14. 6. 2011

Za (nejen) podmořskou krásou na nejzápadnější konec světa

Savaiiské Lano se stalo naším druhým domovem. Přesto, nebo právě proto, nastal čas prozkoumat vzdálenější části ostrova, kam nemělo smysl vyrazit na otočku. Na rozloučenou nám Sione připravil překvapení v podobě vystoupení taneční skupiny polynéských tanců.


Vyrazili jsme směr západ.


A jeli jsme tak dlouho, až jsme dojeli a došli na mys Mulinu. Nikterak prvoplánovitě dech beroucí místo se stává zajímavým až v kontextu lidského časoprostoru. Poslední skalisko mysu Mulinu je jednou z nejzápadnějších pevnin světa. Stojíce na něm se díváte do budoucnosti. Kousek odtud probíhá již zmiňovaná mezinárodní datová hranice, na jejíž opačné straně je o den více. Možná jsme tak byli ten den posledními dvěma lidmi na planetě, kteří viděli zapadat slunce. 


Ubytovali jsme se ve fale v nedalekém Falealupu.



A tady falealupská pláž ještě jednou v celé své .... délce a ovšem i kráse :-)


Kromě skutečnosti, že jsme tu po tři dny byli jedinými hosty, byl dalším milým bonusem bohatý podmořský život, začínající doslova pár kroků od břehu. Za útesem vyskakovali delfíni a sem tam se na okamžik opatrně vynořila zvídavá želví hlava. Ponořením hlavy do vody jako byste se stali součástí filmu Hledá se Nemo. Fotky z vody sice opět nejsou, ale za všechny korálové obyvatele nechť mluví lastura, kterou jsme vylovili nedaleko od břehu.


Tahle kráska byla, stejně jako všechny ostatní živé, obratem vrácena do vody. Spoustu jiných jsme ale vylovili či našli na pláži již bez nájemníka.


Ovšem ne vždy tak docela. Některé mušličky začnou při sušení pochodovat, což je ta lepší varianta. Poněkud podnětnější se krabí snaha o úprk jeví, když tak mušlí přistěhovalec začne činit ještě v plavkách. Krabi poustevníci jsou pozoruhodní i svou nevědomou uměleckou činností, nejlépe vyniknuvší na panenské ranní pláži.


A na konci díla často naleznete autora.


Kostel ve Falealupu „neproslavil“ ani tak jeho autor, jako spíše v roce 1990 tajfun Ofa. Jím rozbouřené moře zničilo celé tehdejší Falealupo.


Vesnice byla následně znovu postavena dále od pobřeží. Lidé zůstali a dnes zde spokojeně žijí. Zastihli jsme je při přepravě písku z pláže na stavbu domu. Písek převážejí v koších pletených z listů kokosové palmy. Upletení jednoho koše trvá zkušeným rukám místních žen jen pár minut.


Ve Falealupu se nám moc líbilo, ale po pár dnech přeci jen zvítězila touha po samojském domově a tak jsme se vydali zpět do Lana.

Jeden ze symbolů Oceánie - plumérie
A poslední dny jsme se v Lanu rozhodně nenudili. Řekněte sami, kdy se vám naposledy během jednoho dne „poštěstilo“ odřít se o korál, být pokousán krabem a večer si ještě osmirkovat ruku při manipulaci s jedenapůmetrovým žralokem?






Fotky vztahující se k tomuto příspěvku naleznete ve složce Samoa pod čísly 142 – 196.

1 komentář: