Třicetkrát na Sněžku a zpět aneb 300 kilometrů kolem Everestu horizontálně a 20 vertikálně

Do Nepálu jsme přijížděli se smíšenými pocity. Na jednu stranu jsme si s nadšením užívali po indickém marasmu znovu nabytou možnost spatřit slunce a volně dýchat, na stranu druhou jsme se přeci jen obávali pověstných davů, které nás měly čekat na zamýšleném treku kolem Everestu.

I nepříliš čisté nepálské hlavní město Kathmandu nám po měsíci v nížinách indického severu připadalo jako člověkem nedotčená džungle uprostřed amazonského pralesa. Ceny jsme mohli přestat dělit třemi, stačilo je občas kosmeticky upravit. První dojmy z Nepálu jsou bez poskvrny. A co více, ani v jedné z nejturističtějších světových turistických čtvrtí, Thamelu, se žádné davy nekonají.

Čínská víza, letenky, trekovací registrace, nákupy, úschova věcí, komunikace s domovem. Pár dní nám trvá, než vyřídíme vše potřebné, prohlídku Kathmandu a okolí necháváme na později. Ještě přežít den v autobuse do vesničky Shivalaya a ráno zase konečně ten skvělý pocit začínajícího treku. Batoh na záda a jdeme na to.

Vyrážíme ze zamlžených rozkvetlých tropů, pomeranče a banány jsou ještě na stromech. Do základního tábora Everestu a dalších míst v bezprostřední blízkosti první, čtvrté, páté a šesté nejvyšší hory světa se vydáváme po stopách pionýrských expedic, kdy ještě neexistovala možnost letecké dopravy do Lukly. Do „skutečných“ bílých Himalájí bychom měli dorazit asi za týden. Ale nenechte se mýlit, tato část treku je až na absolutní nadmořskou výšku náročnější než mnohé dny ve velehorách.

Profil trasy ze Shivalayi do Lukly se dá trefně přirovnat k listu pily. Téměř každý den musíme překonat mezi patnácti sty a dvěma a půl tisíci výškovými metry. Okolní krajina ovšem stojí za to. Na rozdíl od Indie se tady život člověka zdá být s přírodou v mnohem větší symbióze. Mile upravené kamenné domečky jsou obklopeny kvetoucí zelení a kaskádovitými políčky prosa či zeleniny. Lidé se usmívají, a pokud něco prodávají nebo nabízejí, tak to rozhodně nevnucují.

Pěšina často vede přímo po zápražích domů a lavičky na nich vybízejí k usednutí. Skoro všude vám nabídnou čaj, něco k snědku i postel. Proto se také o trekování v této oblasti hovoří jako o teahouse treku. Když se podíváte na výzdobu domu, často zjistíte, že váš hostitel jako šerpa dosáhl třeba desetkrát vrcholu Everestu. Krále hor zanedlouho také poprvé na vlastní oči spatřujeme, zatím jen jako špičičku v dlouhém, vzdáleném panoramatu.

Cestu lemují buddhistické stupy a modlitební kameny, nejčastěji s mantrou „O mane padme hum.“ A samozřejmě také dopravní provoz. Při absenci silnic motory nahrazují mulí, yačí a hlavně lidské síly. Řádný obdiv k nim získáte, teprve když si uvědomíte, že drtivá většina lidských výtvorů sem musela být mnoho desítek kilometrů donesena. Pravda, my jsme sice mezi návštěvníky oblasti ojedinělými bílými vránami, protože si své patnácti a dvacetikilové batohy neseme sami a dokážeme tak úděl nosičů spíše ocenit, ale jejich náklad je přeci jen ještě zcela z jiného světa. Kdyby si někteří z nich místo jejich dlouhých a širokých nákladů dali na záda Soňu i s batohem, nenesli by o moc více... Považte navíc, že veškerou tíhu nákladu nesou zavěšenu na hlavě!

S mlhou prvních dvou dní treku nás snad již definitivně opustil i indický kašel. Systém se zdárně pročišťuje a jako jeho odraz se nám nad hlavou rozevírá nejmodřejší obloha z modrých, aby po celé následující tři týdny byla pozadím, na němž panoramata himálajských velikánů vyniknou v celé jejich nebývalé kráse. Děkujeme ti štěstěno převelice, „shoulder season“ se opět ukázala jako moudrá volba.

Radost nám dělá nejen nejlepší možné počasí, ale i nepřítomnost turistů. Je jich tu jen nepatrně více než mráčků na vymetené obloze. Jdeme v podstatě sami. Jak na ni většinou nadáváme, tak teď za ovčí povahu většiny gringošů děkujeme. Přes veškeré odrazující zprávy o chození v řadě, frontách před mosty a přeplněným ubytováním sem pravidelně stádně přijíždějí v říjnu. Koncem listopadu a v prosinci je to již jen zlomek říjnových čísel.

Ještě více pookřáváme, když seznáváme, že situace není o nic horší ani za Luklou, kam se v říjnu z letadel denně vyhrnou stovky goretexových zakuklenců, jejichž „úžasné“ funkční (Už jen promluvit...) oblečení většinou ještě pár dnů před tím leželo ve skladu nějakého prestižního outdoorového obchodu. Jakmile opouštíme hlavní trasu, jsme sami. Neuvěřitelné.

