Tak předně, na Novém Zélandu se netrekuje, ale trampuje, a nejsou tu treky, ale tracky. Kiwis jsou až do pozdního věku neobyčejně aktivní a tramping je pro ně podobně charakteristický, jako pro Čechy pivo. Celá země je protkána sítí kratičkých i mnohadenních tras všech obtížností. Většina z nich je vybavena jednoduchými, ale perfektně fungujícími, chatami (huts). Matrace, kamna, základní nábytek a nádrž s dešťovou vodou je to, co je vám v nich za nevelký poplatek obvykle k dispozici.
Masový turismus je naštěstí odfiltrován systémem tzv. Great Walks. Tato skupina výrazně nejdražších a nejvíce propagovaných treků, na něž je třeba se registrovat mnohdy i s půlročním předstihem, není, jak by se na první pohled mohlo zdát, výrazem kvality, ale spíše obtížnosti (jednoduchosti). Jsou to již vícedenní treky, které však nejsou natolik obtížné, aby je nemohl absolvovat každý průměrně zdatný jedinec. Podle toho to pak také na nich vypadá; Torres del Paine vystupuje ze záhrobí, nic pro nás.
My začali vybírat z kategorie tzv. „tramping tracks“, což jsou treky po obtížnějších trasách. Stejně jako v Jižní Americe, vzali jsme i tady jejich seznam odzadu, tj. od těch nejobtížnějších. Tímto titulem se (mimo čistě alpinistických záležitostí) neoficiálně chlubí osmidenní, 85 kilometrů dlouhý, Dusky Sound Track, nikoliv překvapivě vedoucí k stejnojmennému fjordu. Ročně ho chodí méně stovek lidí než je prstů na jedné ruce, a to ještě zdaleka ne všichni dělají celou trasu; někteří jdou jen půlku a tam či zpět letí vrtulníkem.
Z Queenstownu jsme přes Te Anau dostopovali do Manapouri, malinké vesničky na břehu podstatně většího (pátého novozélandského největšího a údajně nejkrásnějšího) jezera téhož jména. Další den jsme ještě před svítáním vyrazili rychlou lodí 35 kilometrů přes jezero a pak dalších pár busostopem k začátku treku. Měli jsme napilno, protože jsme první den chtěli urazit dva úseky, což znamenalo nějakých 10, 11 hodin ostré chůze.
Povedlo se, prošli jsme údolím řeky Spey, překonali Střední sedlo a již za tmy a za doprovodu troubení jelenů v říji dorazili do Kintail Hut. Odtud jsme se vydali údolím řeky Seaforth až k jejímu ústí do moře a ještě o něco dále k chatě na březích fjordu Dusky, konkrétně v zátoce Supper Cove. To byl pro nás skutečný vrchol treku. Proti původnímu záměru jsme tu zůstali tři dny. Vždyť si to představte – sami v chatičce u moře, zcela „in the middle of nowhere“. Moře plné ryb, vyskakujících delfínů a žraloků. Počasí nad očekávání slunečné.
„Zahodili“ jsme trekové jídlo a na ty tři dny jsme se stravovali jak v nejluxusnější sea food restauraci. Chytili jsme 2 modré tresky a 9 spotties (notolabrus celidotus), dalších pár ryb a dokonce i langustu jsme dostali od projíždějících lovců. Vydatně jsme konzumovali také mušle, buď vařené, nebo jen „pečené“ na kamnech. Položíte mušli na rozpálená kamna; když se otevře, přidáte kousek zralého sýra a před konzumací pokapete citronem. Včetně sběru je to hotové za dvacet minut a nic lepšího a zároveň zdravějšího jsme asi nejedli. Dvakrát nám zuby zaskřípaly o něco tvrdého. Nebyly to kamínky, ale malé růžové perly.
Po vydatném odpočinku v Supper Cove jsme opět vyrazili do terénu, v němž se v průměru pohybujete rychlostí 1 až 3 kilometry za hodinu. Z kopce, do kopce, přes kameny, kořeny, klády a hlavně...bahnoooo! Většinou po kotníky, ale často po kolena a nikoliv výjimečně po pás či výše. Po pár dnech jsme to vzdali a místo v pohorkách, které už nás nebavilo sušit, jsme chodili ve FiveFingerech.
Příčinou je pochopitelně voda, které v horách Fiordlandu naprší extrémní množství. S ročními srážkovými úhrny přes sedm metrů patří k nejdeštivějším místům na světě. Vděčí za to častým frontám z Tasmánského moře, „rozbíjejícím se“ o Jižní Alpy. Když prší, tak leje. Voda je všude. Prší i zespodu. I proto je na trase tracku 21 „třídráťáků“ - jednoduchých mostů sestávajících se z tří drátů – po jednom se přechází a dva slouží jako zábradlí.
Cestou od moře jsme šli zkratkou po pláži, kudy se však dá jít jen za odlivu. Ten sice byl, ale ještě ne úplný, a tak jsme asi hoďku šli po pás ve vodě. Moře naštěstí bylo docela teplé. Obvykle se nejde po cestě, ale po kořenech, bahnem či korytem potoků. Je to docela zkouška fyzičky, ale hlavně psychické odolnosti. Když po stopadesáté zapadnete po kolena do bahna a zůstane vám tam bota, hodně se toho o sobě dozvíte a nepochybně se utvrdíte v tom, zda jste spíše flegmatik či cholerik.
Ale každý krok stojí za to. Jde se pralesem, nad vámi se tyčí mohutné stromy a pod nimi stromové kapradiny (cyathea smithii). Tuhle rostlinu jsme si oblíbili nejvíce. Nejsou nepodobné našim kapradinám, ale jsou mnohem větší a hlavně „přilepené“ na několikametrový „kmen“ vzniklý mnohaletým odrůstáním listů. Stojíce uprostřed takového kapraďového lesa už jen čekáte, kdy se objeví dinosaurus či nějaký jeho méně mírumilovný kolega.
Dále cesta vede přes Furkertovo sedlo pár stovek metrů přes tisícovou hranici do oblasti vřesovišť a stovek jezer a jezírek v pohoří Pleasant Ridge. Tam se konečně na chvíli zbavíte otravných mušek sandflies, které v mokřadlých nížinách útočí ve velkých oblacích. Jedinou obranou proti nim je buď zakrýt si celé tělo, nebo se nepřestat hýbat.
V Pleasant Ridge jsme strávili den a půl v chatě nedaleko jezera Roe. Tady už nám pršelo, takže jsme toho moc nenafotili. Trek končí u nejhlubšího novozélandského jezera Hauroko
(462 metrů – dno je pod úrovní hladiny moře), kde jsme po deseti dnech byli vyzvednuti lodí a po ani ne hodinové tryskojízdě navráceni do civilizace.
Úžasný trek, vřele doporučujeme, nebudete litovat. Ale rovnou se vzdejte myšlenky, že byste na něm byli suší. Minimálně od kolen dolů to nehrozí. Smiřte se s touto realitou co nejdříve, protože stejně dříve či později přijde. Vyhýbat se bahnu a obcházet ho můžete hodinu, dvě nebo snad i pět, ale pak si vás stejně nějaká na první pohled suše vypadající bažinka najde :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat