Křemílek a Vochomůrka se v mechu a kapradí neměli špatně. Ani my v tom chilském. A ve stejném měřítku jako my proti večerníčkovým hrdinům jsou v chilských pralesech několikrát větší i mechy a kapradiny. Ne, nepřeskočilo nám, i v jižním Chile jsou obrovské plochy území pokryty neprostupnými pralesy. Kvůli nim na jihu země dosud žije tak málo lidí a prašná Carretera Austral se sem prokousala teprve nedávno. Nejsou to ovšem pochopitelně všeobecně známé pralesy tropické, ale přehlížené a nedoceněné deštné pralesy mírného pásu (více o nich tady).
 |
Deštný prales mírného pásu |
„Trekovat“ v nich jsme začali vlastně už na začátku, resp. konci, Carretery Austral u Villy O’Higgins. Carretera totiž vede přímo jejich středem a tak již z oken auta vidíte tisíce let staré stromy, kapradiny větší než člověk, bambusy (Chusquea quila), mechy a lišejníky. Lesy jsou nasáklé vodou a vegetace tak hustá, že bez mačety či jiného klestícího nástroje v nich neuděláte ani krok.
 |
V pralese - kapradiny na stromech |
 |
V pralese - pavoučí síť |
Po vlastních jsme se do pralesa prvně vydali v národním parku Queulat v okolí ledovce Colgante. Ten sám o sobě je divem přírody, zvláště v kombinaci s okolní záplavou zeleně. Přes nesmyslné zákazy správy parku jsme se vydali na asi šestihodinový výlet k Ledovcové řece. Cesta je údajně uzavřena z důvodu údržby, ale žádnou jsme tam probíhat neviděli. Výhodou pro nás bylo, že jsme tam byli zcela sami; i když ne tak docela... Společnost nám dělali chronicky zvědaví, až sympaticky přidrzlí chucaos - štidláci červenkovití (Scelorchilus rubecula).
 |
Chucao - štidlák červenkovitý |
Jakmile nás některý zmerčil, začal kolem nás dělat nenápadné, stále se zmenšující kruhy a naoko přitom sem tam něco sezobnul. Nakonec k nám dohopkal většinou až na několik desítek centimetrů a zblízka si nás prohlížel. Štidláci nás chilskými pralesy provázeli po celé další dva týdny a stali se našimi velkými oblíbenci. Z říše rostlinné jsme si oblíbili zase třeba poněkud přerostlou příbuznou rebarbory, barotku chilskou (Gunnera tinctoria), mimochodem též jedlou (třeba jen tak za syrova, posypanou cukrem). Na konci výletu k Ledovcové řece jsme našli místo, kde rostli exempláře přes tři metry vysoké. Vždyť jen jejich květy byly vysoké jak Soňa. Ostatně posuďte sami.
 |
Barotka chilská versus Soňa česká |
Na jiném výletě v rámci parku Queulat jsme se vydrápali více než tisíc výškových metrů k laguně Los Pumas. Unaveni jsme se kolem 600 m.n.m. najednou octli v ráji. Aspoň jsme si tak připadali. Dosáhli jsme úrovně tzv. mlžného pralesa. Vegetace je tu ještě hustší, vzduch příjemně nasycen vodou a v zeleném moři na všechny strany spousta růžových a červených květinových ostrůvků. Mezi nimi i veliké růžové květy chilské národní květiny lapagerie růžové (Lapageria rosea).
 |
Lepagerie růžová |
Po obědě, koupeli v laguně a marné snaze přimět sovu k pózování, jsme pozvolna sestoupili zpět k jezeru Risopatrón, kde jsme večer před tím ulovili dva solidní pstruhy. Za chvíli už jsme slyšeli důvěrně známé vrčení Juan Carlosova Iveca a zamířili jsme s ním do Futaleufú. Odtud po týdnu do Parku Pumalín. Zde jsme bohužel zjistili, že v důsledku nedávné erupce vulkánu Chaitén zanikly právě ty dvě vícedenní trasy, které jsme si v parku vybrali. Náhradním, ale neméně pěkným, řešením byly tři kratší cesty o něco severněji.
 |
Mlžný prales |
Konkrétně jsme vystoupili ke Cascadas Escondidas (Skryté vodopády), prohlédli jsme si tisíce let staré alerces – fitzroye cypřišovité (Fytzroya cupressoides) a pak jsme přenocovali u laguny Tronador. Alerces jsou jedny z největších a nejdéle žijících stromů světa, podobně jako známější severoamerické sekvoje. Více o alerces naleznete třeba tady (EN).
 |
Soňa u jednoho z menších alerces |
Fotky z mechu a kapradí najdete jako obvykle ve složce Chile.
Žádné komentáře:
Okomentovat