Z důvodů, které si zaslouží samostatné pojednání, jsme se v Mundě nedobrovolně zdrželi o den déle. No, vlastně o dva, protože ten druhý jsme strávili na lodi. Rychlou loď jsme museli nechat ujet a ta pomalá se ukázala být dalším důkazem toho, že i cesta je leckdy cílem. Jako třeba transsibiřská magistrála – tou už dnes většinou také nepojedete jen proto, že chcete někam dojet. Celodenní plavba na MV Kosco po trase zvládnutelné za tři hodiny byla věrnou sondou do života obyčejných „Šalamouňanů“. Zastávky u improvizovaných mol, přivazování velké nákladní lodi k palmám, nakládání pytlů s koprou, nastupování z malých loďek za jízdy, to je jen malá ochutnávka z lodního deníku.
Do cílového Seghe jsme dorazili o několik hodin později než plánováno. Nevadí, Ben na nás i přesto čeká s připravenou loďkou, aby nám otevřel dveře do osmého divu světa – laguny Marovo. Tma jako v pytli, jemně poprchává, vzduch je prosycen těžkými vůněmi kvetoucích stromů. Motor chvíli vzdoruje, ale nakonec naskakuje a my vyrážíme. Za chvíli mizí i poslední známky civilizace. Kolem nás se objevují a mizí nezřetelné obrysy nespočetných ostrůvků. Něco nám na tom všem ale nesedí. Je zataženo, nesvítí měsíc, hvězdy ani žádné umělé zdroje a voda kolem nás se přesto zdá být osvícená. Není osvícená, nýbrž svítící. Jsme šťastnými svědky takzvané bioluminiscence mořského planktonu. Plankton, podobně jako třeba světlušky, obsahuje pigment luciferin, který při podráždění reaguje s kyslíkem a vyzařuje světlo. Zkušení námořníci tento jev znají; během „běžného“ pobytu u moře si ho ale většina lidí kvůli všudypřítomnému světelnému znečištění nevšimne.
Po dvaceti minutách přistáváme na ostrůvku Matikuri na západním konci největší mořské laguny (tj. laguny ohraničené korálovými útesy) na světě. Znalec a milovník Pacifiku, spisovatel James Mitchener, jí považoval za osmý div světa...a nelze se mu divit. Stačí se podívat na satelitní nebo letecké fotografie.
K snídani jsou kromě dobrých palačinek s netradičně chutnajícím místním medem i výhledy na žraloky černocípé snídající přímo pod námi. Na všechny strany jsou ostrovy pokryté po dešti pářícími pralesy. Nad detailní mapou rokujeme, kam se vydáme nasbírat další promile. Kromě dřevěných kánoí máme k dispozici i špičkové australské mořské dvoukajaky, takže ostrůvky třeste se. Plavat obezřetně, magrovy znamenají přítomnost krokodýlů.
Vyrážíme časně, abychom něco ujeli ještě než udeří polední výheň. Kajak jede jako vítr, o moc nezaostáváme ani za motorovou lodí. S pár promilemi za sebou zjišťujeme, že poslední adept není samostatným ostrovem, ale jen poloostrovem odděleným od „mateřského“ ostrova velkým ústím řeky. Tekoucí sladkou vodu poznáte hned, je totiž mnohem studenější než voda mořská. Bereme za vděk chladivým stínem řeky a vydáváme se po ní několik kilometrů do vnitra pralesa. Letité velikány se střídají s magrovy. Místo jako stvořené pro krokodýly. Je jich tu nepochybně spousta, ale ani v postranních lagunách na žádného nenarážíme.
Zpět na moři pokračujeme v popíjení. Zásoba ostrůvků je zdánlivě nevyčerpatelná. Jedny jsou čistě mangrovové, jiné mají palmy a bílé pláže. Kde se nám líbí, tam zastavujeme, napájíme se kokosy, pozorujeme motýly, ledňáčky při lovu, vyskakující hejna ryb a především šnorchlujeme. Je tu spousta korálů, které jsme předtím nikde neviděli, hlavně měkkých. Od přerostlých mozků, přes růžovofialové marshmallow až po dlouhé modré trubice. A těch sasanek... a v nich nepočítaně barevných kombinací nemů. Sem tam pod kamenem vystrkuje tykadla langusta a vše zahušťuje prales „obligátních“ korálových rybiček.
Někde kolem desátého promile přichází bouřka, a tak zastavujeme na oběd. Schováváme se pod hustým podrostem, ale nejprve řádně rámusíme a provádíme nezbytný „perimeter check“. Před chvilkou jsme totiž na protějším ostrůvku přidali na pomyslnou pažbu první krokodýlí zářez. Odehrálo se to rychle. Poklidně se projíždíme podél pláže, když tu najednou z lesa vyběhne něco, co nám v prvním okamžiku připomíná leguány, které jsme vídali na ostrovech v jihozápadním Thajsku. Dochází nám ale, že ti tu nežijí. Je to krokodýl. Svižně probíhá po pláži a hop, už je někde pod lodí. Chvíli nic a pak se kousek od nás na hladině objevuje nenápadný klacíček. Právě tak vypadá krokodýl ve vodě.
Pádlování nás baví. Odpoledne je moře trošku neklidné, ale i přesto den uzavíráme s rekordními sedmnácti promile...a dvěma krokodýli. Druhého jsme spatřili vyhřívat se na odlivem odhaleném korálu. Večer s Benovou rodinou hrajeme místní verzi člověče, nezlob se, „Sorry“, která je mimochodem lepší než ta naše. Místo kostky se používají karty a tudíž se dá více taktizovat.
Po prozkoumání dopádlovatelného okolí nám nezbývá než využít služeb extrémně neefektivního dvoutaktu se spotřebou větší než tank. Úkol: šnorchlování a noční lov langust, místo: ostrov Karuhahe, nástroje: brýle, šnorchl, podvodní baterka a podomácku vyrobená harpuna. Akci lze hodnotit jako úspěšnou ještě než přirážíme u břehů Karuhahe. Cestou se nám poštěstilo jednak spatřit mořskou želvu a jednak jsme chytili velkého tuňáka, nemluvě o delfínech, kteří nás po část cesty doprovázeli. Po západu slunce rozsvěcíme baterky a vrháme se prohledávat dno. Dlouho nic, ale nakonec přeci jen odjíždíme s jednou langustou a krabem.
Fotky vztahující se k tomuto příspěvku naleznete ve složce Šalamounovy ostrovy pod čísly 136 – 175.
Žádné komentáře:
Okomentovat