26. 6. 2011

Mitufala kam fo lukim sanbis blong Solomon

Přijeli jsme podívat se na písečné pláže Šalamounových ostrovů. Tak by se zhruba dal přeložit nadpis v jednom z nejvtipnějších jazyků světa, šalamounském Pijinu. Pijin podobně jako vanuatský Bislama a papuánský Tok Pisin vznikl povýšením hovorové, lámané angličtiny ostrovanů navrátivších se z australských plantáží na spisovnou úroveň a jejím fonetickým zápisem. Cynik by tak otrokářům mohl připsat nechtěnou zásluhu v zavedení prvního univerzálního jazyka mezi obyvateli stovek šalamounských ostrůvků.


Konkrétně jich statistici napočítali 992 a asi na každý desátý připadá jeden původní jazyk. Šalamounské souostroví je 1646 km dlouhé a lidé na něm žijí v přibližně 4000 usedlostech. Polovina z nich má méně než 35 lidí a 80% populace žije v místech s méně než 200 lidmi. Na drtivé většině ostrovů nejsou silnice ani auta. Blízké usedlosti jsou propojeny pěšími cestami, do vzdálenějších se lze dostat jen lodí. Pro nás samozřejmá infrastruktura a život usnadňující výdobytky jsou v omezeném rozsahu dostupné jen v několika větších vesnicích. Druhé největší „město“ Gizo má tři tisíce obyvatel.


Po tisíciletí tu lidé žili pár kilometrů od sebe, ale přesto zcela odloučeni. Svědčí o tom nejen mnohost tváří, jazyků a kultur, ale třeba i největší rozmanitost banánových odrůd; od dlouhých, bíložlutých ve tvaru srpu až po tlusté oranžovožluté o velikosti pořádné ředkve. Dodnes je komunikace mezi ostrovy obtížná nebo přinejmenším drahá. Na internet až na ojedinělé výjimky zapomeňte, cena lodní dopravy se počítá na litry benzínu, přičemž jeden stojí na české kolem 40 korun...a měsíční výdělek vesničana může být tak do dvou tisíc korun. Čtyřsetkilometrový let monopolistických Solomon Airlines z Honiary do Giza je dražší než dostat se z Austrálie do Honiary.



Cizinci jsou tu pracovně či na humanitárních misích, turisty jsme zatím nepotkali téměř žádné. O hodně však přicházejí. Ne Tahiti s listovím se maskujícími Intercontinentaly a Hiltony, ale Šalamounovy ostrovy jsou tou skutečnou perlou Pacifiku. Malou, nepravidelnou s drobnými vadami, avšak vlastnoručně vylovenou a prožitou, nikoliv koupenou ve sterilním zlatnictví. Co čekat zvídavému napoví již pohled na šalamounskou vlajku.



Každá z pěti hvězd za jednu z hlavních skupin ostrovů – od východu na západ Temotu, Makira, Malaita, Guadalcanal a Střední provincie, Isabel a Západní provincie. Modré je moře, zelený zas hustý prales pokrývající většinu pevniny. A co je mezi nimi? Hádáte správně, pláže, zobrazené na vlajce tenkým žlutým proužkem. Smícháme dohromady, jemně protřepeme a výsledek posuďte sami.


Ale cesta k většině dobrých věcí není jednoduchá. Na Šalamounech vede přes hlavní město Honiaru. Tu v jazyku barev nejlépe vystihuje červená. Rudá není nad Honiarou záře, nýbrž zem pod ní. Jakoby tu někdo chodil s obrovskou, vrchovatě plnou, mísou červené barvy a ta vyšlplouchávala všude kolem. Realita je prozaičtější a jmenuje se betel. Šalamouny jsou jednou ze zemí, kde je značně rozšířen zlozvyk žvýkání ořechů arekové palmy (Areca catechu) s listy pepřovníku betelového (Piper betle) a vápencem. Účinky betelu na psychiku jsou pochybné, zuby však likviduje spolehlivě. Snad by ušel jako přírodní barvivo na velikonoční vajíčka.


