Proč cesta kolem světa JINAK aneb jak a kam cestujeme?

Willy Fog objel svět za na svou dobu neskutečných 80 dní. Pro něj byla cesta jediným cílem, především pak její rychlost. Nakonec mu vítězství v odvážné sázce zajistila až absence mezinárodní datové hranice, díky níž východním směrem jedoucí pan Fog „získal jeden den navíc“.

S dnes běžně dostupnými prostředky lze cestu po Fogových stopách zvládnout za pár dní. A mnozí se zdají být jeho touhou po rychlosti inspirováni a s využitím balíčků leteckých aliancí létají z jedné světové metropole do další, jako kdyby jim na záda dýchala nula nula sedmička. Technicky sice všechny poledníky a rovník překonají, ale spíše než o cestu kolem světa se v takových případech nejedná o moc více, než o let kolem světa.
 

Podobně dostává kvalita od kvantity na frak v případě zatvrzelých státosběračů, kteří neváhají překonávat leckdy veliké vzdálenosti, aby si za pár hodin či dní mohli připsat další čárku. Není nic snazšího, než přiletět do města XY, objet pár průvodcem doporučených památek a už zase sedět v letadle směr další země či dokonce kontinent. Google Street View poskytne zhruba stejnou službu a netřeba ani opouštět oblíbené křeslo :-)

My se to snažíme dělat jinak. Kvalita má před kvantitou přednost. Tak třeba za rok, co už máme za sebou, bychom bývali bez problémů a bez výrazného zvýšení nákladů mohli navštívit dvakrát tolik zemí; udělat několikrát tolik fotek, pózujíce se strojeným úsměvem před mnohými světovými dominantami. Ale k čemu to? Co bychom si z takového venividivyfotilského poskakování odnesli, kromě přehršle tuctových fotek a místopisné munice do hospodských „Kde jsem všude byl...“ bitev?

Naše zkušenost je jasná. Čím víc chcete při cestování poznat a prožít, tím víc platí rčení, že méně je více. Více času na méně místech v méně zemích. Jen tak má člověk dost času a volnosti na improvizaci, poznávání průvodci neocejchovaných míst a nasávání autentické atmosféry.

Zastavme se ještě u průvodců (myšleno těch knižních). Používáme je i my, zejména stran obecných a logistických informací. Naopak v oblasti konkrétních tipů na místa, ubytování, apod. se je snažíme používat co nejméně. Tady jejich vydavatelé často prokazují cestovatelské komunitě medvědí službu. Zejména zabíhají-li mimo „hlavní atrakce“ a snaží-li se příliš myslet za čtenáře a cestu za něj plánovat.

Nemnohý výletník se v důsledku kombinace nevědomosti a lenosti nechává těmito plány otrocky vést a ejhle, zárodky „cestovatelských dálnic“ jsou na světě. Vrcholem absurdity jsou nezřídkakdy používaná „tajná“ doporučení na „skryté ráje“ a „místa turismem dosud nedotčená“, adresovaná pouhé několikasettisícové, ne-li větší, čtenářské obci. Stačí pár let a všechny přívlastky navozující představu turismem nedotčeného místa padají pod stůl.

Zpod stejného stolu jsou ovšem obratem vyndávány poutače se standardní „euroamerickou“ cestovatelskou jídelní a nápojovou nabídkou. O přední místa se zaručeně perou banánový koktejl s palačinkami, muffiny a hamburgery. Naplňuje se tak zvláštní touha mnohých, cítit se při cestování jako doma. Vyrážejí z domova za cizinou, ale z ciziny se pak snaží co nejvíce udělat domov.

Skutečně, ty „nejprovařenější“ turistické destinace se v konečném stádiu většinou stanou replikami západního světa, navzájem se odlišujícími jen kulisami v pozadí. Průvodce taková místa označují jako „backpacker hub”, „backpacker paradise“, „backpacker playground“ či podobně. Vyhýbejte se jim zdaleka, pokud ovšem netoužíte letět přes půl světa, abyste si zazorbovali, zajedli to palačinkou se šlehačkou a po večerech vedli rádoby moudré debaty. „Gringoši“, jak jim od pobytů v Jižní Americe říkáme, naučí místní na západní ceny, ale služby ještě dlouho a dlouho poté zůstávají na původní úrovni.

Pokud máme na výběr, tak tyto gringohřiště objíždíme velkým obloukem. Většinou se nám to daří a většinou také platí, že čím méně gringošů potkáme, tím zdárnější je průběh dané akce. Existují pochopitelně místa a treky, kde se davům vyhnout nelze. Pak záleží na tom, zda naše touha „napadené“ místo vidět převáží nad destruktivním vlivem množství turistů či naopak. Zatímco například peruánské Machu Picchu nebo indický Taj Mahal jsme bez většího rozmýšlení vzdali, nepálským trekům dáme pro jejich jedinečnost šanci.

