Fidžíme na Samou

Fidžijské ostrůvky dříve bývaly rájem baťůžkářů. To však dnes již neplatí. V důsledku dobudování infrastruktury se sem valí kufroturistová cunami, transformující melanéské souostroví do tichomořského Chorvatska. Ne snad, že by se tu ještě nedala najít klidnější místa, ale podtrženo, sečteno, to už „není vončo.“ Z Fidži jsme si proto udělali jen základní tábor, z nějž se chystáme prozkoumat okolní země turismem dosud tolik nedotčené.

Ubytovali jsme se v relativně ucházejícím hostelu na předměstí Nadi a pohorky nahradili sandály, kalhoty plavkami. Do úschovy putovala veškerá zimní výbava, včetně spacáku; v Oceánii toho k cestování totiž skutečně mnoho nepotřebujete. Další den byl zasvěcen opět velmi výživnému zařizování letenek. O tom ostatně určitě ještě uslyšíte... Logistika se ale celkově docela vydařila, takže nám vybyl čas i na krátkou ostrůvkovou romantiku s kapkou „nefalšovaného“ fidžijského folklóru.

Myšlenkami jsme ale už byli na polynéské Samoi. Fyzická schránka je tam následovala dalšího dne a je nutno říci, že na místo určení dorazila značně zmatena. Inu, posuďte sami. Letadlo se zvedlo z ranveje v Nadi 6. května kolem jednadvacáté hodiny, ale na samojskou půdu dosedlo již 5. května krátce před půlnocí. Šestý květen jsme tak prožili dvakrát. Čím to? Ne, časem jsme pochopitelně necestovali, ani jsme se neoddávali konzumaci omamných či psychotropních látek. Pouze jsme západně od samojských břehů překročili mezinárodní datovou hranici, tedy místo, kde se neposouvají jen hodiny, ale rovnou dny. Je to opatření na eliminaci jevu, který zachránil sázku našemu předchůdci Willimu Fogovi. Bez mezinárodní datové hranice by cestující jedoucí kolem Země východním směrem při každém jejím objetí získal jeden den navíc a naopak.

Namísto trmácení se do vzdálené Apie jsme si na letišti udělali filmovou noc a brzy ráno vyrazili trajektem na druhý samojský ostrov Savaii. Je sice větší než Upolu (zhruba 1700 km2), ale mnohem méně zalidněný. O co je na Savaii méně infrastruktury a služeb, o to více tu na vás od počátku dýchne atmosféra klidu a pohody. Slovy se to snad ani nedá popsat. Vystoupíte z trajektu a vydáte se jedním či druhým směrem po okružní silnici. Ideálně stylovým autobusem s dřevěným interiérem a beze skel v oknech. Slunce pálí, příjemně teplý vítr rozčesává vlasy a v uších střídavě zní šumění moře a veselá samojská hudba.

Po jedné ruce bílé pláže a moře přecházející od jemně azurových až po nejtemnější modře, po druhé tradiční samojské otevřené domky – fales obklopené pečlivě upravenými zahradami a trávníky, za které by se nemuselo stydět kdejaké golfové hřiště. Lidé na vás mávají a úsměv se vám již před drahnou chvílí sám vkradl do tváře. A co pak teprve, když se člověk zbaví batohu a západní oblečení vymění za lavulavu (samojský výraz pro sarong). K tomu ještě osobně utržený kokos a jeden z nespočtu kýčovitých východů či západů slunce a pak už to není jako v ráji, ale prostě v ráji.

Jsme neskonale vděčni ruce osudu, že nás hned první den zavedla do rodiny Sioneho a Falesoi. Unaveni po noci strávené na letišti jsme se vypotáceli z růžové Queen Maggie (autobusy tu mají jména) a ubytovali se ve fale přímo na pláži, resp. minimálně za přílivu přímo v moři. A jakže vypadá samojské fale? Je to v podstatě dřevěný domek beze stěn, postavený na kůlech. Střecha je z listů kokosové palmy, stejně jako zástěny, jež je možno vysunout jako ochranu proti slunci nebo dešti. Hlavním důvodem absence stěn je kromě jednoduchosti i udržení optimální teploty. Otevřené fale profukuje a udržuje příjemnou teplotu, zatímco klasické zděné konstrukce se přehřívají a musí být klimatizovány.

