Antarktida I/4 - Ledem či nejedem?

Obzvláště v severní části Argentiny, kde teď panují teploty nad třicet stupňů celsia, nám, kteří jsme dosud vždy čas vánoční trávili na českém sněhu či blátě, přišla postupně se objevující vánoční výzdoba zpočátku poněkud nepatřičná. Především pak ta, která zkrášlovala pomerančovníky a jiné subtropické rostliny. Spolu s tím, jak jsme si na ní začali zvykat, stávala se stále aktuálnější otázka, kde Vánoce strávíme my.

Jak známo, Vánoce a další podobně významné události jsou výbornými příležitostmi, jak navštívit místa po zbytek roku přelidněná a užít si je bez hlučícího davu v zádech. Jedním z těchto míst je i krásný chilský národní park Torres del Paine, před pěti lety poněkud nešťastně proslavený Jiřím Šmitákem, jehož převržený vařič tu Čechy stál mj. i dobrou pověst (jakkoliv za to Jirka asi nemohl). Týden před Vánocemi jsme tak v Santiagu nasedli do letadla směr Puerto Natales, odkud se do „Torresu“ vyráží. Strávili jsme tu několik příjemných dní odpočinkem a přípravou na trek, včetně nákupu jídla. O tom více později.

Moře u Puerto Natales

Na trek jsme se velmi těšili a měli jsme vyrazit na druhý den, ale hlavně mužské polovičce expedičního týmu tou dobou již nějakou chvíli kdesi v koutku mysli doutnala hříšná myšlenka... Během přípravy cesty jsme při studiu patagonských a „ohňozemských“ reálií narazili na informace o lodích, které z argentinské Ushuaiy vyplouvají na Antarktidu. Jak si jistě dovedete představit, tak letmé ověření cenové hladiny uvedených expedic bylo tehdy dostačující k tomu, aby se z touhy spočinout na šestém kontinentu stala jen hříšná myšlenka. Háček ovšem zůstal zaseknut, a jak jsme se přiblížili na dojezdnou vzdálenost, Sam začal být k věčnému ledu přitahován silou převelikou. Náš rozpočet však převeliký není, a bez nějaké mimořádné nabídky by se tak návštěva ledového království odkládala na neurčito.

Pro klid v duši jsme však ještě jednou prošmejdili všechna internetová zákoutí, napsali pár e-mailů a k našemu údivu se ledy začaly hýbat. Ukázalo se, že kromě března je to právě v prosinci, kdy jsou nejlepší vyhlídky na získání místa na lodi na základě last minute nabídky. Lístky se prodávají na dálku s několikaměsíčním předstihem, obvykle společně s návaznými letenkami a případně i dalšími službami. Pokud však na lodi zůstanou některá místa neobsazena nebo někdo svou účast na poslední chvíli stornuje, nabízí se taková místa přímo v Ushuaie třeba i jen několik hodin před odplutím lodi a za výrazně sníženou cenu. Předpokládá to však značnou flexibilitu na straně kupujícího vyrazit během tak krátké doby a zejména pak být schopen včas zaplatit stále ještě významný obnos.

Vydáme se tímto směrem?

Na naši poptávku se nám dostalo odpovědi, že několik takových míst na lodích jedoucích na Antarktidu přes Vánoce a případně přes Silvestra by snad k dispozici bylo, ale že jsou rychle skupována těmi, kteří v Ushuaie na tuto možnost připraveni čekají. My nebyli ani v Ushuaie a natožpak připraveni. Puerto Natales je nějakých čtrnáct hodin jízdy autobusem od Ushuaiy přes Magalhãesův průliv, chilsko-argentinskou hranici a s dvěma přestupy; naše platební prostředky pak důmyslně, v tomto případě dvojsečně, ochráněny před zneužitím a tím i před nadměrným využitím. Předmětné lodě odjížděly během dvou až čtyř dnů, z nichž dva byly víkendové. Úspěch se zdál být vyloučen.