Od cestování očekáváme především intenzívní kontakt s přírodou (zejména horami) a autentickou místní kulturou, nikoliv pochod ve frontě nebo lidské divadlo v podobě cestovními kancelářemi organizovaných návštěv „domorodých“ vesnic. Cestujeme většinou jako místní, bydlíme a stravujeme se jako oni. Rádi platíme místní ceny místním lidem. Nesnášíme naopak přístup mnohých gringošů, kteří s argumentem, že je to stále levné (na evropské, americké, australské poměry), místní nesmyslně přeplácejí.

Nejraději a nejčastěji vyrážíme do hor a tudíž předně do končin, kde nějaké pořádné hory jsou. Placky nás neberou, pokud nejsou výjimečné v jiném směru, jako třeba Oceánie. Po náročném trekování, ať už horami nebo džunglí, vezmeme rádi za vděk vymoženostmi civilizace, ale příliš dlouho nás kodrcání městy nebaví.

Možná by vás ještě zajímalo, jak jsme vybírali destinace pro cestu kolem světa. Předně jsme chtěli zpět do naší milované Jižní Ameriky a především do And. Proto opět Bolívie a Chile a nově Argentina. Patagonie je jedním z nejkrásnějších míst světa, ne-li vůbec nejkrásnějším. Panenskost tamní přírody je neuvěřitelná, a to tím spíše, když na ni teď vzpomínáme z indického Váránasí. Antarktida byla jihoamerické části pobytu neplánovanou, ale přesladkou třešničkou na dortu.

Nový Zéland – kdo by tam nechtěl? Za vše mluví filmová trilogie Pána prstenů. A pak náš dětský sen, Oceánie. Pro Středoevropana bez moře je to vskutku jiný kafe! Nejidyličtější ostrůvky s nepředstavitelně krásným podmořským životem. Ráj na zemi. Poté o poznání drsnější Austrálie, s neoddiskutovatelnou krásou zabalenou v tvrdé skořápce vzdáleností a astronomických cen.

Asie je jednou z nejoblíbenějších cestovatelských destinací. Prožili jsme tu při mnoha cestách spoustu krásného, ale přijde nám, že za Jižní Amerikou přeci jen pokulhává. Hlavním důvodem je přílišná koncentrace lidí. Nejlépe to vidíme právě v Indii – himálajské oblasti jsou úžasné, ale přednosti ostatních částí země jsou mnohdy přebity šílenou přelidněností, špínou a hlukem.

Již vícekrát byla řeč o tom, že nejsme státosběrači a navštívené země evidujeme prostě pro zajímavost. Je spousta zemí, kam nás nic netáhne. Jsou ovšem také země, kam bychom se podívali rádi, kde tomu však brání nemožnost svobodně cestovat a/nebo bezpečnostní situace. Prosíme, nechytejte nás za slovo, víme, že jsou výjimky, ale obecně za takto problematický můžeme označit celý kontinent – Afriku. Jistě, není problém se do Afriky podívat, ale problémem v mnohých afrických končinách je cestovat tam podle našich představ. Nezávisle, napříč zeměmi, bez omezení. Občanské války, kmenové nepokoje, zdravotní komplikace, pouliční kriminalita, nesmyslně vysoké ceny, to jsou nežádoucí jevy rozšířené v dnešní Africe mnohem více, než na jiných kontinentech. Jsou výjimky místní i časové, ale celkově ta situace není dobrá. Zatímco až na bílé vrány jako třeba Severní Korea lze po Asii i Jižní Americe cestovat volně, trekovat podle libosti a bez problémů přecházet hranice, v Africe bezpečně a bez obav často nikoliv.

Afrika se proto do naší cesty kolem světa nehodila, jakkoliv by bylo snadné tam přiletět a vztyčit vlajku. Neházíme však flintu do žita a doufáme, že se tam jednoho dne nejen podíváme, ale procestujeme jí podobně důkladně jako všechny ostatní kontinenty. Bude to však vyžadovat samostatnou a poněkud odlišně pojatou akci, než je zde popisovaná cesta kolem světa. (aktualizace: Afrika nás již na jedné z následných cest přivítala – více viz samostatný příspěvek). Stejně tak doufáme, že časem povolí i nesmyslná omezení a zákazy, pro něž v současnosti z našeho pohledu nemá smysl jezdit do Tibetu či Bhútánu.

Tolik pro tuto chvíli k tomu, jak cestujeme, v dalším příspěvku se podíváme zpět do Indie do zlatého chrámu a na nejposvátnější řeku světa. Jinak vězte, že s cestou kolem světa je spojena řada dalších otázek, jako třeba načasování (v našem případě tomu říkáme „cesta za létem“, ale dalo by se tomu přezdívat i útěk před monzuny), letenky, pojištění, apod. To by určitě vydalo na samostatné pojednání, které možná časem sepíšeme. V mezidobí nechť se případní zájemci na nás bez obav obracejí se zvídavými dotazy.