Jiný kafe - cesta kolem světa jinak: Kašmír – za podmanivou krásou asijského sudu prachu

Snažil-li by se někdo utěšit beznaději propadající účastníky některého z nespočetných izraelsko-palestinských kulatých stolů rčením, že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůře, asi by se se zlou potázal. Nikoliv však zcela po právu. Ve srovnání s vyhlídkami mnohých Kašmířanů na vznik vytouženého nezávislého státu se totiž jeví být vyřešení přes půl století trvající palestinské otázky rutinní záležitostí.

Kašmířané by o jimi tvrzených historických nárocích, jejichž oprávněnost si s batohem na zádech netroufáme posuzovat, museli přesvědčit v první řadě Indii, Pákistán a Čínu. Každý z těchto obrů by musel svolit s výsekem pěkně šťavnatých a citlivých partií, navíc s rizikem, že se v zápětí ozvou mnozí další zájemci, které si jistě domyslíte. Přesto se přinejmenším indičtí Kašmířané nevzdávají a svého snu se domáhají tu více a nezřídkakdy bohužel i méně vybíravými prostředky.

V současnosti panuje v Kašmíru klid zbraní, což však neznamená, že by se nějak zmenšila masivní přítomnost indické armády v oblasti. Pozitivem tisíců zelených a sněhově bílých mužíků, pobíhající po strmých svazích za zpěvu povzbuzujících písní na způsob amerických válečných filmů, je utěsnění dříve jak řešeto děravé hranice proti průniku násilných extrémistů z Pákistánu. Pro tuto chvíli je indický Kašmír bezpečný, i když s náboženskou promíšeností území, minimálně dvěma jadernými velmocemi ve hře a v těsném sousedství Tibetu a Afghánistánu by možná než na téhle směsi bylo bezpečnější sedět na sudu nejen prachu, ale i trinitrotoluenu.

Dosti již geopolitického realismu. O čem není sporu, toť jest přírodní krása Kašmíru. Kdyby se k indickému Kašmíru, přezdívanému Švýcarsko v himálajských dimenzích, skutečně připojily karakoramské osmitisícovky (K2, Nanga Parbat a další), nemluvě o těch čínských, Nepál by rázem ztratil své dominantní turistické postavení v oblasti. Stále ovšem platí, že na kdyby a skoro se nehraje, a tak vás zveme alespoň na krátkou procházku Kašmírem indickým.

Ještě možná máte v paměti obrázky aridní krajiny Ladakhu a Zanskaru. Jako tah mokré houby po tabuli tuhle scenérii rázem vymazalo 3529 m.n.m. vysoké sedlo Zoji La, které musí překonat silnice z Kargilu do Sonnamargu. Tady končí srážkový stín a začíná jiný svět. Jeho krásu ale doceníte teprve, až se domodlíte. Že nejste věřící? Nevadí, modlit se budete stejně, protože to, po čem auta sjíždějí ze sedla, by sjízdným nenazval ani nejdrsnější zastánce off-roadingu po osmnácti pivech a deseti rumech.

Přes noc napadl možná první letošní sníh a vrcholky hor jsou jím dosud bohatě pocukrované. V údolí je vše ještě zelené, jen opadavé listnáče začínají žloutnout. Krajina opravdu trochu připomíná Švýcarsko, tedy pokud si odmyslíme nepříliš vzhlednou zástavbu v dálce se již pozvolna rýsujícího Sonnamargu a pochopitelně armádní stanoviště. Vjíždíme do vesnice, hledáme ubytování, což se záhy daří. Cosi nám ale nesedí...

No jistě, kam zmizelo něžné pohlaví? Muži v autech, na koních, muži prodávají, muži nakupují, muži vaří, uklízí. Ženu nevidět. Vstupujeme do muslimského světa. Jiný kraj, jiný mrav. Muezzin svolává k modlitbě. Z amplionu táhle se linoucí modlitby se staly podtextem celého kašmírského pobytu. Pamatovat si budeme zejména ty ranní, s přesností švýcarských hodinek začínající v půl páté ráno.

Na druhou stranu tu konečně můžeme smazat proteinový deficit – jehněčí a kozí maso umějí Kašmířané připravit náramně.

Z naší (skoro)samoty u lesa s interiérem á la ubytovna ROH vyrážíme na výšlapy do okolních kopců. Koncentrace žluté stoupá spolu s výškou. Další den si bereme na pomoc dvě koňské síly a přes polozemlajnky nomádských pastevců se vyšplháváme až na úroveň sněhu. Výhledy jsou úžasné. Jen škoda, že bezpečnostní situace přeci jen stále neumožňuje delší treky. Nevadí, bereme za vděk tím, že tu vůbec můžeme být. Chvíli ještě pozorujeme Kalkaťany, kteří se o několik set metrů níže nechávají na ponících vyvézt ke stinnému místu, kde s nadšením osahávají poslední kousky loňského sněhu.

Největší indické muslimské město – Srinagar mělo původně být jen krátkou zastávkou. Štěstěna nám ale byla nakloněna a zavedla nás na hausbót Lalarukh (www.trekandtravels.com) na jezeře Dal, kde jsme nakonec prožili skvělý týden. Hausbóty začali na srinagarské jezero před nějakými dvěma sty lety umisťovat Britové, když jim nebylo umožněno nabývat nemovitosti. Dnes byste jich napočítali téměř 1500. Lalarukh má interiér vyřezávaný z ořechového dřeva ve stylu původních britských hausbótů. Shodou okolností na něm v roce 1982 odpočíval též nejslavnější horolezec Reinhold Messner. I díky sympatickému vlastníkovi a přičinlivé posádce to bylo jedno z našich nejlepších ubytování.