Trajekt přes Magalhaesův průliv

Přesto jsme se naštěstí nevzdali a po dlouhé debatě a zvažování se rozhodli učinit nepohodlné rozhodnutí, naslepo vyrazit do Ushuaiy a zkusit, jestli se na nás usměje štěstí. Jídlo na trek jsme si uschovali v hostelu, zakoupili jsme předražené jízdenky a 19. prosince jsme po kamenité cestě odkodrcali směr nejjižnější město světa. V tu chvíli nám pomohlo počasí, nikoliv zdejší, ale to evropské. Během cesty do Ushuaiy nám volali z agentury s tím, že sice místa, o které jsme měli předběžný zájem, museli pustit, protože se dostavil zájemce ochotný okamžitě zaplatit, ale že nemáme zoufat, protože v důsledku sněhové kalamity v Evropě se několik pasažérů nestihne dostavit na loď Plancius, která odjíždí na 9 dní zítra v 16 hod. Nejenže tedy pár míst k dispozici bude, ale navíc za jedinečnou cenu a ještě k tomu v kabině pro dva (drtivá většina last minute nabídek bývá v kabinách pro tři či čtyři).

Plancius v celé své kráse

Znělo to jako skvělá zpráva, ale zatím jsme vůbec nejásali, protože v té době nebylo zřejmé ani to, jestli se do Ushuai dostaneme dostatečně brzy na to, abychom místa mohli koupit; za námi totiž byli v pořadníku další zájemci čekající na svou šanci. Hlavním problémem ale byly peníze, protože v důsledku vícerých okolností, které by vydaly a možná vydají na samostatné pojednání, jsme jich neměli dostatek na správném účtu. Autobus měl nakonec několik hodin zpoždění a do Ushuaiy jsme dorazili až kolem desáté hodiny večer. První problém se nám tak podařilo vyřešit jen díky milé slečně z agentury, která s námi v kanceláři vydržela skoro až do půlnoci. Pomohla nám pak zvládnout i problém druhý, když vyjednala odložení platby o několik hodin. Ty nám společně s časovým posunem proti České republice, Skypem a hlavně pak operativní rodinnou výpomocí (za níž ještě jednou velmi děkujeme) umožnily provést platbu ve stanovené lhůtě.

Vzhůru na palubu...

Naše kajuta

Podobně divoce jsme na poslední chvíli vyřizovali i potvrzení od pojišťovny, že zamýšlená akce je kryta naším cestovním pojištěním. Po pár hodinách spánku jsme pak ráno s potěšením zjistili, že vše klaplo, obdrželi jsme lodní lístek, zakoupili dalekohled, víno a několik dalších drobností a krátce před čtvrtou hodinou odpolední vyrazili směr přístav. Plni očekávání jsme prošli rentgenem, odevzdali bagáž a za pár minut jsme již popíjeli čokoládu na vyhlídkové palubě, odkud se nám naskytl pohled na celou Ushuaiu. Poslední zbytky pochyb o správnosti našeho rozhodnutí se pak definitivně rozplynuly po chvíli plavby Beaglovým průlivem. Zdánlivě nemožné se začalo stávat skutkem, takže tedy ledem!

Beaglův průliv

Kapitánský můstek na Planciovi

O tom, co jsme během následujících devíti dnů viděli a prožili, budou další tři díly antarktického deníku. S každým dílem umístíme na Picasu odpovídající část fotek (většinu pak s díly tři a čtyři). Zatím trochu bojujeme s technikou a fotky možná budou dočasně bez popisků. Na závěr úvodu tak snad už jen konstatování, že vše dobře dopadlo a že ty následující dny v nás bez sebemenšího přehánění navždy nechaly nesmazatelnou stopu, jakož i touhu se na Antarktidu vrátit. I když jakýkoliv záznam nemůže nahradit osobní prožitek na místě, věříme, že po zhlédnutí fotek pochopíte proč.

Naše malá soukromá lodní vinotéka :-)