I když odmyslíme hořící hromady odpadků na každém rohu, velkoměsto prostě v třicetistupňovém vedru a 90 % vlhkosti ke kloudnému životu není. Případnou návštěvu „smetiště“ Bikfala Faet (tak se prosím druhá světová řekne po pijinsky, vážně) bitvy o Guadalcanal necháváme na konec pobytu. Kupujeme letenku do Západní provincie a hned druhý den se tam vydáváme. Předtím si však Šalamouny přidávají další zářez – první země, kde jsme nesehnali těstoviny! Na let se těšíme, laguny kolem korálových útesů z ptačí perspektivy by mohly stát za to.


Usedáme do vrtulového De Havillandu Dash 8, zapůjčeného od papuánských aerolinek. Čtyřicetimístné letadlo je zaplněno ani ne z poloviny. Stařičký kapitán, snad z Anglie, zaučuje mladého místního. Do Giza je to sice kousek, ale cestou musíme zvládnout dvě mezipřistání. Všechna letiště kromě Honiary jsou „na blátě“, příp. na trávě. A přistávací dráhy nejsou z nejdelších, třeba v Gizu je z obou stran poměrně jasně ohraničena koncem ostrova...


Ani v Gizu, údajném turistickém epicentru, žádné waetimani (kromě „resortních“) nepotkáváme. První kroky vedou na rybí trh plný akvarijně barevných ryb. Necháváme si jednu doporučit a ubytováváme se na kopci s výhledem na lagunu Vonavona (mluvíme-li o lagunách, jedná se o mořské laguny ohraničené korálovými útesy, nikoliv o laguny sladkovodní). Z podvečerního podřimování nás probírá tupá rána o moskytiéru na okně. Narazil do ní tenhle drobeček.


Ráno nám osud přihrává Noela s „one million dollar yacht“, kterou spravuje pro jakéhosi zámožného Rusa. Podruhé na této cestě jedeme jachtostopem, tentokráte směr ostrovy Liapari a Vella Lavella. U Noela na prvně jmenovaném ostrůvku zůstáváme tři dny, později na Velle taktéž. Moře a pláže jsou obzvláště bohaté na mušle a lastury, a to včetně XXXL velikostí.


Ve vellalavellských vesnicích Uzumba, Barakoma, Maravari či Vonunu jsme podle všeho byli prvními cestovateli po velmi dlouhé době, pokud ne vůbec. Místí se pamatují snad jen na nějaké vědce a humanitární pracovníky. Ostatně bylo to znát. Na každém kroku jsme byli středem pozornosti, při procházkách nám dělalo společnost průměrně pět až deset, ale nezřídka kdy i dvacet, lidí. Prozkoumali jsme stavení a způsoby vesničanů, školy i zahrady oplývající banány, kakaovými boby, pomely a dalšími dobrotami. Průvodcem i vypravěčem příběhů z historie ostrova nám byl moudrý uzumbský náčelník Ian.



Nebyli bychom to my, abychom nevyrazili do pralesa. Vydali jsme se do nitra ostrova podél jedné z řek. Cestou jsme obdivovali mohutné stromy, barevné orchideje i četné motýly. K obědu přišly vhod sladkovodní krevety, které mezitím lovili uzumbští kluci. Krevety asi byly jedním z pokrmů japonských vojáků uvíznuvších ve vellalavellské džungli při stahování japonské armády v roce 1943. Několik desítek let po válce mizela domorodcům ze zahrad zelenina a ovoce. Jeden z porobinsoněných Japonců byl prokazatelně spatřen ještě v roce 1978(!). Následovalo letecké shazování letáků s lakonickým textem „Válka skončila“. Povedlo se a zachráněný trosečník dostal spolu s několika dalšími nejvyšší japonská státní vyznamenání.



Zpět do Giza nás zavezla nákladní loď vykupující od vesničanů kopru (sušenou kokosovou dřeň). Při nastupování na ni jsme si naplno uvědomili obtížnost úkolu pirátů unášejících z malých loďek tankery či jiná velká plavidla. Moře bylo neklidné a přirazit s přetíženým člunem ke „kopra“ lodi a vyšplhat se na palubu nebyla žádná legrace.


Fotky vztahující se k tomuto příspěvku naleznete ve složce Šalamounovy ostrovy pod čísly 1 – 84. Fotky budeme nahrávat postupně, připojení je velmi špatné.

Žádné komentáře:

Okomentovat