Jiný kafe - cesta kolem světa jinak: Ponořeni v osmém divu světa II

Čtyři noci jsme u Bena byli sami, pátého přijeli dva mladí Američané, Mathew a Eden. Na Šalamouny jezdí opakovaně za antropologickým výzkumem a Eden také jako zdravotní sestra. Skvělé je, že znají široké okolí a přesně ví, kde jsou nejlepší útesy a ty nejzapomenutější ostrůvky. Navíc ve čtyřech lidech už náklady na provoz motorové lodi přestávají být likvidační. Jako první se vydáváme na celodenní výlet na ostrov Ngirasa. Ten je od poslední civilizace tak daleko, že se kolem něj prakticky vůbec nerybaří. Pestrost mořského života tomu odpovídá.

V laguně mezi Ngirasou a Nusou Lavatou objevujeme dosud nejhezčí korálový útes. Začíná hned pod hladinou a i potápěči uznávají, že tady je jejich výbava zbytečná. Stačí ponořit brýle pod vodu a ocitáte se v barevném šílenství. Ne stovky, ale tisíce pestrobarevných rybiček se mihotají všemi směry. Co chvíli kolem proplave „škola“ větších ryb. Sem tam se mihne žralok. Mušle netřeba hledat, ale možno rovnou sbírat. Mořský ráj to napohled. Mat má s sebou profesionální harpunu, takže k obědu jsou čerstvé ryby a langusta. Rybaříme i cestou zpátky a kromě několika vajec tabonů (megapodů) z Ngirasy se tak vracíme i se dvěma barakudami.

Ráno přispíváme k míšení pacifických kultur, když Jilly učíme samojské banánové palačinky a kokosovou marmeládu. Neobvykle klidné moře nám umožňuje vyrazit až na daleký ostrov Kulokulo. Dál to vlastně ani nejde, následuje jen maják a pak dlouho nic...až Austrálie. Hlavním lákadlem na Kulokulo jsou neskutečné „drop-offy“, kde se najednou mořské dno propadá o stovky metrů. Je to trochu strašidelný pohled, ale korálová výzdoba a hlavně život kolem ní za to stojí. Tady jsme již v otevřeném oceánu, takže není nouze ani o veliké ryby, podobně jako další den na ostrůvcích Ravu a Runja. Na zpáteční cestě potkáváme školu tuňáků a za necelou hodinu si dáváme do nosu možná nejčerstvější sashimi v životě. Slavíme jubilejní čtyřicátou promili.

Po zaslouženém dni odpočinku balíme a vyrážíme prozkoumat severovýchodní část laguny Marovo. Nejvíce nás láká pasáž mezi ostrovy Uepi a Charopoana a další propady kolem prvně jmenovaného ostrova. Díky zákazu rybolovu tam moře má být v nedotčeném stavu. A informace se ukazuje být správnou. Ocitáme se v království velkých ryb. Ne že by tu nebyly i malé, ale ty pro mnohost jejich řádově větších kolegyň jaksi nevnímáte. Desítky velikých parrotfishes (ploskozubcovití), nekončící školy trevallies (kranasovití) a zlověstně se tvářící barakudy. Mezitím majestátně proplouvají a bělo- a černocípí koráloví žraloci.

zdroj: www.wikipedia.org

Náladu si nenecháváme zkazit ani provozovateli ubytování na Charopoaně. Patří k dojičům. Cizince považují za krávu čekající na podojení. Rozhodně tam nejezděte, a když, tak jen na jednu noc. Více času ostatně na vidění toho podstatného nepotřebujete. Doporučeníhodné naopak je plavání s rejnoky manta, kteří se pohybují kolem Charopoany. Je s nimi bezva legrace.