Máme ambiciózní plán projít v podstatě nejdelší možnou trasu bez použití lezeckého náčiní. Chceme spojit všechny čtyři treky v oblasti a kromě hlavního údolí vedoucího k základnímu táboru Everestu projít také údolí řek Dudh Kosi (Gokyo), Imja Khola (Chhukung) a Bhote Kosi (Thame). Abychom tak mohli učinit okružní trasou bez vracení se zpět stejnou cestou, budeme muset překonat tři velice vysoká sedla – „Tři sedla“, nepochybně jedny z nejvyšších trekovacích sedel světa – Kongma La 5535 m.n.m., Cho La 5420 m.n.m. a Renjo La 5345 m.n.m. V Cho La má být ledovec, v ostatních ledovka, která však může být ještě nebezpečnější, tak uvidíme.

Kromě dosažení základního tábora Everestu ve výšce 5340 m.n.m. je naším hlavním cílem několik strategicky umístěných vrcholků, z nichž jsou vskutku světové výhledy na výše zmiňované osmitisícovky, jakož i na mnoho leckdy ještě krásnějších sedmi a šestitisícovek – viz například nepálský Matterhorn Ama Dablam (6856 m.n.m.). V hlavních rolích Mount Everest (8848 m.n.m.), Lhotse (8501 m.n.m.), Makalu (8463 m.n.m) a Cho Oyu (8201 m.n.m.). Oskara za snahu dostává nejvyšší NEosmitisícovka, resp. nejvyšší sedmitisícovka světa Gyachung Kang (7952 m.n.m.), na fotce "dvouvrchol" vpravo – pouhých 48 metrů a Messner a spol. by hned měli více práce.

Aklimatizace probíhá hladce, přeci jen je znát, že jsme na cestě už přes týden a začali jsme pěkně „od palmiček“, ne letecky z kathmandského hotelu. Cílem prvního většího výstupu je vrchol Nangkartshangu (5090 m.n.m.) nad vesničkou Dingboche (4360 m.n.m.). V dálce poprvé tušíme majestátní Makalu a rozeznáváme kuželoidní Island Peak (6189 m.n.m.), ale hlavní dominantou výhledu z Nangkartshangu je fotogenická kráska Ama Dablam.

Další den stoupáme dále do vesničky Chhukung (4730 m.n.m.) a dáváme si tam slunící den před další metou – vrcholem Chhukung Ri (5546 m.n.m.). Když se poněkud udýcháni na vrcholu díváme na hodinky, zjišťujeme, že jsme výstup vzali poněkud „hákem“, prostě příliš rychle. Ale nějak jsme si nemohli pomoci, s každým metrem se zlepšující výhledy jako by nás přitahovaly magnetickou silou. Večerní bolest hlavy za to byla jen malou daní. Amfiteátr v podobě impozantní stěny Nuptse (7861 m.n.m.), Amy Dablam a na druhé straně překrásné Pumori (7161 m.n.m.) byl strhující. Cenu za podmanivost ale musíme udělit Makalu, jejíž pravidelný jehlanovitý vrchol se těsně před koncem přehlídky odděl do šatu utkaného z nejjemnějšího hedvábí posledních růžovooranžových slunečních paprsků.

V nohách téměř sto padesát kilometrů a více než patnáct výškových. Před námi první těžká zkouška, první ze Tří sedel a hned to nejvyšší. Přes tohle sedlo chodí opravdu jen hrstka nejzatvrzelejších a zdaleka ne všichni do něj vůbec trefí. Podívejte se však na fotku pořízenou cestou do něj a uznejte, že to stojí za to! Půl dne jdeme sami, kolem oběda nás dohání jeden Australan... Ách, jo, zase jeden z nich. Jde s ním místňák a nese mu batoh. OK, budiž. Ovšem když nám sděluje, že mu zaplatil čtyřnásobek obvyklé sazby a na naše zděšení stupidně argumentuje, že to přeci je jen XY australských dolarů, nesetkává se u nás s pochopením.

Moc nefouká, a tak si přímo v sedle dáváme oběd. Australanův průvodce se vrátil stejnou cestou zpět dolů a Australan se vydal přes sedlo. Ještě jsme ani nenakousli první krajíc chleba a Australan (kolem čtyřiceti let věku) je zpátky u nás, že prý to nesejde. Ogoretexován od hlavy až k patě, podrážka boty prakticky netčena. Potkali jsme ho již dříve a vždy se tvářil jako by se narodil se sedákem a cepínem v ruce. Jdeme omrknout situaci. Opravdu, sedlo je ze severní strany pokryto zledovatělým sněhem. Bez maček to je „o držku“.

Rychlou obhlídkou okolí mu nacházíme asi jedinou alternativní trasu, která sice vede ještě prudším svahem, ale obchází zledovatělé části. Necháváme jít Ozzieho napřed a dojídáme oběd. Za chvíli ale slyšíme nářky, že to opravdu nesejde, že se vrátí a kdesi, cosi. Dokonce si „inteligentně“ zahodil dolů hůlky a teď na to kouká, jak puk. Na klidný oběd to nevypadá, balíme a jdeme babysittovat. Slézáme jako první, zachraňujeme Ozziemu hůlky a kámen od kamene ho svádíme na konec svahu. Kongma La za námi, doufejme, že v dalších sedlech budeme podobných extempore ušetřeni.

Jsme zpět v údolí Khumbu, přecházíme obrovský stejnojmenný ledovec a dalšího dne zdárně dorážíme do nejvýše položeného ubytování na celém treku – Gorak Shepu (5160 m.n.m.). Ve vesničce malebně situované na úpatí Pumori plánujeme strávit dvě noci.

Nejprve se vydáváme shlédnout západ slunce na právem nejslavnější světovou horskou „vyhlídku“ na vrcholu Kala Pattar (5545 m.n.m.). Panorama (zleva doprava) Lingtren (6713 m.n.m.), Khumbutse (6639 m.n.m.), Changtse (7550 m.n.m.), Everestu (8848 m.n.m.), Nuptse (7861 m.n.m.), Lhotse (8501 m.n.m.) a Amy Dablam (6856 m.n.m.) je jedním slovem dechberoucí.

