9. 8. 2011

Ripablik blong Vanuatu – v zemi, kde čas nehraje roli

Zima! Naše první slova na schůdcích z letadla ve vanuatské Port Vile budiž krásným příkladem relativnosti lidských vjemů. Samozřejmě, že o „skutečné zimě“ nemůže být na tropickém souostroví Vanuatu řeči. Leč po pěti týdnech strávených na téměř rovníkových Šalamounových ostrovech jsme si vystaveni svěžímu podvečernímu vanuatskému vánku připadali, jako bychom zrovna vykročili z parní lázně do průvanu chodby. Měřeno objektivními přístroji tisíc jihovýchodně uletěných kilometrů zase až tak velký rozdíl v teplotě nezpůsobuje; tedy alespoň ne během dne. Saunisté nechť potvrdí, klíčová je vlhkost. Směrem k rovníku výrazně stoupá a s ní i výsledný teplotní vjem.


Zůstáváme v Oceánii i v Melanésii, ale i přes řadu podobností je Vanuatu od Šalamounových ostrovů velmi odlišné. Zatímco na Šalamounech jsme v moři o teplotě 30 a více stupňů kolikráte lebedili hodiny a skákali se do něj ohřát při dešti, na Vanuatu přeci jen po chvíli začnete prochládat. Co se mořského života týče, tak přesun ze Šalamounů na Vanuatu je asi jako rozdíl mezi rakouskou nebo francouzskou ledovcovou a předrevoluční českou sjezdovkou. Stran idylických ostrůvků a bohatosti mořského života jsou Šalamouny díky jejich poloze, četnosti ostrovů (asi desetkrát více než Vanuatu) a mnohým korálovým lagunám prakticky nepřekonatelné. Zcela, i teoreticky, nepřekonatelné jsou v absenci turistů.


Na Vanuatu je v tomto ohledu situace jiná. Podobně jako třeba Cookovy ostrovy je Vanuatu dovolenkovou destinací Australanů a Novozélanďanů, i když ani vzdáleně v takovém rozsahu jako Fidži. Naštěstí se turisté, nikoliv nepodobni vlnu dávajícímu domácímu zvířectvu, soustřeďují na několik málo destinací a většina země jimi zůstává neotrávena. Možná to zní poněkud radikálně, ale výraz je to zcela výstižný. Svým hloupým a ignorantským chováním ničí přirozenou pohostinnost a bezelstnost domorodců a podle pravidla, jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá, jí nahrazují řečí neautentického divadla a komerce. Takto postižení místní pak také házejí všechny „bílé“ do jednoho pytle a je nadlidským úsilím jim vysvětlovat, že ne všichni toužíme zaplatit „euroatlantické“ peníze za pseudodobrodružný „adventure“ výlet do rádoby autentické vesnice, v níž kluci na zavolání odloží jeden z posledních modelů mobilu, sundají kšiltovky a Billabong trika, schovají zapalovače, omotají si přirození listem a rozdělávaje oheň třením dřívek, budou čekat na cvakání spouští rámusících rekreantů zaplativších přívěskem „outdoor“ se honosící CK nemalý peníz za zajištění „once-in-a-lifetime“ sondy do skutečného života skutečných Vanuaťanů. Jen lidská ZOO, hlavně se ničeho moc nedotýkat a zase rychle pryč, abych tu něco nechytil...


Jako onen Australan považující šnorchlování na mořské skládce amerického šrotu z druhé světové války na ostrově Espiritu Santo za vrchol mezikulturní komunikace a při opětovném setkání se podivující nad naší „odvahou“ dát si večeři na tržnici. Je-li prý to bezpečné? Nebo venividivyfotilové létající na jednodenní otočku na ostrov Tanna, aby se nechali zvěčnit „čelíce rozžhavenému magmatu vulkánu Yasur.“ Bezkonkurenčně největší poděs jsou mravenci z obřích zaoceánských výletních lodí, které díky několika hlubokým zálivům na Vanuatu pravidelně zastavují. V Port Vile dokonce několikrát do týdne. Najednou jako byste šli proti cunami lidí. Jsou jich minimálně stovky, spíše ale tisíce. Kolem krku obojky s propustkou na loď. Během chvíle zaplaví všechny obchody a restaurace. Ceny se šplhají do nadevropských výšin. Vrcholem je paní podniknuvší dobrodružnou výpravu až na hlavní tržnici a tam prohlašující, že takto se nejlépe pozná skutečný život v dané zemi. Pokud má někdo rád moře, případně život na luxusní lodi, tak nic proti tomu, ale nazývat to poznáváním zemí, to je jako střelbu na plechového jelena na pouti nazývat lovem.


