Ze všech cestovatelských disciplín nás nejvíc baví trekování. Nejlépe v co nejdivočejší přírodě a s pouze občasnou lidskou společností, se vším potřebným k přežití na zádech.
A je již zjevné, že toulavé boty jsou dědičné. Už za pár dní po návratu z jednoho "puťáku" se potomstvo doptává ohledně další zamýšlené destinace. Ostatně je to pro ně přirozenost (doslova) od kolébky.
Se třemi ratolestmi pravidelně putujeme již od dob, kdy součet jejich věků byl ještě jednociferné číslo. Přešli jsme tak ("na těžko") mimo jiné celou Šumavu, Bílé Karpaty, Český Les, Jizerky, Lužické hory, poještědí a loni pak také první velký zahraniční trek - dvěstětřicetikilometrovou portugalskou Rotu Vicentinu.
A jelikož s jídlem roste chuť, tak máme již letos za sebou také více než 200 km dlouhou Camino dos Faros podél galicijského pobřeží Costa da Morte. Cestu také pobřežní, ale mnohem náročnější než Rota Vicentina.
Výškových metrů jako kdybychom nastoupali od moře do Base Campu Everestu, nespočet zátok, útesů, řek, potůčků, opuštěných pláží. Mimo občasné vesničky liduprázdno. Během tří týdnů pršelo pár hodin. Neuvěřitelně krásná krajina, divoké moře plné života, skvělé jídlo.
Následovaly liduprázdné hory Peneda-Geres na španělsko-portugalských hranicích s tyrkysovými tůněmi pod vodopády, stády divokých koní a pohostinnými pastevci krav.
Sečteno, podtrženo, jsme někde tam v iberijské divočině dokonali první tisícovku společně na těžko ujitých kilometrů. Doufejme, že nás jich čeká ještě mnohonásobně více ... těžko se nám totiž hledá činnost, kterou bychom jako rodina dělali raději.
Stejně tak doufáme, že Costa da Morte zůstane takto překrásné a divoké i do budoucna. Pokud ano, tak bychom se tam určitě rádi vrátili!
Výběr fotek ze Španělska i Portugalska následuje níže, kompletní veřejné album je pak zde.