Jezero Dal žije svým vlastním rušně klidným životem. Pobyt na hausbótu nebo jen projížďka na tradiční, ručně poháněné, loďce zvané šikara jsou balzámem na městským provozem vyuzené tělo i duši. Šikar různých tvarů a barev po hladině křižují stovky. Při pozorování jejich hemžení z terasy hausbótu se zaručeně nejdříve naučíte poznávat ty obchodnické a po možném prvním nadšení se jim i vyhýbat, resp. je rázně odhánět. Koberce, kůže, kožešiny, šály, šperky, malované krabičky, květiny a šafrán, to je jen stručný výčet (často nepravého a nekvalitního) sortimentu nabízeného velice neodbytnými až vlezlými prodejci. O něco sympatičtější jsou šikary potravinářské či grilovací; v oblasti kuriozit stojí za zmínku třeba šikary „fotolabové“.

Srinagar byl ve své době velice významným a překrásným městem. Jeho současný stav je o poznání horší. Nepokoje posledních dvaceti let doprovázené úprkem celé hindské komunity i rozsáhlou fyzickou devastací města si vybraly vysokou daň. Navzdory tomu stojí návštěva zejména starého města za to. Nejlépe uděláte, když se tam vydáte s velmi znalým a příjemným průvodcem Abdulem (www.riversongskashmir.webs.com). Před prohlídkou města vyrazte za kuropění na plovoucí zeleninový trh.

Abdul nám byl nápomocen i při řešení otázky hledání zdroje. Nebojte, nečekají vás složité filozofické úvahy, nýbrž další úsměvné svědectví o tom, že Mac Gyver nebyl tak docela fiktivní postavou...v Indii byste jich našli spoustu! Inu, jednoho krásného dne se nám přestal nabíjet netbook. Ohledáním napájecí zdířky jsme jako příčinu určili ulomený středový „kolík“. Obratem jsme zjistili, že existuje originální náhradní součástka, zde ovšem k nesehnání.

V autorizovaném servisu byli ochotní asi jako liška z La Fontainovy bajky, když čápovi podala řídkou polévku na mělkém talíři. Mohli jsme buď neurčitě dlouho čekat, než seženeme součástku, nebo se s určitými obavami vrhnout do neznámých vod indického IT opravářství. První konzultace nás šokovala svou rychlostí. Dotyčný zřejmě v duchu rčení o hoře jdoucí k M. vzal obyčejný špendlík, kleštěmi ho zkrátil a zastrčil do zdířky nabíječky. Nechtělo se nám tomu věřit, ale nějakou dobu to skutečně fungovalo.

Pak ovšem přestal být kontakt dostatečný a bez obávané operace už pacienta nešlo zachránit. Po několika štacích jsme se dostali do servisu připomínajícího spíše autodílnu. Hned se vše začalo točit kolem nás, ale nejprve to bylo jen pokračování již nikam nevedoucího špendlíkového tance. Až příchod inteligentně vypadajícího inženýra nás dostal na lepší orbit. Pacient se prý musí vykuchat, poškozený orgán vyměnit a pak vnitřnosti přišít zpět. Namítaná nedostupnost vhodného dárce orgánu prý na situaci nic nemění, když není dárce, musíme orgán opravit a chybějící část naklonovat.

A tak se také stalo. Když inženýrovy ruce začaly s praskáním odlupovat klávesnici a na jednu hromádku vršit desítky různě velikých šroubků, krve by se v nás nedořezal. Záruční nálepka protržena, orgán za orgánem opouští tělo pacientovo. Dá tohle ještě někdo někdy správně dohromady? Jakkoliv to zpočátku nevypadá, inženýr prý ví, co dělá. A náhle s vyjmutou základní deskou opouští operační sál a už v ruce třímá velkou letovací pistoli. Poškozený orgán oddělen. Z kusu drátu vyroben ulomený kolík, letovačka zas pracuje. Orgány mizí zpět v pacientovi, snad neprohodí žaludek se střevy a nepomačká mozek. Pacient je probuzen elektrickým šokem. Sice žije...ale...neee...světlo signalizující nabíjení nesvítí. Pacient přežil, ale operace se nezdařila. Spatřiv naše posmutnělé pohledy, inženýr neklesá na mysli, nýbrž sebevědomě otáčí počítač vzhůru nohama. Baterie je pryč a to znamená, že napájení přeci jen funguje. Sláva, indickému Mac Gyverovi třikrát sláva! Návdavkem nás operatér přímo na místě pozval na oběd s láskou připravený jeho maminkou.

A na závěr ještě gulmargské uklidnění. Ze Srinagaru jsme vyrazili na dva dny do nedalekého lyžařského střediska Gulmargu. I tady jsme pojezdili na koních a poté částečně lanovkou a částečně (převážně) pěšmo vystoupili na zhruba 4500 m.n.m. vysokou horu Afarwat, odkud jsou vidět výše zmiňované pákistánské osmitisícovky. Výlet to byl veskrze zdařilý, snad až na neskutečně zběsilou bitku místních překupníků s indickými turisty o lístky na lanovku, jíž jsme se byli nuceni vyhnout metodou zadního vchodu a následným apelem na obecné principy humanity, kteréžto jsou se zvířecí říši připomínajícím jednáním osob před přepážkou v příkrém rozporu. Za důrazné domluvy obvyklým AK vybaveným příslušníkem ozbrojených sborů se to podařilo a předražená postarší francouzská lanovka mohla začít ukrajovat ze svého každodenního břemene...