Pět na Vánoce v nepálských

Za měsíc a půl jsme v Nepálu nachodili téměř 500 kilometrů na těžko. Velkou část té doby jsme pobývali ve výšce nad čtyři nebo dokonce pět tisíc metrů. V nížinách si teď připadáme, jako si musela připadávat Zlatá Katka po nespočetných nocích v hypoxickém stanu. Vánoce a Silvestra jsme strávili v oblasti Annapuren, kde jsme k „everestovským“ čtyřem přidali další tři shlédnuté osmitisícovky (tentokráte v pořadí podle výšky sedmou, osmou a desátou). Na příště nám tak z nepálských zbývá už jen třetí světová nejvyšší Kangchenjunga (8586 m.n.m.) a do celkových čtrnácti ještě další čtyři pákistánské (Nangu Parbat, 8126 m.n.m., jsme viděli z kašmírského Gulmargu) a jedna čínská.

Oblast Annapuren, pojmenovaná tak podle rozsáhlého horského hřebene s pěti vrcholy nesoucími toto jméno (Annapurny I až IV – očíslovány podle výšky - a Annapurna South), je v sezóně nejturističtějším regionem Nepálu. Před zdejšími zářijovými a říjnovými davy bledne i Everest. Období Vánoc je nejideálnější příležitostí, jak se šílejícímu davu vyhnout a užít si trekování skoro takové, jaké bylo před příchodem masového turismu. Podařilo se. Když jsme nešli zcela sami, tak jsme za den nepotkali více cizinců než je prstů na jedné ruce.

Zleva: Annapurna South (7219 m.n.m.), Annapurna I (8091 m.n.m.), Hiunchuli (6441 m.n.m.), Machhapuchhare (6997 m.n.m.), Annapurna III (7555 m.n.m.), Annapurna IV (7525 m.n.m.), Annapurna II (7937 m.n.m.) a Lamjung Himal (6986 m.n.m.)

O něco více jich bylo předtím v Kathmandu, kde jsme před odjezdem do centra dění v oblasti Annapuren, Pokhary, strávili pár dní odpočinkem a prohlídkou města. Na to, že Kathmandu a okolí na mapě vypadají jako minové pole, kde každá mina je UNESCO památkou, to nebylo zase nic až tak úžasného... O to větší labuž ovšem bylo první skutečně kvalitní saunění od odjezdu z vlasti. V kombinaci s momo- a steakosmrští značně prospělo naší rychlé regeneraci a akumulaci energie na ledové klima Annapuren.

Ze subtropické Pokhary jsme se mávnutím křídel, resp. přesněji řečeno nedlouhým zatočením vrtulí, přenesli do aridního a po ránu ještě promrzlého Jomsomu (2743 m.n.m.) v údolí Kali Gandaki. Ano, rozhodli jsme se připojit k méně než jednoprocentní menšině a okruh kolem Annapuren udělat obráceně, tedy po směru hodinových ručiček. Ptáte se proč? Důvodů jsme měli hned několik a navíc jsme během treku zjistili, že tímto směrem je to mnohem pohodlnější (většinu treku se jde z kopce) a s lepšími výhledy. Extrémní doporučení průvodců opačným směrem tudíž nelze hodnotit než jako přinejmenším unáhlená.

Nejdůležitějšími důvody pro pohyb proti proudu byly silnice a sníh. Údolí Kali Gandaki nás vůbec nelákalo kvůli silnici, která již byla prakticky v celé délce dokončena. Trekovat po nebo kolem silnice samozřejmě technicky lze, ale... Do spodní částí údolí Marsyangdi Khola na opačné straně okruhu se sice silnice již také zakousla, ale vzhledem k strmým skalnatým stěnám kaňonu to bude nemnohým sbíječům trvat jistě ne méně než deset let, než jako kamenočervotoči své ručo ražené tunýlky kamenem dokončí. Až se jim to podaří a chapadla silnice sevřou Annapurny do asfaltového objetí, zvonec poslední poražené nebo odsunuté zásobovací muly zazvoní konec i zdejšímu trekování.

Našemu treku ovšem mohl zazvonit zvoncem i svatý Martin, přijel-li by na svém bílém koni dříve, než bychom měli v zádech nejvyšší sedlo annapurnského okruhu, 5416 m.n.m. vysoké Thorung La. Díky letu do Jomsomu jsme sedlo mohli projít mnohem dříve, než kdybychom šli z opačné strany. Kdyby nám snad zima jeho průchod přesto znemožnila, bylo by podstatně snazší se vracet zpět do Pokhary. A že zima byla pořádná!

