Místo úvodu k Austrálii se ještě na okamžik vraťme do Jižního Pacifiku. Učiňme tak slovy autora z nejpovolanějších, Jamese A. Mitchenera, jehož knížku Tales of the South Pacifik (Příběhy Jižního Pacifiku) se nám po dlouhém shánění poštěstilo sehnat až v malinkém antikvariátu na předměstí Perthu. „I wish I could tell you about the South Pacific. The way it actually was. The endless ocean. The infinite specks of coral we called islands. Coconut palms nodding gracefully toward inner lagoons, lovely beyond description. I wish I could tell you about the sweating jungle, the full moon rising behing the volcanoes, and the waiting. The waiting. The timeles, repetitive waiting.“ Takový zůstane vyryt zlatým písmem v našich vzpomínkách.
Jak se tam zapíše Austrálie? Podobně vzdálena od českých luhů a hájů jako oceánské ministátečky, a přesto se v našem povědomí zdála být o tolik bližší, známější. „Euroatlantická“ civilizace tu již zapustila nevytrhnutelné kořeny, ale ještě nedávno byl po Antarktidě nejméně zalidněný kontinent považován za ryzí divočinu. Austrálie je velká jako Evropa, ale obyvatel má jen jako Rumusko. Menší hustotu osídlení mají již jen Mongolsko a Namibie. Divočinu zde stále naleznete, ale těžko už se jí dnes bude někdo prodírat podobně odvážně a jí tak vydán napospas jako pionýři mířící do nekonečného vnitrozemí ve snaze propojit australská pobřeží nebo najít zlatou žílu. I když byli to skutečně pionýři?
1) AboridžincovO
Z pohledu „bílých“ přistěhovalců určitě ano. Před jejich odvahou a vytrvalostí, s níž se prali s nehostinnou pustinou, je třeba hluboce smeknout. Nebyli však rozhodně prvními. Po několik desítek tisíc let před nimi australské území obývaly kmeny Austrálců, příslušníci údajně nejstarší dodnes dochované lidské civilizace. S nástroji na úrovni doby kamenné se naučili žít v podmínkách, v nichž by drtivá většina dnešních lidí přežila maximálně několik dní. I taková je australská pustina – outback.
Když připluly evropské lodě, došlo k neodvratitelnému střetu civilizací. O následném osudu Aboridžinců, jak se jim dnes říká, je toho minimálně v Evropě známo mnohem méně než například o severoamerických Indiánech. Aboridžinci na tom nebyli o mnoho lépe, o trochu však přeci jen ano. Přežilo jich více (dnešní zhruba čtvrtmilionová populace žije hlavně na severozápadě Austrálie) a po dlouholetých tahanicích se jim dokonce podařilo soudně prolomit předtím vládou zastávaný koncept „res nullius“, podle nějž měla být australská půda v době příjezdu Evropanů tzv. věcí ničí, jíž se každý mohl legálně zmocnit.
Obrovská navrácená území, vládní omluvy ani mnohá opatření na podporu integrace Aboridžinců však nepřinesla kýžené ovoce. Bylo by to povídání na knihu, tak snad jen pár bodů. Předně se určitě podívejte na film Austrálie, kde jednak uvidíte typickou krajinu australského severozápadu a jednak se dozvíte o „ztracené generaci“ a životě v Austrálii před sedmdesáti lety vůbec. V dnešní Austrálii působí většina Aboridžinců ještě ztraceněji než ve zmíněném filmu. Je to velice smutný pohled. Jakoby do toho světa vůbec nepatřili. Bosí, nemytí, s nepřítomnými pohledy, často opití nebo na drogách. Považte, že kvůli nim musíte při nákupu alkoholu v Severním teritoriu předkládat pas a standardní benzín musel být nahrazen „opálovým“, který se nedá čuchat.