Platí to za denního světla, snad ještě více těsně před, ale asi nejvíce chvíli po západu slunce. Tehdy zbytky světla dopadají jen na vrcholky nejvyšších hor a ty jsou postupně barevně nasvěcovány jako vodotrysky v Křižíkově fontáně na pražském Výstavišti. Pak i ony ztmavnou, ale barevná show ještě drahnou chvíli pokračuje na nachovějící a pozvolna do půlnoční modři přecházející obloze. Zmrzlýma rukama ukládáme foťáky do obalů a sestupujíce za svitu přibývajícího měsíce se těšíme na horkou čokoládu čekající na nás o 400 metrů níže.

Výlet do 5340 m.n.m. vysoko položeného základního tábora Everestu absolvujeme nazítří v poklidu a kupodivu opět sami. Až chvíli po nás do teď opuštěného „base campu“ doráží další skupinka. Mimo sezonu je základní tábor tvořen pouze níže vyfoceným kamenem. V dubnu a květnu byste to tu ale nepoznali. Ledovec Khumbu je na všechny strany pokryt desítkami různě velikých stanů, naleznete tu nejmodernější telekomunikační techniku, obří jídelny, koupelny nebo třeba pekárnu. Kde jsou doby Hillaryho osamělých pokusů? Dnes je lezení na Everest dobře fungujícím průmyslem. I když každé kolo se občas zadře... O jednom takovém tragickém zadření, jakož i o atmosféře a podmínkách komerčního horolezectví si přečtěte v čtivé a velmi poučné knížce Jona Krakauera, Into Thin Air. Hlavně prosím ti z vás, kteří by si chtěli něco dokazovat!

Další úžasná vyhlídka nás čeká v údolí obecně známém jako Gokyo (podle tamní vesničky). Cesta do něj vede přes další ze Tří sedel – 5420 m.n.m. vysoké Cho La. Nenechte se mást výškou. Cho La je sice o něco nižší než Kongma La, ale technicky mnohem náročnější. Poslední úsek před samotným kamenitým sedlem totiž vede přes ledovec. Obtížnost nespočívá snad v přítomnosti trhlin, ale prostě a jednoduše v chůzi po ledu do kopce, navíc často za silného větru. Bez maček je třeba obzvláštní opatrnosti a občas i využití psího stylu, tj. zapojení náhonu na všechny čtyři.

Sedlo jsme zvládli bez vážnějšího zaváhání. To samé se bohužel nedá říci o cestě přes největší (přímou čarou alespoň kilometr široký) údolní ledovec v oblasti - Ngozumpa, jenž nás po zdolání sedla odděloval od nocležiště v Gokyu. Drobnou nepozorností jsme se vydali starou (i když dosud značenou) cestou. Už, už jsme se viděli u teplé večeře, když tu najednou se mezi námi a blízkým druhým koncem obřího ledového splazu objevila voda. Hodně vody. Cesta tu evidentně ještě nedávno vedla, ale při pohybu ledovce muselo dojít k protržení a posunu jezera, z nějž navíc vytéká nezanedbatelná řeka. Před složitým návratem hrbolatou morénou a hledáním nové cesty jsme nakonec popoháněni zapadajícím sluncem dali přednost experimentálnímu vyzkoušení kryotechnologie. Když se po napjatých deseti minutách čekání naše spodní končetiny rozhodly konečně vrátit od bílé ke své původní barvě, nemohlo nás od frontálního útoku na lahodný yačí steak á la sizzler už nic zastavit.

Doporučeníhodná Namaste Lodge v Goyku, úžasně situovaném na břehu jezera Dudh Pokhari (4750 m.n.m.), se stala naším útočištěm na tři dny, po které jsme střídali odpočinek s výlety k dalším jezerům směrem k Cho Oyu a především na zdejší variantu Kala Pattaru – Gokyo Ri (5360 m.n.m.). Horské panorama je z Gokya Ri o něco vzdálenější než z Kala Pattaru, zase je však z jednoho místa vidět více vrcholků, včetně všech čtyřech osmitisícovek. Schválně, jestli na následující fotce identifikujete výše předvedené vrcholky. Z těch dosud nepředstavených na fotce stojí za zmínku především Cho Oyu (8201 m.n.m.) – zcela vlevo, nedaleko od ní nešťastná, „dvouvrcholová“ Gyachung Kang (7952 m.n.m.) a pak na pravém konci fotky nepřehlédnutelná dvojice Cholotse (6335 m.n.m.) a Tabuche (6495 m.n.m.).

A to není zdaleka všechno. Západ slunce z Gokya Ri si s tím kalapattarovským nijak nezadá! Z přemnoha fotek pohleďte třeba na tuhle. Všechny osvícené hory na ní už znáte, ale opakování je matkou moudrosti, takže zleva: Pumori, Changtse, Everest, Nuptse, Lhotse a Makalu.

Pořádně najedeni a odpočati se vydáváme vstříc poslednímu ze Tří sedel – Renjo La. Ani do třetice odměnu v podobě skvělých výhledů ze sedla nedostáváme zadarmo. Cestou do sedla musíme překonat širokou stráň pokrytou desítkami zmrzlých potůčků, které se navíc na mnoha místech pospojovaly do velkých ledových ploch. Výstup vyžaduje nejvyšší opatrnost, hlavní je nespěchat. Odměna přichází záhy, hned na plošině nad ledopádem. Everest i Gokyo jako na dlani. Nikde nikdo. Nepohne se ani lísteček. Absolutní ticho, přerušované jen občasným zašuměním ptačích křídel. Absolutní krása.