Ale vše popořádku. První poprvé na tomto treku přišlo dříve, než jsme se vůbec dotkli země. Poprvé v životě jsme horským sedlem neprošli ani neprojeli, ale proletěli. Sedlo Deurali (3090 m.n.m.) nám skrze okna pilotní kabiny připadalo dlouho až nepatřičně blízko, jako by se nám tam piloti v duchu hoštické hlášky „Nestavíme, máme zpoždění“ chystali přibrzdit a my měli vystoupit. Snad včasné zatáhnutí kniplem nás přes sedlo zdárně přeneslo do krajiny tibetských vesniček, domů s plochými hliněnými střechami, okrovočervených klášterů a kaskádovitých políček osazovaných ječmenem a pohankou.

V dešťovém stínu Annapuren nemají zdejší lidé snadný život. Živobytí si musí vydobývat navzdory suchu, zimě a silným větrům. Z Kali Gandaki i menších potoků budují zavlažovací kanály, aby jejich plodiny měly při absenci deště dostatek vláhy. Čím více na sever, tím je krajina sušší a nehostinnější. Za vesničkou Kagbeni se dále tím směrem rozkládá dříve izolovaná oblast Mustang.

My se však vydáváme na východ a začínáme ukusovat ze skoro tří tisíc výškových metrů, které musíme zdolat, než staneme v sedle. Výstup nám zpříjemňují výhledy na sedmou nejvyšší horu světa Dhaulagiri (8167 m.n.m.).

Thorung La je jednoduché technicky, ale (z této strany) poněkud náročnější stran vzdálenosti a převýšení. Jeho přechod nám vyšel na Štědrý den. Těžko kdy budeme na Vánoce aktivnější. Před sebou máme více než patnáct kilometrů, 1300 výškových metrů nahoru a 1700 dolu. Ráno mrzne, až praští, ale počasí nám jinak přeje. Vycházíme v osm, jdeme sami. Posloucháme vánočně laděné příběhy a vzpomínáme na naše bližní, kteří ještě spí.

Aklimatizaci z Everestu jsme si zjevně udrželi. Do pětiapůltisícového sedla jdeme jako na Sněžku a kolem poledne dosahujeme cíle, stále sami. Výhledy odpovídají převýšení sedla nad okolím.

Počasí nás musí mít opravdu rádo, protože kromě azura nad námi v sedle dokonce ani příliš nefouká. Sedáme si do pohodlí měkkých modlitebních praporků a necháme se rozmazlovat poledním slunkem. Hřejí nás i vánoční dárky – čepice z yačí vlny a Soniny praktické prstopalčákové rukavice ze stejného materiálu.

Vybalujeme chléb, yačí sýr, něco málo zeleniny, kokosky a...

...výtečnou to jabkovici. Vánoční oslava po nepálsku může začít. Štědrodenní obědovečeři (bůhví v kolik bude opravdová večeře...) bereme zároveň jako příspěvek k výzkumu údajně rostoucích účinků alkoholu s přibývající nadmořskou výškou. Něco na tom možná přeci jen bude, protože sestup ze sedla po asi hodinové party se určitě bude řadit k těm nejvtipnějším :-)

Na Boží Hod nás s otevřenou náručí vítá Manang a především konečně solidně (tj. nikoliv v protisvětle) nasvícený masiv Annapuren, včetně osmitisícové Annapurny I (8091 m.n.m.).

Přenocovali jsme ve středověké vesničce Bragha (3470 m.n.m.), odkud jsme se na Štěpána vydali na celodenní strmý výstup k Ledovému jezeru (4620 m.n.m.).

Celkově jsme kolem Annapuren nastoupali a naklesali asi 13 výškových kilometrů a ušli kolem 190 km.

Annapurna III (7555 m.n.m.)

Zásobování bylo zajištěno, včetně dodávky čerstvé drůbeže.

V nižších částech údolí Marsyangdi Khola nám po několik dní dělala milou společnost světová hora č. 8, Manaslu (8156 m.n.m.).

Předposlední den roku jsme s místními oslavili příchod nepálského nového roku 2068...

...abychom nazítří velkou část Silvestra strávili „on the road“. Konala se totiž opět stávka...dýdžejů... Jinak se snad ani nepálské „stávky“, jichž jsme tu již zažili pět, nedají nazvat. Konají se výlučně v ty nejslunnější dny a jako zázrakem se všichni hned od rána oddávají nějakému přesně naplánovanému programu jako třeba úklidu, praní, výletům :-) Je to docela zábava, nemusíte-li se ovšem někam přepravovat. My jsme kvůli zátarasům na silnici strávili dopravou zpět do Pokhary namísto obvyklých čtyř hodin skoro celý den. Museli jsme jít pěšky, stopem na korbě náklaďáku, stopem nějakým privilegovaným (tj. přes zátarasy propouštěným) busem, zase pěšky a nakonec taxíkem. No, stále lepší než památný noční třicetikilometrový pochod na letiště přes hořící peruánské barikády bráněné opilými protestujícími, že ano.

Silvestrovskou party v Pokhaře jsme stihli ještě v jejích začátcích. S novým rokem vítáme i týdenní odpočinek se zaslouženým lenošením. Když vše půjde podle plánu, příště se vám ozveme už z Číny.