Postupně se skládající mozaiku nám dotvořilo setkání s vychovatelkou z jedné z aboridžinských internátních škol v Alice Springs. O svých žačkách vykládala neuvěřitelné věci svědčící o tom, že skloubení dvou hlavních australských kultur bude trvat ještě mnoho generací. S trochou nadsázky by se to dalo přirovnat k situaci z příběhů o Machovi a Šebestové, kdy tito přenesou do současnosti pravěkého pana Humla. Šok je to na obou stranách. Vždyť Aboridžinci vůbec neznali koncept vlastnictví a vlastně ani času. Neměli potřebu nějak pravidelně strukturovat své dny. A najednou mají chodit do práce, nakládat s penězi a odlučovat se od rodiny. Vazby na příbuzné jsou tak silné, že dívky pravidelně po pár dnech utíkají z internátu zpět k rodičům.
2) HorkO
Pravděpodobně první dojem z Austrálie, nepřiletíte-li zrovna během australské zimy na jih země, bude vedro. Během léta se teploty běžně šplhají nad čtyřicet a v pouštních oblastech se pohybují i kolem padesáti stupňů. Po západu slunce však pouštní a stepní krajina rychle vychladá a k ránu může i lehce mrznout. Zima (červen až začátek září) je zároveň suchým obdobím, kdy je nejlépe jezdit do severních částí Austrálie. Na jih a do Tasmánie zamiřte spíše mezi pozdním jarem a brzkým podzimem (říjen až duben).
Pozor na australské slunce. Je neskutečně silné a ozónová vrstva nad Austrálií připomíná Ementál. Spálit se můžete během pár minut. Rakovina kůže je tu obrovský problém a starší generaci proživší mládí na pláži poznáte na první pohled.
Vyprahlá krajina často podléhá požárům. Pokud nepřekročí určitou mez, je to jev přirozený a dokonce i potřebný. Aboridžinci step vypalovali odjakživa, ať už jako prevenci proti rozsáhlým požárům, ve snaze ovlivnit druhovou skladbu rostlin nebo prostě jako dálkovou signalizaci o tom, kde se zrovna při dlouhých pochodech nacházejí.
Praxe preventivního „šachovnicového“ vypalování stepi je v některých australských státech používána i na neaboridžinské půdě. Po chvíli vám proto nepřijdou nijak zvláštní spáleniště ani na české poměry mohutné požáry kolem silnic či bezprostředně za humny.
3) DrahO
Od prvního vytažení peněženky se nebudete stačit divit. Ceny v Austrálii v posledních letech raketově stoupají a pro cizince je to umocněno extrémně silným australským dolarem. Jestliže před pár lety byste za jeden americký dolar dostali více než dva klokaní, dnes by to nebyl ani celý jeden.
Hlavně ceny nemovitostí a služeb dosahují absurdních výšin. Ale netřeba chodit ani tak daleko. Podívejme se na věc z nejbanálnějších – banány. Po patnácti letech čilého cestování jsme si zvykli na to, že banány jsou komodita, kterou kdekoliv dostanete za pár korun. V Jižní Americe, v Asii a v podstatě i v Evropě, kam se masivně dovážejí banány jiho- a středoamerické. V Oceánii, tedy téměř co by z Austrálie banánem dohodil, jsme běžně nacházeli trsy banánů válející se po zemi a konzumované zvěří.
Nikoliv však v Austrálii. Lidé banány považují za luxus a kupují si je jako dezert na jednotky kusů za dva či tři dolary jeden. Rychlí počtáři si možná již spočetli, že na kilo to vychází nějakých deset a více dolarů, kolem dvou set korun! Loco, jak by řekli v Jižní Americe. Rekord jsme zaznamenali v Coober Pedy, kde zcela vážně prodávali banány za 15 dolarů kilo – 270 Kč/kg.
Podobně bychom se mohli bavit o mnoha dalších komoditách, ale důležité jsou spíše likvidační důsledky pro návštěvníky Austrálie. Baťůžkáři se sem nehrnou. Potkali jsme jen pár Němců, Švýcarů, Angličanů a Francouzů. V kombinaci s nekonečnými vzdálenostmi (viz bod 5 níže) je v podstatě jediným rozumným způsobem, jak Austrálii pořádně poznat, mít k dispozici minimálně několik měsíců, ideálně alespoň půl roku, a pořídit si vlastní auto.
4) Životu nebezpečnO
Po Oceánii, kde kromě komárů prakticky žádná nebezpečná zvířata nejsou, se minimálně papírově příjezd do Austrálie rovnal vyhlášení stavu ohrožení. Podíváte-li se na přehledy jedovatých zvířat v jednotlivých kategoriích, ve všech má Austrálie v první desítce několik zástupců, většinou v první pětce.
Hadi, pavouci, štíři, krokodýli, medúzy a žraloci, abychom jmenovali ty nejznámější z nich. Ať si vyberete kterékoliv ze jmenovaných stvoření, smrt nastává rychle a nezvratně. Jen si vybavte pravidelně světová média zaplavující příběhy o žraloky roztrhaných surfařích, krokodýly sežraných dětech, hady uštknutých sběračích těch předražených banánů...nepochybujeme, že byste hned mohli doplnit několik dalších.
Varování jsou plné průvodce a na místě je potkáváte na každém kroku. Když jsme si v Darwinu chtěli jít zaplavat, ve stínu slunečníku sedící australská varianta Pamely Anderson nás upozornila, že je jisté riziko („certain risk“) přítomnosti krokodýlů a medúz (box jellyfish), ale že do testovací sítě se jim nic nechytilo. Na medúzy sice není hlavní sezóna a krokodýl v mělké vodě není úplně neviditelný, ale riskujte to. To prostě nemůže být bezstarostné oddávání se vlnám jako v Oceánii. Nezbývá vám pak než si najít některou z hlavních pláží, kde je prostor ke koupání chráněný sítěmi.
V makropohledu situace pochopitelně zdaleka tak dramatická není. Auru masového ohrožení vytváří především výše zmíněné mediálně lákavé případy. Možná však do určité míry i díky nim nejsou celkové „úhyny“ v důsledku útoku zvířat nijak výrazně vybočující ze světového průměru a kdyby Austrálie byla jen o trochu blíže rovníku, jistě by i tady platilo železné pravidlo, že zvířetem, které každoročně zabije nejvíce lidí, je...hádejte...ano, je to tak...komár.
Nebezpečná zvířata téměř vždy raději utečou či uplavou, než aby se musela utkávat s člověkem. Při zachování základních pravidel, jako nekoupat se v krokodýlích vodách, nechodit bez pevných bot a kalhot ve vysoké trávě, apod., byste se v Austrálii měli bát spíše mikrospánku na mnohasetkilometrových trasách nebo setkání s následujícím úkazem, stavícím na hlavu jednu ze základních právních definic, dle níž jsou nemovitosti věci pevně spojené ze zemí neboli nemobilní...
5) DalekO
Podle jistého průzkumu většina obyvatel Spojených států amerických nevěří tomu, že Kanada je větší než USA. Podobně by možná leckomu mohlo ujít, že ani Austrálie není žádný drobeček. Vešla by se do ní skoro celá Evropa. Spoustě lidí ale australská dvojakost jako státu a zároveň kontinentu uniká a vydávají se sem, jako kdyby jeli třeba do Francie. Jestliže je nesmysl snažit se v rámci běžného dovolenkového zájezdu poznat Francii jako celek, pak o Austrálii to platí desetinásobně.
Při plánování můžete ze slovníku bez obav vyřadit pojmy jednotky a desítky kilometrů. Bohatě si vystačíte se stovkami a tisíci. Pravda, většinou je řízení jednoduché, málo řazení, dlouhé rovné úseky, ale na druhou stranu o to náročnější stran udržení pozornosti. Pokud nechcete vozidlo použít jako loveckou zbraň, nejezděte brzy ráno a pozdě večer. Tisíce mršin klokanů, zajíců, emu, krav a jiné zvířeny podél silnic ovšem svědčí o nevědomosti, lhostejnosti a doufejme, že nikoliv o pervertnosti, mnohých řidičů.
