Nebýt minulého příspěvku, považovali byste nás jistě za podroušené, pravili-li bychom, že peklo se „šalamounsky“, tj. v pidginu, řekne bikpaia (jako big fire), hned wantu (jako one, two), nahatý no gat klos (jako not got clothes), lehká děva meri bilong public (jako meri, tj. woman, belong public), lednice bokis ais (jako box ice). A co teprve tak zdánlivě jednoduchý výraz jako pilot...hádejte...hm, spíše se rovnou nechte podat...masta bilong draivim balus (jako master belong driving balus, přičemž balus je domorodý holub).
Promile (naštěstí nikoliv naše) sehrály svou roli i oné noci v Gizu, kdy jsme se jdouce z trhu s čerstvě nafiletovaným tuňákem a sladkými bramborami náhle ocitli (pozváni) v Bamboo baru, odkud je nejlepší výhled na přístavní hemžení. Pověstné „jedno pivo“ rychle dostalo sourozence, většinou jako pozornost od místní „expat“ komunity. S přibývajícím časem ubývala chuť tuňáka pařit se v igelitu. Nastal čas vyrazit, abychom se stihli najíst ještě téhož dne. Nejmenovaný se nabídl, že nás odveze.
Když jsme dojeli až k domu našich milých hostitelů, ukázalo se, že pro pana řidiče by asi americkou policií vyžadovaný dotek špičky nosu či přeříkání abecedy pozpátku nemuselo být úplnou samozřejmostí... Při otáčení autem tak vášnivě políbil jeden z nosníků garáže, až se této podlomila kolena a skácela se k zemi. O co méně to šlo vpřed, o to vehementněji se dotyčný opřel do plynu po zařazení zpátečky. Poněkud však pozapomněl na volant, a tak ve vteřině začaly pršet ořechy z palmy roztřesené tunami železa. Po následném manévru prudce vlevo a vpřed se mohutný přední nárazník terénního vozidla zastavil o ještě mohutnější strom. Auto zůstalo zaklíněno tak těsně, že nebylo cesty ven.
Řeč tu však nemá být o alkoholických promilích, nýbrž o mnohem příjemnějších promilích ostrovních. V době psaní tohoto příspěvku jich máme už přes dvacet. Propadli jsme „objevování“ větších i malilinkatých ostrůvků. Vzhledem k jejich celkovému počtu (992) je každý zhruba za jednu promili. A jako opití si na nich také připadáme, jakkoliv většinou pijeme jen šťávu z kokosových ořechů. Ne že by snad na ně lidská noha nikdy nevstoupila, ale i tak je to pro Středoevropana úžasný pocit mít kus korálu s pár palmami jen pro sebe. Přirazit na bílou pláž, prozkoumat „úrodu“ mušlí, dát si čerstvou kokosovou přesnídávku a šnorchlovat do omrzení.
Ostrůvek pojmenovaný po J. F. Kennedym je jeden z těch frekventovanějších. Bývalý americký prezident na něm skutečně spočinul, a to během druhé světové války, když předtím strávil noc na kusu trupu lodi potopené japonským námořnictvem. Navštívili jsme jej na kajacích z většího ostrova Mbambanga. Šnorchlování kolem obou vynikalo zejména vysokou koncentrací sasanek s velmi agresivními klauny (Amphiprioninae), lépe známými pod uměleckým označením nemo, kteří nás kousali do prstů, a gigantickými – až přes metr velkými, zeleno-modrými mlži zévami obrovskými (Tridacna gigas).
Naopak zcela liduprázdná je skupina ostrůvků západně od ostrova Gizo, mezi kterými jsme se plavili na tradiční kánoi vytesané z kmene. Než jsme se nadáli, měli jsme dalších pět promile. S odlivem se postupně zvětšovaly bílé pláže, až se mezi některými z ostrůvků dalo přejít „suchou nohou“. Sem tam v dáli projel osamělý rybář, nad hlavami nám kroužilo několik orlů.
Nejmilejší společností na cestě tam i zpět nám ale bylo hejno asi deseti delfínů, kteří si s námi doslova hráli na schovávanou. Objevili se nedaleko kánoe, vesele vyskakovali a jakoby říkali: „Že nás nechytíte?“. A my pokaždé vyrazili, jak nám jen vratká kánoe umožňovala, abychom se k nim dostali co nejblíže. Párkrát jsme si na ně mohli téměř šáhnout, ale pak vždy přišel poslední vyšší skok, nááádech a šup pod vodu. Za minutu či dvě se vynořili o pár desítek metrů vedle a hra pokračovala.
Nedaleko od Saeragi, kde jsme bydleli, zakotvila dánská jachta. Kvůli vízovým formalitám měla kupodivu namířeno proti směru pasátů do Nora. My se chystali do Mundy, což je od Nora kousek. Hurá, jedeme třetím jachtostopem.
I Munda byla významným pacifickým bojištěm v druhé světové válce. Další den byl proto zasvěcen prolézání džungle a hledání rezivějících japonských protiletadlových děl, amerických kulometů a jiných pozůstatků války. Stavili jsme se i v improvizovaném muzeu.
Po válečných stopách jsme nazítří pokračovali ve vodě dvěma vraky letadel a několika lodními. Při prozkoumávání jednoho z nich jsme omylem „zaparkovali“ na ostrově ministra energetiky. Obrovský hlídací pes se naštěstí ukázal být spíše vítacím. Ohrožoval nás pak jen svými drápy, když se samým nadšením z našeho příjezdu vydal za námi šnorchlovat a mohutnými čubičkovými záběry nám poněkud necitlivě namasíroval záda.
Kromě toho jsme ten den přidali další čtyři promile. První odměnou za brzké ranní odplutí z Mundy nám bylo blízké setkání s obrovským rejnokem manta (Manta birostris). Projížděli jsme zrovna místem, kde hluboké moře přechází do mělké korálové laguny. Voda se z inkoustově modré stávala azurovou. Najednou periferním viděním zahlédneme nějaký nepatřičný pohyb. V první chvíli to vypadá snad jako utržená rybářská síť vlnící se na útesu, ale když se to posune až před nás, poznáváme, s kým máme tu čest. Připadáme si, jako kdyby pod námi prolétal pověstný „neviditelný“ bombardér B2. Velikost rejnoka je dechberoucí. Ještě několik zavlnění ocasem a představení je u konce. Během dne jsme viděli ještě žraloky, velkou „maskovací“ rybu zplošťelce Beaufortového (Cymbacephalus beauforti), několikero barevných kombinací sasanek a nemů a spoustu dalších stvoření, ale rejnoka už nic netrumflo.
Fotky vztahující se k tomuto příspěvku naleznete ve složce Šalamounovy ostrovy pod čísly 85 – 135.
Krásný fotky. Dárky jsme taky dostali, jen mě nejvíc překvapil humr, kterého my přinesli k snídani přímo na pokoj hned po ránu
OdpovědětVymazat