Z australského září se na chvíli přesuňme do novozélandského dubna. Ve Wanace na Jižním ostrově vstáváme do jiskrného podzimního rána. Když vcházíme do opuštěné společenské místnosti našeho hostelu, za horami začíná líně vykukovat stále ještě ne docela probuzené slunce. Ostatní smysly zaměstnáváme kávovým rituálem. S hrnkem kouřícího moku v ruce již po několikáté za poslední dny usedáme k telefonu a vytáčíme číslo.
A zase ta podlézavá hudba prokládaná reklamně slizkými nabídkami údajně výhodných letenek. Hudba hraje, hlasově sličné slečny žvatlají. Čas letí. Pokročilý jogínský dech je posledním závažím na noze naší odlétající trpělivosti. Kdyby se po telefonu dalo zabíjet, nepochybujeme, že by práce v telefonických centrech byla jednou z nejrizikovějších. K tomu navíc dokola opakované motto dané, nejmenované, letecké společnosti, hlásající pravý opak toho, co právě prožíváme.
Hlasově sličná slečna (dále jen „HSS“) zvedá telefon. Je jich tam zřejmě hodně, protože zatím pokaždé jsme se dovolali k jiné. Nezbývá než znovu otrocky zopakovat náš příběh a doufat, že IQ stávající HSS je aspoň o něco vyšší než její jistě pečlivě hlídaná váha. Takže polopaticky: voláme již po xté, chceme si koupit vámi nabízenou výhodnou sadu letenek do tří destinací v Oceánii, vybrali jsme si ty a ty destinace a data, udělejte a pošlete nám prosím na e-mail tuto rezervaci (protože se to nedá koupit přímo přes internet) spolu s cenovou nabídkou, my ji odsouhlasíme, sdělíme vám platební údaje a budeme všichni šťastni...
HSS č. 1 se ani přes dvě urgence nenamáhala vůbec. Další den jsme se dovolali HSS č. 2. Ta nám poslala nezávaznou rezervaci letů, ale samostatně, nikoliv v požadovaném balíčku. Do třetice HSS všeho dobrého, ale... Třetí HSS kupodivu pochopila náš požadavek ve všech jeho částech. Akceptovali jsme její konkrétní nabídku letů a jejich balíčkovou cenu a obratem jí sdělili data kreditní karty. Potvrdila nám ještě, že tím máme letenky koupené a že během dne nám je pošle k vytištění. Nestalo se to ani nic jiného. Ticho po pěšině.
Dalšího dne voláme už značně rozezleni a HSS č. 4 zkouší fintu nevědomosti. Posíláme ji k šípku a požadujeme přepojení na HSS č. 3 nebo aspoň dvojku či jedničku, které by když ne každá zvlášť, tak alespoň dohromady, měly vědět, o co nám jde. Že prý nás nemůže přepojit, bla, bla, bla... Kombinace blbosti, nekompetentnosti a škodolibosti. Voláme a voláme, HSS se začínají navzájem zapírat. Nepomáhá už ani jóga, dožadujeme se nadřízeného. Už tam prý není. Kecy. Tak dlouho čtyřku pražíme, až se odhodlá volat vedoucí na mobil.
Vedoucí se snaží tvářit mimózně, ale po chvíli ji chytáme na švestkách. O našem případu ví a sděluje nám, že HSS č. 3 prý udělala chybu a nabídla nám letenky za starou cenu. Namítáme, že ta cena odpovídala ceně udávané na webové stránce společnosti. Ta už je prý také stará, nová, téměř dvojnásobná cena platí teprve pár dní, nestačili to ještě změnit. Nejprve zkoušíme lidsky-obchodní taktiku. Jste velká letecká společnost, nepřijde vám takovéhle jednání poněkud neseriózní? HSS udělala chybu, omlouváme se, ale musíme účtovat novou cenu, bla, bla, bla...
Omyl paní, hlásí se již nezadržitelně o slovo naše právní já, HSS č. 3 nám udělala závaznou písemnou nabídku včetně ceny a mí jí obratem akceptovali a v podstatě i zaplatili, protože jsme vám poskytli údaje kreditní karty. Že jste si peníze dosud nestrhli je váš problém, ale my trváme na původní nižší ceně a vy jste jí i po právní stránce vázáni. Vedoucí převyšující svůj HSS tým evidentně jen věkem se zmohla jen na opakování omluvné mantry.
Bylo sice již dost pozdě a ráno jsme vyráželi na trek, ale tohle se nemohlo nechat zavanout. Napsali jsme e-mail, kterým jsme leteckou společnost vyzvali k plnění smlouvy v původním znění a poslali ho na všechny e-maily, které jsme byli schopni vygooglovat. Čím výše postavená osoba, tím lépe. Pak jsme to pustili z hlavy a trekovali jsme. Protistrana zaujala strategii mrtvé ryby. Navenek se nedělo nic, těžko říci, zda proto, že se nedělo nic ani uvnitř, nebo proto, že se uvnitř dělo hodně.
V e-mailu jsme také požadovali, aby nám do vyřešení sporu podrželi místa v příslušných letadlech, abychom si přinejhorším mohli balíček koupit za vyšší cenu. Pro ten případ jsme hrozili dožalováním rozdílu. Byl to risk, ale nemohli jsme si pomoci. Stanovili jsme si mezní datum, kdy bychom se obrátili na jinou společnost. Mezi treky jsme občas oprášili HSS – prý se poptají, jak to vypadá. A jednoho krásného dne asi o tři týdny později jsme usedli k internetu a v e-mailu čekala lakonická jednořádková odpověď: „Letenky naleznete v příloze.“ Byly tam a z účtu zmizela jen původní, nižší částka. Hurá, přeci jen proletíme Oceánii za pakatel.
Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe. Kvůli časové omezenosti balíčku jsme byli smířeni s tím, že poslední let si budeme muset koupit znovu samostatně. Boží mlýny ale zamlely a na jedné z menších poboček nám datum předmětného letu umožnili posunout i za původně nepřekročitelnou hranici. Ještě více než docela dost ušetřených peněz nás těšil pocit vítězství nad zdánlivě neporazitelným Goliášem.
Jindy, na Šalamounových ostrovech, nás měl tentokráte bankovní Goliáš již skoro na lopatkách. Náhlá potřeba odjet v pondělí brzy ráno z nejmenovaného malého městečka nás přiměla udělat věc, kterou děláme jen velmi neradi – vybrat z bankomatu v nepracovní den a navíc docela pozdě večer. Bankomat to byl široko daleko jediný.
Všechno šlo hladce až do okamžiku, kdy měl vydat peníze. Jako obvykle začal mocně chroupat...a chroupal a chroupal a chroupal...trvalo to snad minutu, než dochroupal. S již poněkud nervózně očekávaným koncem chroupání se však nedostavil kýžený efekt vysunutí obnosu odečteného z účtu. Předpisově jsme ještě nenápadně vyčkali opodál, zda se nějaký podvodník nepokusí naše peníze z bankomatu dostat. Tušili jsme však, že zločinnosti této úrovně se místní padouchové ještě nepřiučili. Spíš v tom bude šalamounský nepořádek.
Tak či onak to byl problém. Bylo zřejmé, že odjedeme-li nazítří pryč, peníze již neuvidíme. Podařilo se nám sehnat telefon na vedoucí pobočky a ta nás od večeře ujišťovala, že máme odjet a pak to řešit v Honiaře. Ještě, že jsme to neudělali. Hned ráno jsme si na policii potvrdili, že nemají povědomost o předchozím výskytu podobné kriminality. Z policie míříme hned po otevření do banky a úřední šiml řehtá, až není slova slyšet.
Nemohou nám prý pomoci minimálně do zítřka, kdy dostanou vyúčtování bankomatu. Jen pokud z vyúčtování vyplyne rozdíl mezi strženými a vydanými částkami v námi tvrzené výši, budeme mít šanci dostat peníze zpět. Ohrazujeme se, že to už je pro nás pozdě, protože brzy ráno odjíždí i pomalá loď a pak týden nic. Prý se to pokusí na centrále uspíšit. Ovšem centrála je v Papue Nové Guinei, takže si dokážete představit, jak svižná to byla komunikace.
Díky časovému posunu záhy přihlášením do internetového bankovnictví stavíme na jisto, že nevydaná částka skutečně byla stržena z účtu. Pokoušíme se zjistit, co se vlastně stalo. Nedostatkem peněz v bankomatu to nebylo. Prý to bylo způsobeno zahraniční kartou, ale to je nesmysl. Pokud už je transakce zaúčtována, neměl by mít druh karty na samotné vydání peněz žádný vliv. Buď je to nějaká podivná chyba softwaru bankomatu nebo si takhle někdo v bance přivydělává. Nehodláme to zjišťovat, potřebujeme peníze a ráno stihnout loď.
Děláme dusno, tlačíme na pilu, utahujeme šrouby. Teprve po pár hodinách a zapojení e-mailové komunikace s jakýmisi hlavouny naše rozhořčení překračuje hranice pobočky. Ledy začínají praskat. Najednou to začíná jít. Že by se někdo vylekal? Vyúčtování přestává být podmínkou. Možná bude stačit naše e-mailové čestné prohlášení a výpis z účtu, ukazující strženou částku.
To je ovšem problém ze dvou důvodů. Zaprvé skoro nefunguje internet a zadruhé stržená částka ještě není ve výpise, ale lze ji vidět jen jako operaci k zaúčtování. Bez znalosti jazyka a souvislostí příslušného internetového bankovnictví z toho moc nevyplývá. Banka navíc za pár minut zavírá. Nezbývá než okamžitá grafická improvizace na bázi „print screen“ obalená silnou slovní krustou. Odesíláme těsně před tím, než padá internet. Čekáme.
Nic nedošlo. Čím to? Aha, příloha. Není nijak veliká, necelé dva megabyty. I tak ale přesahuje limit bankovního e-mailu. Paní v bance už jsou nevrlé, chtějí jít domů. Běžíme do nedaleké telekomunikační společnosti prosit ještě o chvíli internetu. Daří se. Zmenšujeme soubor a znovu posíláme. Opět čekáme. Jedna paní odchází, druhá zatím zůstává. E-mailové kolečko musíme absolvovat ještě jednou, tentokráte protože v bance mají starý Word. Zvoní telefon. Bankéřům na Papue to naštěstí stačí a dostáváme zelenou. Paní odemyká zásuvku s penězi a vyplácí nám to, co nám banka od včerejška dluží. Sami jsme tomu už přestávali věřit. Oslavujeme, balíme a ráno odjíždíme.
Goliášů v životě všichni potkáváme nepočítaně. Nezbývá než doufat a přát nám všem, aby se nám v příštích střetnutích s nimi dařilo aspoň tak, jako onehdy nám v Oceánii.
Žádné komentáře:
Okomentovat