4. 4. 2011

Carretera Austral III/3 - V mechu a kapradí

Křemílek a Vochomůrka se v mechu a kapradí neměli špatně. Ani my v tom chilském. A ve stejném měřítku jako my proti večerníčkovým hrdinům jsou v chilských pralesech několikrát větší i mechy a kapradiny. Ne, nepřeskočilo nám, i v jižním Chile jsou obrovské plochy území pokryty neprostupnými pralesy. Kvůli nim na jihu země dosud žije tak málo lidí a prašná Carretera Austral se sem prokousala teprve nedávno. Nejsou to ovšem pochopitelně všeobecně známé pralesy tropické, ale přehlížené a nedoceněné deštné pralesy mírného pásu (více o nich tady).

Deštný prales mírného pásu
„Trekovat“ v nich jsme začali vlastně už na začátku, resp. konci, Carretery Austral u Villy O’Higgins. Carretera totiž vede přímo jejich středem a tak již z oken auta vidíte tisíce let staré stromy, kapradiny větší než člověk, bambusy (Chusquea quila), mechy a lišejníky. Lesy jsou nasáklé vodou a vegetace tak hustá, že bez mačety či jiného klestícího nástroje v nich neuděláte ani krok.

V pralese - kapradiny na stromech
V pralese - pavoučí síť
Po vlastních jsme se do pralesa prvně vydali v národním parku Queulat v okolí ledovce Colgante. Ten sám o sobě je divem přírody, zvláště v kombinaci s okolní záplavou zeleně. Přes nesmyslné zákazy správy parku jsme se vydali na asi šestihodinový výlet k Ledovcové řece. Cesta je údajně uzavřena z důvodu údržby, ale žádnou jsme tam probíhat neviděli. Výhodou pro nás bylo, že jsme tam byli zcela sami; i když ne tak docela... Společnost nám dělali chronicky zvědaví, až sympaticky přidrzlí chucaos - štidláci červenkovití (Scelorchilus rubecula).

Chucao - štidlák červenkovitý
Jakmile nás některý zmerčil, začal kolem nás dělat nenápadné, stále se zmenšující kruhy a naoko přitom sem tam něco sezobnul. Nakonec k nám dohopkal většinou až na několik desítek centimetrů a zblízka si nás prohlížel. Štidláci nás chilskými pralesy provázeli po celé další dva týdny a stali se našimi velkými oblíbenci. Z říše rostlinné jsme si oblíbili zase třeba poněkud přerostlou příbuznou rebarbory, barotku chilskou (Gunnera tinctoria), mimochodem též jedlou (třeba jen tak za syrova, posypanou cukrem). Na konci výletu k Ledovcové řece jsme našli místo, kde rostli exempláře přes tři metry vysoké. Vždyť jen jejich květy byly vysoké jak Soňa. Ostatně posuďte sami.

Barotka chilská versus Soňa česká
Na jiném výletě v rámci parku Queulat jsme se vydrápali více než tisíc výškových metrů k laguně Los Pumas. Unaveni jsme se kolem 600 m.n.m. najednou octli v ráji. Aspoň jsme si tak připadali. Dosáhli jsme úrovně tzv. mlžného pralesa. Vegetace je tu ještě hustší, vzduch příjemně nasycen vodou a v zeleném moři na všechny strany spousta růžových a červených květinových ostrůvků. Mezi nimi i veliké růžové květy chilské národní květiny lapagerie růžové (Lapageria rosea).

Lepagerie růžová
Po obědě, koupeli v laguně a marné snaze přimět sovu k pózování, jsme pozvolna sestoupili zpět k jezeru Risopatrón, kde jsme večer před tím ulovili dva solidní pstruhy. Za chvíli už jsme slyšeli důvěrně známé vrčení Juan Carlosova Iveca a zamířili jsme s ním do Futaleufú. Odtud po týdnu do Parku Pumalín. Zde jsme bohužel zjistili, že v důsledku nedávné erupce vulkánu Chaitén zanikly právě ty dvě vícedenní trasy, které jsme si v parku vybrali. Náhradním, ale neméně pěkným, řešením byly tři kratší cesty o něco severněji.

Mlžný prales
Konkrétně jsme vystoupili ke Cascadas Escondidas (Skryté vodopády), prohlédli jsme si tisíce let staré alerces – fitzroye cypřišovité (Fytzroya cupressoides) a pak jsme přenocovali u laguny Tronador. Alerces jsou jedny z největších a nejdéle žijících stromů světa, podobně jako známější severoamerické sekvoje. Více o alerces naleznete třeba tady (EN). 

Soňa u jednoho z menších alerces
Fotky z mechu a kapradí najdete jako obvykle ve složce Chile.

Žádné komentáře:

Okomentovat