Tři týdny v horách ohňozemských I/2 - Po stopách krávy aneb jak jsme náhodou absolvovali jeden z našich nej treků

Po návratu z Antarktidy před námi stála otázka, co se Silvestrem. Tentokrát jsme to rozsekli poměrně rychle, protože v přeturistované Ushuaie s kasiny a podobnými nesmysly jsme být nechtěli. Zakoupili jsme proto mapu a vydali se do nedalekých hor s úmyslem strávit tam asi pět dní trekováním na pomezí národního parku Tierra del Fuego – Ohňová země (více o Ohňové zemi, o tom, kde se přesně rozkládá a proč se tak jmenuje např. tady). Je to trek poměrně náročný, zejména co se hledání cesty týče. Ta sice formálně v mapách vyznačena je, v terénu je to však poněkud jinak.

Ráno jsme se zdrželi a byli jsme lehce nevrlí z toho, že vyrážíme tak pozdě. Abychom si spravili náladu, zašli jsme na oběd do našeho oblíbeného grillbaru (zcela neturistického a místními považovaného za nejlepší stran masa ve městě). Tam jsme se dali do řeči s Holanďanem, který nedaleko Ushuaiy už několik let žije. Když jsme mu sdělili naše plány, přislíbil, že nás na začátek treku odveze, a také nám doporučil změnit trasu. Nejkrásnější v širokém okolí prý má být okruh kolem masivu Vinciguerra, který navíc vede zcela mimo značené, resp. vůbec jakékoliv cesty.

Nejprve jsme váhali, ale nakonec jsme se rozhodli chytit příležitost za pačesy...a dobře jsme udělali. Následující týden předčil očekávání. Až na prvních a posledních pár kilometrů jsme šli panenskou divočinou a nepotkali jediného živáčka. Ano, mnohokrát jsme se museli prodírat hustými bukovými a pabukovými lesy rychlostí kilometru či dvou za hodinu, brodit hluboké řeky, slézat skály, ale každý krok stál za to. Pocit, že jdete místy, kde pravděpodobně ještě nikdo neprošel, že před sebou nemáte žádné doporučené úseky a tábořiště je úžasný.

Sami jsme si volili cestu, spali jsme, kde se nám zachtělo. Husté lesy střídala červenožlutá rašeliniště, kaskádovitá jezera, potoky, řeky a na nich všude spousta bobřích hrází. Bobři byli našimi společníky každý den a naneštěstí někdy i v noci, kdy nás budili svými nepřeslechnutelnými skoky do vody a plácnutími silným ocasem o ní.

Bobři kanadští tu, jak již vyplývá z jejich názvu, nejsou původním druhem, a právě proto se jim tu tak skvěle daří. Byli sem nerozumně vysazeni v 60. letech kvůli srsti. Soudruzi však udělali chybu, protože jim nedošlo, že bobří srst ve zdejších mírnějších klimatických podmínkách nenabude takové tloušťky jako v Kanadě a že o ní tudíž nebude na trhu zájem. Když to zjistili, nechali bobry svému osudu. A ten jim zatím velmi přeje. Bobří populace se z pár kusů zvýšila na mnoho desítek tisíc. Bobři tu dosahují nebývalých rozměrů (až kolem 30 kilo) a dožívají se nadprůměrného věku. Je zde pro ně ideální klima, dostatek potravy a nemají prakticky žádného predátora. Nadšení některých turistů nad „roztomilými zvířátky“ však nesdílí zejména stromy v okolí vodních ploch, protože ty to mají spočítané.

Bobři se jednak živí jejich lýkem a jednak z nich budují své hráze. A pozor, bobří hráze běžně mívají mnoho desítek metrů na délku a několik metrů na výšku i šířku. Vždyť pro bobra není problém překousat i sebesilnější strom. Velmi vítaným vedlejším produktem jejich činnosti pro nás byl všudypřítomný přehršel ideálně suchého dřeva na oheň. Možnost každý večer uvařit na ohni a posedět u něj ostatně byla další velkou výhodou tohoto treku. Na Silvestra jsme si u něho dopřáli dvě lahvinky vína, jednu v době české půlnoci, druhou o té místní.

Velmi zblízka jsme se setkali i s dalšími zvířaty. Na tomto i některých dalších trecích mimo často chozené trasy jsme si také všimli, že zvířata se nás mnohem méně bojí. Mnohokrát jsme se jich téměř dotýkali; třeba datlů nebo tady dokonce i kondora. Od něj jsme byli snad dva, tři metry. Nečekanou společnost nám dělalo i stádo divokých, resp. zdivočelých, krav. Viděli jsme je sice až poslední den, ale již předtím nám jejich stopy několikrát posloužily v situacích, kdy jsme nevěděli, jakým směrem se nejlépe vydat. A musí to být asi nějaké příbuzné slavné alpské Milka krávy, protože, věřte, nevěřte, stopy jedné z nich jsme sledovali až do sedla (a přes něj) ve výšce kolem tisíce metrů, v němž bylo nad kolena sněhu.

To vše společně s pětistupňovou kaskádou jezer a množstvím vodopádů v prvním údolí a neskutečnými bobřími hrázemi a loukami v druhém údolí, jakož i nevídané šestidenní azuro a světlo až téměř do půlnoci z původně nenápadného treku udělaly jeden z těch nezapomenutelných. Nemluvě o milých bonusech jako třeba sjíždění ze sedla do druhého údolí po sněhových polích na karimatce :-) Abychom to ale neměli zadarmo, čekala na nás 

poslední den treku daň za několikadenní slunečné počasí – rozvodněná řeka Olivia.

Museli jsme ji přebrodit a mělo tam být vody tak po kolena. Teď jí tam však bylo mnohem více a dalo nám spoustu práce, než jsme našli místo, kde bylo možno překonání řeky nazvat ještě brozením a nikoliv již přeplaváním. Vody tam ale stejně bylo po krk. Znamenalo to přebalit batohy, dát stranou doklady a elektroniku a přenosit věci s rukama nad hlavou. Trvalo to mnoho ledových minut, ale nakonec se povedlo a pak našemu šťastnému návratu do civilizace již kromě několika škrábanců od trnitých keříků calafate nestálo nic v cestě.

Všechny fotky z tohoto treku naleznete na Picase ve složce Argentina (viz též odkaz Všechny fotky vpravo).