Nemluvě o tom, že peníze utracené výše popsanými turisty z velké části obratem z vanuatské ekonomiky mizí na účty zahraničních vlastníků resortů a provozovatelů turistických služeb. K těm nejpotřebnějším se jich dostane minimum. My sice utratíme řádově méně, ale peníze necháváme přímo u konkrétních vesničanů, u nichž přespíme, koupíme si rybu, ovoce či zeleninu, půjčíme si kánoi nebo je požádáme, aby nás provedli pralesem.


Na Vanuatu jsme tedy museli mnohem důkladněji než na Šalamounech přemýšlet, kam se vydat a co tam dělat. Po procházce hlavní třídou ve Vile a letmém prolistování turistických brožurek padl původní záměr vydat se směrem na jih. Slova Tanna a Aneityum se tam vyskytovala až příliš často. O ostrovech Ambae a Malekula naopak byly zmínky jen okrajové. Přesto tam má být spousta krásných věcí. Jen chybí turistická infrastruktura. Díky bohu za to, letíme na sevééér! Větším letadlem na Espiritu Santo a osmnáctimístným čínským dále na jih ostrova Ambae.


Ale ještě než přistaneme, nemůžeme vás ošidit o malou lekci blízkého příbuzného šalamounského Pijinu, vanuatské Bislamy. Když na Vanuatu chcete k moři, ptejte se po solwota. Svítí-li cestou příliš slunce, měli byste se namazat meresin blong skin. Pokud jste náchylní k cestovatelským průjmům, mohlo by se vám hodit slovíčko sitsit wota :-) Když byste poté byli zralí na sprchu, sdělte dotyčnému, že máte v úmyslu swim, swim.


Jakkoli tenhle blog není o historii, možná stojí za to se také alespoň stručně zmínit o asi jediném světovém příkladu přeslamanšské koloniální spolupráce, o vanuatské „two fella government“ nebo správněji o Anglo-francouzském novohebridském pandemoniu, totiž promiňte, kondominiu. Jako kdyby Vanuatu nebylo samo o sobě dosti malé, odvěcí evropští rivalové se o něj tak dlouho přetahovali, až v roce 1906 vytvořili zmíněný kondominiální patvar. A Pat s Matem by to nepochybně zvládli lépe...


Považte, že Britové i Francouzi si v kondominiu ponechali svá původní občanství a právní status, zatímco nebozí Vanuaťané byli bez občanství a chtěli-li ze země vycestovat, potřebovali k tomu britské i francouzské razítko. Absurdnost kondominiálního uspořádání byla až neuvěřitelná. V pacifické pidizemi byste tehdy našli dvojí právo, policii, zdravotnictví, školství, ale i dvě měny a dva vězeňské systémy. Soudy byly dokonce čtyř druhů: britské, francouzské, pro Vanuaťany a pak jeden „transjurisdikční“ pro řešení sporů mezi vícero „národnostmi“. Britské tresty prý byly tvrdší než francouzské, ale britská vězení byla považována za humánnější. Francouzská vězení však měla lepší jídlo. Korunu všemu nasazovala silniční doprava – každý jezdil, jak byl zvyklý z domova, Britové vlevo a Francouzi vpravo. Nezbývá než doufat, že v následných projektech včetně dnešní Evropské unie se spolupráce „přes kanál“ poněkud přiblížila pravidlům selského rozumu.




Na závěr vanuatského úvodu ještě k samotným Vanuaťanům. V jakési nedávné soutěži či průzkumu byli obyvatelé Vanuatu prohlášeni nejšťastnějšími lidmi světa. Věříme, že tomu tak je. Jeden vesničan omlouval několikahodinové zpoždění námi domluveného auta památnou větou „Time is not important in Vanuatu“, tedy „Čas na Vanuatu nehraje roli.“ Až na výjimky to minimálně na venkově stále platí. Podnebí ideální, co zasadíte, vyroste do nevídaných rozměrů. Pokud jsou zdraví, Vanuaťanům nic nechybí. A nejsou-li otráveni komerčním turismem, dají vám to pocítit. Ovšem každé pravidlo má výjimky, o tom ale až příště.


Žádné komentáře:

Okomentovat