13. 12. 2011

Koupel v nektaru nebo v třitisícekrát hygienické limity překračující Ganze aneb když dva dělají totéž, není to totéž

Ať se vám Indie líbí nebo ne, nelze jí upřít obrovskou náboženskou pestrost. Indickou pouť jsme začali pod buddhistickými modlitebními praporky a pokračovali v ní přes stáda muslimských pastevců v Kašmíru, srinagarské mešity, šikary a hausbóty. V tomto příspěvku navštívíme nejvýznamnější svatyni Sikhů – Zlatý chrám v Amritsaru a obdobně důležité místo pro většinové Hindy – Váránasí.

Zlatý chrám majestátních Sikhů byl první nížinnou destinací, kterou jsme při studiu indických reálií vybrali k návštěvě. Popis chrámu se nám zdál zajímavý, ještě než jsme viděli první fotky. A realita předčila očekávání. V nehimalájské Indii jsme dosud nepoznali působivější místo. Komplex Zlatého chrámu je architektonicky krásně řešený, vzdušný a nepřeplácaný. Všude je čisto a z reproduktorů se line příjemná meditační hudba, přenášená z non-stop živé produkce uvnitř chrámu.


Samotný Zlatý chrám stojí ve středu areálu a zároveň uprostřed velké vodní plochy nazývané Amrit Sarovar - nektarová lázeň, jež také dala název celému městu. Koupel v ní je nezbytnou součástí sikhského náboženského obřadu. Na střechu a výzdobu Zlatého chrámu bylo použito 750 kilogramů zlata, a tak jeho název zůstává pravdivým i s malým písmenem na začátku.


Po prohlídce chrámu jsme se pohodlně usadili v chladivém stínu dlouhých mramorových loubí táhnoucích se podél nektarové lázně a pozorovali sikhské hemžení. Sikhové jsou tak trochu jiní Indové! Ať už mohutnějším vzrůstem, typickým plnovousem a nestříhanými vlasy zabalenými v pestrobarevné paletě turbanů, nebo chováním a zvyky. I jejich krvavé dějiny jsou neobyčejně poučné; pokud Zlatý chrám navštívíte, určitě nevynechejte muzeum uvnitř areálu. Značně si v něm rozšíříte povědomí o způsobech usmrcování a mučení, včetně vaření a pečení za živa, stahování z kůže či ověšování těla končetinami a orgány potomstva. Vše vyvedeno v zářivých barvách na velkoformátových obrazech. Sikhové to stojíce v cestě početným nájezdníkům i jejich méně slavným odchodům z Indie holt neměli jednoduché.


Na první pohled nás zaujala důstojnost a hrdost Sikhů pozvolna obcházejících Zlatý chrám. Zakládají si na své nezávislosti a soběstačnosti. Zároveň však věří v rovnost lidí a odmítají dosud hojně rozšířený kastovní systém. Hinduistickým brahmínům, kteří odmítají jíst nebo sdílet jídlo s příslušníky nižších kast, nemohou Sikhové dát přeneseně ani doslova větší vzkaz, než tak činí v chrámové kuchyni a jídelně.


V největších představitelných hrncích na kamnech, kde se pálí celé kmeny, vaří Sikhové denně pro několik desítek tisíc návštěvníků chrámu. Zdarma. Tuny rýže, hektolitry dhalu, desetitisíce chlebových placek. Stovky dobrovolníků se na chvilku nezastaví. Před kuchyní sedí zástupy loupačů česneku a cibule. Když zafouká větřík, pláčou i opodál sedící. Hrnce jsou tak veliké, že kdyby se tu vařilo maso, mohly by se v nich vařit celé krávy. Rýže se v kádích o velikosti zahradního bazénu rozhrabuje hráběmi.


Do několika prostorných jídelen jsou vpouštěny turnusy hladových strávníků. Chvilku po dosednutí do tureckého sedu už na kovový tácek dopadají první příděly jídla. Rozlévači hbitě kmitají uličkami a velkými naběračkami vykouzlují úsměv na nejedné tváři. Každému kolik hrdlo ráčí. Ale moc to neprotahovat, za dveřmi už čeká další turnus. Za mohutného rámusu odevzdáváme nádobí, které obratem putuje do podobně gigantické umývárny. Oběd je za námi, následuje opět rozjímání pod loubím.


V rozjímání pokračujeme i cestou do kdysi Beatles proslaveného Rišikéše; přesněji řečeno cestou do Josimathu a hor kolem druhé indické nejvyšší hory Nanda Devi -7816 m.n.m. Rišikéšem plánujeme pouze projet a realita na místě naše obavy potvrzuje. Ganga se tu sice dá ještě nazývat řekou, ale se spiritualitou to má pramálo společného. Připadáme si jako v nějakém duchovním supermarketu. Kurzy všech možných cvičení, meditace, pobyty v minimálně architektonicky zcela bezduchých ašramech; kupujte, sleva taková a maková. Kupodivu se ale stále ještě nalezne dost těch, kteří za domnělé duševní očištění či povznesení neváhají utratit nemalý peníz. Pohled na takové postrojené jedince, jejichž vzhled jistě nemusíme do podrobností popisovat, je vskutku zábavný.


Na Sikhy a jejich nezávislost si znovu briskně vzpomínáme ve chvíli, kdy se potkáváme se prvními zástupy „svatých mužů“ Sadhus. Stojí ve frontě na oběd u místní obdoby Armády spásy. Možná jsme jen měli smůlu na špatný vzorek, ale důvod jejich svatosti nám zůstává zamlžen. Údajně se vzdávají rodinného života, aby sloužili Bohu, ale my je viděli vždy buď jen u výdejny jídla, nebo při leckdy docela nevybíravém žebrání. Mají sice také dlouhé vlasy a vousy, ale to snad jako kvalifikace na svatého stále ještě nepostačuje... Ostatně jak samotný Buddha vyčítal elitářským brahmínům: svatými nebo osvícenými se nerodíte a nestáváte vzhledem nebo oděvem, ale jen a pouze vašimi skutky!


Přivítání v Josimathu po nepopsatelné dvanáctihodinové jízdě, kteroužto jsme urazili přesně stejnou vzdálenost jako z Prahy do Brna, bylo nepřeslechnutelné. Přijeli jsme zrovna v době vrcholících oslav svátku světel Diwali a ještě za jízdy jsme pochopili, že v Indii žádná omezení na prodej pyrotechniky neexistují. Přívlastek zábavní jsme vynechali úmyslně, protože tady se jedná o čistočistý boj o život nebo minimálně o sluch. Do hostelu jsme se více plazili, než šli a po většinu noci jsme si připadali jak v Drážďanech v noci z 13. na 14. února 1945.


Válečný stav trval několik dní. Během relativně bezpečnějších částí dne, tj. obvykle mezi pátou ranní a polednem, jsme se občas s největší opatrností odvážili ven. Mimo jiné v zoufalé snaze sehnat konečně maso. V hinduistických částech Indie to je téměř neřešitelný problém. Ovšem bez masa a otravováni zdevastovaným životním prostředím už začínáme docela skomírat. Po celý dosavadní rok cestování jsme si drželi optimální váhu, dokonce i při velmi náročném trekování v Jižní Americe (díky vám argentinské steaky, ó díky!). V bezmasé Indii to však s námi po této stránce jde od deseti k pěti a je nejvyšší čas to změnit. Je to však zároveň velmi cenná zkušenost. Poprvé jsme si (nedobrovolně) vyzkoušeli delší vegetariánskou zkušenost a závěr je jasný. Vegetariánství je možná vhodné pro poklidný meditační život, ale pro člověka v pohybu znamená jen strádání, slabost a nemoci.

Vybíráme kuře, spíše však už slepici, neboť kuře v kleci v důsledku malého odbytu přestárlo, a za dvě minuty si odnášíme ještě teplé maso a básníme o hutném vývaru. Paní domu nás však vyvádí z omylu, prý jsou zásadoví vegetariáni a tak nám nejen nepůjčí nádobí, ale ani nás s masem nepustí přes práh kuchyně. Musíme zpátky do města, abychom si od méně extrémistických lidí půjčili papiňák. Polévku pak vaříme na benzíňáku před domem. Stejně se nemůžeme zbavit pocitu, že většina lidí je zde vegetariány nikoliv ze zásadovosti, ale prostě z donucení...