Po překonání sedla si už s lehkou hlavou užíváme sestup údolím Bhote Kosi přes vesničku Thame.

Potkáváme ještě macatého samce himálajského thara...

... a už se před námi začíná otevírat typická podkova Namche Bazaar.

Připíjíme na zdar akce a cítíme se skvěle. Mnozí hudralové nás od Tří sedel zrazovali, ale my to dokázali. Během tří týdnů jsme ušli na těžko 300 kilometrů s převýšením dvaceti tisíc výškových metrů nahoru a skoro stejně dolu. Na Sněžku z Pece by to stačilo zhruba třicetkrát nahoru a zpět, ale aby to bylo autentické, museli byste si přitom ještě zacpat alespoň jednu nosní dírku :-) Nelze hodnotit, zda to byl náš nejkrásnější trek, ale určitě ho lze označit za nejmonumentálnější.

Ještě přežít odlet z jednoho ze světově nejnebezpečnějších letišť s přistávací dráhou, která by v zimě mohla sloužit jako červená sjezdovka, a „Mission accomplished.“

Fotky vztahující se k tomuto příspěvku naleznete ve složce Nepál pod čísly 1 – 174.

Šťastné a veselé z nepálských Himalájí

Základní tábor Everestu

Koupel v nektaru nebo v třitisícekrát hygienické limity překračující Ganze aneb když dva dělají totéž, není to totéž

Ať se vám Indie líbí nebo ne, nelze jí upřít obrovskou náboženskou pestrost. Indickou pouť jsme začali pod buddhistickými modlitebními praporky a pokračovali v ní přes stáda muslimských pastevců v Kašmíru, srinagarské mešity, šikary a hausbóty. V tomto příspěvku navštívíme nejvýznamnější svatyni Sikhů – Zlatý chrám v Amritsaru a obdobně důležité místo pro většinové Hindy – Váránasí.

Zlatý chrám majestátních Sikhů byl první nížinnou destinací, kterou jsme při studiu indických reálií vybrali k návštěvě. Popis chrámu se nám zdál zajímavý, ještě než jsme viděli první fotky. A realita předčila očekávání. V nehimalájské Indii jsme dosud nepoznali působivější místo. Komplex Zlatého chrámu je architektonicky krásně řešený, vzdušný a nepřeplácaný. Všude je čisto a z reproduktorů se line příjemná meditační hudba, přenášená z non-stop živé produkce uvnitř chrámu.

Samotný Zlatý chrám stojí ve středu areálu a zároveň uprostřed velké vodní plochy nazývané Amrit Sarovar - nektarová lázeň, jež také dala název celému městu. Koupel v ní je nezbytnou součástí sikhského náboženského obřadu. Na střechu a výzdobu Zlatého chrámu bylo použito 750 kilogramů zlata, a tak jeho název zůstává pravdivým i s malým písmenem na začátku.

Po prohlídce chrámu jsme se pohodlně usadili v chladivém stínu dlouhých mramorových loubí táhnoucích se podél nektarové lázně a pozorovali sikhské hemžení. Sikhové jsou tak trochu jiní Indové! Ať už mohutnějším vzrůstem, typickým plnovousem a nestříhanými vlasy zabalenými v pestrobarevné paletě turbanů, nebo chováním a zvyky. I jejich krvavé dějiny jsou neobyčejně poučné; pokud Zlatý chrám navštívíte, určitě nevynechejte muzeum uvnitř areálu. Značně si v něm rozšíříte povědomí o způsobech usmrcování a mučení, včetně vaření a pečení za živa, stahování z kůže či ověšování těla končetinami a orgány potomstva. Vše vyvedeno v zářivých barvách na velkoformátových obrazech. Sikhové to stojíce v cestě početným nájezdníkům i jejich méně slavným odchodům z Indie holt neměli jednoduché.

Na první pohled nás zaujala důstojnost a hrdost Sikhů pozvolna obcházejících Zlatý chrám. Zakládají si na své nezávislosti a soběstačnosti. Zároveň však věří v rovnost lidí a odmítají dosud hojně rozšířený kastovní systém. Hinduistickým brahmínům, kteří odmítají jíst nebo sdílet jídlo s příslušníky nižších kast, nemohou Sikhové dát přeneseně ani doslova větší vzkaz, než tak činí v chrámové kuchyni a jídelně.

V největších představitelných hrncích na kamnech, kde se pálí celé kmeny, vaří Sikhové denně pro několik desítek tisíc návštěvníků chrámu. Zdarma. Tuny rýže, hektolitry dhalu, desetitisíce chlebových placek. Stovky dobrovolníků se na chvilku nezastaví. Před kuchyní sedí zástupy loupačů česneku a cibule. Když zafouká větřík, pláčou i opodál sedící. Hrnce jsou tak veliké, že kdyby se tu vařilo maso, mohly by se v nich vařit celé krávy. Rýže se v kádích o velikosti zahradního bazénu rozhrabuje hráběmi.

Do několika prostorných jídelen jsou vpouštěny turnusy hladových strávníků. Chvilku po dosednutí do tureckého sedu už na kovový tácek dopadají první příděly jídla. Rozlévači hbitě kmitají uličkami a velkými naběračkami vykouzlují úsměv na nejedné tváři. Každému kolik hrdlo ráčí. Ale moc to neprotahovat, za dveřmi už čeká další turnus. Za mohutného rámusu odevzdáváme nádobí, které obratem putuje do podobně gigantické umývárny. Oběd je za námi, následuje opět rozjímání pod loubím.

