Úvodem antarktického deníku bychom měli poděkovat naší štěstěně, protože ta při nás i po dobu antarktického pobytu stála velmi zhusta. Když jsme zjistili, že cestu na Antarktidu máme absolvovat na palubě nizozemské lodi Plancius, měli jsme čas tak na ověření, že loď toho jména skutečně existuje a že (alespoň papírově) splňuje základní bezpečnostní předpisy. Při nalodění jsme proto byli příjemně překvapeni skvělým stavem, praktičností a komfortností plavidla, odpovídajícím tomu, že Plancius byl pro své stávající využití kompletně přestaven teprve v roce 2007 a v ostrém provozu na Antarktidě je teprve druhou sezónu. Původně se jednalo o oceánografickou loď ve službách nizozemské armády, pojmenovanou po nizozemském astronomovi Petrusovi Planciovi (1552-1622).
Původní Planciova podoba |
Ve své současné podobě je Plancius 89 metrů dlouhý, 14,5 metrů široký, s ponorem 5 metrů a zvýšenou odolností proti ledu. Tři dieselové motory (každý o výkonu 1230 koňských sil) ho mohou hnát rychlostí až 12 uzlů (asi 20 km/h). Kapacita lodi je 114 pasažérů, čemuž odpovídá kapacita deseti velkých Zodiaců (nafukovacích člunů), používaných k vyloďování a k vyhlídkovým vyjížďkám. Loď má čtyři vyhlídkové paluby a umožňuje přístup na příď (viz Titanic :-)). Kabiny jsou účelně a vkusně zařízené...no, to už vypadá skoro jako nějaký reklamní leták, ale v tomto případě to tak skutečně bylo a ještě mnohem více! Měli jsme například neomezenou možnost navštěvovat kapitánský můstek a s posádkou probírat všechno včetně navigace či komunikace. Pochválit je dlužno i výtečnou kuchyni a servis obecně.
Plancius na volném moři |
Program měl na starosti vedoucí expedice spolu se sedmi kolegy, kteří zajišťovali jak vyloďování, projížďky na Zodiacích a pobyt na pevnině, tak poutavé přednášky o Antarktidě, jejím právním rámci, floře, fauně a historii. Všichni to byli odborníci na slovo vzatí, kteří na Antarktidě strávili spoustu času a ví o ní ve svých oborech první a poslední. Suma sumárum tak můžeme zodpovědně prohlásit, že s takovou profesionalitou a úrovní všech služeb jsme se dosud nikde nesetkali.
Zodiacy na Planciovi |
Po úvodních přípitcích jsme před večeří využili klidné náruče Beaglova kanálu k důkladnému seznámení se s lodí, včetně absolvování evakuačního cvičení. Pro případ nouze je loď vybavena dvěma kompletně uzavíratelnými čluny, každým pro 60 osob. Na bezpečnost se velmi dbá i v méně krizových situacích, a tak při každém vzdálení se z lodi jsme měnili barvu své karty ze zelené na červenou a naopak, aby se nestalo, že se z některých z nás stanou antarktičtí Robinsoni, jakkoliv by takový stav asi netrval příliš dlouho.
Jeden ze záchranných člunů |
Ushuaiu jsme opouštěli na úrovni 54 stupňů jižní šířky a náš cíl ležel o více než 10 stupňů a tisíc kilometrů jižněji. Většinu z této vzdálenosti přitom tvoří nechvalně známý Drakeův průliv, jedno z nejdivočejších moří na světě. Stýkají se tu oceán atlantický s pacifickým a jejich výměna názorů dokáže být někdy velmi peprná. Hnány silnými proudy a větry, vlny tu zcela běžně dosahují několikametrových výšek a staly se osudnými již mnoha lodím. I při průměrném počasí je jisté, že loď jako Plancius bude vlnami „rozkolébána“ více než je průměrnému pozemcovu střednímu uchu a následně často i jeho žaludku k duhu. Smířeni s dvanáctiuzlovou rychlostí se blížícím nevyhnutelným jsme si užívali uvítací večeři a doufali, že opustí náš žaludek tím správným směrem ještě dříve, než bude nucena tak učinit směrem opačným.
Palubní mapa |
To se nám splnilo a dokonce nejen díky tomu, že jsme ještě nějaký čas po večeři strávili v hájemství relativně klidných vod Beaglových. Naše štěstí na počasí totiž začalo už v „Drakeu“, kterýžto nás přivítal v rozpoložení výrazně klidnějším než obvykle. Neznamená to snad, že bychom po lodi nechodili v sinusoidách, nemuseli stát s dostatečným rozkrokem, při sprchování se nemuseli držet a že bychom neměli lehký kocovinový stav, ale stále jsme mohli více či méně normálně fungovat a účastnit se programu.
Nezvykle klidný Drakeův průliv |
Ten začal další den dopoledními přednáškami o tučňácích a mořských ptácích jižních moří. Program to byl vskutku aktuální, protože právě několikeré druhy albatrosů a buřňáků byli prvními zástupci živočišné říše, které jsme mohli kolem lodi pozorovat. Odpoledne následoval seminář řešící těžko zodpověditelnou otázku, kdo viděl Antarktidu jako první, a po něm pak další o antarktickém ekosystému. Čas mezi přednáškami jsme trávili povětšinou na palubě nebo ve vyhlídkové místnosti.