Sice vegetariáni a uctívači krav, ale utrpení posvátných zvířat se zdá Hindy nechávat chladnými. Nemluvě o námi nevyřešené záhadě, kam neustále se množící kraví populace mizí a zda všechno hovězí v knedlíčcích momos pochází výlučně z krav chovaných nehinduisty...a jak se to vlastně v režimu volného pohybu krav dá zjistit a zajistit? Šťastnější menšina krav je opečovávána, jak o tom bylo pojednáno v prvním indickém příspěvku, většina z nich však ve městech žije bezdomoveckým životem. Postupně se odpadkovou dietou otravují k smrti a je jen otázkou, zda je dříve zabije nějaká chemie nebo igelitové pytlíky, které jim pozvolna, ale jistě ucpávají trávicí systém.


Na původně plánovaný čtyřdenní trek jsme se necítili úplně v kondici, a tak jsme se omezili na výlety jednodenní. Byli jsme fascinováni množstvím lidí žijících i v takto vysokých a obtížně dostupných horách. V ulicích „horské vesničky“ Josimathu jsme si připadali jako na Václaváku. V noci svítí okna i na těch nejnepředstavitelnějších místech, kde by v Evropě o stavbě čehokoliv k bydlení nikdo ani na vteřinu neuvažoval. Z lyžařského střediska Auli jsme si užili kýžených výhledů na Nanda Devi a vydali jsme se na nekýženou cestu zpět.


Když už jsme začali tím kravím pokrytectvím, tak můžeme přidat hned několik dalších, s nimiž jsme se v těchto dnech čelně srazili. Cestou do Haridwaru jsme najednou zastavili na malé plošině u jakéhosi stánku. Přes plošinu tekla voda a o kousek dál padala strmě dolů. Jako obvykle v místě „vodopádu“ byla naplavena obří hromada zapáchajících odpadků a celé okolí vypadalo velmi nevábně. Díváme se zpět a vidíme, že důvodem zastávky je mytí neznatelně zaprášeného auta. A to prosím Hindové prohlašují, že Ganga je čistá řeka! Alenka v říši divů hadr...

V Haridwaru lze ještě výrok o čistotě Gangy považovat za malou lež, v o 800 kilometrů níže po proudu ležícím Váránasí to je ovšem již lež jako věž. V prvně jmenovaném městě, kde je Ganga ještě řekou a nikoliv stokou, jsme se zúčastnili obřadu na její uctění – Ganga Aarti a užili jsme si jej mnohem více než později v turistickém Váránasí.



Během cesty vlakem do Váránasí jsme opět absolvovali nespočet nejen slovních výměn s obtěžovateli všeho druhu. Už jich máme po krk a nad všechny žebráky, vtíravé prodejce a dohazovače jsou nejodpornější patologicky sexuálně nevyřádění zástupci mužského pohlaví. Nebudeme se tu rozepisovat o všech jejich oplzlostech směřujících na Soňu, na něž je jedinou fungující reakcí pořádná rána trekovou holí přes záda. Mlácení bambusovou holí je ostatně běžná praxe policistů, kteří tak trestají třeba neposlušné řidiče nebo přistižené zloděje.

Zmínění chlípníci se prosím takto chovají i přesto, že cestujeme v páru. Nebohé ženy, které se musí Indií probíjet samy. Oficiální hesla sice hlásají odmítání západní kultury a společenská etiketa káže striktně nekontaktní, ale indičtí muži se přesto nebo spíše právě proto chovají hůře než většina zvrhlíků jinde. Nechceme fušovat do řemesla sociologům a psychiatrům, avšak možná to bude těch skoro deset procent mužů, kteří statisticky nemají šanci najít si manželku nebo stálou partnerku. V důsledku rigidních tradic domluvených svateb a vysokého věna vypláceného dcerám jsou totiž v Indii rozšířeny potraty a usmrcování novorozených holčiček. Výsledkem je hrubě nepoměrný počet mužů a žen.

Do Váránasí je to vlakem 14 hodin. Po probdělé noci s hudební kulisou symfonického orchestru se sólisty Chrápotem Nepřeslechnutelným, Krkem Mohutným a především Prdem Pšoukem Raketovo-Karburátorovým, pročítáme odložené noviny. Naše evropskými protidiskriminačními politikami až přecitlivělé zraky se zarazí na inzertní straně. Alenka v říši divů na druhou. Rodiče zde poptávají a nabízí své potomky k ženění a vdávání jako na dobytčím trhu. Bez okolků se prezentují a velmi specificky požadují tělesné proporce, barvy pletí, vzdělání, kasty, neposkvrněnost... Opět nezbývá než konstatovat: jiný kraj, jiný mrav.