V rozjímání pokračujeme i cestou do kdysi Beatles proslaveného Rišikéše; přesněji řečeno cestou do Josimathu a hor kolem druhé indické nejvyšší hory Nanda Devi -7816 m.n.m. Rišikéšem plánujeme pouze projet a realita na místě naše obavy potvrzuje. Ganga se tu sice dá ještě nazývat řekou, ale se spiritualitou to má pramálo společného. Připadáme si jako v nějakém duchovním supermarketu. Kurzy všech možných cvičení, meditace, pobyty v minimálně architektonicky zcela bezduchých ašramech; kupujte, sleva taková a maková. Kupodivu se ale stále ještě nalezne dost těch, kteří za domnělé duševní očištění či povznesení neváhají utratit nemalý peníz. Pohled na takové postrojené jedince, jejichž vzhled jistě nemusíme do podrobností popisovat, je vskutku zábavný.

Na Sikhy a jejich nezávislost si znovu briskně vzpomínáme ve chvíli, kdy se potkáváme se prvními zástupy „svatých mužů“ Sadhus. Stojí ve frontě na oběd u místní obdoby Armády spásy. Možná jsme jen měli smůlu na špatný vzorek, ale důvod jejich svatosti nám zůstává zamlžen. Údajně se vzdávají rodinného života, aby sloužili Bohu, ale my je viděli vždy buď jen u výdejny jídla, nebo při leckdy docela nevybíravém žebrání. Mají sice také dlouhé vlasy a vousy, ale to snad jako kvalifikace na svatého stále ještě nepostačuje... Ostatně jak samotný Buddha vyčítal elitářským brahmínům: svatými nebo osvícenými se nerodíte a nestáváte vzhledem nebo oděvem, ale jen a pouze vašimi skutky!

Přivítání v Josimathu po nepopsatelné dvanáctihodinové jízdě, kteroužto jsme urazili přesně stejnou vzdálenost jako z Prahy do Brna, bylo nepřeslechnutelné. Přijeli jsme zrovna v době vrcholících oslav svátku světel Diwali a ještě za jízdy jsme pochopili, že v Indii žádná omezení na prodej pyrotechniky neexistují. Přívlastek zábavní jsme vynechali úmyslně, protože tady se jedná o čistočistý boj o život nebo minimálně o sluch. Do hostelu jsme se více plazili, než šli a po většinu noci jsme si připadali jak v Drážďanech v noci z 13. na 14. února 1945.

Válečný stav trval několik dní. Během relativně bezpečnějších částí dne, tj. obvykle mezi pátou ranní a polednem, jsme se občas s největší opatrností odvážili ven. Mimo jiné v zoufalé snaze sehnat konečně maso. V hinduistických částech Indie to je téměř neřešitelný problém. Ovšem bez masa a otravováni zdevastovaným životním prostředím už začínáme docela skomírat. Po celý dosavadní rok cestování jsme si drželi optimální váhu, dokonce i při velmi náročném trekování v Jižní Americe (díky vám argentinské steaky, ó díky!). V bezmasé Indii to však s námi po této stránce jde od deseti k pěti a je nejvyšší čas to změnit. Je to však zároveň velmi cenná zkušenost. Poprvé jsme si (nedobrovolně) vyzkoušeli delší vegetariánskou zkušenost a závěr je jasný. Vegetariánství je možná vhodné pro poklidný meditační život, ale pro člověka v pohybu znamená jen strádání, slabost a nemoci.

Vybíráme kuře, spíše však už slepici, neboť kuře v kleci v důsledku malého odbytu přestárlo, a za dvě minuty si odnášíme ještě teplé maso a básníme o hutném vývaru. Paní domu nás však vyvádí z omylu, prý jsou zásadoví vegetariáni a tak nám nejen nepůjčí nádobí, ale ani nás s masem nepustí přes práh kuchyně. Musíme zpátky do města, abychom si od méně extrémistických lidí půjčili papiňák. Polévku pak vaříme na benzíňáku před domem. Stejně se nemůžeme zbavit pocitu, že většina lidí je zde vegetariány nikoliv ze zásadovosti, ale prostě z donucení...

Sice vegetariáni a uctívači krav, ale utrpení posvátných zvířat se zdá Hindy nechávat chladnými. Nemluvě o námi nevyřešené záhadě, kam neustále se množící kraví populace mizí a zda všechno hovězí v knedlíčcích momos pochází výlučně z krav chovaných nehinduisty...a jak se to vlastně v režimu volného pohybu krav dá zjistit a zajistit? Šťastnější menšina krav je opečovávána, jak o tom bylo pojednáno v prvním indickém příspěvku, většina z nich však ve městech žije bezdomoveckým životem. Postupně se odpadkovou dietou otravují k smrti a je jen otázkou, zda je dříve zabije nějaká chemie nebo igelitové pytlíky, které jim pozvolna, ale jistě ucpávají trávicí systém.

Na původně plánovaný čtyřdenní trek jsme se necítili úplně v kondici, a tak jsme se omezili na výlety jednodenní. Byli jsme fascinováni množstvím lidí žijících i v takto vysokých a obtížně dostupných horách. V ulicích „horské vesničky“ Josimathu jsme si připadali jako na Václaváku. V noci svítí okna i na těch nejnepředstavitelnějších místech, kde by v Evropě o stavbě čehokoliv k bydlení nikdo ani na vteřinu neuvažoval. Z lyžařského střediska Auli jsme si užili kýžených výhledů na Nanda Devi a vydali jsme se na nekýženou cestu zpět.