Mluvě o pobytu a pohybu na palubě, prosím vězte, že především zde bylo životně důležité pohybovat se s poněkud sníženým těžištěm a nohami od sebe. A to doslova. Následky podcenění síly živlů a přecenění vlastních akrobatických schopností velmi lakonicky, avšak přesně, popisuje jeden antarktický knižní průvodce, když uvádí: „If you fall in the sea, you die. As simple as that.“ (Spadnete-li do moře, zemřete. Tečka.) Když pomineme žraloky, medúzy, lodní šrouby a jiné věci, které obvykle nechcete poznat na vlastní kůži, máte v případě pádu přes palubu v teplých mořích docela slušné šance, že se na ní vrátíte živí a zdraví (pokud si vašeho pádu někdo všimne a/nebo pokud plavete rychleji než loď a budete schopni se nějak dostat na palubu).
Nikoliv však v mořích o teplotách oscilujících pár stupínků kolem nuly. Čas přežití po zanoření do slané ledové vody se u většiny populace počítá v řádu jednotek minut, což si mužská část výpravy na vlastní kůži (dobrovolně a ze břehu) vyzkoušela. S ohledem na to, že smrt umrznutím je prý horší než utonutím, výše citovaný průvodce se odvolává na doporučení nejmenovaných cyniků, kteří pro případ pádu do antarktických vod doporučují plavat co nejrychleji směrem ke dnu... My jsme proto radši volili cestu rozkroku, kupředu levá, do strany krok.
Další den dopoledne jsme se dozvěděli o mnohých německých antarktických expedicích a poté o ploutvonožcích (tuleni, lachtani a mroži) v jižních mořích. Protože pevnina začala již být pomalu na dohled, odpoledne bylo zasvěceno seznámení se s antarktickým právem a jeho důsledky na náš pobyt. Předpisy jsou to velice důsledné a tak nás zase až tak nepřekvapil další bod programu – luxování. Museli jsme předložit veškeré svrchní oblečení a batohy k důkladnému podrobení působení sacího efektu, aby byly zbaveny všech případných biologických materiálů, které by mohly být na Antarktidu takto zaneseny. Za stejným účelem byly u výstupní rampy umístěny kádě s dezinfekční kapalinou, v níž jsme museli při každém opuštění a návratu do lodi omýt gumové boty, které jsme k pohybu na pevnině a v Zodiacích vyfasovali.
Luxování oděvů a batohů |
Kolem šestnácté hodiny jsme jako první na palubě spatřili pevninu, jmenovitě asi 40 námořních mil vzdálený ostrov Smith Island v souostroví Jižní Shetlandy, s majestátně se tyčícími horami, vystupujícími z oceánu až do výšky 2100 metrů. Primát jsme si ostatně udrželi i přes noc, která se ukázala být nečekaně akční. Po večeři jsme si šli před zítřejší akcí vyčistit hlavu zhlédnutím nějakého nenáročného filmu. Když ten skončil, tak kolem půlnoci, řekli jsme si, že se ještě před spaním půjdeme vyvětrat na palubu. A nedooblečení, postupně stále modřejší chladem jsme tam zůstali stát, resp. přesněji pobíhat, až do půl páté ranní.
Země - Smith Island - na obzoru |
Tou dobou jsme již byli někde mezi 63. a 64. rovnoběžkou a tak bylo světlo celou noc. Začalo to nenápadně, když jsme někde v dálce zahlédli cosi se mihnout, co mohlo vypadat jako vyskakující velryba. Pak to zmizelo a chvíli se nic nedělo. Už jsme byli na odchodu na kutě, když to vyskočilo znovu, mnohem blíže lodi, a už o tom nemohlo být pochyb. Když jsme pak během dalších pár minut uviděli velryby i na druhé straně lodi, bylo jasné, že loď je sledována ne jednou, ale celým hejnem keporkaků (plejtváků dlouhoploutvých). Tak naměkko jsme už dlouho nebyli.
Naše první antarktické ráno |
V dálce vyskakující keporkak |
Celá loď spala a my vylezli až nahoru ke kapitánovi, jenž nás ujišťoval, že tudy už jezdí už dlouho, ale že tolik velryb v těchto místech nikdy neviděl, že máme obrovské štěstí. Pozorovali jsme jich snad kolem dvaceti, na obzoru „svítalo“ a postupně se přibližoval antarktický kontinent, kolem nás spousta ledovců, bezvětří a jediným zvukem kromě vln rozbíjejících se o trup lodi byl šum vody vystřikované z nozder keporkaků a jejich nárazy o hladinu při typických zpětných skocích na hřbet, doprovázených obrovskými vodními gejzíry. Hlavní program ještě ani nezačal a my už měli zážitek na celý život...
Zanořující se keporkak |
Žádné komentáře:
Okomentovat