Jak jsme posílali balík

Ještě než zvládneme „dát na papír“ zážitky z Vánoc a Silvestra, nemůžeme si odpustit alespoň stručnou dodatečnou zmínku o tom, jak jsme z Bolívie -Tarijy posílali domů balík.

Sešlo se pár věcí, které bylo potřeba poslat do Čech, a tak jsme zavítali na místní poštu, abychom se dotázali, jak na to. Jak se ukázalo, na bolivijské poměry je to služba poměrně drahá, a tak jsme očekávali (i když přeci jen s určitým skepticismem), že bude poskytnuta v odpovídající kvalitě. Při odbavování balíku jsme se ze začátku docela nasmáli, než nám úsměv postupně zmrzl na rtech.

Prvním problémem bylo postavit na jisto médium, ve kterém je možno námi požadovaný obsah odeslati. Nastal spor mezi liberálnější pracovnicí pošty, která připouštěla i možnost odeslání v pytli, což je mimochodem věc v Bolívii obvyklá a i docela praktická, a militantní zastánkyní světa čistě krabicového. Nakonec láska a pytel nezvítězili nad krabicí a tak jsme se jali shánět médium hranaté. I nakonec se zadařilo a nastala fáze plnící. Byli jsme upozorněni, že plnit sice můžeme, ale pouze provizorně, protože před odesláním se prý na poště bude kontrolovat obsah.

Tuto skutečnost jsme přijali rozhodně s větším pochopením než tu další. I ten nejsušší a nejzbyrokratizovanější rakouskouherský úředníček by nepochybně zbledl závistí, pokud by poznal papírový arzenál bolivijské pošty při odesílání balíku do zahraničí. Kalibr této zbraně je obrovský, konkrétně 16. Právě tolik formulářů jsme museli vyplnit, aby nám balík na poště vzali. Proč? To ví jen déšť a vítr. Nejprve jsme to brali jen jako nedorozumění, ale naše znalost španělštiny v tomto případě, bohužel, na vině nebyla. Nemluvě o tom, že se jednalo o dvakrát osm stejných formulářů. Proč proboha nebyly propisovací?

To ale ještě zdaleka nebylo vše. Asi hodinu nám trvalo vyplnění všech formulářů. Mimo jiné jsme museli uvést seznam všech položek v balíku a jejich cenu – španělština pro pokročilé IV. hadr. Vyčerpáni jsme se dostavili na poštu, v jedné ruce 16 formulářů, ve druhé krabici s věcmi. Paní formuláře vzala a jeden po druhém (sic!) je začala doplňovat na archaickém psacím stroji jednoprstým stylem. Cvak, cvak... Ufff... Hodiny běžely...

Paní docvakala a jala se vypisovat dvě obsáhlá potvrzení, jedno o převzetí balíku a druhé o zaplacení. Následně nám obě potvrzení skrz okénko podala s tím, že originál je pro nás, ona ale že potřebuje od každého kopii, takže máme vyrazit do města a někde je okopírovat. Kudla v kapse již byla otevřená, ale protože osud balíku byl zcela v rukou oné korpulentní dámy za přepážkou, nezbylo nám než jí se skřípěním zubů opět zavřít a vyrazit hledat kopírku. Kopírka nalezena, kopie odevzdány, načež se paní jala volat celníkům, aby se dostavili zkontrolovat obsah balíku, který si (otevřený) od nás vzala a postavila za přepážku.

Po necelé hodině čekání vidíme zvenku přicházet pána v maskáčích. Projde kolem nás a krátce na to na nás naše paní volá, že tedy konečně bude následovat kontrola obsahu balíku. Všichni jsme se sešli v potemnělé místnosti a na povel maskovaného celníka jsme vyložili obsah krabice na stůl. Kus po kuse začal celník prohmatávat každičký coul všech věcí v balíku a následně, snad pro nedostatek policejních psů a k našemu těžko skrývanému pobavení, se jal kus po kuse očichávat. Škoda, že jsme neposílali domů nějaké ty řádně uleželé ponožky a spodní prádlo... Absurdita situace vyvrcholila, když celník dočuchal, spolu s paní od přepážky odkráčel a nás nechal v místnosti, abychom balík zabalili a zalepili. Kdybychom fakt chtěli něco pašovat, tak jsme teď mohli původní obsah kontrabandem zcela nahradit. Mimochodem na poště neměli jedinou průhlednou lepenku na přelepení papíru s adresou a tak jsme zase běželi shánět do města. Jiný kraj, jiný mrav. Pokud jste si někdy stěžovali na služby naší pošty, možná vám toto poněkud zvedne laťku, nad kterou budete nechávat volný průchod emocím.

Na závěr se sluší se uvést, že balík přes všechna úskalí po necelém měsíci dorazil v pořádku do cíle.