25. 11. 2010

Co mají společného soroche, lama a puma?

Před odjezdem na přechod bolivijské Cordillery Real jsme stihli pouze přidat fotky z nejsevernějšího chilského národního parku Lauca, nikoliv však již podělit se s vámi o naše zážitky, což tímto dodatečně napravujeme.

NP Lauca se rozkládá na chilsko-bolivijském pomezí na úpatí hraničních sopek Parinacota (6342 m.n.m.) a Pomerape (6282 m.n.m.), souhrnně nazývaných Los Payachatas, v nadmořské výšce kolem 4500 m.n.m. Kromě vulkánů jsou další dominantou parku zejména jezera Cotacotani a Chungará a zajímavá fauna (viz fotky).


Jako výchozí bod pro průzkum parku jsme si zvolili vesničku Parinacota s 20 obyvateli, nacházející se jen pár kilometrů od stejnojmenného vulkánu.


A bez dalších průtahů k odpovědi na naši otázku. Můžeme potvrdit, že soroche, lama a puma mají společné přinejmenším to, že se vyskytují v NP Lauca a že, jakkoliv to nemusí být ve všech případech na první pohled zjevné, mohou být pro člověka život ohrožující.
Soroche je místní výraz pro výškovou nemoc. Tento fenomén je v altiplanské části Chile a Bolívie, uvážíte-li, že po většinu času se tu pohybujete v nadmořské výšce přes 4 tisíce metrů (aniž byste pobývali v horách), zcela běžný. Vznikají tak i úsměvné situace, když například sedíce v La Pazu (El Altu) na toaletě provozujete vysokohorskou turistiku. Zdá se vám to přitažené za vlasy? Není divu, ale vězte, že pojistné podmínky nejmenované pojišťovny skutečně definují (resp. alespoň svého času definovaly) jako jednu z pojistných výluk provozování vysokohorské turistiky, kteroužto se rozumí ledasco, vždy pak však pobyt v nadmořské výšce přes 4 tisíce metrů :-) Příslušný pisatel pojistných podmínek by si asi taky občas měl dát jiný kafe, aby zjistil, že existují i země, kde je, dle jeho definic, nezbytné konat potřebu s cepínem a v mačkách.

Jakkoliv se uvádí, že do cca 5 tis. m. n.m. by výšková nemoc neměla způsobovat život ohrožující stavy, nic to nemění na tom, že při nedodržení několika základních pravidel dokáže i tak pořádně znepříjemnit život. I přes bohaté předchozí zkušenosti jsme tentokráte při přejezdu od Pacifiku do Laucy přes Putre byli víceméně smířeni s tím, že pár nocí budeme mít poněkud lehčí spaní, protože pravidlo postupného nabývání výšky se tu vzhledem k absenci míst k přenocování prostě splnit nedalo.

Možná právě i nepříliš kvalitně strávená první noc v Parinacotě se podepsala na snížené rozpoznávací a/nebo uvažovací schopnosti Samově při jinak poklidné podvečerní procházce. Jali jsme se obdivovat početné stádo lam, vděčných to objektů mnohých latinskoamerických kýčovek, když tu největší samec projevil nebývalý zájem o mezidruhovou komunikaci. S domestikovanými lamami a alpakami (ty chlupatější), jakož i s jejich divokými protějšky vicuněmi a guanacami, jsme se během našich pobytů v Jižní Americe setkali mnohokráte a vždy v zcela mírumilovném rozpoložení. Jako bílá vrána se tak zmíněný lamec (lama+samec), váhově svému lidskému protějšku tak dvojnásobný, rozběhl Samovi v ústrety. Tento ponořen do zvěčňování zapadajícím sluncem do fialova nasvícené krajiny jejím převodem do binární soustavy nejprve vnímal lamcovo počínání spíše jako příležitost přiřadit jinak pusté krajině ono kýčovité popředí. Postupně limitně nule se blížící vzdálenost mezi chvátajícím lamcem a objektivem Samova fotoaparátu zřejmě vynikla přeci jen o něco více z pohledu bočního, který se naskytl Soně, toho času obdivující roztomilé čerstvé jarní lamí přírůstky. Jen její rychlý zásah šťastnou náhodou přítomnou trekovou holí, doprovázený úctyhodným bojovým pokřikem přiměl lamce upustit od skoku přes drobný potůček, který jej jako poslední dělil od svého protivníka. Zřejmě posedlý přebytkem lamčích hormonů pobíhal a poskakoval lamec kolem svých lamiček až do pozdních večerních hodin.


Dalšího dne jsme se vydali tak trochu naslepo do odlehlejších částí parku, kam nevedou žádné značené cesty. Rozhodli jsme se obejít lagunu (ve skutečnosti laguny) Cotacotani. Takový počin byl poněkud příliš velkorysý již sám o sobě, protože vždy když se rozhodnete obejít něco, co celé nevidíte, bude to vždy zákonitě mnohem delší, než předpokládáte. S tím jsme ovšem počítali a hlídali jsme si čas, abychom se kdyžtak alespoň stihli vrátit stejnou cestou. 


Tak nějak lehce po obědě jsme se zastavili s tím, že si odpočineme, podíváme se do mapy a zhodnotíme situaci. Tož tak sedíme, díváme se na jezero, když v tom se (naštěstí) pár set metrů před námi cosi přišlo k jezeru napít. Pochyby jdou rychle stranou, protože z tvarů i z typického způsobu pohybu zvířete je jasné, že je to puma, a to pořádně velká. Napila se a pak se dlouze procházela přesně v místech, kam bychom bývali došli tak za čtvrt hodiny. Nově nabytá informace a neochota testovat, zda puma již obědvala či nikoliv, převážily jazýček vah ve prospěch návratového rozhodnutí.


Po krátké zastávce u pohraniční laguny Chungará jsme naskočili do autobusu směr La Paz (fotky z La Pazu případně viz fotky z Bolívie r. 2005) a z něj pak dále do Cordillery Real.


1 komentář:

  1. supr, pripomnel jsem si nasu Bolivii, ta Huyana Potosi byla u nas to same:-) Pomerape, NP Lauca, jj. tam bylo nadherne....tak at se dari a uzivejte si cest! Milan Chl.

    OdpovědětSmazat