Když už jsme začali tím kravím pokrytectvím, tak můžeme přidat hned několik dalších, s nimiž jsme se v těchto dnech čelně srazili. Cestou do Haridwaru jsme najednou zastavili na malé plošině u jakéhosi stánku. Přes plošinu tekla voda a o kousek dál padala strmě dolů. Jako obvykle v místě „vodopádu“ byla naplavena obří hromada zapáchajících odpadků a celé okolí vypadalo velmi nevábně. Díváme se zpět a vidíme, že důvodem zastávky je mytí neznatelně zaprášeného auta. A to prosím Hindové prohlašují, že Ganga je čistá řeka! Alenka v říši divů hadr...

V Haridwaru lze ještě výrok o čistotě Gangy považovat za malou lež, v o 800 kilometrů níže po proudu ležícím Váránasí to je ovšem již lež jako věž. V prvně jmenovaném městě, kde je Ganga ještě řekou a nikoliv stokou, jsme se zúčastnili obřadu na její uctění – Ganga Aarti a užili jsme si jej mnohem více než později v turistickém Váránasí.

Během cesty vlakem do Váránasí jsme opět absolvovali nespočet nejen slovních výměn s obtěžovateli všeho druhu. Už jich máme po krk a nad všechny žebráky, vtíravé prodejce a dohazovače jsou nejodpornější patologicky sexuálně nevyřádění zástupci mužského pohlaví. Nebudeme se tu rozepisovat o všech jejich oplzlostech směřujících na Soňu, na něž je jedinou fungující reakcí pořádná rána trekovou holí přes záda. Mlácení bambusovou holí je ostatně běžná praxe policistů, kteří tak trestají třeba neposlušné řidiče nebo přistižené zloděje.

Zmínění chlípníci se prosím takto chovají i přesto, že cestujeme v páru. Nebohé ženy, které se musí Indií probíjet samy. Oficiální hesla sice hlásají odmítání západní kultury a společenská etiketa káže striktně nekontaktní, ale indičtí muži se přesto nebo spíše právě proto chovají hůře než většina zvrhlíků jinde. Nechceme fušovat do řemesla sociologům a psychiatrům, avšak možná to bude těch skoro deset procent mužů, kteří statisticky nemají šanci najít si manželku nebo stálou partnerku. V důsledku rigidních tradic domluvených svateb a vysokého věna vypláceného dcerám jsou totiž v Indii rozšířeny potraty a usmrcování novorozených holčiček. Výsledkem je hrubě nepoměrný počet mužů a žen.

Do Váránasí je to vlakem 14 hodin. Po probdělé noci s hudební kulisou symfonického orchestru se sólisty Chrápotem Nepřeslechnutelným, Krkem Mohutným a především Prdem Pšoukem Raketovo-Karburátorovým, pročítáme odložené noviny. Naše evropskými protidiskriminačními politikami až přecitlivělé zraky se zarazí na inzertní straně. Alenka v říši divů na druhou. Rodiče zde poptávají a nabízí své potomky k ženění a vdávání jako na dobytčím trhu. Bez okolků se prezentují a velmi specificky požadují tělesné proporce, barvy pletí, vzdělání, kasty, neposkvrněnost... Opět nezbývá než konstatovat: jiný kraj, jiný mrav.

Tohoto tvrzení se držíme, i když se ve Váránasí stáváme Alenkami v říši divů na třetí. Desítky milionů lidí mezi Haridwarem a Váránasím proměnily Gangu v obří otevřenou kanalizaci. Nejbenevolentnější limity pro koupání jsou ve Váránasí překročeny asi třitisícekrát! Ve vodě není prakticky žádný kyslík. Vesele se koupajícím poutníkům, pradlenám ani lidem provádějícím v řece „očistu“ včetně „čištění“ si zubů se to však nezdá vadit. Z nálady je nevyvedou ani kolem plovoucí nafouklá zvířata nebo nedaleké kremační gháty.

Ty jsou scénou hodnou samostatného popisu. „Věčný“ oheň, z nějž jsou kremační hranice zažehávány, prý na březích Gangy ve Váránasí hoří nepřetržitě několik tisíc let. Spaluje se 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. Zážitek je to vskutku multismyslový; podrobnosti samotného pálení jistě netřeba rozvádět. Podle zvoleného druhu dřeva může spálení nebožtíka vyjít až na astronomické desetitisíce korun. Ale pozor, děti do deseti let se nepálí, házejí se přímo do Gangy. Stejný osud je určen svatým mužům, malomocným a pošlému zvířectvu. Na to vše můžete při projížďce po Ganze narazit.

Hranice plápolají, teplý vzduch nám rozfoukává vlasy, očí slzí ze štiplavého dýmu. Mezi ohni a „ve frontě“ ležícími těly se volně procházejí krávy a kozy a okusují zbytky květinové výzdoby. Děti pouštějí draky. Dospělí se smáčejí v řece. Kolem několika přihlížejících turistů krouží žebráci a prodejci drog. Když se vítr otočí naším směrem, prohlašujeme kremační zážitek za dostatečný a vydáváme se strávit zbytek odpoledne v poněkud méně citově vypjatém prostředí – v hedvábných manufakturách muslimské čtvrti.

Závěrečné dny v Indii trávíme v buddhistickém poutním místě Bodyghaya, kde se princ Siddhartha Gautama před dvěma tisíci šesti sty lety stal po prožitém osvícení Buddhou. Bydlíme přímo v bhútánském klášteře a v duchu děkujeme Buddhistům za jejich pořádnost a čistotu. Bodyghaya se připravuje na prosincový příjezd Dalajlámy, a tak se všude uklízí, opravuje a natírá. Svůj klášter tu má prakticky každá země, kde je Buddhismus významněji zastoupen. Prošli jsme je všechny, ale náš bhútánský je stejně ze všech nejhezčí :-)

Máváme gigantickému Buddhovi, jenž v sobě údajně skrývá dvacet tisíc malých bronzových Buddhů, a pak přes největší asijský „veletrh“ dobytka, koní a slonů v Sonepuru hurá do Nepálu...už bylo na čase.