Tohoto tvrzení se držíme, i když se ve Váránasí stáváme Alenkami v říši divů na třetí. Desítky milionů lidí mezi Haridwarem a Váránasím proměnily Gangu v obří otevřenou kanalizaci. Nejbenevolentnější limity pro koupání jsou ve Váránasí překročeny asi třitisícekrát! Ve vodě není prakticky žádný kyslík. Vesele se koupajícím poutníkům, pradlenám ani lidem provádějícím v řece „očistu“ včetně „čištění“ si zubů se to však nezdá vadit. Z nálady je nevyvedou ani kolem plovoucí nafouklá zvířata nebo nedaleké kremační gháty.


Ty jsou scénou hodnou samostatného popisu. „Věčný“ oheň, z nějž jsou kremační hranice zažehávány, prý na březích Gangy ve Váránasí hoří nepřetržitě několik tisíc let. Spaluje se 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. Zážitek je to vskutku multismyslový; podrobnosti samotného pálení jistě netřeba rozvádět. Podle zvoleného druhu dřeva může spálení nebožtíka vyjít až na astronomické desetitisíce korun. Ale pozor, děti do deseti let se nepálí, házejí se přímo do Gangy. Stejný osud je určen svatým mužům, malomocným a pošlému zvířectvu. Na to vše můžete při projížďce po Ganze narazit.


Hranice plápolají, teplý vzduch nám rozfoukává vlasy, očí slzí ze štiplavého dýmu. Mezi ohni a „ve frontě“ ležícími těly se volně procházejí krávy a kozy a okusují zbytky květinové výzdoby. Děti pouštějí draky. Dospělí se smáčejí v řece. Kolem několika přihlížejících turistů krouží žebráci a prodejci drog. Když se vítr otočí naším směrem, prohlašujeme kremační zážitek za dostatečný a vydáváme se strávit zbytek odpoledne v poněkud méně citově vypjatém prostředí – v hedvábných manufakturách muslimské čtvrti.


Závěrečné dny v Indii trávíme v buddhistickém poutním místě Bodyghaya, kde se princ Siddhartha Gautama před dvěma tisíci šesti sty lety stal po prožitém osvícení Buddhou. Bydlíme přímo v bhútánském klášteře a v duchu děkujeme Buddhistům za jejich pořádnost a čistotu. Bodyghaya se připravuje na prosincový příjezd Dalajlámy, a tak se všude uklízí, opravuje a natírá. Svůj klášter tu má prakticky každá země, kde je Buddhismus významněji zastoupen. Prošli jsme je všechny, ale náš bhútánský je stejně ze všech nejhezčí :-)



Máváme gigantickému Buddhovi, jenž v sobě údajně skrývá dvacet tisíc malých bronzových Buddhů, a pak přes největší asijský „veletrh“ dobytka, koní a slonů v Sonepuru hurá do Nepálu...už bylo na čase.


Při přejezdu do Hajipuru po jednom z nejdelších světových říčních mostů Mahatma Gandhi Seti (přes Gangu) se nám naskýtají obrazy jako z apokalypsy. Pokud by měl nastat konec lidské civilizace, tak takhle si představujeme jeho kulisy... Indie skutečně budiž důrazným varováním, jak by mohl svět dopadnout, pokud se významně nezbrzdí současná populační exploze.


Závěrem k Indii dva knižní tipy. V Kašmíru jsme si pořídili velice poučnou knihu No god, bud God - the Origins, Evolution and Future of Islam od Rezy Aslana, která je skvělým filtrem čtivě oddělujícím skutečný Islám od balastu naneseného nejen západní propagandou. Ale pokud jste v Indii byli nebo se tam chystáte, případně se o ní alespoň zajímáte, pak zcela nezbytnou a úžasně vtipně napsanou knihou je Holy Cow: An Indian Adventure od Sarah Macdonald. Dostala se nám do ruky až na samém konci pobytu, ale shodou okolností se její děj odehrává na spoustě míst, kde jsme také byli, a mnoho Sářiných zážitků jako by bylo opsáno z našeho deníku.


Fotky vztahující se k tomuto příspěvku naleznete ve složce Indie pod čísly 256 – 369.

Žádné komentáře:

Okomentovat