Zajímavá místa jsou leckdy mnoho set kilometrů vzdálena a mezi nimi „jen“ poušť či step. Při plánovaní proto buď počítejte se spoustou času nebo se snažte vybrat si jen určitou oblast. A hlavně zvoleným místům a jejich okolím věnujte potřebný čas a klid. Čím dál tím častěji se vyskytující akce typu ráno přiletím přímo k Uluru (viz foto pod bodem 6), vyfotím z vyhlídky se šampusem a odpoledne už zase letím x tisíc km pryč jsou jednou z nejextrémnějších forem venividivyfotilství.
Možná ještě jeden důsledek australských vzdáleností stojí za zmínku – road trains, tj. silniční vlaky. Jsou to dlouhé kamionové soupravy se třemi či více přívěsy, převážející nejčastěji pohonné hmoty nebo dobytek. Bývají 50 a více metrů dlouhé, takže si umíte představit jejich předjíždění. Nárazy vzduchy při jejich průjezdu v opačném směru nám nezřídkakdy sklopily zpětné zrcátko. Převážně se jedná o silné americké tahače, u nichž je podobnost s dieslovými vlaky dána i nepřeslechnutelným zvukem jejich motoru.
6) PustO
Návštěvníkům Austrálie cestujícím pouze po východopobřežní aglomeraci by tento bod mohl připadat zvláštní, ale statistika mluví jasnou řečí – kolem 90 procent australského území skutečně je pustina. Australané jí říkají outback. Vydáte-li se od moře směrem do vnitra kontinentu, zaznamenáte postupný přechod z úzkého zeleného pásu kolem pobřeží přes sušší lesy, stepi, polopouště až k pouštím tzv. červeného centra.
Desítky a někdy i stovky kilometrů se táhnou více či méně holé planiny. Občas jsou protnuty koryty řek, někdy skoro neznatelnými, jindy vytvářejícími hluboké kaňony. Voda ve většině z nich však teče jen sezónně – v období dešťů.
Zatímco krajinu podobnou australskému pobřežnímu pásu byste nalezli leckde a Tasmánie je v podstatě takovým menším Novým Zélandem, je to právě outback který je svým charakterem a velikostí jedinečný. Je to jedna z posledních pustin světa, přes níž však se správným vybavením můžete cestovat zcela bezpečně.
Ne kvůli sydneyské opeře nebo jiným letákovým lákadlům, ale kvůli outbacku jsme přijeli do Austrálie. Duny červeného písku, pouštní květiny, klokani, velbloudi, divocí koně, červeným prachem pokryté čtyřkolky. Malinké, zapadlé usedlosti, ranče (cattle stations), stylové hospůdky, růžovofialové oblohy po západu slunce to je Austrálie, která podle nás stojí za to.
7) ČtyřkolkovO a Grey NomadovO
Logickou a často jedinou volbou pro pohyb outbackem jsou čtyřkolky. Kvalitou i rozšířením stejně jako v Jižní Americe stále vede Toyota, za ní je spektrum poměrně široké. Nepíšeme pro motoristický magazín, a tak se spíše než na samotné stroje pojďme podívat na zajímavou kategorii jejich uživatelů, tzv. šedé nomády (grey nomads).
Potkáte je všude a rozhodně je nepřehlédnete. Australští důchodci čím dál častěji tráví podzim svého života v pohybu. A s jejich počtem roste i velikost aut a přívěsů, které se stávají jejich druhými a leckdy i jedinými domovy. Měsíce a měsíce v nich křižují svou vlast a některým se nomádství tak zalíbí, že se karavan stane jejich bydlištěm. S rozmachem off-roadových karavanů a nouzové komunikační techniky pronikají šedí nomádi stále hlouběji do outbackovské pustiny. Večer se scházejí u táborových ohňů a diskutují o životě.