Byla-li zmínka o kokosové palmě, je na místě se u ní na chvíli zastavit. Na Samoi je podobným fenoménem jako třeba v Asii bambus. Setkáte se s nimi na každém kroku, ať už v živé nebo nějak zpracované podobě. Kokosové palmy jsou jedním ze stěžejních stavebních prvků samojské krajiny. Z jejich větví se kromě střech a stěn fales dělají například provazy, rohože, košíky a jiné nádoby. Zdaleka největší využití ale mají kokosové ořechy.

V raném stádiu svého života jsou zdrojem skvělého nápoje. Později je nápoje o něco méně, ale po dopití vám zbude ještě lahodná svačinka v podobě více či méně želatinové bílé hmoty, která by se, nebýt vaší žízně, později přetvořila v tvrdou kokosovou dřeň, jak ji známe my z končin čtyřsezónních. I kokosoví senioři, přeživší i posledně jmenované stádium, ještě nejsou k zahození. Poslouží jako dezert v podobě nasládlé pěnovité hmoty, vzniklé ze zbylé kokosové šťávy (známý jako „kokosová zmrzlina“). No a veškerý odpad, tj. tlustá venkovní dužina obvykle oranžové, zelené či žluté barvy a skořápka poslouží jako výhřevné palivo.

Kokos v "prvním" stádiu

Kokos ve "druhém" stádiu

Podobně krajinotvornými jako v oblasti přírodnin kokosové palmy jsou mezi věcmi z rukou člověka vzešlými na Samoi neskutečně početné kostely. Drtivá většina samojské populace je křesťanského vyznání a při pohledu na jakoukoliv vesnici (město je na Samoi jen jedno – to hlavní, Apia) o tom nemůže být pochyb. Ne jeden, ale často i více kostelů se tyčí vysoko nad střechami okolních domků. K nebesům jsou hnány i v touze mít ten svůj o něco reprezentativnější než ve vedlejší vesnici.

Neoficiální kostelová soutěž možná probíhá i mezi zástupci jednotlivých církví. Světe div se, na Samoi jich je hned šest (křesťanských). Kromě základní katolické namátkou Adventisté, Metodisté či Mormoni. Misionářství zde má dlouhou tradici; John Williams z London Missionary Society s kolegy přirazil na pobřeží ostrova Savaii v srpnu 1830. Uspěli prý také proto, že jedna z místních bohyň předtím zvěstovala příchod nového náboženství. Ať tak či onak, kostely to jsou povětšinou pěkné, i když snaha se co nejvíce zviditelnit se na nich přeci jen občas nezapře.

Samoa ale není o pamětihodnostech ani jiných jednotlivých úkazech k vidění. Je o prodloužení životní vlnové délky. Hektické rejdění homo euroatlanticus sem nepatří. Na Samoi se na to rozhodně jde s námořnickou rozvahou. Základem je vysoká kvalita i kvantita spánku. Není kam spěchat, pohyb je tlumený, jako ze zpomaleného filmu. Třeba nastupování a vystupování z autobusu. To v Čechách by autobus už dávno ujel nebo by se nevraživí cestující porvali. Jednou z mála výjimek je volejbal. Hrají ho všichni, včetně těch, do nichž byste to nikdy neřekli, a jsou v něm zatraceně dobří.

A poučení z tohoto příspěvku? Life is a beach!

Fotky vztahující se k tomuto příspěvku naleznete ve složkách Fidži pod čísly 1 – 18 a Samoa pod čísly 1 - 130. Fotky ze Samoi nahrajeme, jakmile připojení dovolí.