka znacka na svete

Od jezera Windhond jsme se vydali severozápadním směrem a napojili jsme se na okruh kolem masivu Dientes de Navarino (Navarinské zuby), takto pojmenovaného díky jeho zubatým vrcholkům. I tady jsou obtížná dostupnost a drsnější podmínky účinným filtrem, takže na treku potkáte minimum lidí (my za celou dobu jen dva). Musíme uznat, že počasí se tu opravdu dovede zkazit. Kolmý déšť, přecházející ve sněžení nebo kroupy, hnaný větrem, který nás i s batohem několikrát doslova odfouknul. Nám takhle zlobilo jenom jeden a půl dne z celkových sedmi, ale v Puertu Williams jsme potkali i jedince, kteří se okruh neúspěšně pokusili absolvovat již čtyřikrát.

Cestou na horu Betinelli

Dientes de Navarino 

Po návratu do města vzaly rychle za své naše důmyslné plány na teplou vanu, svařáka a něco dobrého na zub. Původní ubytování bylo plně obsazeno, stejně jako většina ostatních ve městě. Příčinou byla stávka, která mezitím propukla v jižním Chile a desítkám lidí znemožnila opustit ostrov. O tom, jak jsme se z ostrova nakonec dostali my, si přečtěte v dalším příspěvku.

Pobrezi u Puerta Williams

Všechny fotky z tohoto treku naleznete na Picase ve složce Chile (viz též odkaz Všechny fotky vpravo).