A když by jim přestaly stačit čtyřkolky, není problém pořídit třeba takovouhle Toyotu 6x6.
8) VinnO
Během několika posledních dekád došlo v Austrálii k obrovskému rozmachu pití i pěstování vína. Původně jsme to neplánovali, ale díky svezení s jedněmi z šedých nomádů (více v přespříštím příspěvku), jsme zavítali do vinařských údolí Clare nedaleko od Adelaide a Swan kousek od Perthu.
Koštovali jsme v šesti malých vinařstvích, jejichž vína se na rozdíl třeba od molochu Jacobs Creek do Evropy vůbec nedostanou. Zvláště červená vína potvrdila očekávání a byla úžasná. Z bílých jsme zase až tak nadšení nebyli, snad s výjimkou původem portugalského Verdelha. Jinak zdejší vinaři mají zcela opačné problémy než ti naši – příliš mnoho sluníčka a přílišnou cukernatost. Červená vína mají běžně kolem patnácti procent alkoholu.
Nej vinařský zážitek máme z cyklovýletu do Swan Valley. Po prvním koštování jsme se zastavili na oběd na pěkné louce táhnoucí se podél vinice. Rozbalili jsme piknik a dali se do jídla, když z domku uprostřed vinice vyšel chlápek a vydal se směrem k nám. Už jsme se začali smiřovat s přerušovaným obědem, když tu chlápek povídá „Škoda, že tu nejste v létě, abych vám mohl nabídnout hrozny.“ Prohodili jsme pár zdvořilostních vět a vinař odešel.
Po chvíli ho ale vidíme přicházet znovu. Něco nese. Je to skleněná láhev podivného tvaru, asi tak dvoulitrová. Uvnitř cosi červeného, nejspíš víno. Že prý nám dává ochutnat ze svých zásob, kdyby nám to nechutnalo, máme tam nedopitou láhev nechat. Víno to bylo úžasné, lehké, k obědu ideální. Sluníčko svítilo, vinice se zelenaly a nám bylo fajn. Pravdou je, že další koštování a návštěva v čokoládovně zůstávají zahaleny v jemném oparu... Jen našemu internímu barometru už z toho musí jít hlava kolem: jihoamerické léto v české zimě, novozélandský podzim na jaře, oceánská zima v létě a teď australské jaro na podzim...
9) ZelenO
Abychom nebyli nařčeni z neobjektivity, tak musíme zařadit i následující dva body. My je sice na této cestě poznali jen okrajově, ale pokud už budete mít červeného písku až po krk, je to příjemná změna. Zelený pás se táhne podél celého pobřeží. Na severu jsou tropické pralesy, na samotném jihu hornatá Tasmánie.
10) PoseidonovO
Australské moře a pobřeží určitě stojí za to, ale z toho, co jsme viděli i četli, může jen obtížně konkurovat Oceánii. Důvodů pro to je celá řada, počínaje vzdáleností od rovníku, dostupností, přes počet lidí, náklady až po bezpečnost. Po více než třech měsících v Oceánii jsme proto v Austrálii k moři zavítali jen na plážové procházky.
Tolik slovem k Austrálii. Následovat budou dva příspěvky - fotostory o dvanáct tisíc kilometrů dlouhé cestě z Darwinu do Alice Springs a z Alice Springs přes Adelaide a Perth zpět do Darwinu.
Náš pohled na Austrálii je samozřejmě do určité míry podmíněn tím, kde jsme byli. Máme za to, že Austrálie je krásná země, ale její skutečné poznání je cestovatelským oříškem. Levné to nebude nikdy, ale pokud budete mít dost času, nemusí náklady zase o tolik převyšovat cestování na ostatních kontinentech. Nemáte-li dost času, tak buď nic neuvidíte nebo se nedoplatíte. A hlavně – rčení, že i cesta je cílem, platí v Austrálii dvojnásob.
Žádné komentáře:
Okomentovat