Při přejezdu do Hajipuru po jednom z nejdelších světových říčních mostů Mahatma Gandhi Seti (přes Gangu) se nám naskýtají obrazy jako z apokalypsy. Pokud by měl nastat konec lidské civilizace, tak takhle si představujeme jeho kulisy... Indie skutečně budiž důrazným varováním, jak by mohl svět dopadnout, pokud se významně nezbrzdí současná populační exploze.

Závěrem k Indii dva knižní tipy. V Kašmíru jsme si pořídili velice poučnou knihu No god, bud God - the Origins, Evolution and Future of Islam od Rezy Aslana, která je skvělým filtrem čtivě oddělujícím skutečný Islám od balastu naneseného nejen západní propagandou. Ale pokud jste v Indii byli nebo se tam chystáte, případně se o ní alespoň zajímáte, pak zcela nezbytnou a úžasně vtipně napsanou knihou je Holy Cow: An Indian Adventure od Sarah Macdonald. Dostala se nám do ruky až na samém konci pobytu, ale shodou okolností se její děj odehrává na spoustě míst, kde jsme také byli, a mnoho Sářiných zážitků jako by bylo opsáno z našeho deníku.

Fotky vztahující se k tomuto příspěvku naleznete ve složce Indie pod čísly 256 – 369.

Proč cesta kolem světa JINAK aneb jak a kam cestujeme?

Willy Fog objel svět za na svou dobu neskutečných 80 dní. Pro něj byla cesta jediným cílem, především pak její rychlost. Nakonec mu vítězství v odvážné sázce zajistila až absence mezinárodní datové hranice, díky níž východním směrem jedoucí pan Fog „získal jeden den navíc“.

S dnes běžně dostupnými prostředky lze cestu po Fogových stopách zvládnout za pár dní. A mnozí se zdají být jeho touhou po rychlosti inspirováni a s využitím balíčků leteckých aliancí létají z jedné světové metropole do další, jako kdyby jim na záda dýchala nula nula sedmička. Technicky sice všechny poledníky a rovník překonají, ale spíše než o cestu kolem světa se v takových případech nejedná o moc více, než o let kolem světa.
 

Podobně dostává kvalita od kvantity na frak v případě zatvrzelých státosběračů, kteří neváhají překonávat leckdy veliké vzdálenosti, aby si za pár hodin či dní mohli připsat další čárku. Není nic snazšího, než přiletět do města XY, objet pár průvodcem doporučených památek a už zase sedět v letadle směr další země či dokonce kontinent. Google Street View poskytne zhruba stejnou službu a netřeba ani opouštět oblíbené křeslo :-)

My se to snažíme dělat jinak. Kvalita má před kvantitou přednost. Tak třeba za rok, co už máme za sebou, bychom bývali bez problémů a bez výrazného zvýšení nákladů mohli navštívit dvakrát tolik zemí; udělat několikrát tolik fotek, pózujíce se strojeným úsměvem před mnohými světovými dominantami. Ale k čemu to? Co bychom si z takového venividivyfotilského poskakování odnesli, kromě přehršle tuctových fotek a místopisné munice do hospodských „Kde jsem všude byl...“ bitev?

Naše zkušenost je jasná. Čím víc chcete při cestování poznat a prožít, tím víc platí rčení, že méně je více. Více času na méně místech v méně zemích. Jen tak má člověk dost času a volnosti na improvizaci, poznávání průvodci neocejchovaných míst a nasávání autentické atmosféry.

Zastavme se ještě u průvodců (myšleno těch knižních). Používáme je i my, zejména stran obecných a logistických informací. Naopak v oblasti konkrétních tipů na místa, ubytování, apod. se je snažíme používat co nejméně. Tady jejich vydavatelé často prokazují cestovatelské komunitě medvědí službu. Zejména zabíhají-li mimo „hlavní atrakce“ a snaží-li se příliš myslet za čtenáře a cestu za něj plánovat.

Nemnohý výletník se v důsledku kombinace nevědomosti a lenosti nechává těmito plány otrocky vést a ejhle, zárodky „cestovatelských dálnic“ jsou na světě. Vrcholem absurdity jsou nezřídkakdy používaná „tajná“ doporučení na „skryté ráje“ a „místa turismem dosud nedotčená“, adresovaná pouhé několikasettisícové, ne-li větší, čtenářské obci. Stačí pár let a všechny přívlastky navozující představu turismem nedotčeného místa padají pod stůl.

Zpod stejného stolu jsou ovšem obratem vyndávány poutače se standardní „euroamerickou“ cestovatelskou jídelní a nápojovou nabídkou. O přední místa se zaručeně perou banánový koktejl s palačinkami, muffiny a hamburgery. Naplňuje se tak zvláštní touha mnohých, cítit se při cestování jako doma. Vyrážejí z domova za cizinou, ale z ciziny se pak snaží co nejvíce udělat domov.

Skutečně, ty „nejprovařenější“ turistické destinace se v konečném stádiu většinou stanou replikami západního světa, navzájem se odlišujícími jen kulisami v pozadí. Průvodce taková místa označují jako „backpacker hub”, „backpacker paradise“, „backpacker playground“ či podobně. Vyhýbejte se jim zdaleka, pokud ovšem netoužíte letět přes půl světa, abyste si zazorbovali, zajedli to palačinkou se šlehačkou a po večerech vedli rádoby moudré debaty. „Gringoši“, jak jim od pobytů v Jižní Americe říkáme, naučí místní na západní ceny, ale služby ještě dlouho a dlouho poté zůstávají na původní úrovni.