zdroj: www.wikipedia.org

Nejprve vás ohromí jejich velikost. Není divu, vždyť jsou to jedny z největších ryb vůbec. Pohybují se máváním obřích „křídel“. Do mysli se nám opět vkrádá představa amerického bombardéru. Jak už to bývá, největší z rejnoků je neškodný pojídač planktonu. I tak si ale dávejte pozor na jeho malý, ale přesto potenciálně bolestivě bodající ocas. Neplavte nad rejnokem. Nejlépe je stejně plavat mu v ústrety. Uvidíte tak zblízka jeho futuristicky tvarované popředí. Velkou tlamou nasává plankton. To se evidentně naučily malé rybičky plavající v těsné blízkosti ústí rejnokova trávicího traktu a parazitující na jeho snídani. Po chvíli nás začali také považovat za rejnoky a domáhali se své dávky planktonu okusováním brýlí :-)

zdroj: www.wikipedia.org

Za peníze ušetřené nekompromisním odmítnutím zlodějských praktik Charopoanských jsme si od vyhlášených marovských řezbářů koupili pěknou, perletí vykládanou masku a ještě jsme sehnali dopravu zpět do Matikuri za polovic než nabízela Charopoana. Posledních pár dní jsme se rozhodli strávit na prověřeném a nepochybně nejlepším místě v Marovu a dost možná na celých Šalamounech - u Bena a Jilly na Matikuri. Matt s Eden již dříve odjeli, takže jsme zase měli celý ostrov jen pro sebe.

Opět jsme kajakovali a tentokráte i trochu litovali, že v kajaku není baterie pohánějící pumpu, která má odčerpávat nabranou vodu. Cestou zpátky z ostrova Karuhahe nás zastihla silná bouřka velkoryse nám poskytnuvší možnost naučit se s kajakem zacházet v třímetrových vlnách. Ne že bychom byli nevděčníky, ale odbýt si eskymáčí premiéru na dvoukajaku jsme si za daných okolností zrovna nepřáli. Metodou pokus omyl se nám stále více dařilo vlnám se vyhýbat nebo po nich surfovat, ale kajak plnící se vodou nám to vskutku neulehčoval. Povedlo se a konečně jsme dosáhli vnitřní části laguny, mnohem více chráněné před vlnami.

Poslední den a půl jsme v Matikuri strávili poklidnými aktivitami jako četba, dívání se na filmy, turnaje v Sorry a rybaření. Promilometr se zastavil na rovných padesáti. Jupííí. Zase jeden z těch momentů, kdy by bylo skvělé umět zastavit čas. Ale musíme se rozloučit. Upřímně doufáme, že je to nashledanou a nikoliv sbohem. Tohle místo vyzařuje velmi pozitivní energii. Ben nám ještě vypráví ranní příhodu ze dne, kdy jsme se na Matikuri nečekaně vrátili z Charopoany (kde jsme původně měli zůstat až do odletu do Honiary). Ráno prý až ke stolu na verandě přiletěl velký motýl zrovna ve chvíli, kdy se Ben s rodinou bavili o tom, že nás v neděli přijedou překvapit na letiště do Seghe. Ben ostatním řekl, že je to znamení, že ten den přijedou hosté (což je bez předchozího ohlášení výjimečné). Netušili ovšem, že večer dorazíme my. Nejen motýli, ale asi i žraloci mají přehled o našem počínání. Rozloučit se s námi až k molu přišel černocípý korálový žralok, který nás tam první den vítal.

Představte si, že jste v Brně a chcete letět do Prahy. S tímto úmyslem jsme si koupili letenku ze Seghe do Honiary. Poněkud nás zarazilo, když jsme ve změti kódů na letence uviděli i kód pro Mundu, což by v našem pomyslném případě ze středoevropských luhů byla, dejme tomu, Bratislava. Dále nalézáme i kód pro Gizo, řekněme Budapešť. A ukazuje se, že šalamounské aerolinky sice cestou z Prahy do Budapešti staví v Brně a Bratislavě, nikoliv však již během letu zpátečního, ten je přímý. Pokud jsme chtěli letět ze Seghe do Honiary, museli jsme nasednout již při letu opačným směrem a navíc absolvovat úsek Seghe – Munda – Gizo a zpět (Brno – Bratislava – Budapešť). Ne že by nám to vadilo, právě naopak – na cenu to nemá vliv a všechnu tu krásu jsme si mohli znova užít.

Cestovatelský postdoktorát dokončen. Na Šalamounech jsme byli pět týdnů a nepotkali jsme ani jednoho jediného (!) cestovatele, jenom pár resortních turistů pohybujících se čistě na trase letiště – resort – letiště. Pokud toužíte jít skutečně mimo vyšlapanou trasu, tak Šalamounovy ostrovy jsou vaší zemí zaslíbenou. Pro nás byly určitě jedním z vrcholů naší cesty.