K úplnosti vzpomínání na studentské autobusové výjezdy do Londýna v letech devadesátých nám tentokrát chyběla už jen plavba trajektem přes kanál, která byla vždy zpestřením jinak nudné autobusové anabáze. Londýn nás přivítal netradičně slunným počasím, čímž bylo narušeno naše upřímné odhodlání využít zde stráveného času převážně ke zprovoznění tohoto blogu. Úměrně tomu se nám o nějaký ten den prodloužil pobyt v Santiagu.
Do metropole nejnudlovitější země světa, která na šířku nepřesahuje v průměru 180 km, zato však na délku měří úctyhodných 4350 km, jsme se vrátili po více než pěti letech. Již tehdy jsme si osobně ověřili pravdivost tvrzení, že Chile je Švýcarskem Jižní Ameriky. Velmi zřetelně se to ukázalo zejména ve srovnání s Bolívií, z níž jsme v roce 2005 do Chile přijeli. Co nám v Bolívii, která je naopak jednou z nejautentičtějších, ale nejchudších, zemí kontinentu, stačilo na týden, jsme najednou utratili leckdy i za jediný den. Druhou stranou mince je však nesrovnatelně lepší chilská infrastruktura a fungující služby.
A levnější to zřejmě jen tak nebude. Ba naopak. Za pět let se chilské ceny ještě výrazně zvýšily a nezachránila to ani posilující česká koruna, protože chilské peso v souboji s oběživem světově nejpoužívanějším dosáhlo ještě podstatně lepších výsledků. Suma sumárum dnes v Chile utratíte zhruba stejně jako v Čechách a když se budete hodně snažit, tak možná o něco méně. Chile budiž ovšem ke cti, že na srovnatelnou úroveň se minimálně ve větších městech blíží i úroveň služeb.
Rychlý rozvoj země v posledních letech je nejvíce znát na samotném Santiagu. Mnohé jeho části jsme po několika letech vůbec nepoznali. Původní nízká zástavba ustoupila betonu, železu a sklu, někdy však i vkusně zkombinovaným. Troufnu si tvrdit, že kdyby vás se zavázanýma očima vysadili na jednu z hlavních tříd v centru města, trvalo by vám drahnou chvíli než byste poznali, že jste v Jižní Americe.
Proti sousedním zemím jako Peru nebo Bolívie má Chile nesrovnatelně menší podíl původního obyvatelstva. Nejprve Španělé a pak Italové a Němci zde dokázali zapustit kořeny obdivuhodným způsobem a zdaleka tu už neplatní snadné, na první pohled patrné, dělení na domorodce a gringos. Směsice národů se samozřejmě projevila i v místní kultuře a mentalitě lidí, a proto se tu mnohem méně často setkáte s otevřeností a temperamentem, který nám tak přirostl k srdci zejména v Peru a Bolívii.
Ale to už nastupujeme do letištního autobusu směr centrum, kde se potkáváme s Panchem. Sympatický muzikant a vlastník jedné z rapidně ubývajících původních (nízkopodlažních) budov v centru Santiaga nás u sebe za slušný peníz ubytoval, zjistil potřebné informace a provedl nás po městě (kdybyste sháněli ubytování v STG, rádi zprostředkujeme kontakt). Tam jsme narazili mimo jiné na v současnosti nejslavnější vertikální dopravní prostředek, kapsli Fénix 2, která na světlo boží vyvezla neméně slavných Los Trenta y Tres Mineros Chilenos. Možnost spatřit novodobé hrdiny na vlastní oči nám unikla jen o pár hodin, ráno téhož dne je totiž na stejném místě se vší parádou a kapslí přijala hlava státu.
Jak je o nás všeobecně známo, města se netěší naší oblibě, a proto jsme po základním zprovoznění Jinýho kafe a vypití nějaké té deci skvělého chilského vína seznali, že nastal čas vyrazit za hlavním cílem našeho pobytu v Jižní Americe, tedy do hor. Možná to bylo i tím vínem, ale po dlouhé době (a doufejme, že na dlouhou dobu naposledy) jsme udělali školáckou chybu, když jsme se bez dostatečně kritického přístupu ke vstupním předpokladům našeho plánování spolehli na síly meteorologicky již značně pokročilého jara a neověřili si skutečný stav sněhu v horách v chilských jižních regionech č. VIII až XI, kde jsou Andy ještě v plné síle, kamžto jsme se plni odhodlání trekovat až se budou hory zelenat vypravili.
Hory se však nejen nezelenaly, ale po údajně nejtvrdší zimě za posledních padesát let a nedávné čerstvé sněhové nadílce, byly ještě zcela bílé. Podobně barevné ostatně byly i naše obličeje, když jsme po sice velmi pohodlné, ale přeci jen desetihodinové, jízdě busem do městečka Pucón tuto skutečnost poměrně záhy seznali. A vězte, že chilské semi-cama autobusy jsou nejluxusnější jaké jsme zatím kde viděli. Mají pohodlné široké sedačky umožňující si téměř lehnout. Jezdí přesně, tiše a s občerstvením. S ohledem na chilské vzdálenosti je to však luxus téměř nezbytný.
Prvotní rozladění rychle rozehnaly v údolí již kvetoucí šeříky, třešně a jabloně, což, jak sami uznáte, je věc v říjnu pro našince dosti nevídaná. Ještě téhož dne odpoledne jsme se jali uspořádat strategickou poradu ohledně nastalé situace, a to v prostředí k tomu nejvhodnějším – v přírodních termálních pramenech kousek za městem. Po zhodnocení situace a vyslechnutí rad a zákazů pracovníků CONAFu, správy chilských národních parků, jsme seznali, že než se bez náležitého zimního vybavení a přes zákaz CONAFu prodírat sněhem, bude moudřejší původně plánovaný okruh otočit a první se vydat na sever. Nakonec jsme zjistili, že to takto bude lepší i z hlediska počasí v Patagonii a Ohňové zemi.
Dali jsme vale jarně zelenému a deštěm zmáčenému úpatí činné sopky Villarica a otočili jsme kormidlem směr Santiago – koupě letenek – Pancho – santiagské vyhlídky a přelet do nejsevernějšího města Chile, Aricy. Cestou jsme si mohli krásně prohlédnout celé severní chilské / argentinské Andy a zejména pak nejvyšší horu Jižní Ameriky Aconcaguu.
Teď už jsme téměř v Bolívii, v příhraniční vesnici Putre (3500 m.n.m), kde jsme zastavili především kvůli aklimatizaci před pobytem v národním parku Lauca. V jeho bolívijské části jsme krátce pobyli již před 5 lety a protože se nám to tenkrát moc líbilo, chceme se tam na pár dní zastavit, než se vydáme na bolívijské treky. Lauca se rozkládá v okolí šestitisícových sopek Pomerape a Parinacota a údajně nejvyššího jezera na světě Chungará, ve výšce 4500 m.n.m.
Příště se ozveme už z Bolívie a budeme se zřejmě ozývat méně často než dosud z Chile. Jednak budeme na trecích a jednak nelze předpokládat, že by internet byl stejně dostupný jako tady, tj. v téměř každém hostelu.
Žádné komentáře:
Okomentovat