Pokud máme na výběr, tak tyto gringohřiště objíždíme velkým obloukem. Většinou se nám to daří a většinou také platí, že čím méně gringošů potkáme, tím zdárnější je průběh dané akce. Existují pochopitelně místa a treky, kde se davům vyhnout nelze. Pak záleží na tom, zda naše touha „napadené“ místo vidět převáží nad destruktivním vlivem množství turistů či naopak. Zatímco například peruánské Machu Picchu nebo indický Taj Mahal jsme bez většího rozmýšlení vzdali, nepálským trekům dáme pro jejich jedinečnost šanci.

Od cestování očekáváme především intenzívní kontakt s přírodou (zejména horami) a autentickou místní kulturou, nikoliv pochod ve frontě nebo lidské divadlo v podobě cestovními kancelářemi organizovaných návštěv „domorodých“ vesnic. Cestujeme většinou jako místní, bydlíme a stravujeme se jako oni. Rádi platíme místní ceny místním lidem. Nesnášíme naopak přístup mnohých gringošů, kteří s argumentem, že je to stále levné (na evropské, americké, australské poměry), místní nesmyslně přeplácejí.

Nejraději a nejčastěji vyrážíme do hor a tudíž předně do končin, kde nějaké pořádné hory jsou. Placky nás neberou, pokud nejsou výjimečné v jiném směru, jako třeba Oceánie. Po náročném trekování, ať už horami nebo džunglí, vezmeme rádi za vděk vymoženostmi civilizace, ale příliš dlouho nás kodrcání městy nebaví.

Možná by vás ještě zajímalo, jak jsme vybírali destinace pro cestu kolem světa. Předně jsme chtěli zpět do naší milované Jižní Ameriky a především do And. Proto opět Bolívie a Chile a nově Argentina. Patagonie je jedním z nejkrásnějších míst světa, ne-li vůbec nejkrásnějším. Panenskost tamní přírody je neuvěřitelná, a to tím spíše, když na ni teď vzpomínáme z indického Váránasí. Antarktida byla jihoamerické části pobytu neplánovanou, ale přesladkou třešničkou na dortu.

Nový Zéland – kdo by tam nechtěl? Za vše mluví filmová trilogie Pána prstenů. A pak náš dětský sen, Oceánie. Pro Středoevropana bez moře je to vskutku jiný kafe! Nejidyličtější ostrůvky s nepředstavitelně krásným podmořským životem. Ráj na zemi. Poté o poznání drsnější Austrálie, s neoddiskutovatelnou krásou zabalenou v tvrdé skořápce vzdáleností a astronomických cen.

Asie je jednou z nejoblíbenějších cestovatelských destinací. Prožili jsme tu při mnoha cestách spoustu krásného, ale přijde nám, že za Jižní Amerikou přeci jen pokulhává. Hlavním důvodem je přílišná koncentrace lidí. Nejlépe to vidíme právě v Indii – himálajské oblasti jsou úžasné, ale přednosti ostatních částí země jsou mnohdy přebity šílenou přelidněností, špínou a hlukem.

Již vícekrát byla řeč o tom, že nejsme státosběrači a navštívené země evidujeme prostě pro zajímavost. Je spousta zemí, kam nás nic netáhne. Jsou ovšem také země, kam bychom se podívali rádi, kde tomu však brání nemožnost svobodně cestovat a/nebo bezpečnostní situace. Prosíme, nechytejte nás za slovo, víme, že jsou výjimky, ale obecně za takto problematický můžeme označit celý kontinent – Afriku. Jistě, není problém se do Afriky podívat, ale problémem v mnohých afrických končinách je cestovat tam podle našich představ. Nezávisle, napříč zeměmi, bez omezení. Občanské války, kmenové nepokoje, zdravotní komplikace, pouliční kriminalita, nesmyslně vysoké ceny, to jsou nežádoucí jevy rozšířené v dnešní Africe mnohem více, než na jiných kontinentech. Jsou výjimky místní i časové, ale celkově ta situace není dobrá. Zatímco až na bílé vrány jako třeba Severní Korea lze po Asii i Jižní Americe cestovat volně, trekovat podle libosti a bez problémů přecházet hranice, v Africe bezpečně a bez obav často nikoliv.

Afrika se proto do naší cesty kolem světa nehodila, jakkoliv by bylo snadné tam přiletět a vztyčit vlajku. Neházíme však flintu do žita a doufáme, že se tam jednoho dne nejen podíváme, ale procestujeme jí podobně důkladně jako všechny ostatní kontinenty. Bude to však vyžadovat samostatnou a poněkud odlišně pojatou akci, než je zde popisovaná cesta kolem světa. (aktualizace: Afrika nás již na jedné z následných cest přivítala – více viz samostatný příspěvek). Stejně tak doufáme, že časem povolí i nesmyslná omezení a zákazy, pro něž v současnosti z našeho pohledu nemá smysl jezdit do Tibetu či Bhútánu.

Tolik pro tuto chvíli k tomu, jak cestujeme, v dalším příspěvku se podíváme zpět do Indie do zlatého chrámu a na nejposvátnější řeku světa. Jinak vězte, že s cestou kolem světa je spojena řada dalších otázek, jako třeba načasování (v našem případě tomu říkáme „cesta za létem“, ale dalo by se tomu přezdívat i útěk před monzuny), letenky, pojištění, apod. To by určitě vydalo na samostatné pojednání, které možná časem sepíšeme. V mezidobí nechť se případní zájemci na nás bez obav obracejí se zvídavými dotazy.